Sophii nezbylo nic jiného, než se po zbytek dne potulovat v areálu staré nemocnice a přemýšlet. Takže je napadli profesionálové. A teď se z ní stane špicl. Nepojede domů. Bylo toho hodně, co musela strávit, ale nejvíc ji trápil právě návrat do Ameriky. Po rozhovoru s Hannou si najednou připadala děsně osamělá. Nemohla o ničem říct Joshuovi, nemohla napsat Isabele, Finnovi ani mámě. Mohla tu jen sedět a zírat na moře.

Přesně v podvečer ji z venku vyzvedl Joshua a zavedl do posledního patra jedné z kancelářských budov u nemocnice. Doopravdy to nebyla kancelář ani omylem, všude na chodbách se to hemžilo muži v uniformách a Sophie si spíš připadala jako v provizorním Pentagonu.

Poslední patro bylo klidnější a tišší. Jen sem tam tu občas prošel nějaký voják či uniformovaný specialista. Každý z těchto mála lidí však zachovával určitě dekorum, zbytečně nezíral na její ruku v dlaze a vždy dvojici tiše pozdravil. Joshua se zastavil u obyčejných, nikterak zvláštních bílých dveří. Tam pohlédl na Sophii okem starostlivého rodiče, který posílá své dítě poprvé do školky.

„Dál už nemůžu," pověděl. „Před vstupem mi musíš odevzdat telefon a veškerá zařízení schopná nahrávání zvuku či obrazu."

„Nic takového přece nemám," nadzvedla pobouřeně obočí Sophie.

„Já vím," přikývl Joshua, „ale říct jsem ti musel."

Další absurdní rozkazy, pomyslela si Sophie. Kdyby náhodou zapomněla na to, jaké to je být v armádě, pak jí to tyto za vlasy přitažené maličkosti vždycky spolehlivě připomněly.

„Budu tady na tebe čekat," slíbil jí. Pak přistoupil blíž a stiskl jí povzbudivě rameno. „Drž se, děvče. Vím, že to zvládneš na jedničku."

Dokázala jen oněměle přikývnout a raději vzala ihned za kliku, aby ji náhodou Joshua znovu nerozplakal. Někdy jí svým chováním tolik připomínal tátu, až ji to emocionálně přemáhalo.

Za dveřmi vládlo mírné přítmí. Místnosti vévodil dataprojektor s plátnem na zdi a dlouhý obdélníkový stůl, po jehož okrajích posedávalo několik vojáků. Deska stolu se hemžila tištěnými dokumenty, propiskami, fotkami a v neposlední řadě také plechovkami od Coca coly s příměsí barevných bonbónů Skittles.

„Je vám jasné, že si to před odjezdem uklidíte?" varovala jednoho z vysokých mužů v uniformě Hanna a sebrala mu z ruky jeden bonbón, který se chystal hodit po svém kolegovi na druhé straně stolu.

„Naprosto," mrknul na ni muž a vzal si jiný bonbón. Sophie se znovu rozhlédla po místnosti. Najednou jako by se vesmír stlačil do tohoto maličkého prostoru, přesněji do prostoru mezi ní a jinou osobou, kterou by tady čekala ze všech nejméně.

„Ach, Sophie," slyšela Hannin hlas, který najednou přestala úplně vnímat, „vítejte mezi námi, pojďte sem za mnou dopředu."

A tak procházela okolo stolu s tím obrovským svinčíkem, s pocitem naprosté beznaděje a zoufalství. Jak mohla všechno toto zvládnout? Hanna byla moc příjemná žena a byl tady s ní i Joshua! Mělo to být přece v pořádku. Tyto pozitivní věci na celé její situaci však kazil jeden světlovlasý muž v uniformě usazený vepředu místnosti s nohama na stole a jednou rukou se přetahující o chundelatého plyšáka s obrovským belgickým ovčákem. Když na něj pohlédla znovu, mezitím co se postavila před promítací plátno spolu s Hannou, zrovna nenápadně tahal z kapsy plátek sušeného masa a podával ho psovi.

Hanna hlasitě zatleskala rukama a upřela na sešlost v místnosti přísný pohled. „Schovejte ty bonbóny, plechovky, dejte nohy ze stolu a přestaňte krmit toho psa!"

Sophii se chtělo utéct. Byla ráda, že ji Ray naprosto ignoruje. Čelit k tomu všemu jeho upřenému pohledu by pravděpodobně nezvládala. Sledovala, jak sundal nohy ze stolu, hodil psovi poslední pamlsek a nyní věnoval plnou pozornost Hanně. Podobně se zachoval i zbytek osazenstva, tiše a poslušně usedli na místa a poslouchali.

„Pánové, představuji vám slečnu Reyesovou, externí pracovnici pro jednání s Afghánskou veřejností a poradkyní pro identifikaci důkazů."

Jeden z mužů vzadu u stolu se na ni povzbudivě usmál. Mohl být tak starý jako Joshua, měl hnědé, řídké vlasy a šedinami prokvetlý plnovous, který si pamatovala ještě z ambasády, když ji zachraňoval. Polilo ji horko. Byl i Ray u toho, když ji tahali z hromady prostěradel polomrtvou hladem a žízní? Mírně se jí zatočila hlava.

„Naopak vám slečno Reyesová představuji Seal tým Charlie." Nepatrně kývla na sedmičlennou skupinu mužů v uniformách.

„Lídrem týmu je David Huds," ukázala Hanna na muže se střiženým plnovousem, kterému Sophie pravděpodobně vděčila za život, „a jeho zástupcem Raymond Clark." Směrem, kterým ukazovala se Sophie nechtěla za žádnou cenu podívat, ale nakonec to udělala. Ray oběma ženám jen pokývl a dál se věnoval hlazení psí hlavy pod stolem.

„Dále Erik Kristensen, Chad Williams, Matthew Hooser, Scott Deaver a hlavní dispečer Neil Roberts."

Postupně ukazovala na všechny muže, kteří s mírným úsměvem na Sophii pokývli hlavou a ona se jim to snažila stejně příjemně oplatit. Zdáli se milí, ale ani to nedokázalo přebít napjatou atmosféru mezi ní a jejich zástupcem.

Erik se zdál být v týmu nejmladší, měl skoro až chlapecký obličej, který v kontrastu se svalnatou postavou a poměrně tvrdým pohledem, Sophii znepokojoval. Chad naproti němu ničím zvláštním neoslňoval, a proto byl Sophii prozatím nejsympatičtější, ze všech mužů nejméně jí připomínal nelítostného a ocelového Seala. Matt vedle něj s uhlově černými vlasy a hustým obočím zase vypadal, že se tu nachází jen omylem, neustále pohledem těkal po bonbónech rozsypaných po stole a mračil se. Scott s rudými vlasy a pihovatým obličejem se jí zatím jevil jako jeden z těch rozumných členů týmu, kteří na poradách doopravdy poslouchali a dávali pozor. Dispečer Neil byl pravděpodobně ve stejném věku jako David a stejně jako on, působil tvrdým ale velmi příjemným dojmem.

„Ráda vás poznávám," prohodila toporně a cítila, jak pomalu rudne.

„Jooo, my tebe taky," dostalo se jí odpovědi od Matta. Sophie tak nějak nevěděla, co si o jeho tónu myslet, zněl poměrně pobaveně.

Hanna jí pokynula k židli u stolu hned na kraji přímo naproti Rayovi. Ten jí však nadále nevěnoval nejmenší pozornost. Přestože ji kdesi uvnitř bodal osten podráždění z jeho chování, především byla ráda, že je před ostatními ušetřil dramatických scén.

Hanna několikrát klepla do notebooku na malém pracovním stolku u zdi a dataprojektor se probudil k životu. Sophie čekala cokoliv; tabulky s čísly, mapy, satelitní snímky, přístupová hesla, ale barevná prezentace v PowerPointu s pohyblivou kreslenou helikoptérou jí naprosto vzala dech.

„Krásné!" vykřikl zezadu Chad.

„Podle mě má ta helikoptéra špatné rozlišení," poznamenal Ray a zkoumavě si obrázek prohlížel.

„Taky se mi zdá nějaká rozpixelovaná," podložil si bradu pěstí Matt a hleděl na plátno.

„Co má helikoptéra, co společného s tématem?" ozval David.

„Posledně byl v úvodu potápěč a taky se nikdo z nás nepotápěl," postěžoval si Scott.

„Podle mě je adekvátní," založila si ruce na prsou Hanna, „chtěla jsem vám jen udělat radost." Raději přepnula na další stránku. Sophie najednou nevěděla, jestli má být v místnosti s jednou z nejlepších jednotek speciálních operací, nebo se třídou školáků. Někde venku pobíhala ozbrojená skupina teroristů s odcizenými informacemi z ambasády a oni tady řešili, zda se pohyblivý obrázek helikoptéry hodí, nebo nehodí, do jejich prezentace.

„Hmm," zabručel Scott a založil si ruce na prsou, „tak co pro nás máš?"

Další strana už obsahovala fotky z bezpečnostních kamer na ambasádě a možné profily lidí, kteří by mohli mít s tímto činem něco společného. Hlavním problémem bylo, že na žádné z fotografií nešlo kohokoliv rozeznat skrz pečlivě ovázané šátky okolo hlavy a obličeje.

„Dobře, přejdu k věci," založila si Hanna ruce na prsou a spustila, „všichni víme, co se stalo a proč jsme tady.  Naším jediným vodítkem je zatím Hamid Rahimi, který byl viděn při útoku na ambasádu. Armáda od té chvíle pevně střeží hranice Džalálábádu. Je tu tedy pětasedmdesáti procentní šance, že je ještě ve městě. Uvědomila jsem zpravodajskou službu a pustila ven pár dronů a přineslo to výsledky. Podle jednoho ze zdrojů byl viděn jeden z Rahimiho lidí na tržišti, načež se posléze přemístil do budovy na okraji města."

Na plátně se objevil satelitní snímek objektu spolu s okolními cestami a sousedními budovami.  Sophie přimhouřila oči, to místo přece znala.

„Jde o dvoupatrovou budovu, naoko opuštěnou a neobývanou. Ať už se tam Rahimi se zbytkem lidí skrývá nebo ne, minimálně nás to místo posune někam dál ve vyšetřování."

Rayova paže mírně vystřelila nahoru a luskla prsty. Veškerá pozornost se upřela na něj. „Jak stará je ta informace?"

„Dva dny."

„Za dva dny se mohlo mnohé změnit."

Sophie neznala jejich způsob, jak se přihlásit o slovo, proto si jen mírně odkašlala, aby si jí všimli. „Ta budova rozhodně není opuštěná," řekla, „je to něco jako chudinské doupě. Příští rok to měla být nemocnice, dokonce na to byl vypsán i projekt, jenže se nikomu nedařilo odtud vyštvat lidi, co uvnitř žijí. Nejsou to teroristé, většina z nich je dokonce vážně nemocná."

Periferně zahlédla, jak si David promnul vousy a zamračil se. „Chceš nás poslat mezi civilisty, mezi nimiž se možná ukrývají ozbrojení a bojeschopní nepřátelé? Hanno, pokud nepostřelí nikoho z nás, a že bych na to nesázel, pak si to odnese plno lidí, a to by byl taky pěkný průšvih."

„A co sousední budovy?" zajímal se Scott.

„Ta vpravo by měla být opuštěná," odhadovala Hanna, „nicméně to jsem si myslela i o té první, takže nevím. Potřebujeme jasné stanoviště, abychom se případně mohli pustit do akce."

„Tohle je až moc o hubu, Hanno," zamračil se Matt a zavrtěl hlavou.

V místnosti na chvíli zůstalo ticho. Sophie po očku sledovala Raye, kterému cukaly koutky úst, jako by snad chtěl něco říct. Po několika dlouhých minutách se rozhodl promluvit: „Dobře, a co ten chlap, kterého jste sledovali z tržiště? Jestli chodí ven pravidelně, můžeme ho sebrat a zjistit informace od něj."

„Drony zatím bohužel nic nezachytily. Z toho domu odchází každý den na tržiště někdo jiný, jednou to bylo dokonce malé děvče. A pokud je vnitřek budovy opravdu obydlený, pak odtud může vycházet opravdu kdokoliv bez jakékoliv souvislosti s Rahimim."

„Proč to nesjedeme termokamerou a nezjistíme, kolik tam je a není lidí?" zeptal se Ray.

„Tyhle věci dorazí později," odpověděl za Hannu David, „stejně jako noktovizory."

„Když byla budova obývaná, scházelo se okolo hodně lidí," ujala se řeči znovu Sophie. Chtěla být jen užitečná, připadala si strašně hloupě, když tu jen tak seděla a s otevřenou pusou poslouchala. „Vím, že s tím patroly měly spoustu problémů obzvlášť v noci, když neviděli pod kola Humvee. Stalo se tam spoustu nehod. Možná kdyby teď okolí zelo prázdnotou, mohli bychom předběžně určit, že se tam opravdu děje něco podivného."

„Rahimi by pravděpodobně ty lidi vyhodil na ulici, kdyby tu budovu zabral," souhlasil David.

Hanna pokývala hlavou. „Dobře. Za předpokladu, že by uvnitř budovy opravdu byl ten, koho hledáme, chcete to povolit jako noční nebo denní akci?"

„Rozhodně noční," odpověděl ihned David, „pokud to má být uprostřed města, pak by to mělo vidět, co nejméně očí."

„Jen za předpokladu, že dorazí noktovizory," prohodil jízlivě Ray.

„Jo, to by nebylo od věci," ozval se zezadu Chad.

„Než dosedneme v Džalálábádu, určitě budete mít svoje hračky zpátky," ujistila je Hanna. „Letadlo odlétá za tři hodiny. Do té doby si dejte svoje věci do pořádku."

Muži se začali pomalu líně zvedat ze židlí a postupně se trousit pryč z místnosti. Pohled, který věnovala Hanna Sophii jasně říkal, že ona ještě neskončila. Zůstala proto na místě a zaujatě si prohlížela nepořádek na stole, než aby musela navázat jakýkoliv kontakt s Rayem. Periferně ho sledovala, jak vstává, a i se psem odchází pryč. Zvedla pohled, až když se dveře zaklaply a v místnosti nastalo ticho.

„Myslím, že s tím problém nebude," pronesl po chvíli vedoucí týmu David. Když k němu vzhlédla, zrovna si mnul vousy a hleděl přímo na ni.

V místnosti už zbyli jen tři lidé: Sophie, David a Hanna. Ve vzduchu šla cítit dost opatrná atmosféra.

„S čím?" optala se se zájmem Sophie.

„S tebou a Rayem," pověděl David věcně. Takže už si tykali, dobře. Sophii to ani nepřekvapovalo, v námořní pěchotě prostě nikdo moc neztrácel čas se společenskými manýry. V jistém ohledu to bylo značně úlevné.

„Nedívej se tak," zasmál se David, „všichni o tom víme. Jsme jeden tým, jedna rodina. Každý z nás a hlavně já, se musí starat o to, co se tomu druhému děje v hlavě. Jsou to mí kluci a já vždycky potřebuju vědět, jaký mají problém, než je pošlu do terénu. V opačném případě by se mohlo něco pěkně podělat. Znám Raye líp než jeho máma, a tak je to u všech."

Sophie nevěděla, co povědět. Takže proto se na ni pár kluků tak culilo. Věděli, že něco měla s Rayem, pravděpodobně jim o ní vyprávěl, jak se seznámili, co zažili, že spolu spali. Ach, Bože. Nejraději by se hned propadla do země. Cítila, jak v ní vře vztek. Tohle byla přece její soukromá věc a nyní se dozvídá, že o tom věděli všichni v místnosti. Určitě se museli neskutečně bavit nad tím, jak seděli naproti sobě a jeden druhého ignorovali.

„Mrzí mě to, Sophie, ale takto to u nás chodí," prohodila konejšivě Hanna. „Jak jsme ale viděli, jste oba rozumní lidé a nenecháte se minulostí ovlivňovat při práci. Potřebujeme, abyste se soustředila stejně jako on. Ray je profesionál, ví, co má dělat. Chceme si jen ujasnit, že ani vám nic z toho problém nedělá."

Sophie na ni pohlédla pevným pohledem. „Samozřejmě, že ne. Máme důležitější věci na práci, než se pitvat v tom, co se stalo a nestalo."

„Jsem ráda, že to tak taky vidíte."

David vypadal spokojeně. Promnul si plnovous a druhou rukou se natáhl po plechovce sody. „Teď jsi součástí týmu, děvče. Kdybys měla jakýkoliv problém, s čímkoliv, chceme být s Hannou první, kdo se to dozví."

Přikývla. Nesmírně si cenila jeho vlídného tónu a starostlivosti, kterou vůči ní projevoval. David vypadal jako dobrý chlap, kterému na svých lidech doopravdy záleželo.

„Sophie," vyslovil jemně její jméno, „to já tě vynášel z ambasády. Viděl jsem, co se ti tam stalo. A věř mi, nebo ne, ještě nikdy jsem nic podobného nezažil. To, čím sis tam prošla, nebylo v pořádku. Naprosto to přesahovalo hranici únosnosti. Když se člověku něco takového stane, nikdy se to nedá přejít jen tak. Viděl jsem a zažil spoustu ošklivých věcí, stejně jako ty. A jsem kdykoliv připravený ti pomoct, kdybys potřebovala. Stejně jako ostatní. Platí u nás jediné pravidlo a to takové, že si nic nenecháváme pro sebe. S každou tajností ohrožujeme životy ostatních. Prosím, pamatuj si to."

Zůstala na moment překvapeně zírat. Tak úzce spjatou skupinu lidí neviděla dokonce ani v Rayově Humvee v Iráku. Teprve teď si uvědomila, že se stala součástí něčeho, na co nebyla v žádném případě zvyklá. Přece jen, mluvil někdy Joshua o své manželce a synovi před ostatními vojáky? Ne. Pravděpodobně by si z něho chvíli utahovali, nebo ho přiměli to spláchnout levným alkoholem. Takto projevovali podporu, která se ne v každé situaci úplně hodila. S malichernými problémy se Joshua mužům svěřoval často stejně jako ostatní, ale to, co ale doopravdy nesl těžce, si nechával uvnitř. Jako ostatní. Tady se ale Sophie setkávala s naprosto jiným přístupem. Tady každý věděl všechno.

„Budu," přikývla pevně a pohlédla Davidovi do očí. „Děkuju vám."

David pokýval hlavou.

Hanna, která doposud stála tiše v čele stolu, se nyní obrátila k Sophii s šanonem papírů. „Tady jsou moje dokumenty o místě, kde se chystáme vyrazit. Potřebuji, abyste je zhodnotila. Nemůžeme nikoho poslat do akce, dokud nebudeme mít přesné informace."