Jízda ve zničeném autě se zdála Sophii nekonečná. Z Masonovic farmy na policejní stanici to trvalo normálně jen něco okolo hodiny, nazpátek za nynějších podmínek se cesta prodloužila na hodiny tři. Jakmile po té útrpné době, kterou z většiny oba promlčeli, Sophie konečně zastavila před terasou s naaranžovanými muškáty, za dveřmi v předsíni se okamžitě rozsvítilo světlo. V jejich zorném poli se posléze objevil Carl Mason, který tiše vyklouznul ze dveří a se založenýma rukama se opřel o zeď. Zkoumavě prohlížel auto a s mírně nadzdviženým obočím vrtěl hlavou.

„Možná by pomohlo, kdybys s ním promluvil," pověděl Carl Rayovi, přičemž pochopitelně tím někým myslel Finna, „po cestě si začal uvědomovat, že si teď delší dobu poleží. Dost ho to štve." Pronesl to tak neutrálním hlasem, až sama Sophie nedokázala odhadnout, zda je na Raye za to všechno jen pekelně naštvaný nebo po něm při nejbližší chvíli skočí a přiškrtí ho.

Ray na to, stejně jako na spoustu jiných věcí, nic neřekl. Jen pohlédl na Sophii, kterou Mason zadržel u dveří chycením za loket, a vešel dovnitř.

„Naše dohoda padá," pověděl jí Mason, „tohle naprosto mění situaci."

„Všímám si. Takže jsi vlastně rád, že se ti brácha malém zabil v autě, jo?"

Mason si hlasitě povzdechl. „Lepší pár naštíplých kostí, než kdyby ho postřelili někde v Iráku, to je ti doufám jasné."

Možná že jo. Možná by měla být prostě jen ráda za to, že věci dopadly tak, jak dopadly, přestože jí bylo proti srsti pomýšlet na tu bouračku s pocitem úlevy.

„Sedneme si na chvíli?" ukázal jí venkovní posezení, kde se poprvé setkala s jeho prarodiči. Ze všeho nejmíň se Sophii právě teď chtělo mluvit s Masonem, když Finn ležel někde uvnitř se zlomenou nohou. Zdálo se ale, že nakonec stejně nebude mít na výběr. V prvé řadě už u Finna seděl Ray a jeho přítomnosti se rozhodla teď co nejvíc vyhýbat, v té druhé neovládla zvědavost a chtěla si vyslechnout, co má Mason ještě na srdci.

„Jak bylo u Clarků?" zeptal se s šibalským úsměvem na tváři, načež se Sophie mírně zamračila. Prostě chtěl jen slyšet pár drbů. Zdálo se, že se zase tak úplně nezměnil.

„Co chceš slyšet?" odsekla mu jízlivě a chystala se odejít. Mason však zvedl ruce do vzduchu na znamení kapitulace a nechal úsměv spadnout.

„Hele, promiň," podrbal se nervózně ve vlasech a zakoulel očima, „chci vědět, jak moc špatný to tam je, že s tím má Clark takovej problém. Brácha je rád, že tu jsi, moje babička je ráda, že tu jsi, a já pro tebe z hluboké vděčnosti možná pomůžu Clarkovi."

Sophiino obočí nevědomky vyletělo nahoru. Nedokázala uvěřit vlastním uším. Po chvíli přemýšlivého mlčení však pokrčila rameny a spustila: „Asi to není něco, co bys dokázal pochopit. Ale můžeš se o to pokusit. Máte to úplně naopak."

„Poslouchám," opřel se pohodlně do proutěného křesla svého dědy a čekal.

„Rayův táta šéfuje nějaké velké firmě, podle mě stavební, protože takový dům, jaký mají Clarkovi musel mít na starost někdo, kdo rozumí svému oboru, prostě ten nejlepší. A ty nejlepší seženeš jen tehdy, když se znáš s někým, kdo jim šéfuje nebo jim šéfuješ sám. Tak si to alespoň představuju. Jak je to doopravdy, to netuším."

„Jasně, závěr je ale pořád stejný," mávnul rukou Mason, „mají prachů plnou prdel, přičemž se jim synáček raději válí někde v bahně na cvičišti, než aby pomáhal rodinnému byznysu. V čem je problém? Jestli si to chce vyměnit, tak s tím zas já problém nemám."

„Chápu," přikývla Sophie, „mají peníze, rodinu, luxusní auta, velký dům, s čímž se váže i spousta přátel a vlivných známostí. Zní to dobře, i mně to znělo dobře, dokud jsem to nepoznala na vlastní kůži. Víš, za tohle všechno musíš něčím zaplatit. Abys udržel celý tento úžasný život v chodu, musíš myslet na práci, na peníze, jak vedeš obchod, a hlavně kdo ho povede, až ty nebudeš moct, aby tvá rodina stále mohla žít tak, jak žije. Člověk se prostě musí snažit přežít a udržet si to, co vybudoval. A to s sebou přináší jistou citovou deformaci, abych to nějak nazvala."

Mason jen tiše seděl a nejspíš se snažil strávit všechny nahlas vyslovené myšlenky.

„Rayův táta chce, aby Ray tu firmu převzal stejně jako to udělal i jeho otec s ním, poslal ho na výšku, aby pak mohl předsedat ve firmě. Aby mohl i Ray dát své rodině to, co jí dal jeho otec. Nádherný dům, dobrou školu a blahobyt. Nic, co by pro svoje děti nikdo nechtěl. Naopak jeho máma se nestará o finance, ale o to, jakým způsobem budou vypadat jako rodina, což je mnohdy také důležité. Nevědí o tom, jen se snaží přežít. Stejně jako ty každý den napájíš ovce, abys z nich pak něco měl, tak Clarkovi pořádají večírky, aby měli dobrou vizitku mezi ostatními podnikateli a posílají své děti studovat, aby mohl tento koloběh pokračovat. A v tom je mezi vámi rozdíl. Tebe nikdo nenutil vstoupit o armády, vybral sis to po vzoru svého dědečka, který tě naplno ve tvém rozhodnutí podporoval. Myslím, že toto Ray nezažil. Finn se rozhodl pro námořnictvo, a přestože to tvou babičku ničilo, nestála mu nikdy v cestě, to Ray taky nikdy nezažil. Celou dobu, co jsem strávila u nich doma mi připadalo, že se od něj stále něco očekává, něco, co už před ním dávno nalajnovali. A on se zdál být jen děsně unavený a otrávený."

Na chvíli se na verandě rozhostilo ticho. Sem tam šlo slyšet jen tiché cupitání malého stádečka koní v nejbližší ohradě a jejich ržání. V Masonově výraze zatím šlo jen vyčíst, že nad tím vším přemýšlí. Možná se v něm Sophie spletla, možná to nebyl zase takový zabedněnec, jakého ho znala z dřívějška. Přišlo jí nadmíru vtipné, jak se v Iráku obklopen jen mužskou společností se stejnými pitomými myšlenkami dokázal tak utrhnout z řetězu, a nyní zpátky doma se dokonce zdálo, že dokáže jasně uvažovat a být milý.

„Já bych za ten luxus klidně šel vysedávat do nějaký kožený židle ve skleněným mrakodrapu," vyloudil ze sebe po chvíli, „a to zcela dobrovolně."

Sophie si povzdechla. „Stále to nechápeš."

„Já to chápu naprosto přesně," zasmál se Mason a ukázal prstem na vchodové dveře, „ale tam ten kretén to asi nechápe."

„Až budeš chtít doopravdy pomoct," pověděla Sophie s nuceným klidem, „tak dej vědět."

S tím vstala ze židle a odpochodovala do domu. Za žádnou cenu nechtěla na Masona něco nehezkého zakřičet. Přece jen byla stále u něj doma jako host a nic takového by se neslušelo. Raději ho nechala samotného na verandě a doufala, že bude mít někdy to štěstí a naučí se používat hlavu. Co si vlastně myslela? Že to pochopí? On a Ray byli přece tak odlišní, nemluvě o jejich životech.

Uvnitř Finnova pokoje vládlo ticho už když se blížila ke dveřím. Jakmile je otevřela, ticho následovalo. Finn ležel na jednolůžkové posteli a vedle něj se na židli vyjímala Rayova vysoká postava. I na té zpropadené židli připadal Sophii děsně vysoký. Na noční stů už stačila Finnova babička mezitím přinést konvici čaje a bábovku. Nezdálo se však, že by měl její vnuk jakoukoliv chuť k jídlu či pití.

„Co to proboha je?" ukázala prstem na malou černou pistoli položenou hned vedle bábovky.

Ray pohlédl vyčítavě na Finna, jako by chtěl přitakat Sophii, ale neřekl nic. Zdálo se, že už spolu hovor na toto téma vedli a pro Raye dopadl neúspěšně.

„Celé dlouhé měsíce spím s kvérem a teď mám prostě ležet jen tak? Ještě se sádrou na noze, krucinál?" rozčílil se ze svého doteď netečného výrazu Finn.

„Nikdo ti nic neříká," snažila se ho usměrnit Sophie a pomalu přešla k nočnímu stolku. „Jen bys ji možná mohl schovat do šuplíku, aby nevyděsila tvou babičku nebo náhle nevystřelila, když budeš spát."

Vzala opatrně pistoli do dlaní, byla lehká, skoro jako dětská hračka, a vypadala pekelně stará. Sophie tipovala, že ji ještě kdysi musel za svých časů používat i jeho dědeček.

„Položil jsem ji tady," rozzuřil se Finn a chňapl Sophii po ruce. Naštěstí instinktivně ucukla. „A tady taky do hajzlu bude!"

Sophie se v náhlém přívalu vzteku ještě rozdmýchaným rozhovorem s jeho bratrem venku prudce ohnala a pleskla Finna jednou dlaní přes prsty, které se tak naléhavě sápaly po své uzmuté hračce. „A já do hajzlu říkám, že bude schovaná."

Tu zlost v očích ještě u Finna Masona neviděla. Skoro jako by na ni zíral někdo úplně cizí. Někdo, komu je cizí i ona. Zdravýma ruka se na posteli posunul, posadil a chystal se k ní naklonit, Sophie s šokovaným výrazem pár kroků ustoupila.

„Finne," zastavil ho až Rayův klidný hlas, „přestaň s tím. Má pravdu."

Finn sebou znovu plácl na polštář a protřel si dlaní obličej. „Ten uzávěr občas celkem blbne, to jo."

Ray s povzdechem zavřel oči. „Jsi idiot," pověděl tiše, „dej mi ji sem, něco s tím udělám." Pomalu vstal a přešel na protější stranu k Sophii. Postavil se zády k Finnovi, přistoupil k ní tak blízko, až se špičky jejich bot skoro dotýkaly a pohlédl jí do očí. Náhle si vzpomněla, jak ji v Iráku jeho blízkost přiváděla do stavu třesoucích se kolen. Nezměnilo se to.

Z výrazu jeho obličeje vycítila naléhavost, nejspíš chtěl, aby tu s Finnem zůstala a pohlídala ho.  Jemně, skoro až nepozorovaně přikývla. Velice opatrně přesunul své ruce k její dlani, která držela zbraň, a vzal si ji. Ten dotek jí připomněl časy, kdy právě on byl jedinou jistotou v jinak nebezpečném a krutém světě.

Se zbraní v rukou pomalu vyšel z pokoje. Sophie si byla jistá, že je prostě chtěl jen nechat o samotě, aby s Finnem o tom všem mohla promluvit i ona a popřípadě mu dokázat, že nic ještě není ani zdaleka ztraceno. Pravděpodobně si šel nyní sednout k autu a dopít si svou láhev vodky, která celou nehodu jako zázrakem přežila, a Sophie z ní počas cesty z policejní stanice nedokázala odtrhnout zrak.

Jakmile zacvakly dveře, sedla si na Rayovo místo k Finnovi.

„Promiň," zacukal rameny a obrátil pohled kamsi ke stropu.

„To je v pořádku," přikývla, „také nemám ráda, když mi někdo bere věci."

Sophie si netrpělivě promnula ruce a pozorujíc Finna se snažila nějak začít. Neměla však nejmenší ponětí jak. Její bezradné myšlenky ukončil až po chvíli Finn, když na ni pohlédl.

„Je tu Carl, babička s dědou," řekl, „a já odtud stejně neuteču, takže se můžeš klidně vrátit do školy."

Ta slova Sophii neskutečně zabolela a znovu měla pocit, jako by to ani nebyl Finn s kým mluví. Spíš někdo jiný, chladný a lhostejný.

„Ta zlomená noha ti nezůstane do konce života, Finne," pověděla mu s mírným úsměvem.

„Jenže i těch pár měsíců může být celý život," odsekl tentokrát už s nalomeným hlasem, „nestihnu další fyzické testy, nestihnu přihlášky, školení ani výcvik, budu tady trčet navždy. A pak už mě nebudou chtít, protože bude pozdě. Budu veterán, nebudu znát nové postupy, nebudu znát nové mašiny, a navíc tu bude pořád to riziko s mojí zkurvenou nohou!"

Jemně ho vzala za ruku a pevně ji stiskla. „Děláš jako by neexistovala žádná jiná možnost než vojna. To je nebetyčná hloupost. Můžeš dělat cokoliv. Cokoliv, co ti jde, a těch věcí je, věř mi, spousta."

Na chvíli odvrátil hlavu a zadíval se někam na stolek s bábovkou a čajem. Když se otočil zpět, oči se mu leskly slzami. „Pro Lucase taky žádná jiná možnost už nezbyla. Nemůžu prostě jen tak pokračovat v něčem jiném a dělat, že se to nestalo. Když nejsem u námořnictva, připadám si, že nedělám něco, co bych dělat měl."

„Co že se nestalo, Finne?" zeptala se Sophie, přestože odpověď na tu otázku už předem znala.

„Je prostě mrtvý," odpověděl, „a my všichni jsme doma a nic s tím neděláme."

„To není ten správný přístup k práci, kterou chceš dělat," upozornila ho Sophie a zároveň se snažila nenechat se unést emocemi. Nebylo by moc povzbuzující, kdyby se mu tady rozbrečela.

„Představ si, že se s někým hoodně dlouhou dobu trmácíš v poušti, střílejí po vás, společně se snažíte přežít, jste spolu celé dny, sdílíte spolu ty nejzákladnější lidské potřeby, znáte se spolu jako s nikým tady doma," řekl Finn a pohlédl jí upřeně do očí, „a ten druhý pak najednou zmizí a s ním i všechno ostatní. Zmizí tím způsobem, že se tě snaží zachránit a vezme za tebe do ruky granát." To už se mu po tvářích valily tenké potůčky slz a jeho tělo se začalo zmítat v nářcích a škytání. Překryl si hlavu pažemi, když se k němu Sophie bez váhání vrhla a snažila se ho obejmout.

„Nemáš ani ponětí, jak moc mi chybí," zalykal se slzami.

Seděli spolu na posteli, Finn si stále zakrýval obličej pažemi a Sophie také již dál nedokázala zadržet slzy.

„Celou tu dobu byl s námi, žil a pak najednou přiletěl ten granát," pověděl Finn, „a ozvala se rána, nedošlo mi, co se stalo, řekl mi to až o mnoho hodin později Ray, co se Lucas snažil udělat. V tom okamžiku jsem si jen myslel, že bude trochu potlučený, ale on tam najednou nebyl. Ležel za sutí, slyšel jsem nějaké zvuky, mručení a tak. Doplazil jsem se tam, Ray se mě snažil stáhnout zpátky, ale pak přestal, když to uviděl."

Sophie si nebyla v tu chvíli úplně jistá, jestli to chce slyšet. Zdálo se totiž, že tato verze příběhu bude mnohem detailnější než ta Masonova.  V této chvíli však ztratila řeč, nedokázala vyslovit tu prosbu, aby Finn přestal. Jedna její část dokonce někde vzadu v mysli hluboce prahla po celé pravdě.

„Neměl ruku, z pahýlu mu stříkala krev a z obličeje zbyla jen ohořelá změť masa, kůže a krve. Ale to tělo se stále pohybovalo, myslím, že ještě žil, že chtěl odpovědět na moje volání, že někde skrz tu všechnu bolest ještě cítil, že s ním třesu. Už to víc nebyl člověk, udělalo to z něj jen jakousi věc, která sebou cukala a vydávala hekavé zvuky. Když člověka zastřelíš, zemře a je pořád člověkem. Lucas už jím nebyl, představoval jsem si, že ho odtud vytáhnu jako motýla z kukly, víš? Že tam pořád někde pod tou krví a masem bude živý a zdravý, protože to, co leželo přede mnou, on nebyl. To nebyl náš Lucas."

Cítila, jak se pod jejími pažemi celý třese. Stiskla ho ještě víc nejen kvůli němu samotnému, ale i kvůli sobě. Potřebovala cítit něčí blízkost. Aniž by chtěla, představovala si celou tu scenérii až příliš živě. Ležící tělo se spletenci ohořelých vlasů, prasklá lebka, vyhřezlá mozkovna, puch spáleného masa a orgánů a tělo bez obličeje, končetin, přesto stále žijící. Možná že díky poškozené hlavě tu bolest necítil, možná že už ani nevěděl o světě kolem, možná, že už to opravdu dávno nebyl Lucas, jen jeho nejprimitivnější část snažící se instinktivně přežít.

„Finne," pověděla znovu Sophie a snažila se udržet sebejistý tón, „tím, že se tam vrátíš, věci nezměníš."

„Já je nechci měnit," zavzlykal mezi přívaly slz, „jen se nemůžu zbavit toho zvuku, který vydával. Chtěl nám něco říct. Možná ať se postaráme o jeho rodiče, možná měl holku, sourozence nebo jen možná chtěl říct, že jsme byli jeho nejlepší kámoši a bylo mu ctí tam být s námi, protože tohle bych mu chtěl říct já, kdyby to bylo naopak."

Sophie se mu nesnažila nic z toho vymluvit. Možná prostě jen chtěl věřit tomu, že Lucas věděl, že jsou mu nablízku a nezemřel tak sám uprostřed sutin a města plného zlomyslných nepřátel, daleko od rodiny.

„Možná by sis mohl zkusit lehnout, Finne," pověděla mu a stále ho pevně tiskla mezi pažemi, „dneska toho bylo moc. Na nás všechny."

„Nechci spát," odsekl skoro zoufale, „nechci znovu slyšet ten zvuk."

Aniž by si to Sophie doteď uvědomovala, její mysl si ten zvuk už dokázala podle Finnova popisu vytvořit taky. Slyšela to zoufalé pumpování plic, které melou z posledního a snaží se jako jeden z posledních orgánů udržet tělo při životě, společně s drásavým pískotem, který proud vzduchu vydává průchodem skrz rozdrcenou dutinu nosní a bublavým zvukem, kterým zase zní všechna krev, která výdechům brání v cestě. A pak ty nářky.

Když se snažila opatrně od Finna odtáhnout a pohlédnout mu do očí, zjistila, že usnul. Překvapeně zamrkala a všechny ty otřesné představy najednou zahnala do pozadí. Nechápala momentální situaci. Jak jen mohl tak znenadání usnout?

Opatrně ho položila na polštář a přikryla peřinou. Poslední kapky slz už mu pomalu zasychaly na tvářích a jeho obličej konečně vypadal trochu uvolněně. Teprve teď si všimla, jak moc hubenou a unavenou tvář měl. Musel mít za sebou už tolik probdělých nocí od toho osudného dne, které by normálního člověka ihned skolily. Ode dne Lucasovy smrti po dnešek uběhlo několik měsíců. Několik měsíců, kdy musel Finn stále fungovat v armádě na sto procent a plnit další a další úkoly v Iráku, pak na konci turnusu vyčkávat v táboře na odlet, a to všechno zvládat zatížen tímto zážitkem.

A pak jí došlo, že dnes musel spolykat snad tunu prášků na spaní, jinak by jen tak znenadání nezabral. S roztřesenými koleny se zvedla a pomalu odcházela z pokoje. Potřebovala být chvíli sama, přemýšlet a snažit se to všechno nyní nějak zařadit do svého života.

Venku na verandě ji ovanul chladný noční vánek. Bylo příjemné nechat zchladit rozpálené čelo a nadechnout se čerstvého vzduchu. Na chvíli zavřela oči a snažila se zahnat slzy, aby mohla nepozorovaně přejít do své maringotky. Nechtěla vzbuzovat jakoukoliv pozornost, že je něco v nepořádku.

Když však otevřela oči, aby se vydala ke svému noclehu, místo chladivého, příjemného pocitu ji najednou úplně zamrazilo.

Ray Clark, přesně jak předpokládala, seděl v otevřených dveřích svého téměř zničeného auta a v rukou třímal láhev s čirou tekutinou. Jakmile se jeho a Sophiiny oči setkaly, pomalu postavil vodku na zem a vstal.

„Co ti řekl?" zeptal se a znovu si prohlédl Sophiina zarudlá víčka. Mírně starostlivý tón, který zaslechla v jeho hlase, se jí nejspíš musel zdát.

„Nech to být," odsekla mu podrážděně a vydala se rychlým krokem k maringotkám. Nepotřebovala jeho soucit, přestože pochybovala, že by byl vůbec nějakého schopen. Křupání štěrku za jejími zády však naznačovalo, že na její přání rozhodně nedá.

„Krucinál," ulevil si „o čem jste se bavili?"

Těsně před dveřmi maringotky se k němu otočila a pohlédla do jeho unavených modrých očí. Zvláštní bylo, že působily bystře a naprosto střízlivě i přes neustálou konzumaci alkoholu v poslední době.

„O čem asi bychom se tak mohli bavit?" odpověděla jízlivě. „O duhových jednorožcích samozřejmě!"

Místo odpovědi jen zavřel oči a jako by na malou chvíli ztratil pojem o prostoru, vyčerpaně se zakymácel a opřel se loktem o dveře maringotky. Tak blízko se Sophii podle čichu zdálo, že naproti ní nestojí Ray Clark, nýbrž celá fabrika lihovaru.

„Nechci, aby to byla tvoje věc," pověděl upřímně.

Sophie se skoro hystericky zasmála. „Ona už to zatraceně moje věc je, Rayi," odsekla mu znovu, „od začátku byla."

Otevřel oči a zpříma na ni pohlédl. „Měla bys odjet domů."

„Ty jeď domů!" okřikla ho a prudce dlaní odstrčila od sebe. Nepohnul se ani o píď, jen jeho nohy mírně zabalancovaly. Nezdálo se jí, že by byl až tak opilý, spíš vypadal, že je mu špatně a je hodně unavený. Potlačila ten náhlý záchvěv starosti, vklouzla dovnitř maringotky a hlasitě třískla dveřmi.

Konečně nastal klid, uvnitř skromného příbytku vládlo až osvobozující ticho. Jedinou místnost obsahovala jednolůžková postel uprostřed. Zdi lemovaly malé skříňky a jednoduchý pultík s vařičem. Svezla se vyčerpaně k nohám postele a přitiskla si ledově chladnou dlaň k čelu. Skoro až hořelo.

Když už se po několika minutách v tichosti odporoučela na podlahu, kde se vyčerpaně posadila, ode dveří se ozvalo jemné zaklepání.

„Sophie, otevři, prosím."