Jakmile Isabela položila telefon, rozhostilo se ve vozidle úlevné ticho. Finn seděl vedle ní na místě spolujezdce a zíral někam do prázdna. Poznala však na něm, že je klidný. I ona byla. Nejenže Sophie vyvázla živá a zdravá, dokonce ji měl teď pod dohledem i Ray. Pokud bude s ní, už se jí nic nestane.

To, co jim jejich společná přítelkyně právě vypověděla do telefonu, znělo jako vytržené z hollwoodských akčních trháků. Přestože to celé popisovala značně odlehčeným tónem, poznala Isabela, že se s tím vším ještě sama bude muset vyrovnat.

Ještě neuvěřitelnější však bylo, že ze všech týmů na světě na její osvobozovací misi poslali zrovna ten Rayův. Jako by ti dva prostě museli být spolu. Isabela se potutelně usmála. Až bude příště volat bratrovi, hezky od podlahy mu poručí, aby tuto šanci u Sophie nepropásl. Doufala, že se na sebe už oba konečně přestanou zlobit.

„Omluvám se za to, jak jsem se choval," promluvil najednou do ticha Finn.

„Všichni jsme byli tím vším otřeseni," omlouvala ho.

„Chci, abyste mi už nelhali," řekl. „V ničem. Ať už se jedná o cokoliv, zvládnu to."

Isabela přikývla.

Ve voze se znovu rozhostilo ticho. Všimla si, že Finn sedí podivně strnule, jako by snad nechtěl v jejím autě nic poškrábat nebo zašpinit. Zamrzelo ji to. Znovu ta společenská propast.

„Budeš v pořádku?" zeptala se ho.

„Jo," přikývl. Pak k ní pomalu natočil hlavu a pohlédl jí do tváře. Po dlouhé době viděla v něčích očích upřímný a starostlivý pohled. „A ty budeš v pohodě?"

Usmála se a přikývla, přestože cítila, jak se jí na povrch derou slzy. Ona a v pořádku? Přesně v tomto okamžiku se jí něco takového zdálo naprosto nemožné. Jak může být v pořádku, když nemá práci? Nemá dům ani byt. Nemá manžela. Navíc už je příliš stará na to, aby zůstávala u rodičů, což jí bude otec přednášet na talíři každý jeden den, co tam zůstane. V jejím věku už měla mít stálé zaměstnání a plánovat s Frederickem rodinu. Nad tou představou se zhnuseně otřásla.

„Isabelo?" promluvil o něco důrazněji Finn a zpozorněl, když se snažil rozluštit emoce v její tváři.

„Jasně, že budu v pořádku," přikývla s falešným úsměvem. „Sophie přece žije a je v těch nejlepších rukou."

Finnovo tmavé obočí vyletělo vyčítavě vzhůru a rty se mu semkly do přísné linky. „Jste s bráchou stejní," prohlásil. „Ale na mě tyhle vaše přetvářky neplatí. Tváříš se úplně přesně jako Ray těsně před tím, než mu rupnou nervy a zaleze si na půl dne opravovat auto, aby nemusel být s lidma."

„Finne...," zavrtěla hlavou Isabela, ale Finn pokračoval: „O Raye bych strach neměl, buď to z té jeho frustrace vždycky někdo schytá, nebo se s tím prostě popere někde v koutě. Ale ty mi nepřipadáš jako někdo, kdo by dal svým problémům ránu pěstí, nebo to prostě nějak překousnul."

Isabela cítila, jak se jí z obličeje vytrácí barva.

„S bakalářkou jsem zatím v pohodě, tento víkend mám volno. Můžu ti pomoct, s čímkoliv."

Smutně se usmála. „Asi to není nic, s čím bys dokázal cokoliv udělat, ale moc si tvé pomoci cením."

„Hele, já možná nejsem taková korba jako brácha a taky neumím být tak jedovatý na lidi jako on, i když bych občas fakt moc chtěl, ale ránu dát umím a moralizování mi jde ještě líp. Podívej, vím, že se Ray a Sophie poštěkali na tvojí svatbě. A najednou jsi tady po čtyřech letech, unavená s podlitýma očima a bez snubáku. Já na to možná vypadám, ale idiot nejsem. Otravuje tě ten chlap pořád?"

Isabela zavrtěla hlavou a instinktivně zajela rukou bez snubního prstenu do kapsy. „Ne to ne," přiznala, „jen se musím teď postavit na vlastní nohy, to je všechno."

Chápavě přikývl. „Moje nabídka ale pořád platí," řekl i přesto. „Spolužáci se chystají o víkendu na chatu, pokud bys potřebovala zmizet, můžu to zařídit. Cokoliv budeš chtít."

Byl moc milý. Po dlouhé době k ní byl někdo vstřícný a zajímal se o to, co ji trápí. Isabela si jen nebyla jistá, jestli to dělá z kamarádství k Rayovi nebo čistě proto, že mu záleží na lidech okolo sebe. Neznala Finna tak dobře, a přestože se jí vždycky jevil jako milý a trochu potřeštěný kluk, nemohla znát jeho pravé úmysly. Stejně tak jako úplně neznala ty Frederickovy, když mu u oltáře řekla své ano.

Na jeho nabídku jen tiše kývla, čímž mu dala jasně najevo, že jejich rozhovor skončil. Po celou dobu, co Finn vystupoval z auta, se na ní zkoumavě díval, jako by snad čekal, že si to rozmyslí. Jenže ona neměla náladu, měla spoustu práce a rozhodně nechtěla dál zůstávat ve společnosti někoho, kdo věděl, že to nezvládá.

Teprve když se vylidněnými ulicemi pomalu rozjela zpátky k domovu, dala průchod i svým slzám. Strašně moc si přála, aby tu byl Ray. Ten by věděl, co dělat, co říct otci a jak se celé situaci postavit. Ona na to však byla sama. Neměla tu bratra ani nejlepší kamarádku, zůstala jen ona. V duchu proklela celou armádu i podělanou válku a zavzlykala.

Ray jí přesně udal datum a hodinu, kdy jí zase znovu zavolá. Mělo to být za pár dní, ale i tak se to Isabele zdálo jako věčnost. Dnes ho nechtěla přerušovat, když jim vyprávěl o Sophii, protože oproti jejímu zážitku byly Isabeliny problémy naprosto malicherné. Jakmile však bratra uslyší znovu, půjde se vším ven. Na světě neexistoval nikdo jiný, kdo by mohl poradit. Jen Ray chápal, jaké to je vyrůstat pod střechou Clarkovic domu a neustále plnit očekávání rodičů. Strašně moc si přála, aby uměla otce ignorovat jako on. Bohužel to nezvládala. Každé jeho slovo se jí zarývalo pod kůži a ona tomu nedokázala zabránit. Pokaždé když jí otec něco vyčetl, snažila se vybavit si bratrovu tvář, jak se přihlouple na otce směje a velice strohými slovy ho posílá přesně tam, kam slunce nesvítí.

Když se vrátila domů, Max i máma už spali. Jen otec stále seděl na barové židli a četl noviny. Jakmile Isabela vešla do místnosti, jen v tichosti zvedl pohled, prohlédl si ji od hlavy k patě a pokračoval ve čtení. No výborně, tak teď se budou ještě k tomu ignorovat. Nevěděla, jestli je lepší snášet jeho výčitky nebo ty tiché jedovaté pohledy. Představila si, jak pomalu a ladně zvedá ruku s perfektně vyrovnaný prostředníkem. Nic z představ však neuvedla ve skutečnost. Tiše prošla okolo něj.

K jejímu překvapení na v chodbičce ve druhém patře potkala Maxe. V modrém pyžamu a se svým velkým plyšovým slonem seděl u svých dveří do pokoje a tiše klimbal. Jakmile zaslechl její kroky na podlaze, okamžitě procitl.

„Co tu děláš, Maxi?" zeptala se udiveně.

„Co je se Sophií?" zeptal se s upřímnou starosti v hlase.

Isabela se usmála a jemně ho pohladila po světlých vlasech. Oba její bratři podědili světlou barvu vlasů po matce, jen Isabela zůstala hnědovláskou po otci. Jako by jí snad už od narození bylo souzeno neustále dokazovat, že zvládne to, co on. Každý pohled na rodinnou fotografii ji jen utvrzoval v tom, že je jeho dcera. A to dávalo člověku strašně zabrat. Tak moc chtěla mít světlé vlasy jako Ray a Max, jen aby každý den v zrcadle neviděla ženskou kopii svého otce. Chtěla vypadat víc jako Rayova sestra než dcera svého otce.

„Všechno je zase dobré, Maxi," usmála se znovu. „Ray to dal do pořádku."

Mladší bratr si tiše zívl a pokýval hlavou. Pomalu se zvedl z podlahy a zamžoural na ni ospalýma očima.

„Běž spát, prosím tě. Zítra vstáváš do školy," poradila mu Isabela a po dlouhé době se konečně upřímně usmála.

„Kdy zavolá Ray?" zeptal se ještě před tím, než se odporoučel do svého pokoje.

„Za pár dnů," odpověděla mu neurčitě. „Neboj, dám ti včas vědět."

Max přikývl. „To je dobře. Musím vědět, kdy se vrátí. Máme mít ve škole takový jeden projekt."

Isabela zhruba věděla, o co jde. Představila si Rayovo nadšení, až bude muset jít v uniformě do školy, aby mohl Max své třídě referovat o jeho zaměstnání a Ray bude muset mluvit o armádě patřičně patriotistickým tónem a tvrdit těm dětem, že tam za oceánem mají všechno pod kontrolou a všechno je růžové. Dokázala přesně určit, že bude po tom celý den nevrlý a otrávený, ale pro Maxe to jistě podstoupí.

„Nemáš náhodou představovat povolání svých rodičů?" zamračila se.

Max se potutelně usmál a vykročil chodbou směrem ke svému pokoji. Bosé nohy vesele ťapkaly po vydrhnuté podlaze a Isabele bylo znovu do smíchu. Ať už to bylo, jak chtělo, se Sealem rozhodně zapůsobí víc než s ředitelem stavební korporace.

Když několik hodin na to uléhala do postele, její nálada znovu klesla pod bod mrazu. Papírování, které nechala rozložené na stole, a kterému ani nyní nedokázala přijít na kloub, na ni vyčítavě hledělo a slibovalo, že tu zůstane i přes noc, aby ji mohlo trápit zase zítra.

Kdesi v podvědomí, zrovna když balancovala na hraně vědomí a sladkého spánku, se rozhodla, že zítra zavolá Finnovi. Ta představa ji najednou tak nadchla, až vzrušením otevřela oči.

Prostě na chvíli zmizí z tohoto domu, ať se to komukoliv líbí nebo ne. Potřebovala na chvíli pauzu. Potřebovala si promyslet, co udělá dál.

Aniž by nad tím dál uvažovala, popadla z nočního stolku telefon, ignorovala desítky nepřijatých hovorů od Fredericka a vytočila Finnovo číslo, které jí ještě před odjezdem pro všechny případy dala Sophie.

Telefon dlouho zvonil, až si Isabela pomyslela, že jeho majitel už snad dávno spí. Byly dvě hodiny ráno, jasně že nejspíš spal! S rozpaky z toho, že Finna tak pozdě otravuje, odložila telefon od ucha a chtěla ho položit. Zavolá ráno, teď už je opravdu moc pozdě. Co si vlastně myslela? Že bude Finn pro ni na telefonu dvacet čtyři hodin denně?

„Ježíši, jsou dvě ráno proboha!" zazněl najednou z telefonu Finnův rozhořčený hlas. „Haló?"

Isabelu na chvíli polil studený pot. Určitě ho vzbudila. Zněl naštvaně. Bude se na ni zlobit. Bojovala s nutkáním telefon hodit na druhou stranu pokoje a předstírat, že to není ona. Pak si vzpomněla na to, jak moc by se jí Ray smál vidět ji takto a přiložila telefon k uchu.

„To jsem já, Finne," pověděla omluvným tónem. „Isabela."

Na chvíli se rozhostilo zvláštní ticho, které nedokázala nikterak identifikovat, když neviděla Finnův výraz ve tváři.

„Páni," řekl nakonec. „Tohle už musí být fakt zlý. Proč nespíš?"

„Chci jet s tebou na tu chatu," pronesla odhodlaně. Přestože na žádné takové akci ještě nebyla, její hlas zněl překvapivě velice rozvážně a sebejistě.

Znejistěla, až když se na druhé straně spojení rozhostilo ticho. Finn váhal.

„No," promluvil po chvíli. „To není úplně nejlepší nápad. Nevím, proč jsem ti to navrhl, vlastně je to fakt to nejpraštěnější, co mě mohlo napadnout. To místo není pro tebe. Má to být poslední večírek před tím, než všichni složíme bakalářku, nebo alespoň někteří. Budou se tam chtít opít jako prasata a dělat divné věci. Tak to chodí."

Isabela nevěděla, co říct. Všechno se jí znovu hroutilo.

„Ale můžeš přijet i tak. Chtěl bych zavolat Sophii nebo Rayovi, jen nevím, jak na to."

Zpočátku mu chtěla říct, že se mu to pravděpodobně nepovede, ale mlčela.

„Dobře, přijedu."