Probudila se v zásobovacím voze mezi bednami s jídlem, nad ní se skláněl Rayův ledový výraz a kolem dokola poskakoval Gibson s obvazy. Chtěla vstát, ale Ray ji zadržel.

„Je vzhůru," řekl směrem ke zdravotníkovi. „Probrala se. Co teď?"

Gibson byl v momentě u nich a starostlivě se zadíval na Sophii. „Zašít se to musí," pokrčil rameny.

Ta slova Sophii úplně zděsila. „Co?"

Snažila se očima zašilhat směrem ke svému tělu, aby zjistila, co se jí stalo. Mimo to, že jí neskutečně třeštila hlava se teď k tomu navíc dozvídá, že je někde něco potřeba šít. Naštěstí už jí odlehlo v uších, a tak slyšela každé slovo naprosto přesně.

„Lež," přikázal jí Ray a zadíval se tázavě na Gibsona. Ten si poklekl k Sophii a s podmračeným výrazem ji prohlédl.

„Popáleniny jsme ošetřili," oznámil jí doktor. „Naštěstí nešlo o velká zranění, zahojí se snadno. Ale ten letící hrnec ti rozsekl kůži u klíční kosti a nedaří se nám ji udržet pohromadě."

„Kde je Finn? Co se stalo?"

Ray otráveně přimhouřil oči. „Hrnec pod vaším espressem bouchnul jako sedmička granátomet. Finn má jen trochu přiškvařený ksicht, je bez obočí a prozatím neslyší na jedno ucho."

„Díkybohu," oddychla si Sophie.

„A teď," pokračoval dál Ray vztekle, „jsme už na sedmém stanovišti za tuto noc, protože ten výbuch zmobilizoval nepřátelské jednotky s tanky a RPG pancéřovkami, takže si tu už šest hodin hrajeme na schovku s republikánskou gardou. Neustále měníme pozice. Chlapi jsou unavení. Dochází baterky do nočního vidění. A všichni obrací svůj hněv na mě, protože to debilové z mého týmu se rozhodli uvařit si kafe nad plastickou trhavinou."

„Omlouvám se, netušila jsem..."

„Mohlo vás to klidně usmažit za živa," skočil jí do řeči. „Byla jsi šest hodin mimo, zatraceně. Dost jsi nás vyděsila."

„Promiň, Rayi." Cítila se špatně, že svou hloupostí vystavovala všechny nebezpečí a přidělávala mu starosti.

„Finn a zapalovač rovná se průšvih," řekl už o poznání jemněji, „slib mi, že si to budeš pamatovat."

„Nadosmrti," slíbila a pokusila se o mírný úsměv.

Jejich oční kontakt přerušil až Gibson, který si netrpělivě přešlápl z nohy na nohu, až staré desky v podlaze nákladního vozu zapraštěly. „Nechci vás dva rušit, ale potřebujeme to sešít."

Ray na ni znovu pohlédl. „Dobře, konec srandy. Věc se má tak, že nemáme morfium ani nic k uspání. Naše síly a zásobovací vozy se musely rozptýlit a poslední zásoby jsme museli nacpat do Finna, když se mu sešívalo roztržené a popálené obočí. Bohužel pro tebe jsme se dlouho vyhýbali svlečení tvé blůzy, takže se na tu ránu přišlo, až co jsme všechny látky aplikovali na něj."

Teprve teď si Sophie zděšeně uvědomila, že tu před nimi leží jen v kalhotách a podprsence.

„Nikdo se o nic nepokoušel," ujistil ji okamžitě, jako by věděl, na co myslí. Nic z toho ji však dostatečně neuklidnilo a začala se nepříjemně pod jejich pohledy vrtět.

„Co to tedy pro mě znamená?" obrátila po chvíli hovor zpět k původnímu tématu.

„Musíme to zašít za plného vědomí," pověděl Gibson.

„Ne," vyjekla zděšeně, „ne, to v žádném případě nezvládnu. Třeba to sroste nějak časem samo, co? Ne snad?"

Ray na ni s lítostivým úsměvem pohlédl a zavrtěl hlavou. „Bude to tak lepší. Mohlo by se to zanítit," řekl. „Já si ty záda taky nechal šít za plného vědomí. Nic na tom není. Jen na to nesmíš myslet, rozumíš? Zvládneš to hravě, je to jen malá ranka."

Sophie zavrtěla panicky hlavou. „Nee," zaskučela. „Já nejsem ty, chápeš? Ty jsi..."

„Co jsem?" povytáhl obočí.

„No..eh...máš na sobě hodně svalů. U mě jsou pod kůží hned kosti. Víš, jak moc bolí propíchnutá okostice?"

„Plácáš nesmysly, nikdo ti do kostí nebude píchat jehlou, probůh."

Ray kývl na Gibsona a ten s neutrálním výrazem poklekl po pravé straně k Sophii, přesně na opačnou stranu než Ray a odněkud vytáhl sterilně zabalenou jehlu a nit. Jakmile ty nástroje Sophie spatřila, rozšířily se jí zorničky a snažila se zvednout v loktech k útěku. Rayovy hrubé dlaně jí však popadly za ramena a strhly zpět.

„Nedívej se tam," přikázal jí. „Podívej se na mě a vezmi mě za ruku. Dobře?"

Vyděšeně pokývala hlavou a poslechla. Jeho dlaň byla příjemně teplá a velká tak, že se v ní Sophiina tenká ručka skoro úplně ztratila.

Z nenadání jí u pravého ucha několikrát zasyčela stříkačka a Sophie tehdy poprvé ránu ucítila. Štiplavá desinfekce ji znovu rozdráždila a Sophie zaryla bolestí nehty do Rayovy dlaně. Ani nemrkl.

„Nedívej se tam," upozornil ji, když pomalu začínala šilhat směrem ke Gibsonovi. „Řekni mi raději, co ráda jíš, hmm?"

Snažil se jen upoutat její pozornost, ale když jí kůží poprvé projela jehla, divoce sebou cukla.

„Oblíbené jídlo!" zakřičel na ni Ray.

„Já nevím," vykřikla v panice, „asi pizza. Mám ráda pizzu."

Přikývl. „Jakou pizzu máš ráda?"

„To je jedno," pověděla při dalším vpichu, „prostě pizzu."

„A co sourozenci? Máš sourozence?"

„Nee," zaúpěla při třetím stehu.

„Tady je někdo šťastlivec," pousmál se. „Já mám zrovna dva."

„Vždycky jsem chtěla sestru," zamumlala se zaťatými zuby.

„Mám sestru i bratra," pověděl. „Bráchovi bude teď pět nebo šest a sestře dvacet."

„To jsou velké rozestupy."

„To povídej našim," zazubil se.

Když ucítila další jemný vpich a nit provlékající se její pokožkou, křečovitě přivřela oči. Byl to odporný pocit.

„Tak jo," pokračoval dál rychle Ray, "co ráda děláš?"

„Kdysi jsem tancovala."

„Fakt? A co jsi tancovala?"

„Valčík."

„Já tancovat neumím. Jsem na to totálně levý."

„Je to jednoduché," ujistila ho, zatímco se snažila ustát další steh. Gibson měl rychlé a hbité ruce, ani se nenadála a už pokračoval dál a dál.

„Rád se přiučím."

„Netancovala jsem už od střední."

„Takové věci se nezapomínají. Na to funguje svalová paměť až příliš dobře. Stejně jako já nikdy nezapomenu střílet, ty nikdy nezapomeneš tancovat."

„Ale Junior pohár už nikdy nevyhraju," pousmála se křečovitě, když znovu ucítila Gibsonovy ruce.

„Ovšemže ne, už nejsi junior," poukázal a úsměv jí oplatil.

„Nikdy bys holce neměl říkat, že je stará," poradila mu, „nebo šílená. Mohla by se naštvat."

Než stačil Ray odpovědět, zaslechla Sophie po své pravé straně šmiknutí nůžek a další dávku desinfekce. „Hotovo dvacet," oznámil Gibson. Sophie si uvědomila, že to vlastně tak hrozné ani nebylo. Než však stačila veškerý šok rozdýchat, oba se kvapně zvedli a vyklidili své pozice.

  „Tak vidíš," prohodil Ray, zatímco sbíral z dřevěné podlahy svou výstroj, „přežila jsi to. Hlavně teď zůstaň tady. Chystáme se na další přesun."

***

Když se později toho dne, skoro až někdy k poledni, Sophie odvážila vylézt z vozu, překvapilo ji, že urazili další kus cesty. Krajina, ve které se teď nacházeli, se různě měnila v pole, louky a lesy. Opodál si všimla i vojáků, které zahlédla v jiných rotách, a v neposlední řadě ji překvapil i malý Grantův velitelský stan. Tam se teď shromáždili všichni důstojníci k hromadné poradě, a zatímco oni posedávali na bednách nebo různě opodál postávali, Grant jim něco soustředěně ukazoval na mapě a divoce u toho gestikuloval. I z té dálky dokázala na papíře zahlédnout velké město. Nemusela dlouho přemýšlet, aby jí došlo, že jde nepochybně o Bagdád. Bylo to tady, průzkumný prapor se nyní opět spojil dohromady a armáda nyní vyšle těžkou sílu do města.

Rozhodla se ponechat starosti s útokem na hlavní město ostatním a raději se vydala najít Finna. Když procházela táborem, který se nyní několikanásobně zvětšil, dokázala ze všech koutů nasát atmosféru očekávané bitvy.

„Třetí průzkumnej už prej dorazil k Bagdádu ze severu," zaslechla odněkud, „a z východu a západu se na ně taky hrnou. Úderné týmy jsou dvě hodiny za náma a letectvo už si brousí zuby. Pěkně jsme je skřípli parchanty."

Ve vojenském táboře o tak velké rozloze se Sophie nedokázala ani zdaleka tak orientovat jako dřív. Všude se setkávala s pohledy neznámých tváří, které si ji neustále přeměřovaly a prohlížely. I přestože měla na hlavě naraženou helmu a na sobě vojenské oblečení i s ochrannou vestou, nedokázala za žádnou cenu s davem splynout. Neustále na sebe strhávala pozornost všech mužů, z nichž někteří na ni několikrát zahvízdali a pokřikovali.

Už skoro myslela, že se nadobro ztratila, když mezi muži najednou zahlédla Carla Masona s několika jeho přáteli. Nezávazně si povídali u kapoty jednoho z Humvee roty Bravo a něčemu se smáli. V prvotním impulzu se Sophie otočila na patě a odmítala mít s Finnovým bratrem jakékoliv další pletky. Když však dál nikoho v davu nepoznávala, přece jen se k němu rozhodla zajít.

Jakmile ji on a jeho tři společníci spatřili, překvapeně se jim nadzvedly koutky úst v potěšeném úsměvu.

„No néé," žasl Carl, „kdo to k nám zavítal?"

Sophie se zatvářila odměřeně a pevně mu pohlédla do očí. Nejraději by mu teď a tady pěkně vyčinila za to maso, které ji nechal sníst, ale i za tak krátkou dobu v armádě věděla, že by byla maximálně tak pro smích. Tady to nefungovalo tak jako doma, kde by se jí za vše omluvil a ctil by tak pravidla společnosti. Tady si člověk musel vydobýt nějaký respekt po staru. „Nech si to, jste jen první, na koho jsem tu narazila. Kde je Finn?"

Carla nejspíš její nepřátelský tón příjemně překvapil. „Sluší ti to."

„Kde je Finn?" Nehodlala se ho doprošovat a už se pomalu smiřovala s tím, že bude muset bloudit táborem až do večera.

„Možná ti to řeknu," zamrkal na ni, „když mě obejmeš."

„Nebudu tě objímat," založila si ruce na prsou. „Řekni mi, kde je Finn nebo Clark."

„To máš ale potom problém, že?" pokrčil nevinně rameny. „Když tu není nikdo, kdo by tě tahal z problémů."

O krok k ní přistoupil a ocitli se tak oba v těsné blízkosti. Než se stačil k čemukoliv nadát, přiletěla mu na tvář Sophiina dlaň. Rušným táborem se to plesknutí rozlehlo jako hlasitý gong a přikovalo to kolemjdoucí vojáky na místě. Někteří se pro sebe pochechtávali, jiní sborově hučeli.

„Ouuuu," ozývalo se ze všech stran posměšně.

„Hezkyyyy."

„Auu," soucítili zase někteří s Masonem.

Sophie se rozhodla odejít a raději trávit celý den hledáním někoho z Brava 1, ale v tom jí zabránila Masonova ruka, která ji hrubě popadla za loket a strhla zpět. Sophie tvrdě narazila do Masonovy hrudi. „Asi ti nikdo neřekl, že mariňáky násilí spíš vzrušuje," zasmál se.

Pohlédla na něho s bojovým výrazem v očích a už už se chystala na nejhorší. Další facku a následně zběsilý útěk pryč. Jít si pro pomoc k někomu jako byl Carl se nikdy dost nevyplatilo, ať už byl člověk v jakkoliv tíživé situaci. Než však stačila svůj plán realizovat, rozlehl se okolím známý ledový hlas.

„Desátník Mason, Bravo 3."

Carl neochotně pustil Sophii ze svého sevření a postavil se do pozoru před příchozího seržanta Clarka. Davem se rozneslo napjaté ticho a všichni zvědavě sledovali scénu před sebou.

„Pane," řekl Mason a díval se zpříma seržantovi do očí.

„To už je hádám podruhé, co řešíme stále ten samý problém," pronesl ostře Ray. „Chcete k tomu něco říct, desátníku?"

„Ne, pane," pověděl Mason, aniž by změnil výraz.

„Co to máte s obličejem, desátníku?" zeptal se jízlivě seržant.

„Dostal jsem facku, pane."

„Tak facku," zopakoval a ve tváři se mu objevila hraná lítost.

„Ano, pane," odpověděl Mason.

Z ničeho nic se bez varování Ray napřáhl a srazil Masona pěstí do obličeje na zem. „Takovou facku, desátníku?"

Masonovi se v tu ránu z nosu vyřinula krev a snažil se rozmrkat slzy bolesti, které se mu usadily na očních víčkách. Přesto všechno ale znovu vstal a postavil se do pozoru před Raye.

„Doufám, že počítáte s okamžitým podáním stížnosti vašemu nadřízenému seržantovi, desátníku," řekl nezávazně Ray, jako by před ním právě teď nestál Carl Mason s rozbitým nosem.

„Ano, pane," odpověděl voják huhlavě skrz nos plný krve, která mu v proudech stékala po uniformě a zbrani. Zdálo se, že Ray naschvál mluví pomalu, jen aby tím dal červené tekutině prostor nadělat co nejvíc škody.

„Chápete důvod mé nespokojenosti, desátníku?"

„Ano, pane."

„Žádné otázky?"

„Ne, pane."

Ray přikývl a několikrát si muže před sebou přeměřil. „Dobrá tedy. Máte pohov."

Jako první Masonova ruka vystřelila k nosu a ucpala rukávem obě nosní dírky. Jeden z jeho přátel k němu v tu ránu přiskočil s trochou obvazu, kterou mu okamžitě nacpal do nosu. Bílá látka se ihned zbarvila do ruda, jak krev prosakovala dál a dál. Jeho ušpiněná uniforma a zbraň připomínala situaci, jako by se právě vrátil z krvavé válečné řeže.

„Reyesová se mnou," zavelel Ray a s kamenným výrazem odpochodoval pryč. Sophie se za ním urychleně rozběhla, než se stačí dát Mason do kupy a bude se chtít pomstít.

Okolo stojící dav se dával pomalu do pohybu a se vzrušeným šepotem si předával své postřehy z proběhnuté události.

„Nebudeš z toho mít průšvih?" zeptala se starostlivě Sophie, když se dvojice schovala za jeden ze zásobních vozů na kraji tábora.

„Ne takový, co on," odvětil jí klidně Ray. „Proč jsi zatraceně lezla z toho auta?"

„Nevěděla jsem, co se děje," vymluvila se, „a chtěla jsem najít Finna. Jak je na tom?"

„Bojeschopný," odpověděl jí stručně.

„To jsem ráda."

Nastalo trapné ticho, kdy se Ray rozhlížel pozorně po okolí, zda je nikdo nesleduje. Z nějakého důvodu měl strach, že by spolu byli viděni o samotě. „Potřebuješ něco? Vodu? Jídlo?"

„Ne, děkuju," řekla a zkoumavě si ho prohlížela. Stále ji nepřestávala fascinovat jeho tvář. Tak mladá, ale zároveň tak ošlehaná pouštním větrem, bojem a smrtí.

„Co se děje, Rayi? Děláš jako by všude kolem pochodovali nepřátelé."

Nepohlédl na ni, jen se zamračil a dál pozorně sledoval, zda se nikdo nepřibližuje.

„Co?" naléhala dál Sophie. „Nemůžou nás vidět spolu?"

„Ne takhle o samotě," odpověděl konečně.

Sophie se zarazila a polilo jí mírné horko, jakmile jí význam jeho slov došel. Obezřetně na něho pohlédla, ale v jeho výrazu se nezračily podobné úmysly jako u Masona. „Co tím myslíš?"

Pravděpodobně zaslechl ten napjatý tón v jejím hlase, protože na ni pohlédl a zavrtěl hlavou. „Nic, co by ti bylo nepříjemné."

„Tak co tu potom děláme?"

Sklopil pohled a několikrát si přešlápl z nohy na nohu. „Chtěl jsem se rozloučit."

Sophie se zamračila a nespouštěla z něj zrak. Tohle byla ta poslední věc, kterou by kdy čekala, že z jeho úst uslyší. „Cože? Počkej! Co se děje?"

„Grant nás společně s armádou vyšle do Bagdádu, jakmile se zajistí první stanoviště ve městě, což bude otázka několika hodin," pověděl. „Zakázal jsem tvou účast."

„To ne, Rayi," vrtěla pořád dokola Sophie hlavou, „nechci se s nikým loučit. Nemůžeš si myslet, že vám jen tak zamávám a nechám vás vjet do nejnebezpečnější oblasti Íráku."

Pohlédl jí do očí a suše se zasmál. „Snad ti na nás nezačalo záležet."

„Takže po tom všem mě tady prostě jen tak necháte?"

„Prostě jen tak?" povytáhl obočí. „Dostali jsme rozkaz a vyrazíme, tady se nedočkáš žádného grandiózního finále naší cesty. Tak to v realitě chodí. Rozdělíme se. Prostě jen tak."

„Co tam máte za úkol dělat?"

„To se zatím neví," pokrčil rameny, „rozkazy se neustále mění podle toho, jaká je ve městě situace. Momentálně se zkoumá, kde až sahají nepřátelské linie a podle toho se pak bude navigovat dělostřelectvo a letecká podpora. Bude tam mnoho civilistů, teď už se to nesmí uspěchat."

Několikrát zamrkala, aby zahnala slzy, ale bylo jí jasné, že vede již předem prohranou bitvu. Nechtěla ale zásadně brečet před Rayem. Chvíli to vydržet musí.

„No tak," řekl, když stejně spatřil její zvlhlé oči a opatrně ji vzal do náruče. Nechala se mírně kolébat v uklidňujícím tempu a zavřela oči. „Jedeme tam v plechových krabicích s rezavou nápravou, rozhodně nás nenechají na nikoho útočit. Maximálně budeme hlídat něčí parkoviště."

„To mě má uklidnit?"

„Já nevím," přiznal, „na nějaké povzbuzující řeči jsem nikdy moc nebyl."

Neodpověděla, jen se k němu víc tiskla a snažila se smířit s faktem, že i kdyby se odtud vrátil v pořádku, už ho nikdy neuvidí. Pošlou ji prvním letadlem domů a na posádku starého rezavého Humvee Brava 1 bude muset zapomenout.

„Sophie," promluvil k ní po chvíli, načež překvapeně odtrhla obličej z jeho hrudi a zadívala se mu do očí. Bylo to poprvé, co vyslovil její jméno. „Nechtěj tady dál zůstávat. Vrať se domů, dopiš tu práci a snaž se přenést přes všechno, co jsi tu viděla. Dobře?"

Pokývala hlavou na znamení souhlasu. „Ty hlavně neumři," přikázala mu. „A omluv se mámě."

„Slibuju," pousmál se.

Pomalu se od něho odtáhla a protřela si oči. Rukávy někdejší Peterovy uniformy v tu ránu nasákly slzami a vlhká tekutina jí zachladila na zápěstí. V hlavě se jí promítaly všechny vtipné i pochmurné zážitky z těch několika dnů, které mezi nimi prožila, a stále se nedokázala smířit s tím, že tady všechny nechá. Teď už chápala, proč se někteří muži neustále na frontu vraceli, i přes všechny hrůzy, které tu viděli. Sama Sophie si nedokázala představit, že by jí po tom všem doma dokázal někdo porozumět. Všichni tihle lidé ji toho mnohé naučili. Začal to Carl Mason, který ji snad jako první člověk vůbec otevřeně pověděl, že je pitomá. Phil Sanders, který i přes veškeré problémy věděl, že je nejdůležitější bránit zájmy vlastních lidí, přestože se mohl v cizích očích jevit zbaběle. Winston Maer vždy ochotný jí objasnit holá fakta a dokázat, že i v tak přísném režimu se všemi těmi zásadami odívání a standardy vzhledu si svou osobitost dokáže tvrdě vydobýt, přestože mu osud v podobě vší a poručíka Goldstena mnohdy nepřeje. Lucas Franklin, který se jako vůbec nejmladší člen pluku pral jako lev o trochu uznání od starších kolegů a už v tak mladém věku byl nucen nést na ramenou tíhu svých činů. Finn Mason, vždy ochotný se podělit o své těžce vydobyté pochoutky, roznašeč úsměvů do zachmuřených tváří vojáků, perfektní radista, nenapravitelný pyroman a mizerný zpěvák, bez kterého by se snad celá posádka vozu utopila ve vlastní sebedepresi. Inspirovali ji vůbec všichni hoši, se kterými měla tu čest strávit několik chvil, vyslechnout jejich příběhy a pochopit, že ne každý měl to štěstí v podobě podpory rodičů, rodinných financí a dobrého studia, a že i přesto všechno mohou být z těchto kluků dobří lidé, ze kterých v žádném případě nedělá špatné to, že se jen ocitli v surové válce, kde se každý snaží protlouct, jak může.  A pak tu byl Ray Clark. Někdo, kdo dokázal uznat vlastní chyby, kdo byl hrdinou už jen tím, že tu pro ni přes všechnu nenávist a urážky, kterými ho zasypávala, vždy byl, dokázal ji rozesmát, a i přes její neschopnost udržet naživu.

„Děkuju za všechno, Rayi," řekla posléze, mírně se naklonila a políbila ho na čelist. Výš se svou výškou nedosáhla, ale i tento počin jí rozehřál nitro a rozklepal kolena. Nezaznamenala žádné jiskření nebo náhlé procitnutí, jak popisovaly autorky v jejích kdysi oblíbených dívčích románech. Cítila jen, že je to takto správně a v pořádku. Uvědomila si, že ten pocit někam patřit stejně jako do jeho náruče by chtěla cítit už napořád.

Než stačil jakkoliv zareagovat, otočila se a odešla pryč stejně jako to po celou dobu dělal vždy on. V té chvíli možná pochopila smysl tohoto jeho blbého zvyku. Někdy člověk prostě nechtěl čekat na reakci toho druhého, která by mu dokázala zbořit všechny iluze nebo způsobit bolest. Právě teď políbila Raye Clarka a to byla věc, na kterou jeho reakci vidět rozhodně nechtěla. Přála si žít dál v iluzi, že i jemu to přišlo správně.

Několik desítek minut bezcílně bloudila obrovským táborem a dál se snažila najít někoho známého. Slzy se jí za tu chvíli podařilo potlačit a mohla si tak bez ostychu prohlížet tváře mužů a hledat někoho, kdo by jí řekl, kam má jít. K Rayovi už se nehodlala vracet, protože jí bylo jasné, že by tím vše jen zhoršila.

Ke svému štěstí posléze narazila opět na velitelský stan, ke kterému ihned zamířila v přesvědčení, že někde okolo najde potulovat Sanderse, který by jí snad mohl říct, co má dělat. V dobu, kdy se tudy snažila hledat poručíka roty Bravo, nejspíš porada dávno skončila a uvnitř stanu zahlédla jen Granta a pár neznámých mužů, jak nad něčím neustále diskutovali. Věděla, že oni by jí jistě pověděli, kde se má uklidit a co dělat, ale za žádnou cenu se jich ptát nechtěla. Měla obavy, že by ji mohli posadit na první dopravní prostředek směrem domů a ona by se tak musela oddělit od všeho dřív, než byla připravena unést. Nevědomky si ke všemu vytvořila silné pouto, které se teprve teď začínalo naplno projevovat.

Když se rezignovaně odebrala zpět k zásobovacímu vozu, kde se prve probudila, k samému překvapení tam narazila právě na poručíka Sanderse vykládajícího s několika dalšími muži z prostoru vozidla všechny bedny.

„Poručíku," zajíkla se překvapeně, když do mladého důstojníka prudce vrazila. Sanders v klidu donesl bednu na hromadu k ostatním a došel s mírným úsměvem až k ní. „Mám dobré zprávy, pojedeš domů."

„Já vím," přikývla, „právě jsem mluvila s Rayem."

Kývnul na srozuměnou. „Tímhle směrem," ukázal prstem na východ, „by měl vyrůst stan, hodlá se tu zřídit zdravotnické zázemí. Hlas se u chlapíka jménem Mike, velí tam tomu a ví, o co jde."

„Děkuji, pane," odpověděla.

„Jsme jen kilometr, možná dva od Bagdádu. Právě jsem dostal zprávu, že už byla zajištěna první stanoviště, co nevidět budeme vyrážet, raději se běž porozhlédnout po tom stanu," poradil jí.

„Samozřejmě. Chtěla jsem se jen rozloučit a za všechno poděkovat," dodala.

Mile se na ni pousmál a podal jí ruku. „Rádo se stalo. O to se tady přece snažíme, pomáhat lidem, přestože je to mnohdy těžké."

„Je to zatracená válka," přikývla Sophie a nabízenou ruku přijala. „Hodně štěstí, poručíku."

„Nápodobně."

Vrátil se ke skládání beden a ona se vydala, teď už jistým krokem, na východní stranu tábora. Moc si přála narazit ještě alespoň na Finna, Winstona nebo Lucase, aby i jim mohla dát sbohem. Nemohla je nechat jít bez rozloučení, přestože se to od ní očekávalo. Ray měl v tom všem pravdu, když dovolila, aby jí tady na něčem záleželo, bylo to jen a jen horší.

Když po chvíli zpozorovala skupinku mužů skládající na hromadu tlusté dřevěné tyče, lana a obří hrubou plachtu, usedla k jednomu ze stromů a napjatě očekávala, zda hodlají stavět onen zmíněný stan. Nejprve se to vůbec nezdálo, protože asi desítka mužů neustále postávala v kruhu a velice živě si vyměňovali názory se svými kolegy. Jeden z nich neustále chodil po volném prostoru a snažil se odkrokovat rozměr místa, přičemž se musel několikrát vracet na začátek ihned po tom, co na něj jeden z kolegů promluvil a on zapomněl, kolik napočítal. Další z mužů vypadající tak na padesát let s vrásčitým obličejem a hubenou postavou zase neustále mával ve vzduchu nějaký lejstrem a s velkou pravděpodobností ho používal k utvrzení svých argumentů. Za necelé dvě hodiny dohadování se a následného stavění na palouku doopravdy vyrostl zdravotnický stan. Sophie se několikrát ze svého místa toužila zvednout a zapojit se do práce či jinak pomoct, nicméně ji velice odrazovala bojovná nálada, která mezi staviteli z nějakého důvodu vládla. Rozhodla se raději svou přítomností situaci dál nevyhrocovat. Když už ve finální fázi před stan přijelo několik zásobovacích vozů a muži z nich začínali vykládat hromady nosítek, beden, potravinových dávek a v neposlední řadě také jednoduchých lehátek, odtušila Sophie svou příležitost pomoct a přispěchala k onomu postaršímu muži, který ještě před několika hodinami zuřivě mával ve vzduchu papírem a hádal se s ostatními. Teď už vypadal klidně a spořádaně.

„Ty jsi co zač, ženská?" obořil se na ni, když k němu s nervózním úsměvem na rtech došla. „Další debilní novinář?"

„Ne," zavrtěla hlavou, „posílá mě poručík Sanders, prý už budete vědět."

Muž položil bednu, kterou zrovna přenášel do stanu, na zem a dlouze se na Sophii zadíval. „Ty jsi ta holka z Arizony, co na ni shodili bomby," žasl, jako by právě spatřil nějakou celebritu.

Sophie překvapeně přikývla. „Jo, to budu asi já."

Stan měl tvar dlouhého obdélníku a Sophie měla chvíli pocit, že se snad ocitla v letištním hangáru. Muž jí dovedl dovnitř hned k rohu stanu, kde už se nacházelo pár plechových skříněk, stůl a lavice sloužící nejspíš jako odpočinková zóna pro personál. Další úseky už se ocitaly zastavěné lehátky seřazenými v řadách přichystané pro pacienty a bednami s léky, obvazy a jinými pomůckami.

„Tady se posaď a nehni se z místa," řekl, když jí pokynul na jednu z lavic, „jakmile přiletí evakuační vrtulník pro zraněné, svezeš se s nima. Přijdu pro tebe."

„Děkuji," usmála se Sophie, ale než zasedla ke stolu, stačila se ještě zeptat: „Nepotřebujete s něčím pomoct?"

Muž zavrtěl hlavou a odešel pro bednu, kterou před vchodem nechal. Sophie pokrčila rameny, posadila se na lavici a sledovala scenérii okolo. Muž, který nemohl být nikdo jiný než onen Mike, se se svou bednou doplahočil k jednomu z lehátek a šoupnul ji pod něho. Stejnou věc opakovalo i mnoho mužů po něm, dokud nemělo každé lehátko svou soukromou bednu s léčivem přímo pod sebou. Úplně dozadu, kde ještě zbývalo trochu místa se nastěhovaly průsvitné paravány, další lehátka, světla a různé přístroje z nichž v jednom Sophie poznala defibrilátor. Netrvalo jí dlouhou, než si domyslela, že tam budují improvizovaný operační sál. Při pohledu na postupně se stavějící pohotovost ji mrazilo. Zanedlouho se jistě naplní zraněnými a umírajícími muži.

Z její pochmurné nálady ji probral svist vrtulníků, které se zde objevovaly od jihu a pokrčovaly dál k městu. Jakmile Sophie vyběhla ze stanu, aby tu podívanou taky spatřila, málem vrazila do Mikea, který zrovna nesl další bednu. Šklebivě se na ni zasmál. „Párty právě začíná."

Sophie ho ignorovala, ta věta v ní vyvolala děsivý pocit nadcházející hrůzy. Zastavila se až na trávě před stanem a stejně jako všichni okolo s hlavou zvrácenou k nebi sledovala bojové vrtulníky. Sršela z nich nenávist, která jí naprosto vzala vzduch z plic a ona se zajíkla.

„Dostaňte je!" křičela skupinka mužů k obloze.

Několik mladých vojáků se navzájem vzalo okolo ramen a začalo společně vyřvávat do vzduchu jednu z písní Led Zeppelin. Přes rachot, který vydávaly nízko letící vrtule, se až posléze Sophie dopídila, že šlo skladbu Immigrant song, kterou často poslouchal její někdejší spolužák ze střední. Vždy, když se v jeho přítomnosti pustila tato píseň, celá třída se nahlas smála a vzpomínala na jeho vyvádění a podivné kreace, které kdysi opilý předváděl na novoročním školním večírku. Místo toho, aby jí tóny této písně dokázaly rozesmát a zpříjemnit den, v ní tentokrát vyvolaly nepříjemné mrazení a husí kůži. Její text teď v kontextu s probíhajícími událostmi zpívaný z úst mladých mužů, kteří věděli, že dnes budou zabíjet a umírat, a vzbuzovalo to v nich pocit vzrušení, rozvířil v Sophii další vlnu neklidu.

Mnoho vojáků také zvedalo pěsti do vzduchu a bouřlivě na vrtulníky pořvávalo. Z dáli se pomalu začínaly ozývat výbuchy a střelba. Odněkud z tábora zněly výkřiky plukovníků, kteří postupně vysílali směrem k městu své jednotky. Několik minut po přeletění všech letounů se zem mírně rozvibrovala pod těžkopádným pohybem tanků a pancéřovaných vozů námořní pěchoty.

„Zničte je!" ozývaly se ze všech stran povzbuzující pokřiky.

Sophie dokázala jen strnule stát a nasávat atmosféru kolem. Svalstvo ji v samém děsu z toho, co se chystá, naprosto ztuhlo a ona se zmohla na pouhé zírání. Najednou jí však na rameni přistála čísi drobná ruka a ona se s leknutím otočila.

Ocitla se tváří v tvář trojici vojáků. V tu chvíli úplně zapomněla na ten tíživý záchvat úzkosti, který v ní vyvolávala nadcházející bitva, a překvapeně se usmála. Byla opravdu velice ráda, že je vidí. Lucas nervózně přešlapoval, ale usmíval se. Winston s Finnem se drželi okolo ramen a neskrývaně se chechtali.

Sophiin pohled se však s šokem zastavil u Finnova obličeje. Pravou část tváře měl mírně zarudlou a od čelisti po oblast nad spáleným obočím se mu táhla lehce zvrásněná kůže s puchýři.

Winston si jejího pohledu nejspíš všiml, protože se znovu rozchechtal. „Říkáme mu teď Harvey Dent Junior. Je to fešák!"

„Hele, no tak!" ohradil se Finn. „Jen mě to trochu lízlo, neodprásk jsem si půlku ksichtu, debile."

Sophie nic z toho k smíchu nepřišlo. „Doufám, že tě s tímto neposílají do Bagdádu."

Na to Finn pokrčil rameny. „Fakt to nic není. Gibson říkal, že jakmile slezou puchýře a pokožka přestane být zarudlá, ani moje máti nepozná rozdíl. Možná jsem se nad tím jen neměl tak sklánět."

Na to mohla Sophie jen nechápavě zavrtět hlavou. Přesně tušila, že tu veselou a rozvernou náladu mají z vyhlídky na blížící se výjezd do boje. Na jednu věc se mohlo velení armády Spojených států vždycky spolehnout, mládež nesnášela nudu a vyhlídky na pořádný boj je dokázaly nadchnout. Mnoho televizních stanic a široká veřejnost sice neustále nespokojeně poukazovaly na nebývalé projevy agrese v souvislosti s dnešní válečnou generací, ale právě tady a teď na to nikdo nehleděl. Na vážnější notu přihrál až Winston, který se po chvíli přestal smát a zadíval se jí do očí. „Slyšeli jsme, že tu zůstáváš," řekl, „chtěli jsme se rozloučit."

„Jste milí," usmála se na ně, „chtěla jsem vás najít, ale tak nějak se tu neustále ztrácím."

Nad tím Finn mávl rukou. „Důležité je, že jsme našli my tebe."

„Jo, to jo," přitakala. Winston ji vzal za ramena a postupně se i s Lucasem vlekli pomalu táborem. „Hlavně mě potom doveďte zpátky nebo se ztratím." Sklidila tím jen další salvu smíchu

Po odjezdu většiny jednotek se tábor rapidně zmenšil, takže teď Sophie dokázala dohlédnout na jeho konec. Snažila se ze všech sil ignorovat ozvěny bojů z města a užívala si posledních chvil s klukama z Brava 1. Připadala si, jako by se nad ránem všichni vlekli navzájem ulicemi New Yorku z pěkně divokého večírku. Smáli se každému vtipu, který zaslechli nebo sami nadhodili a protloukali se řadami vozidel a provizorních přístřešků. Zastavili se až už starého Humvee, které je sem přivezlo až z Kuwajtu, a které toho za sebou možná mělo víc než kdokoliv z nich. Datum výroby se totiž někam nenápadně z průkazu vozidla zatoulalo.

Sophie na chvíli opustila kluky a zkusila zašátrat pod svým sedadlem, jestli si tam někdy náhodou nevědomky neschovala nějaké jídlo. Přestože teď měli několik dnů plný zásobovací vůz a s tím související i tři jídla denně, stejně se občas nedokázala ubránit tomuto zlozvyku schovávat si věci na potom.

Pod jejím sedadlem zelo prázdno, a tak se nakonec naposledy rozhlédla po interiéru vozu, přičemž na Rayově místě setrvala pohledem déle, než zamýšlela. Staré výtisky sportovních magazínů. Mapy. Sluchátka s mikrofonem. Balíček čokoládových bonbónů zpola rozsypaných po zemi. Žvýkací tabák. Náboje. To všechno se okolo jeho sedadla povalovalo, a přestože ten nepořádek v mnohých chvílích Sophii opravdu přiváděl k šílenství, musela teď uznat, že se na něj dalo zvyknout a bude se jí po něm koneckonců i stýskat. Na původce tohoto bince si zakázala myslet.

„Čím jste ho sjeli?" zaslechla najednou udivený Winstonův hlas. Když vzhlédla přes čelní sklo vozu, spatřila trojici kluků, jak se opírá o kapotu a s rukama založenýma na prsou něco s nechápavými výrazy sledují.

„Můj hašiš!" chytl se najednou za hlavu Finn a se zoufalým výrazem přiběhl k místu spolujezdce a začal se bezhlavě prohrabovat harampádím v palubní přihrádce. „Kde je můj hašiš?"

Sophii zbývalo jen nechápavě přihlížet. Když pak ke své úlevě Finn v palubní přihrádce svůj poklad našel, s ještě nechápavějším výrazem ho vrátil opět na své místo. „Je pořád tady," podivil se.

„Co se stalo?" nevydržela to Sophie a zeptala se, když zrovna oba zavírali dveře auta.

„Rayovi jeblo," řekl smířeně Finn a přidal se k ostatním. Mezitím stačil Winston vytáhnout ze své kapsy malý dalekohled a sledoval svého seržanta na jednom z holých míst, kde odjíždějící armáda udusala veškerou zeleň.

„Třeba se opaluje," hádal Lucas.

„Hovno," zavrtěl hlavou Winston, „v plné polní s protichemickou uniformou se asi moc neopálíš."

Když Sophie došla i s Finnem ke kapotě, zpozorovala Raye, jak bez hnutí leží na holé zemi s rukama překříženýma na břiše a zírá do nebe.

„Podle mě," nadhodil Winston, „si trénuje, jak půjde do rakve. Jen ty ruce má trochu níž, než by měl."

„Dej mi to." Finn vytrhl z rukou Winstonovi dalekohled a sám se na svého přítele zadíval.

„Tak hele," pokračoval ve svých teoriích neúnavně Lucas, "ten hašiš máte pořád v autě, takže sjetej být nemůže. Navíc má otevřený oči, tohle je vážně divný."

Když Finn posléze odložil dalekohled od očí, zavrtěl nad jejich návrhy hlavou. „Pánové," pronesl slavnostně, „právě teď se díváte na jeden z pověstných ponorkových záchvatů seržanta Clarka."

„Co?" vyprskli oba smíchy.

Finn však bral situaci naprosto vážně a dál se starostlivě díval Rayovým směrem. „Říkal mi o tom Greg, co se s ním tahal v Afghánistánu. Prej takovýto stavy občas mívá a je nejlepší ho nechat na pokoji. Je jen společensky unaven."

Winston nechápavě nadzvedl obočí a vrtěl hlavou. „Nebylo by lepší ho šoupnout někde ke kraji? Jestli ho tady přejede americký tank, tak už ho nedá dohromady ani Alláh."

„Kašli na to," mávnul rukou Finn „akorát tě pošle do háje. Fakt."

Nakonec se čtveřice usadila u jednoho ze zásobovacích vozů a pojídala v klidu své denní příděly potravin. Tentokrát mělo jídlo spíš společenský efekt, takže pomalu pojídali sladké piškoty s burákovým máslem, které za svou existenci snad buráky nevidělo ani z dálky. Přesto to bylo sladké, dobré a pro tento okamžik bohatě dostačující.

„Asi bych nikdy nečekala, že to řeknu," pronesla Sophie po dobrém jídle, „ale budete mi strašně chybět. Všichni. Změnili jste mi život, kluci."

Na to se teatrálně Finn popadl za srdce a nahodil dojatý výraz. Po chvíli se ale uklidnil a pronesl s vážným výrazem: „Všim jsem si. Už nejsi taková hloupá káča."

Winston s Lucasem nenápadně sklopili pohledy a sami pro sebe se souhlasně pousmáli.

„Tahle upřímnost mi u nás doma bude taky chybět," zasmála se. Za úsměvem ovšem skrývala opravdu hlubokou lítost. Nějak se nedokázala smířit s představou, že se vrátí zpět do světa, kde každý tvrdil něco, ale myslel si upřímně něco jiného. Než se dostala mezi armádu, nikdy ani coulem nezapochybovala o své důležitosti. Nikdy. Byla nafoukaná, nedokázala se dívat na věci z několika úhlů pohledu a žila v domnění, že její slovo je zákon. Získala tady víc než jen materiál k vypracování své práce, dostalo se jí tady schopnosti vidět věci ve větším měřítku a měla tu čest poznat tu část generace, která se obecně v Americe řadila mezi tu s kriminální minulostí, neschopností se adaptovat do normální společnosti a nedodržující pravidla. Většina kluků se tady dostala vesměs z těchto rodin a opravdu takovými vlastnostmi oplývali, ale našli se i tací jako Ray, kteří byli skoro stvořeni k tomu, dělat velký byznys a držet se na vyšší příčce společenského žebříčku. Chápala, proč i po tom všem tady Ray Clark dobrovolně zůstával. Tito muži dokázali být obětaví a věrní lidem, kteří si to v jejich očích zasloužili. Dokázali ustát zodpovědnost za své přátele a smrtící zbraně, které třímali v ruce. Ti, se kterými měli ostatní děti od matek zakázáno si hrát ve škole, prokazovali daleko větší charakter a odvahu, než většina lidí v rodné zemi, a právě teď obětovali své životy právě za tu společnost, která je tak drtivě odsuzovala. Bojovali za ně ve válce, v jejíž smysl mnohdy sami nevěřili, ale i přesto tu byli kvůli nim. Celá Amerika najednou spoléhala právě na jejich schopnosti a odvahu. V zásadě možná byli právě oni tím nejlepším, co mohla tato generace nabídnout.

„Nikdy jsem se vás nezeptala, proč tu vlastně jste," nadhodila Sophie.

Finn pokrčil rameny. „Chtěl jsem pryč z domu a ukázat bráchovi, že na to mám."

„Já se nedostal na výšku, dost jsem si předtím věřil a jednal, jako bych tam už dávno byl. Byla to potom celkem podpásovka. Jinou možnost, jak se zbavit těch posměváčků a práce v supermarketu, jsem neviděl, a tak jsem se přidal k armádě," promluvil Winston.

„Já chtěl v tomhle světě jen něco znamenat," řekl tiše Lucas.

Když se na ně Sophie tak zadívala, ještě víc ji zaplavila vlna sentimentu. Jakmile už se zdálo, že se rozbrečí, zanotoval Finn několik slov známé písně Uptown girl od Billyho Joela.

„To se hodí, ne?" zasmál se uprostřed zpěvu a zbytku nezbylo nic jiného než se přidat. Poprvé Sophie dokázala pochopit, proč pro ně zpěv tolik znamenal. Připomínal domov, prolamoval ledy, ale nejvíc ze všeho dokázal zlepšit náladu a stmelovat lidi. Tak blízko k těm třem neměla, tak jako teď, ještě nikdy. Doma by ji snad nikdy nenapadlo zpívat z plna hrdla před ostatními lidmi, tady se to stalo přirozeností, která dokázala neskutečně uvolnit atmosféru. Tady se za sebe nikdo nestyděl, všichni byli přesně takoví, jací byli.

Zpívali z plna hrdla, hloupě se u toho smáli a bylo jim jedno, že jen falešně krákají. Na ničem jiném v tu chvíli nezáleželo.