V tak parném dni byla zásobovací dodávka opravdu skvělým místem pro ukrytí se před ostrým sluncem, které si hovělo na obloze a spalovalo celou zemi. Sophie svůj příděl pojídala pomalu a vychutnávala každé sousto mletého masa, protože tušila, že dalšího jídla se dočká nanejvýš zítra. Po těch několika dnech již stačila převzít, co se jídla týkalo, veškeré návyky od ostatních mužů. Kdykoliv měla jídlo navíc nebo něco nedojedla, naučila se zbytky schovávat na později. Svou tajnou skrýš si zřídila pod svým sedadlem v igelitovém sáčku, který zatím obsahoval jen bonbóny od Finna. Rozhodně se nemohla měřit s Rayovými zásobami. Konzervu fazolí by s hrstkou bonbónů netrumfla. Několikrát, co seděla ve stínu u pneumatiky náklaďáku, pomýšlela na to, jaké by to asi bylo, najít jeho tajnou skrýš. Předminulou noc ho zahlédla vytahovat fazole odněkud z místa spolujezdce, možná by nebylo těžké najít víc jídla. Byly to ale Rayovy zásoby a ona neměla právo mu cokoliv brát, když si dokázala představit, kolik práce mu muselo dát, aby je sehnal. Navíc mu byla stále hluboce vděčná za to, že se s ní rozdělil.

Někdy v průběhu poledne, kdy slunce vystoupalo přímo nad jejich hlavy a stíny zmizely, se Sophie přestěhovala pod vůz. Sledovala dění v táboře a občas si mírně schrupla. Ve vzduchu šel cítit nadcházející útok na město. Atmosféra boje se mezi vojáky nesla rychle. Nikde už nezahlédla hloučky smějících se mužů, všichni teď kolem ní bez povšimnutí procházeli s kamennými výrazy a obstarávali si potřebné věci u skupinky jiných zásobovacích vozů s municí a zbraněmi. Nejčastěji odtud nosili zásobníky, granáty a baterie. Našlo se však i pár jedinců, kteří si tak opatřovali náhradní součástky do aut či úplně nové zbraně. Ve velkém se rozdávaly mapy oblastí a ochranné brýle proti poletujícímu písku a prachu. Sophie musela uznat, že mužů se zarudlýma a oteklýma očima tu bylo opravdu požehnaně.

Několik minut pozorovala dokonce i poručíka Sanderse, jak obcházel své lidi a diskutoval se všemi seržanty. Klukům z Brava 1 nechal donést pár plátěných hadrů, aby mohli alespoň něčím ochránit zásobník na střešní střílně před poletujícím pískem a zabránit tak tomu, aby se dál zasekával.

Winston s Finnem se ihned pustili do práce a upevňovali látky na zásobník. Sanders si mezitím vzal Raye bokem. Několikrát si prohlížel jeho záda a hodně se mračil. Ray poté přes sebe raději přehodil svou vojenskou blůzu, ale kvůli Gibsonově kázání, aby nechal ránu dýchat, se nezapínal. Stejně jako Sophie nejspíš došel k názoru, že to Sanderse jen rozčiluje a bude lepší, když to zranění nebude mít na očích. Poručík byl muž, který věřil ve své lidi a dobře se o ně staral. To, že ho vyřadili z tak důležité akce bylo to nejhorší, čím mu mohli ublížit. Nejspíš se za Rayova zranění vinil sám a věřil, že kdyby své jednotce tu noc velel, mohlo se to bez toho obejít. Sophie by s ním souhlasila.

Když tak dál rozmýšlela, o čem asi mohou oba muži rozmlouvat, projela najednou táborem vlna ženského křiku. Veškerá činnost se v tu ránu pozastavila a někteří z vojáků instinktivně sáhli po zbrani, přestože uvnitř tábora panovala jakási bezpečná zóna. Centrem pozornosti se najednou stala skupinka vojáků eskortující skupinku civilních obyvatel čítající ženu, dva muže, dívku a chlapce. Žena křičela úplně stejně jako matka nad tělem svého umírajícího syna tehdy ve městě. Jeden z mužů kráčel s kamenným výrazem za svou manželkou a druhý, který se zdál s šedivými vousy a vráskami o mnoho let starší, se snažil něco vysvětlit vojákovi kráčejícímu vedle. Neustále mu před oči podstrkoval jakýsi kus skrčeného a špinavého papíru, který však voják přecházel pouhým přikývnutím. Dívku nesla na nosítkách dvojice mužů, z nichž jeden byl Gibson. Malý chlapec, asi sedmiletý, se držel matky za šaty a vyděšeně se rozhlížel po přihlížejících mužích.

Než si Sophie stačila uvědomit, že si vybrala místo pod zásobovacím vozem s potravinami a léky, celá skupinka se mezitím dostavila až k zadnímu nárazníku, pod kterým ležela. Ihned vyskočila na nohy a rozevřela hrubou látku, jíž byl nákladní prostor přikryt, aby mohl Gibson okamžitě vyskočit pro potřebné léky.

Když dívku položili před vozidlem na zem, všimla si Sophie nepřirozeně zkroucené levé paže a hluboké tržné rány na boku. Gibson se okamžitě pustil do práce. Všechna pozornost byla najednou obrácena ke zraněné dívce. Jeden z vojáků ji pevně držel, když sebou bolestí cukala při čištění rány. Matka klečela vedle své dcery a s naříkáním ji hladila po čele. Sophie odhadovala, že dívce mohlo být okolo sedmnácti let podle mladého obličeje, který zpola ukrýval béžový závoj.

Jakmile Gibson rozstřihl dívce oblečení, aby se dostal k ráně, v tu chvíli se probudil k životu její otec a snažil se Gibsonovi zabránit k dalšímu obnažování jeho dcery. Pár mužů ho okamžitě popadlo a snažilo udržet v klidu. Otec na vojáky něco rozzuřeně pokřikoval a snažil se dostat ke své dceři.

„Já vím. Já vím," snažil se ho uklidnit voják, kterého Sophie občas zahlédla v jednom z vozů roty Echo. „Jak mám tomu maníkovi vysvětlit, že mu holka zemře, když nám nedovolí na ni sáhnout?"

„Musí to bejt pěkně na nic, když si ženský drží takhle zakrytý prostěradlama a my tady pak jeho dceři čumíme na holý břicho," uznal jeden z mužů.

„Tak nečumte a radši vysmahněte," řekl Gibson, aniž by upustil od práce. „Prohledali jsme je, jsou neškodní a ty vaše rozumy u své práce nepotřebuju." Partička vojáků se s pokrčením ramen nakonec rozešla. Nikomu se ostatně nechtělo využívat volný čas na přípravu tím, že se budou dohadovat a přetlačovat s místním obyvatelstvem.

Sophie si hbitě přidřepla k dívce, aby si získala Gibsonovu pozornost. „Mě tu snad strpí," poznamenala s pohledem upřeným na vzpírajícího se otce. „Co budeš potřebovat?"

Gibson zvedl pohled od zranění a přemýšlivě se na Sophii zamračil. „Nezačneš vyvádět?"

„Jsem v pohodě," ujistila ho.

Gibson sklopil oči zpět k dívce a pokračoval ve své práci. „Dezinfekci, obvaz, sací vatu a morfium."

Zatímco Sophie mrštně vyskočila do nákladního prostoru vozu a mezi popsanými bednami hledala potřebné věci, vojáci se dál a dál pomalu rozcházeli a otci dívky se trochu ulevilo. Nicméně stále nervózně pohlížel na Gibsona. Sophie uvažovala nad tím, zda by svou dceru nechal raději zemřít nebo se jí pokusil pomoct sám, než aby ležela obnažená před tolika muži.

Jakmile dodala Gibsonovi všechny požadované věci, beze slov dál pokračoval v práci. Vyčistil dívce ránu a přebytečnou krev odsál vatou. Předtím aplikoval morfium, které mezitím zabralo a on tak mohl na ránu nanést štiplavou desinfekci.

„Šití," řekl po chvíli, což byl další jasný signál pro Sophii, aby vyskočila do vozu a přinesla mu vše potřebné.

Při chvilce soustředění, kdy se Gibson snažil ránu zacelit, přistoupil k Sophii starší muž a stejně jako vojákovi předtím, i jí strkal před obličej jakýsi malý papírek a gestem ruky si ukazoval na ústa. Mezitím k ní promlouval svým rodným jazykem ve snaze, že mu porozumí. To Sophie dokázala. Muž neustále lamentoval, že s rodinou trpí obrovským hladem. Snažila se mu odpovědět, že se to pokusí zařídit a zvědavě převzala papír, kterým se neustále oháněl. Jakmile však na něj detailně pohlédla, zjistila, že je to leták. Obsahoval tištěné instrukce pro civilní obyvatelstvo, jak se bezpečně chovat k americkým vojenským jednotkám, aby nepřišli k úhoně.

„Co to, sakra, je?" zeptala se Gibsona.

Aniž by vzhlédl, odpověděl: „Shazujeme to na ně z letadel."

Sophie přikývla, přestože to nemohl vidět. Na letáku bylo také napsáno, že armáda zdravotně ošetří raněné a nechá je v bezpečí projít skrz své linie za podmínek, že se vzdají zbraní a nepřátelských úmyslů. Přesně také popisoval, jak se zachovat při setkání s Američany, tak aby nepojali mylné podezření, že jsou nepřátelé a podobné věci, které mohly zabránit spoustě omylů a smrti. Sophii se ten nápad líbil, ale zároveň pomyslela na to, jak by se dal nepřáteli zneužít.

„Chce najíst, Gibsone," prohodila, když muži vrátila zpět leták.

„S tím nic nenadělám, sami máme málo," odpověděl. „Pojď mi to sem podržet."

Poklekla vedle něho a přidržela sací vatu v místě, kde Gibson právě sešil dívce ránu. On mezitím dokončil steh a ustřihl nit. „Řekni jim, že má jen hlubokou tržnou ránu a vyhozené rameno a přežije to, jen potřebuje trochu nabrat síly."

Jakmile to Sophie ženě pověděla, s brekem jí stiskla ruku a neustále mumlala nekonečné díky. Sophie dokázala jen nervózně přikyvovat.

Když posléze Gibson nahodil dívce rameno a stáhl jí ho obvazem, děkovala matka i jemu. Rozdíl byl v tom, že jeho se neodvážila dotknout. Otec na ně jen tiše pokývnul a poklekl si k dceři.

„To bylo dobrý," uznal Gibson, když už stál na nohou a sledoval dívku s rodinou, „docela ti to šlo."

Sophie se pousmála. „Díky. Tobě taky."

„Můžeš jim dát maximálně vodu," řekl po chvíli. „Příděly jsou rozpočítané na každého vojáka přesně. Ledaže bys hodlala někoho ošidit, a to bych ti neradil. Víš, jak se chovají, když dojde na jídlo."

„Chápu," přikývla, „zkusím to nějak zařídit."

„Musím teď běžet zpátky, ze severu se na nás tlačí uprchlíci z Bagdádu, zatím nejhorší zranění bylo tohle, trochu ji prý nabrali autem. Až se probudí a bude schopná chůze, musí pryč, rozumíš? Grant a ostatní plukovníci se už tak vztekají, že nám ti lidi brání v útoku na město. Raději jsem ji vzal sem než přinést léky do toho davu, sebrali by mi morfium z ruky, ani bych nemrkl. Dej na ni bacha, ať s tím ramenem moc nehýbe. A až někde uvidíš Clarka, nažeň si ho tady taky. S těmi zády dosloužil celou tu noční akci, mám strach, aby se mu do toho nedostal zánět. Zkontroluj mu to a vydezinfikuj, jasné? Jo a ještě něco! Vzadu v náklaďáku je bedna s tabletami, je u ní i jmenovitý seznam všech rot. Vezmi tu od Brava a koho potkáš, tomu ji dej a odškrtni si ho. Jsou to probiotika, potřebujeme jim trochu nakopnout střevní mikroflóru. A taky jsou napočítané na kusy, tak ať tě nenapadne to cpát té holce, byl by problém."

Sophie chápavě přikývla, ale přesto ji to všechno zamrzelo.

„Nemůžeme zachraňovat každého jednotlivého Iráčana," pověděl Gibson.

„Já vím," přikývla pevně.

Gibson se zasmál. „No vidíš. Sázeli jsme se s klukama, kdy se v tobě ukáže ta holka, co měla koule jet do válečné zóny úplně sama a kvůli škole. Právě jsem prohrál pět dolarů."

„Cože?"

Pokrčil rameny. „Myslel jsem, že už fňukat nepřestaneš," pověděl se smíchem a odešel.

Než se stačila rozesmát, Gibson už byl pryč a běžel tam, kde ho bylo potřeba. Sophie se posléze sama sobě podivila, že není naštvaná. Měla by. Místo toho se ale nad zmíněnou sázkou musela pousmát. Zjistila, že přestává být tak nedůtklivá a nad některými věcmi, které by dřív považovala za katastrofu, už mává rukou.

Když jí Gibson zmizel z dohledu, poklekla k dívce a položila jí ruku na čelo. Zdála se být v pořádku a odpočívala. Povzbudivě se usmála na její rodinu a ubezpečila je, že bude vše dobré. S pomocí dívčina otce, pak přesunuli raněnou pod auto, aby na ni tolik nepálilo slunce. Sama Sophie se ve špinavém bílém tílku, vojenské blůze a roztrhaných džínách neskutečně v tropickém vedru potila. Když tak navíc uvažovala nad svým oblečením, přišlo jí na mysl, že už se vážně dlouho nekoupala a v ten moment taky začínala pociťovat ten zápach, který se z propoceného oblečení linul. Nebýt gumičky, která stahovala vlasy do hustého culíku, nejspíš by už dávno zaregistrovala, jak dlouho už nepřišly do kontaktu se šamponem. Na jednu hrozivou myšlenku se okamžitě začala nabalovat další. Od té doby, co ji přibrala armáda, ještě ani neviděla, jak vypadá. Zrcadlo žádný z vojáků nevlastnil a zpětná zrcátka na vozech kvůli krytí neměli. Odrazy ze slunce totiž mohly připomínat lesk hlavně pušky a přivolat tak na sebe palbu jak z nepřátelských pozic, tak z vlastních. Ruce jí posléze samovolně vystřelily k obličeji, jako kdyby se chtěly ujistit, že tam ještě stále je.

Po chvíli se ale vzpamatovala a zakázala si na takové hlouposti myslet. Právě před ní ležela dívka, kterou autem srazil obyvatel její vlastní země. Její problémy s mastnými vlasy byly opravdu malicherné.

Z úvah ji vyrušil až příchod malého klučiny, který si poklekl k ní a zadíval se na ni vyděšenýma očima. Jeho pohled přeskakoval mezi dospělými muži a ní.

„Mám hlad," řekl.

Sophie se podezíravě zahleděla na oba muže, kteří v tu ránu uhnuli pohledem. Nedokázala jim nevěnovat mírně pohrdavý pohled. Iráčané velmi brzy přišli na to, že mají Američané slabost pro děti, kterým vždy dávali přednost před dospělými. A využívali toho opravdu hojně. Sophii bylo jasné, že ho k ní poslali ti dva.

„Můžeme se jít po něčem podívat," řekla s úsměvem chlapci. Ten pohlédl zpět na otce a děda. Jeho matka začala okamžitě kroutit hlavou, ale chlapcův otec mu dal svolení.

Nabídla dítěti ruku, kterou váhavě přijal a rovnou sebrala i krabičku s tabletkami, které měla rozdat Sandersovým mužům. Rozhodla se zajít k jejich vozu a darovat chlapci a jeho rodině alespoň pár lahví vody a tu jedinou hrst bonbonů, kterou měla. Najednou jí vůbec nezáleželo, že o svou zásobu přijde. Ona si alespoň mohla být jistá, že zítra opět dostane svůj příděl. Oni ne.

„Jak se jmenuješ?" zeptala se chlapce jeho jazykem.

„Amar," pověděl tiše.

„To je hezké jméno," pověděla lámaně.

Chlapec sklopil pohled k zemi a mírně se pousmál. Při další chůzi často zíral na její dlaň, která svírala tu jeho. Už při svých cestách si Sophie stačila všimnout, že mnoho obyvatel je fascinováno její bledou pokožkou a světlými vlasy. Většina Iráčanů byla snědší pleti s tmavými, mnohdy černými vlasy.

„Já jsem Sophie," představila se na oplátku. Chlapec se snažil její jméno zopakovat, ale nejblíže se dostal zvukem, který vypouštěl S a kladl důraz na konec jména.

„Phíí," řekl.

Sophie se usmála a pokývala hlavou. Chlapcův obličej se trochu rozzářil a stiskl její ruku teď mnohem silněji a jistěji.

Když se postupně blížili k jejich Humvee, zjistila Sophie, že je vůz nastartovaný. Nechápavě se zamračila. Snad je neposlali na další průzkumnou akci, pomyslela si. Přidala do kroku a chlapec se držel vedle ní. Rozhlížela se okolo, ale u vozu ani v něm nikdo nebyl.

Několik metrů od Humvee zaslechla štěkavý smích a zahlédla Lucase za autem, jak se s řehotem prohýbá v pase a nemůže popadnout dech. Chlapec při pohledu na za břicho se popadajícího vojáka zaváhal. Sophie ho pevně stiskla a úsměvem povzbudila k další chůzi.

Když je Lucas spatřil, rozesmál se ještě víc, a jakmile Sophie spatřila, čemu se směje, protočila oči a zakroutila hlavou.

Za Humvee se po zemi plazil Winston a s hlavou u výfuku, si nechával naftovými výpary profukovat své husté vlasy. Oči mu od té činnosti zarudly, občas sípavě zakašlal a prsty si držel ucpaný nos.

„Co to děláte?" nechápala Sophie, ale přitom výjevu se neubránila mírnému úsměvu.

Lucas se dál řehtal. „Dostal vši," pověděl mezi salvami smíchu, „a David z Juliet mu poradil dát hlavu k výfuku, prý to ty potvory zadusí. Nečekal jsem, že to ten blbeček fakt udělá."

Když Sophie zachytila chlapcův nechápavý a mírně zděšený pohled, poklekla si před něho, ukázala na Winstona a pak na svou hlavu. „Má...brouky," vysoukala ze sebe a doufala, že to chlapec i přes její chatrnou slovní zásobu pochopí. Očividně pochopil, protože se hned na to stydlivě pousmál a zakryl si pusu dlaní.

„Jen se smějte, do háje," brblal Winston. „Já si zatraceně nechci nechat vyholit hlavu."

„Asi budeš muset, brácho," pokrčil rameny Lucas a snažil se držet svůj smích na uzdě.

„Radši mi běž trochu šlápnout na plyn," zahučel Winston. „Makej, vole!"

Lucas se odloudal k sedadlu řidiče, aby splnil Winstonův rozkaz. „Všichni jsme říkali, že se ti ty vlasy jednou vymstí."

„Máma mi je vždy polévala petrolejem," řekl chlapec Sophii, která zprvu nedokázala identifikovat slovo petrolej, načež jí ho chlapec musel vysvětlit jako vodu na hoření.

„Winstone," řekla. „Ten chlapec říká, že na to pomůže petrolej."

„A kde mám asi tak sehnat petrolej?" odsekl naštvaně a drbal si dál vlasy u výfuku.

Sophie pokrčila rameny a odvedla chlapce k zadním dveřím auta, kde pod sedačkou vytáhla svou hrst bonbonů a sáček mu nabídla. Než stačila vzít i pár lahví s vodou, klučina už měl polovinu v sobě. Ovocné příchutě ho očividně nadchly, protože si teď každou jednotlivou barvu pozorně prohlížel a ochutnával. Zatímco se chlapec usadil na jejím sedadle, rozdala Sophie oběma vojákům tablety a odškrtla si je ze seznamu.

„Tak zkus třeba benzín," nadhodila, když odcházela. „To je taky pěkné svinstvo, třeba ti to pomůže."

S dvěma lahvemi vody a spokojeným dítětem se Sophie vydala zpět k jeho rodině. Už předem si raději předchystala slovní zásobu, které bude potřeba, až rodině bude muset vysvětlit, že žádné jídlo nebude moct poskytnout.

Přesně v tu chvíli se ale jako zázrak přiřítil Finn s velkou bednou v náručí. Vesele se usmíval a nadšeně poskakoval. „Týlaři jsou tady!" křičel už z dálky na Sophii. Týlaři, pomyslela si, pokud už dorazili, museli potom dojet i další zásobovací vozy. Obličej se jí rázem rozjasnil.

„Bude žrádlo!" zavýskl, když doběhl a hodil po Sophii z krabice několik balíčků přídělů. „Tři jídla denně!" Jeden z balíčků jí přistál přímo v obličeji, druhý tak tak zachytila mezi prsty a třetí jí spadl k nohám, kde ho sebral chlapec. Aniž by se Finn zastavil, pokračoval v radostném poskakování směrem k jejich Humvee k Lucasovi a Winstonovi. Chlapec se smál.

„Pošli mi sem pak Raye s těmi zády!" zakřičela za ním Sophie a doufala, že ji slyšel.

Vesele se zazubila na chlapce a společně se rozběhli k jeho rodině. Nechala jim vše ze svého dnešního přídělu, který dostala od Finna a spokojeně sledovala, jak jedí. Balíčky obsahovaly mimo instantních prášků dokonce i pár chutných oplatek. Když vysvětlila rodině, že musí prášek nejprve smíchat s vodou, zírali na tento jev opravdu s podivem.

Pár oplatek a sušenek nechala Sophie bokem pro zraněnou dívku, která se probudila o necelou půl hodinu později. Nejprve ještě omámená morfinem jen ležela a něco tiše mumlala, posléze však nabyla plné bdělosti a pokoušela se posadit. To jí Sophie okamžitě zatrhla. V tu ránu ihned přispěchal její otec s dědem a vytáhli její nosítka z pod auta. Pomalu a starostlivě jí pomohli se posadit a pečlivě ji krmili. Sophie mezitím dávala pozor na stehy, které mohly povolit, a na rameno, které muselo zůstat zafixované.

Zjistila, že jí veškerý čas ubíhá mnohem rychleji než když se potuluje mezi muži, hádá se s Rayem nebo spí. Další půl hodinu na to do sebe dívka hladově dostala i zbytek přídělu a teď už se zdravější barvou a čiperným výrazem v očích odpočívala opřená o nárazník náklaďáku. Sophii celá uběhlá hodina připadala jako minuta, proto vypadala překvapeně, když se najednou tak rychle objevil Ray.

„Slyšel jsem, že tu jsi teď zdravotník," prohodil, když došel až k jejich skupince. Dívčin otec prudce vyskočil na nohy a pozorně si prohlížel příchozího muže. Ray na něho pohlédl s povytaženým obočím, aniž by o krok ucouvl.

„Má jen strach o svou rodinu," vysvětlila mu Sophie. „Už si toho prožili dost. Jdou až z Bagdádu."

„To je mi jasné," řekl. „Každopádně se teď s nimi rozloučíš a pošleš je pryč, do večera máme být připravení vyrazit."

„Cože? Myslela jsem, že budete útočit na město."

„Poslali tam někoho jiného. Kromě několika ozbrojených skupin nenarazili na žádný odpor. Pár tanků sice vjelo dovnitř, ale nakonec jich víc nebylo potřeba. Tohle bylo poslední známé město, které se otevřeně vzepřelo režimu, proto tak malý odpor. Navíc před nás kvůli zraněním, která jsme při noční akci utržili, poslali druhý a třetí průzkumný prapor společně s ozbrojenými silami, takže my máme za úkol nezastavovat až u bran Bagdádu. Cestu budeme mít volnou a za zády tanky a pěchotu. Místo válčení si uděláme školní poznávací zájezd," řekl otráveně. Nakonec se sebral a, jak měl ve zvyku, chystal se odejít pryč.

„Ne tak rychle," zavelela Sophie. „Nedělej ze mě blbce. Víš, že ti mám zkontrolovat ta záda. Kdyby ti o tom Finn nebo Gibson neřekl, nevěděl bys, kde mě najít. Tak si nemysli, že se tomu vyhneš, když budeš předstírat, že se nic neděje!"

Ray se zastavil a zamračil se. „Je to v pohodě!"

Sophie se zamračila nazpátek. „Sakra, Clarku! Gibson řekl zkontrolovat, tak zkontrolovat."

Loudavě se tedy otočil a došel ní. Několikrát si ji přeměřil pohledem, pak sundal volně přehozenou blůzu a otočil se k ní zády.

„Gibson sem, Gibson tam. A já myslel, že ti záleží na mém blahobytu," řekl kysele a zašklebil se.

Když se Sophie otáčela k balíčku s dezinfekcí, zahlédla užaslý pohled irácké ženy. U nich asi nebylo zvykem, že by na muže kdy zvýšila hlas.

Zatímco jemně nanášela vatičkou na ránu dezinfekci, všimla si také zaujatého pohledu mladé dívky, který vrhala na Raye. Sophie se bránila úsměvu. Musel jí se svými blond vlasy a modrýma očima připadat děsně exotický.

„Tu blůzu mi dáš a vrátím ti ji, až při odjezdu. Musíš to nechat na vzduchu," připomínala mu. „Gibson ti to řekl jasně, nechápu, proč si s tím zahráváš. A taky mi vezmeš do auta tuto tašku. Je tam další dezinfekce a nalepovací obvaz, takže než si na sebe hodíš oblečení, nalepím ti ho. A co ten kotník?"

Pokrčil rameny. „Myslím, že jsem to rozchodil."

Sophie nechápavě zavrtěla hlavou, naštěstí však podle jeho vlastních slov neměli v nejbližší době čelit otevřenému útoku, takže se skýtala skvělá příležitost k tomu, aby se mu všechna zranění v klidu zahojila.

„A teď tabletu," oznámila mu, když dokončila svou práci. Než stačil cokoliv namítnout, vyskočila do nákladního prostoru auta a snažila se vzpomenout, kde nechala krabičku, kterou sem položila, když jim při konzumaci instantních jídel došla voda a ona musela sáhnout do zásob praporu.

Když se pod ní podlaha mírně zhoupla a ozval se dunivý dopad,odtušila, že se Ray přidal k ní. Jakmile ucítila jeho horký dech na krku, překvapeně vyjekla a nadskočila.

„Jestli hledáš tohle," řekl s mírným úsměvem těsně u jejího obličeje a v ruce zachrastil krabičkou léků, „tak to si nevezmu."

„Řeknu to Gibsonovi," vyhrkla nervózně, čehož vzápětí litovala, protože to Raye rozesmálo ještě víc. Cítila pach kovu a potu, který z něho sálal a musela trochu zamrkat, aby se zbavila zamlženého pohledu.

„Ty se mě bojíš?" zeptal se s úsměvem po chvíli ticha, kdy se snažil zachytit pohled jejích uhýbajících očí. „Asi jsem právě našel způsob, jak tě umlčet. To by se mi donedávna opravdu hodilo."

„Nech si to laskavě," protočila oči, když zjistila, že se jí celou dobu jen vysmívá. „Vezmeš si tu tabletu, já si tě odškrtnu a bude to. Je to těžké?"

„Jo, je to těžké," přikývl a odstoupil od ní. „Kvůli těm zádům do mě Gibson navalil antibiotik jako do koně, takže bych raději počkal, dokud neodezní a až pak nasazoval probiotika. Asi bych se měl taky držet někde mimo přímé slunce. Ale čert to vem."

„To jsem nevěděla," řekla omluvně.

„Tak teď už to víš," pohlédl na ni a vrátil jí krabičku. „Vezmu si je večer. Čestné skautské."

Sundal ze sebe blůzu a svým typickým stylem se otočil a chystal se zmizet.

„A to jsi mi to nemohl říct zrovna?" zavolala za ním, když zrovna mínil vyskočit ven z přívěsu.

Odpověď se jí dostala v podobě pokrčení ramen a pobaveného úsměvu.

„Úplná královna dramatu," zamumlala na jeho účet. Tiše se zachechtal.

***

Rodina zraněné dívky se skládala z hned několika druhů Iráčanů. Byla to ona sama s bratrem, kteří si tolik neuvědomovali dopad událostí, ale fascinovali je cizinci v uniformách s obrovskými stroji a technikou. Otec zastával tu skupinu obyvatelstva, která kdyby mohla, hnala by Američany zpět za hranice Iráku. Matka se z celého srdce snažila jen chránit své děti a rodinu a starší muž byl typickým příkladem člověka, kterému je to vlastně jedno a stará se hlavně o základní potřeby jako je právě jídlo. Již dříve se Sophie setkala s mnoha vesničany, kteří na vojáky vesele mávali a vítali je. Názory na válku se tedy neustále měnily. Stačila jedna palba na dům civilistů a obyvatelé v dané oblasti se k nim mohli otočit zády. Proto se tolik dbalo na ROE, pravidla nasazení. Každé civilní střílení se prošetřovalo a kdykoliv k tomu došlo, bylo nutno sepsat podrobné hlášení, aby mohlo být dále posouzeno. Sophii mnohokrát zajímalo, jak to dopadlo v Lucasově případě. Věděla však, že horší trest než napomenutí či jiné disciplinární stíhání, je pro vojáky vědomí, že zabili někoho nevinného. Přestože se všichni naoko tvářili drsně a mnohdy nedotknutelně, tehdy večer, kdy jí Ray nejspíš mírně předávkován stimulanty, aktivně sdělil svůj příběh, poznala, že každý z mužů si uvnitř sebe něco nosí a má své vlastní starosti.

Někdy okolo večera, kdy už Sophie rozdala tablety všem potřebným lidem a vyprovodila rodinu k silnici na okraji celého tábora, se jejich vozy začínaly shlukovat k odjezdu. Z města se ozývala střelba z minometů. K tmavnoucí obloze se zvedal prašný dým z právě spadlých budov a několikrát se snesly z nebe vrtulníky Cobra a shazovaly na vyznačené cíle nálože. Sophie cítila, jak se po každém shození takových výbušnin, rozvibruje zem a při dopadu cítí i mírný tlak v uších.

„Neříkalo se, že tam není skoro žádný odpor?" podivovala se Sophie nad bombardováním města.

Lucas, který v tu dobu seděl vedle ní na kraji sedadla nalevo, pokrčil rameny. „Jen likvidují klíčové budovy, které prozatím nepřátelé používají jako základny. Nebude jich moc, jen se občas stane, že se netrefí nebo někdo zadá špatné souřadnice, takže se jede znovu."

Sophie nad tím zavrtěla hlavou. V tu chvíli si uvědomila, jaký je rozdíl mezi tím, když zabije pilot a když pěšák. Zásadní věc tkvěla v tom, že pilot nebo obsluha dělostřelectva po sobě nikdy nevidí následky. Pokud někdo pilotovi vrtulníku nařídí, aby shodil bomby nebo odpálil raketové střely na určité místo a ono shodou náhod bude špatné, právě dotyčný navigátor zabil spoustu civilistů. Není to tak hrozné proto, protože nevidí jejich těla, zranění a utrpení. Zato pěšák jako Lucas se na následky svých činů musel dívat, čelit jim tváří v tvář a stejně jako právě u ostatních to mohla být nehoda.

U jejího okna se najednou objevil poručík Sanders, sklonil se k nim a rozhlédl se po interiéru vozu. „Seržant Clark tu není?"

„Řeší s Finnem Masonem vši desátníka Maera, pane," oznámil stručně Lucas.

Sanders na to přikývl. „Ať se mi pak ozve."

Lucas kývl na srozuměnou. Sanders dál pokračoval k Sophii. „Je tu možnost převozu zdravotnickým vrtulníkem. Do města teď vjíždí ozbrojená družstva. Počítám, že do rána se jich bude muset několik přivolat. Mohla by ses při troše štěstí dostat domů nebo zůstat tady v táboře a pobývat v přespolním zdravotnickém stanu."

Sophie se v tu chvíli zamyslela. Mohla se možná dostat domů dřív! Následně ale nedokázala pomyslet na to, že by od těchto kluků jen tak odešla a už je neviděla. Sentimentálně se rozhlédla po poloprázdném Humvee a pocítila jakýsi smutek nad tím, že by to tu musela předčasně opustit. Smrt, která se ji v tomto voze bude neustále snažit dohnat, jí nedělala tolik starostí. Nikdy se jí vlastně tolik nezaobírala, jako právě teď. Toto téma obvykle přicházelo na mysl člověku až ke sklonku života, nicméně ona této věci od tragédie na silnici čelila prakticky denně. Za každým náspem u silnice, který při cestách míjeli, se mohli skrývat nepřátelé s ručními protitankovými granátomety, které by kolonu plechových Humvee rozdrtily jako nic. Mezi civilisty, které míjeli se mohli skrývat sebevražední atentátníci. Kdykoliv se mohly odněkud vyřítit tanky irácké armády. Uvědomovala si, že tihle hoši čelili pomyšlení na smrt nepřetržitě, ale společně za vzájemné podpory, a pokud by měla zemřít, bylo by to mezi těmi nejlepšími přáteli, jaké kdy mohla mít. Nejvíc jí však dělalo starosti, že by ji tady nechali mezi úplně cizími muži na pospas svému osudu.

„Myslím, že raději zůstanu svěřena do péče této jednotky, pane," odpověděla Sophie, když mu posléze pohlédla do očí. „V následujících dnech se budu bezpečněji cítit tady."

Sanders přikývl a na tváři se mu mihl mírný úsměv. Pochopil její myšlenky, ke kterým se on sám jistě dopracoval už při své první misi. „Dobrá," řekl, „přesto všechno, kdyby sis to rozmyslela, jsem si jist, že po předložení tohoto návrhu Grantovi, by ho jistě uznal za vhodný. Nechám to na tobě. Má teď hodně práce, válka se schyluje k finální fázi."

Když Sanders odešel k dalšímu vozu zkontrolovat jeho posádku a seržanta, otočila se Sophie k Lucasovi. „Nemáte s sebou náhodou taky papír a tužku?"