Následující tři dny Sophie většinou prospala. Ray už se v jejím pokoji neobjevil, tudíž pojala podezření, že tu přeci byl jen na skok a nyní už se se svou skupinou řítí někam pryč do těch nejodlehlejších oblastí, aby si tam mohl hrát na hrdinu.

Joshua za ní chodil každý den hned několikrát. Pokaždé se z ní na příkaz doktorů snažil vymámit její pocity a jestli ji po tom útoku netrápí něco, o čem by chtěla mluvit. Pokaždé mu odpověděla, že ne. Nevěděla, proč mu lže, zkrátka ji v tu chvíli nic jiného nenapadlo. Možná byla jen unavená a nechtěla se pitvat v něčem, na co chtěla zapomenout. 

Přes den jí bylo dobře, občas prohodila pár slov se zdravotními sestrami, a když nepřicházely ony, přicházel Joshua. Když nebyla o samotě, připadala si jako běžný a zcela normální pacient. Pomalu ale jistě jí na přecitlivělý žaludek předepisovali normální jídlo a její paže bolela méně a méně s každým novým dnem. Kulka prý jen mírně naštípla kost pažní, nicméně narušená svalovina už se hojila o poznání hůř. Podstoupila náročnou operaci, kde se pokoušeli narušenou tkáň znovu napojit, a po které ji ruku zafixovali do pevné dlahy. A tak nyní trávila čas se svou rukou ohnutou v pravém úhlu zachycenou ještě do trojcípého šátku. Konečně se jí splnil dětský sen a mohla nyní jíst bez ostudy veškeré jídlo jen polévkovou lžící. To se jí líbilo.

Horší už to bylo v noci, kdy zůstávala osamotě. Přestože se sama sobě smála, že je hloupá a paranoidní, nedokázala se ubránit reflexu nekontrolovat několikrát za noc dveře a celou místnost. Dokonce si nechala posunout lůžko pryč od dveří, protože kdyby se je někdo rozhodl prostřílet, byla by znovu na ráně. Chtěla také co nejdál od okna. V bezpečí se cítila jen mezi pevnými zdmi. Na mysli se jí také neustále vybavovala tvář Eddieho Cringela, díky čemuž v noci téměř nezamhouřila oka. Nejraději spala ve dne, kdy věděla, že má společnost a není sama.

Když už měla dost sil, dovolili jí dokonce procházet se po chodbách a dívat se z okna. Nesmírně ji překvapilo, když zjistila, že se nachází u moře. A když se na to posléze ptala Joshuy, kde to zatraceně jsou, když v Afghánistánu není moře, s úsměvem jí odpověděl, že je převezli do Kuwajtu, kde měla armáda USA lépe vybavené zdravotnické zařízení, a navíc tu sídlilo hodně úřadů a sem tam i taktické velení.

Někdy sedmý den od jejího probuzení v nemocnici, zrovna když seděli s Joshuou venku před nemocnicí na jedné ze starých oprýskaných laviček, pocítila Sophie náhlou touho po informacích. Doteď se k událostem toho dne, kdy proběhl útok na ambasádu, nechtěla vracet. Nyní si připadala připravená.

„Co se ten den vlastně stalo? Proč jsem tam zůstala jen já? Proč zemřel jen Eddie? Co chtěli?"

Na Joshuovi bylo vidět překvapení. Nejspíš už myslel, že se ho na to nikde nezeptá. „Doopravdy ti dokážu odpovědět jenom na jednu z těch otázek," pronesl omluvně, „a to, jak je možné, že jsi zůstala v celé budově sama."

Sophie sklopila pohled a povzdechla si. Jsi připravená to slyšet, pronesla si v duchu rázně. „Jak se to stalo?"

„Nevíme, kdo zaútočil, proč zaútočil a zatím se ani neví, co si odtud odnesl, jestli vůbec něco. Nevím, jak se stalo, že to schytal zrovna Eddie. Jeho skupina se po cvičení normálně odebrala do sprch a pak si šli odpočinout po hlídce. Možná si šel Eddie jen ven v nesprávný čas zakouřit, možná je slyšel, a tak vyšel ven, to se neví. Každopádně chtěli být tišší, proto ho nezastřelili, ale použili nůž. Že se něco děje jsme si všimli, až když jeden kluk z jeho hlídky narazil na jednoho z útočníků na chodbě. Naštěstí utekl a stihl zapnout alarm. Myslím, že nás doopravdy nechtěli zabít, skoro jako by čekali až se budova vyklidí, aby mohli začít."

„Žádný alarm jsem neslyšela."

„No právě." Tentokrát to byl Joshua, kdo sklopil pohled. „Ten krám fungoval jen dole a to takovým způsobem, že jsme ho sotva slyšeli. Celá budova se teď vyšetřuje, nedávno jsem se dozvěděl, proč tomu tak bylo. Do elektrických rozvodů se pustily myši, prý máme být vůbec rádi, že fungoval alespoň trochu."

Sophie se zahleděla do prázdna. Takže myši. Málem zemřela, protože měli v budově myši. Udělalo se jí nevolno.

„Po tom, co se celá ambasáda snažila utéct, jsem tě nedokázal najít. Doufal jsem, že ses rozprchla s ostatními někam do ulic nebo k základně městských patrol. Až když jsme tam dorazili všichni a já tě nemohl najít, věděl jsem, že je zle."

„Není to tvoje vina," ujistila ho a stiskla mu rameno.

„Možná není, ale mohl jsem udělat víc."

„Jak je možné, že se neví, co tam chtěli?" odvedla raději řeč jinam. „Slyšela jsem ty muže, co mě zachránili, střílet. Ti útočníci tam ještě byli, něco dělali nebo hledali."

Joshua pokrčil rameny. „Ano, vypadá to na to, že něco hledali."

„Ale neví se co, předpokládám."

Na to se Joshua odmlčel. Rozhlédl se po okolí a něco dlouho převaloval na jazyku. „Víš, Sophie," začal opatrně, „všichni úředníci z ambasád včera letěli domů. Karen se za tebou chtěla zastavit, ale bylo to všechno strašně na rychlo."

„Jak domů?" vyjekla. Ona by přece taky měla jet domů! Chtěla jet domů! Snažila se potlačit touhu se rozbrečet z nevýslovné zrady. Musela přece vidět rodiče a říct jim, že je v pořádku. Co když Finn zaslechne v televizi její jméno a začne vyšilovat? Lhala mu přece, že je v Africe. Potřebovala domů nutně hned teď!

„Ambasáda už nefunguje a do doby, než se všechno prošetři a dá do pořádku, dostali všichni volno."

„Operovat mě můžou i v Americe, pokud je to ještě třeba," napadlo Sophii.

„Nejde o operaci," zavrtěl hlavou Joshua, „ruka se ti hojí dobře."

„Tak teda?"

„Přiřadí tě teď jako externistu ke speciální jednotkám, aby mohli prošetřit veškeré okolnosti toho útoku."

„Ale já o tom přece nic nevím," zabědovala Sophie, „byla jsem jen zamčená v komoře na prostěradla. To je všechno. Většinu z toho si ani nepamatuju. Řekl jim to někdo?"

„Nejde ani tak o ten útok samotný," vysvětlil jí, „ale o všechno ostatní. Kdo by to mohl být, jaké jednotky ve městě operují, profily podezřelých lidí, přístupová hesla k souborům, poslední události, mentalita místních. Sophie, potřebují někoho, kdo o tom městě ví první poslední a kdo jim pomůže tomu všemu přijít na kloub, a to jsi právě ty."

Sophii do očí vyhrkly slzy. „Já tady ale nechci zůstat."

Joshua ji opatrně vzal okolo ramen a jemně s ní zakolébal. „Zůstávám tady s tebou, neboj. Přemluvil jsem doktory, že pro tebe budu jako doprovod nejvhodnější já. Jen budu mít nižší bezpečnostní prověrku, ale kde to bude možné, budu s tebou."

***

Od doby, co se Sophie dozvěděla, že se domů ještě hodnou chvíli nepodívá, ji najednou nedokázalo potěšit ani teplé počasí, moře a sluníčko. Většinu dne proseděla na lavičce před nemocnicí a svůj pohled upínala k moři. Sledovala Joshuu, jak na pláži s ostatními vojáky, kteří měli být zanedlouho převeleni jinam, vesele popíjí pivo. Jeho domů nic netáhlo, měl dva syny, kteří letos odcházeli na vysokou a manželku, která mu přístup k nim úplně znemožnila již několik let nazpátek. Častokrát říkával, že od rozvodu je měl možnost pozdravit jen na rodinných oslavách či svatbách. Prakticky je neznal a oni neznali jeho. V Sophii to několikrát vyvolávalo myšlenku, zda takto končí všechny rodinné vztahy členů námořní pěchoty. Možná bylo nakonec lepší, že Raye opustila dřív, než to dokázalo v jejím životě nadělat opravdovou paseku. Možná si to nechtěla přiznat, ale už i ten krátký vztah, který spolu měli a který byl tak záhy přerušen, jí převrátil život vzhůru nohama.

Jeho krátkou návštěvu v nemocnici už postupem času začínala vnímat jen jako podivný sen. Bylo zvláštní, jak rychle se v jejím životě objevil a jak rychle zase zmizel. I to jí ale v hlavě dokázalo hluboce utkvět. Pamatovala si každý jeho detail, každou vrásku na obličej, každé slovo, každý tón hlasu. To rozhodně nebylo zdravé. I z té krátké návštěvy se bude ještě dlouho vzpamatovávat.

Její myšlenky náhle přerušila čísi silueta, která se jí objevila v zorném poli. Postarší žena v elegantních černých kalhotách a bílé košili se na ni mile pousmála a přisedla si. Lehce si odkašlala a porovnala brýle na nose, načež se obrátila k překvapené Sophii.

„Slečna Reyesová, předpokládám." Její hlas byl příjemný a velice uctivý. Sophie ji tipovala na diplomatku.

„Jmenuji se Hanna Croopová," představila se žena, „jsem analytik a vedoucí operací pro jednotku, se kterou budete nyní spolupracovat. Prý jste s tím již byla obeznámena, pokud se nepletu."

Sophie si ji ještě jednou pořádně prohlédla. Vůbec by ji na někoho takového nehádala. Myslela, že tuto pozici zastávají jen vysloužilí veteráni s doutníkem u pusy a nabručenou náladou. Zdálo se, že se pletla, což ji protentokrát mile překvapilo.

„Moc mě těší, paní Croopová," pokývla hlavou a přijala nabízenou ruku.

„Pro vás Hanna, drahoušku," odpověděla jí žena s úsměvem a potřásla rukou. „Víte, chtěla jsem se s vámi setkat osobně dřív než na taktické schůzce. Četla jsem váš spis a velice mě zaujala vaše diplomová práce."

Na to se Sophie pousmála. „Jo, to asi všechny."

Zdálo se, že i Hanna je jejím zážitkem mírně pobavená, ale nedávala to na sobě moc poznat. „Usoudila jsem z toho, že nebudete jen tak nějaký obyčejný předpojatý úředníček. Víte, jaká je realita, proto bych s vámi chtěla jednat na rovinu."

Sophie přikývla, přestože ještě přesně nevěděla, kam tím míří.

„Nepouštíme ven jakékoliv informace, ať už jsou sebevíc tíživé. To, čeho budete v příštích dnech svědkem, nebudete moct tak otevřeně ventilovat ven jako ve své diplomové práci. Víte, normálně se na pouhou přebranou ambasádu neposílají speciální jednotky. Takové věci se dějí po celé zemi, je to téměř na denním pořádku, že se čas od času místní lidé nebo domobrana seberou a svrhnou americkou ambasádu. Normální postup je pak v rukou zásahových a operačních jednotek příslušného tábora v okolí. Vás vysvobodili nejlepší z nejlepších a stejně jako je si zde žádá situace, tak i vás. Jsou zde totiž jistá fakta, která mohou dosvědčovat útok profesionální teroristické jednotky operující po celé zemi, kterou se snažíme dopadnout již přes rok. Podle svědectví jednoho z vašich mužů, který se setkal s jedním z útočníků v tváří v tvář, byl mezi účastníky jeden z hlavních vůdců skupiny, kterou hledáme. A podle dalších zdrojů, které prozatím nemohu uvádět, většina útočníků, která v době, kdy došlo k zásahu našich jednotek, nebyla na ambasádě, se nachází ještě stále ve městě. Většina z nich navíc z města pochází. Proto potřebujeme vaši pomoc."

Sophie zůstala zticha, protože se jí opět udělalo nevolno. Bylo toho na nic moc. Tato věc byla až příliš velká a důležitá na to, aby v ní mohla figurovat.

„Do žádné akce vás nepošlu," slíbila jí Hanna, „chci jen vaše zkušenosti a znalosti. Místní vás znají, pro ně nejste cizinka a oni nejsou cizinci pro vás. Mám přístup k veškerým databázím, které byly o tom místě sesbírány, ale to jsou jen černobílá fakta. Potřebuji někoho, kdo s tím městem také cítí."

„Dostanu přístup k internetu?" zeptala se posléze Sophie. Přestože právě čelila nadnárodnímu problému, její zmatená mysl dokázala myslet pouze na její rodinu a to, aby se jim co nejdřív mohla ohlásit. „Musím napsat rodině a přátelům, že jsem v pořádku."

„Samozřejmě," přikývla Hanna, „avšak o tom, co jsem vám tady a teď pověděla, nesmíte ani promluvit. Jsou to velmi citlivé informace. S tím se nyní budete muset naučit žít."

„Děkuji, že jste ke mně byla upřímná."

Hanna se jen pousmála. „Chtěla jsem vás jen připravit na to, co vás čeká. Když pak člověka zavřou při taktické poradě do místnosti s dataprojektorem, vytasí tam na něj fotky, dokumenty a celou pravdu, je to většinou na škodu. Teď si prosím všechno to, co jste se dozvěděla, srovnejte v hlavě, než porada začne. Bude se vám při ní lépe dýchat."

„A kdy začne?" zeptala se mírně zmateně Sophie.

„Dnes večer."

„A mám si s sebou něco vzít? Dokumenty, identifikační průkazy?"

„Hrnek kafe," mrkla na ni Hanna, zvedla se z lavičky a vzápětí zmizela v kancelářské budově vedle nemocnice.