„Možná už by se hodilo říct, co máš na srdci," pověděla podrážděně Sophie. Od té doby, co s Masonem nasedla do starého pick-upu s naloženými cisternami vody pro ovce, nevydal nikdo ani hlásku. Každý seděl na své straně vozu a v tichosti sledoval okolí. Dokonce i teď, když se vozidlo namáhavě škrábalo do kopců v lese, musela Sophie uznat, že je tu opravdu krásně.

„Co jsi nakukala Clarkovi?" zeptal se místo odpovědi.

Pohlédla na něj s povytaženým obočím. Stále si ním nebyla úplně jistá, pravou rukou se držela madla poblíž otvírání dveří a byla připravená se kdykoliv sebrat a odejít.

„Že jsem unavená a raději se prospím," pověděla upřímně, „tvoje babička mi v té lži dost pomohla."

„Jo, občas je to opravdu dobrá intrikánka."

Mason naposled přidal plyn a auto s namáhavým hučením vyjelo na horizont kopce. Les byl rázem ten tam a oni se náhle objevili na rozlehlé pastvině plné bílých nadýchaných kuliček s kopýtky. Jakmile ovce zavětřily jejich přítomnost, s výrazným bečením se rozběhly k otvírání ohrady. Tam se zastavily a zvědavě pohlížely na dvojici vystupující z auta.

Sophie s úsměvem prostrčila ruku dřevěnou ohradou a jednu ovci si pohladila. Její kolegyně vedle se začaly po její ruce okamžitě sápat v domnění, že jim snad odtud vypadne něco dobrého na zub. Mason mezitím mrštně vyskočil na korbu auta a shodil odtud na zem dva barely s vodou.

„Chceš s tím nějak pomoct?" zeptala se podmračeně Sophie, když ho uviděla, jak po zemí válí těžké nádoby až k napáječce.

Zavrtěl hlavou. „Nevím, jestli bys mi teď k něčemu byla. Je to opravdu těžké," pověděl.

Sophie se raději rozhodla, že se neurazí. Být místo něj Finn, šla by mu pomoct i přes odmítnutí. Takhle jen pokrčila rameny a dál si hladila roztomilé ovce. To jak se Mason choval v Iráku měla ještě stále v živé paměti.

„Jestli jsi jen potřeboval napojit ovce," začala po chvíli znovu podrážděně, „pak jsi to měl říct rovnou."

Mason vyklopil do napáječky poslední barel a odhodil ho stranou. „Nechtěl jsem, aby u toho byla babička," řekl po chvíli a sedl si vedle Sophie do trávy.

„Naše rodina je jeden velký průšvih," přiznal, „táta sedí už od mých šesti v base za pančování alkoholu a Finnova máma trávila odjakživa víc času v Somálsku než doma. Prý tam bojují s hladomorem nebo co. Dělá pro nějakou charitu. Vlastně už ani pořádně nevím, jak vypadá. Naposled jsem ji viděl v patnácti, kdy přijela na měsíc domů. Ta moje utekla někam do Mexika. Vychovávali nás babička s dědou, občas strýček Bob s tetou, ale ti bývali víceméně pořád na poli nebo mezi zvířaty. Vlastně stále jsou. Co jsem přijel, tak jsem je taky ještě neviděl. Děda, jakožto bývalý válečný veterán, nás neustále připravoval na to, jak jednou po škole půjdeme k mariňákům."

Sophie mu chtěla říct, že jí to všechno mrzí, ale nedal jí k tomu prostor.

„Na tyhle vysílačky, rádia a techniku je Finn vážně hlava. Babička ho po střední chtěla přihlásit na univerzitu. Mohl být už dávno inženýrem, mohl vydělávat těžký prachy. V Iráku dokázal spravit i krám, který už se dávno odepsal, a to jen tak uprostřed pouště. Tu Clarkovu navigaci taky programoval on, to proto byla v celé rotě jen jedna jediná."

Sophie se zadívala s údivem na Masona, s jakou úctou a obdivem o Finnovi najednou mluvil. Možná to byl i přes to všechno stále jeho mladší bráška.

„Proč na tu univerzitu nešel?" zeptala se.

Mason se zahleděl kamsi do dáli a nedokázal skrýt smutek ve tváři. „Kvůli mně."

Sophie ho instinktivně popadla za rameno a opatrně ho stiskla. „Co se stalo?"

„Už se tam nesmí vrátit," řekl místo odpovědi Mason, „už nesmí přijít žádný další Lucas."

„Masone," snažila se znít něžně Sophie, nicméně i ona ze svého hlasu vycítila naléhavost, „co se stalo?"

„Po střední jsem dal okamžitě přihlášku k armádě," pověděl, „Finn byl v té době ještě v posledním ročníku ve škole. Děda byl hrozně rád, že jsem se vydal touto cestou a chci být vojákem. Neustále mi ve všem radil, bavili jsme se spolu o námořní pěchotě, dokonce mě pokaždé dovezl na cvičení a na závěrečné zkoušky se vždy přišel podívat."

„To je od něj hezké," poznamenala Sophie, „zdálo se, že je úplně ve svém živlu, když si mohl povídat s Rayem."

„Víš, to on taky Finna naučil všechny ty fígly s auty, vysílačkami a tak. Všechno vždycky opravovali spolu. Ale najednou jsem pro něj existoval jenom já. Taky jsem si z Finna často utahoval, že je hubený, a občas na něj střílel slepými náboji z pušky, když na dvoře opravoval auto. Měl z toho hodně modřin," hořce se zasmál a sklopil hlavu k zemi, „nikdy by mě nenapadlo, že se dá k námořní pěchotě. Vím jen, že ten den babička brečela. A děda ho pak už nikdy nedoceňoval tak jako mě na začátku. Možná ho to prostě unavovalo jezdit na každé cvičení a celý večer rozpravovat o vojně. Stárnul a začínaly ho bolet kyčle."

Chvíli setrvávali v tichosti. Na Masonovi šlo jasně vidět, že se s tím potřeboval někomu svěřit. Sophii jen v tu chvíli nenapadlo, jak přesně by mu s tím mohla zrovna ona pomoct. Nepotřeboval slyšet, že jí to mrzí.

„Chtěl všem jen dokázat, že na to taky má," uzavřel celou věc Mason. Sophie ho opatrně pohladila po zádech a snažila se najít ta správná slova. Jako by však žádná neexistovala, dokázala jen sedět a mlčet.

„To, co se stalo tomu klukovi od nich z auta," začal nanovo Mason, nejspíš povzbuzen Sophiiným chápavým mlčením, „Finn to pořád bere na sebe. Chce se tam vrátit. Jako by tím snad mohl něco změnit. Všichni na něm vidí, že se změnil, už toho tolik nenamluví, vůbec se se mnou nehádá a pořád žvaní něco o pohřbu."

O tom nejspíš bude vědět víc Ray, pomyslela si Sophie při vzpomínce na ten večerní telefonát. Snažila se udržet klidnou tvář, ale čím víc Mason mluvil, tím víc se jí zdála situace bezvýchodná.

„A co se stane až mu před očima zemře někdo další?" zeptal se do ticha Mason. „Znám bráchu až příliš dobře, tohle prostě už nezvládne. Myslí si, že se přes to může přenést jako Clark, když se tehdy s jeho týmem převrátilo to auto a jednoho chlapa to rozmáčklo. Jenže Clark je magor, Finn je prostě jen obyčejný kluk z Marylandu."

Sophie zhluboka polkla. Na mysl jí přišla jedna zásadní otázka. Otázka, na kterou chtěla znát odpověď už hodně dlouho. Občas sice zaváhala, jestli by jí to vědomí jen nepřitížilo, v jednom však jasno měla, nemohla před tím utíkat věčně.

„Co se vlastně stalo Lucasovi?" zeptala se se staženým hrdlem. „Finn u toho byl?"

Mason na ni zvědavě pohlédl. Viděla v jeho očích podivný lesk. Postupně se zalévaly slzami a oční víčka zarudla. „Clark ti to z dobrého důvodu neřekl. Prostě se ti bude žít líp bez toho, aniž bys to věděla. Vím, co to udělalo s Finnem."

„Nemůžu se tomu vyhýbat, Masone," připomněla mu Sophie, „já ho taky znala a měla ráda."

Snažila rozmrkat náhlý příval slz při vzpomínce na toho tichého a neobyčejně milého kluka. Od té doby, co se to všechno dozvěděla, ještě neměla chvilku pro sebe, aby nad vším mohla pořádně zapřemýšlet. Dělo se zkrátka moc věcí najednou.

„Povím ti to, pokud mi slíbíš, že zařídíš, aby se Finn přihlásil na univerzitu," prohlásil pevně Mason a pohlédl jí do očí.

„Jak to mám zařídit?"

„Mně poslouchat nebude, tebe taky ne," odpověděl, „ale pokud to uslyší od Clarka, bude nad tím přemýšlet. Váží si ho a chová k němu opravdový respekt. A pokud se má Clark vzdát svého nejlepšího radisty a kámoše, pak jediný, kdo ho k tomu může uvrtat, jsi ty."

Sophie zůstala zticha. Potřebovala nad tím vším popřemýšlet. Jak by to mohla provést? Do tohoto by ji Ray nikdy nenechal, aby mluvila. Ani si nedokázala představit, že by s ním o něčem takovém vůbec zkusila promluvit.

„I Ray by potřeboval pauzu," přiznala po chvíli.

„Jestli toho nechá Clark, nechá toho i Finn," řekl přesvědčeně Mason.

Sophie mu oplatila pohled a přikývla. „Promluvím s ním o tom. Ale moc by mi pomohlo, kdybych věděla, co se stalo, Masone."

Dlouho dobu z jeho úst nevyšla ani hláska. Hleděl do země a snažil se přijít na to, jak začít. Sophie na něj jen v tichosti hleděla a hodlala mu nechat prostor k přemýšlení. Věděla, že to chce čas a zároveň se na tu informaci sama vnitřně připravovala.

„Při té přestřelce ve městě jim prostřelili pneumatiky a najeli do zátarasů, tak se letěli pěšky schovat za nějakou hromadu suti. Tehdy jsem byl opravdu vděčný za to, že je můj brácha pod vedením Clarka a ne nějakého zbrklého kreténa. Ty zbylé dva vozy, co uvízly spolu s nima už nešlo zachránit. Jedni odmítali opustit vozidlo, aby se vyhnuli přímému kontaktu s nepřítelem. Netuším, co se tam stalo, jestli zpanikařili nebo co, každopádně tam seděli tak dlouho, dokud jim přímo do okna neposlali střelu z granátometu. Druhý tým si rozdělil pozice a šli proti nepříteli do útoku. Možná se zachovali jako hrdinové, jenže to už jim je k hovnu, z těch oken je měli Iráčané jako na stříbrném podnose. Clark prostě jen vycítil, kdy je nejlepší zdrhnout, a tak raději zdrhl, což byla ta nejchytřejší věc, jakou mohl udělat."

Sophie jen prkenně přikývla. Ty ostatní týmy přece tehdy také slyšela ve vysílačce. Udělalo se jí těžko při představě, že všechny ty hlasy už nikdy nikdo neuslyší a že to ona možná jako jedna z posledních zaznamenala jejich poslední slova. „Co bylo pak?"

Mason pokrčil rameny. „Četl jsem záznam z akce. Finn chtěl, abych si ho přečetl, než ho ukončí. Těch několik odstavců psal celý den. Hrozně ho to vyčerpávalo, takže jsem to taky i nakonec odevzdal za něj."

Snažila si představit, jaké by to pro ni bylo, kdyby byla nucena psát jasně a stručně o smrti svého kamaráda do nějakého pitomého dokumentu. Při té představě jí zabylo špatně. Kdyby k ní někdo přišel a chtěl by, aby popsala všechno, co slyšela ve vysílačce, nejspíš by to psychicky nezvládla. Obdivovala Finna, Raye i ostatní, že něco takového dokázali ustát.

„Nebyl jsem přímo u toho, ale slyšel jsem to všechno v rádiu a taky četl to bráchovo hlášení. Někdo z Charlie upozornil Clarkův tým na to rpg v okně, než se však stačili nadát, z druhé strany na ně přiletěl granát."

Sophie si vzpomněla na to, co slyšela ve sluchátkách ona a postupně si informace dávala dohromady.

„Finn to popsal jako hrdinský čin, já se v tomhle spíš ztotožňuju s Clarkem, Lucas prostě jen zazmatkoval. Ten granát dopadl blízko něj, nemělo to žádný daleký dosah, spíš je tím chtěli jen znejistit a vyprovokovat. Místo toho, aby ten pitomec utekl, co nejdál, protože o dva metry dál už by ho z té rány jen bolela hlava, prostě ten granát vzal do ruky, že ho odhodí pryč."

Sophie zhluboka polkla, když její mysl začínala pracovat na plné obrátky a představovat si, co se tak mohlo stát. Zajíkavě zalapala po dechu a tentokrát to byla Masonova ruka, která ji povzbudivě stiskla rameno.

„Bouchlo mu to v dlani," potvrdil Mason její domněnky, „přímo před jejich očima. Neměl šanci to přežít."

Dlouhou dobu zůstávali zticha. Sophie nedokázala z hlavy vypudit obrázek Lucase s vybuchujícím granátem v ruce. Strašně moc si v tu chvíli přála, aby se mohla zvednout a jít všechno říct Rayovi, obejmout ho a nechat se obklopit tím jeho ledovým klidem. Věděla však, že zvlášť před ním bude muset mlčet, protože již předem tušila, že by Masona pravděpodobně zabil za to, že jí všechno vyslepičil. Nyní cítila, jak jí z očí pomalu začínají vytékat slzy. Několikrát si je vztekle otřela o rukáv, ale marně. Nešlo tomu zabránit.

„Myslíš, že měl rodinu?" zeptala se po chvíli chraplavým hlasem. „Sourozence nebo tak?"

Mason jen pokrčil rameny a starostlivě se na ni zadíval. Sophie se uchechtla, stále si na to jeho druhé starostlivé já nemohla zvyknout.

„Radši pojedeme," pověděl, „musíš se dát do kupy. Naše dohoda ale platí, jasné?"