„Lucas mi pověděl o tvých konfliktech se seržantem Clarkem," přešel rovnou k věci Sanders, jakmile se ocitli z doslechu ostatních mužů. Stáli na travnaté ploše u města a zírali si do očí. "Ray má svoje mouchy, ale stále je to jeden z nejschopnějších chlapů, co znám. Proto jsem mu svěřil tebe. Bude trochu neslušné to říkat nahlas, ale chci být upřímný. Máš opravdu velký mediální význam. Grant už to jednou zmínil. Kdyby se ti něco stalo, americká média nás rozcupují na kousky. Je dost nepravděpodobné narazit na příslušníka USA v přední linii. Proto to nikdo nebyl připraven řešit a ty jsi tak stále tady. Hlavně právě v rámci vlastního bezpečí. Proto by bylo příhodné s Rayem trochu vycházet. Nechci, abyste se přímo přátelili, chci jen to, abyste se snesli. Za žádnou cenu neodmítej jeho rozkazy. Jeho slovo pro tebe teď musí být svaté, pokud chceš přežít. Drž se jeho a mých kluků z Brava a slibuji, že dostaneš v pořádku domů k rodině."

„Chápu, poručíku," pověděla mírně Sophie a mile se na něho pousmála, „a děkuji vám."

„Ještě něco," zarazil ji, když už se pomalu měla k odchodu, „Clark je chytrý chlap. A pod velením skupinky totálních tupců mívá občas někdy náladu pod psa. My všichni. Chci jen, abys to věděla a nesoudila ho za to."

Sophie mírně pokývala hlavou. Za těch pár dnů si toho sama začínala všímat. „Vynasnažím se nedělat další problémy, pane."

„Další věc. Podplukovník Grant si tě možná bude chtít přivolat kvůli tomu tehdejšímu tlumočení. Podívej, znám Finna Masona dost dobře na to, abych věděl, že ti všechno vyžvanil. Nechci, abys v žádném případě řekla, že oficiální rozkaz byl vydán nadporučíkem Davisem. Povíš, že šlo o Rayův rozmar, rozumíš?"

Sophie se chystala opět automaticky vše odkývnout, ale jakmile jí došel plný význam jeho slov, zarazila se a překvapeně zakroutila hlavou. „Počkat! Cože?"

„Davis je tu dohozený nějakým významný oficírem. S Rayem jsme se shodli, že nemá cenu jít proti němu. Odnesl by si to jak on, tak já a celé Bravo."

Původně chtěl poslat pro oficiálního tlumočníka, vzpomněla si Sophie na Finnova slova. Toho však nemohli uvolnit, tak byla Davisem navrhnuta ona. Ray prakticky ten rozkaz nemusel splnit, ale kvůli té ženě a dítěti to zariskoval.

„Bavíme se tady právě o protekci v armádě?" zeptala se vážně Sanderse.

Sanders uhnul pohledem. „Prostě dělej, co ti říkám. Slíbilas mi, že už nebudou žádné problémy a očekávám, že svůj slib splníš."

Sophie přimhouřila oči. „Takže mám říct, že se Clark sám rozhodl povolat mě, aniž by se zeptal jakéhokoliv nadřízeného?"

„Přesně tak."

Přemýšlivě pokývala hlavou a pak zvedla znechucený pohled k Sandersovi. „Zrovna vás bych na zbabělce netipovala."

Znaveně zavřel oči a zavrtěl hlavou. „Nechápeš to. Prostě jen plň rozkazy." Významně na ni pohlédl a pomalým krokem se rozešel ke stojící konvoji aut.

Sophie na místě několik vteřin dál setrvala a s nevěřícným výrazem hleděla za Sandersem. Nedokázala se rozhodnout, co si o tom všem myslet a jaký zaujmout postoj. Navíc už nedokázala předvídat, s čím by se tady mohla ještě tak setkat. Už samotná existence protekce v takovém prostředí jí připadala naprosto absurdní a nemyslitelná. Ale dělo se to. Měla sto chutí najít Raye, jednu mu vrazit a nechat si všechno lépe vysvětlit. Copak i on byl takový hlupák, aby si nechal líbit možné Grantovo napomenutí? A kvůli komu? Pitomému nadporučíkovi, který se neustále odvolával na Boží sílu, svou neschopností působil chaos a svým podřízeným byl pro smích?

Zatnula pěsti a vydala se ke skupince vojáků, která si uprostřed tábora rozdělala oheň. Přesně opačným směrem od Raye Clarka, který si zalezl pod motor jednoho Humvee. Než se ocitla u ohně, přemítala nad tím, zda nakonec Finn opravdu nebyl obdarován vnitřním okem, díky němuž dokázal věštit budoucnost. Stejně tak jí hlavou probleskla i myšlenka, že Ray mění své pozice jako na běžícím pásu. V jedné chvíli ho viděla ulehat na zem a v druhé už opravoval auto. Nejspíš sám nevěděl, co se sebou.

***

„No ne, Arizono," vykouzlil Carl Mason na tváři úsměv, když ji zahlédl u ohně. „Už jsem ani nedoufal." Posunul se o kousek dál, aby si vedle něho mohla sednout.

Ignorovala jeho intenzivní pohled a usadila se po jeho levici. Zahleděla se do ohně a přemýšlela. Poslechnout Sanderse nebo vzít věci do vlastních rukou?

Zbytek osazenstva u ohně se později po chvilce zvědavého ticha, kdy se k nim přidala, opět rozmluvil. Z plamenů sálalo příjemné teplo. Odepnula si helmu a prohrábla špinavé vlasy. Několik světlých pramenů se jí skutálelo do tváří. Než je však stačila odhrnout, provedla to za ni Masonova ruka.

„Nějaká naštvaná," neodpustil si poznámku.

Pohlédla mu do očí a zauvažovala, zda mu má problém svěřit. Nakonec si to rozmyslela a jen pokrčila rameny. „Na tom nezáleží."

Levou paží ji objal okolo zad přisunul se k ní. Svým obličejem jí skoro dýchal do tváře. „Ale záleží," řekl, „co tě sere?"

„Vážně nejsi jeden z těch lidí, kterým bych se chtěla svěřit."

„Dobře potom. Nech si svoje tajemství pro sebe. Dovol mi ti alespoň nabídnout něco k zakousnutí. Když člověku nekručí v žaludku, svět je hned veselejší."

Obratně odněkud vytáhl plechovou misku s pečeným masem. Sophie na něj nedůvěřivě pohlédla a zapřemítala, kde se najednou vzala jeho milá a přívětivá nálada. Jídlo ale bez váhání přijala a s vervou se do něho pustila. Bylo příjemné si po dlouhé době zaplnit žaludek.

Mason už dál nedotíral. Jeho ruka však nenápadně a pomalu sjížděla po linii paže směrem dolů k pasu. Sophie to však pro jídlo navíc a teplé místo u ohně bylo ochotná akceptovat.

Později se ke skupince táborníků připojil muž středního věku s vyholenou hlavou, kterého zahlédla asistovat Rayovi u Humvee. Otřel si ruce od oleje do kalhot a přisedl si naproti Sophie přes ohniště.

„Ty vole," zachechtal se jeden z vojáků, když muže spatřil, „nech seržanta Ledovou kru se svým autem na pokoji. Jen tě v takovém stavu zjebe, žes mu podal špatnej šroubovák."

Odpovědí mu bylo pokrčení ramenou. „Hele, tentokrát není zas tak úplně nasranej. Horší to bylo po tý Franklinově civilní střelnici."

Muži se okolo ohně hlasitě zasmáli.

„To ty univerzitní manýry," poznamenal Mason, „myslí si, že je něco víc a my ostatní jsme debilové."

Za to od mužů schytal několik zvědavých pohledů. Když i Sophie užasle zvedla pohled od ohně, přesvědčilo to Masona k dalšímu vyprávění.

„To nevíte?" podivil se. „Prej byl kretén na vejšce. Nevím kde. Je z takový tý rodiny, co chodí na večírky ve společenských šatech, kouří tabák a pijou víno. Chápete ne? Zbohatlíci. Říkal mi to brácha, když se ještě před odletem zlil, jak dělo."

„Ty jo, kámo," plácl Masona po stehně chlapík sedící napravo od něj, „co potom dělá tady? To musí bejt vážně debil."

„Mě nakukali, že je to tady lepší jak v lochu," přidal se ke konverzaci jiný voják. „Říkal jsem si, že to bude fajn. Podívám se mimo Ameriku. Zastřílím si. Dostanu najíst. A to všechno na státní náklady. Skutečnost je taková, že tu není moc co k vidění, od začátku války jsem ještě nikoho nezastřelil a žrádlo je taky dost o ničem. Navíc musím každej den srát Iráčanům pod oknem a zakopávat svoje hovna do země."

Několik chlapů se rozesmálo.

Přidal se další muž. „Já podepsal přihlášku, když jsem se vracel nad ránem z mejdanu. Pak mi přišel dopis, abych se zúčastnil náborového výcviku a podrobil se lékařské kontrole. Do dnes nevím, jak jsem jim byl v tom stavu schopný nadiktovat adresu, ani jak jsem se podepsal a co víc, že mě odtud rovnou nevyhodili. Nepamatuju si nic. Kámoš mi ale řekl, že prý jsme se tehdy z prdele vsadili, kdo tam půjde. Přišel o obě nohy a půlku obličeje v Afghánistánu, když mu nějakej velitel přikázal v noci vyznačit minové pole. Rok na to spáchal sebevraždu."

Několik vteřin na to se okolo ohniště rozhostilo smutné ticho. Ačkoliv se to na první pohled nezdálo, i přes všechny nadávky a urážky se sebou všichni společně soucítili. Mnoho mužů zažilo už válku v Afghánistánu a než se jim Sophie připletla do cesty, měli za sebou už většinu Iráku. Dokázali se semknout a navzájem se podržet.

„Já tu jsem kvůli holkám," přiznal další, aby odlehčil atmosféru „nic víc, nic míň. Na uniformu sbalíte kdejakou."

Rozhovor pokračoval vesele dál. Každý z mužů postupně odvyprávěl svůj zajímavý příběh, jak se ocitl v armádě. Sophie se do jejich příběhů snadno zaposlouchala. Některé byly humorné, jiné smutné. Mnoho mužů dobrovolně narukovalo kvůli nedokončenému studiu nebo neschopnosti najít si po škole práci. Zajímavé byly příběhy těch, kteří měli vojenství v krvi a byli svými rodinami skoro donuceni plnit rodovou povinnost. Našlo se i pár kluků, co zůstávali skalními fanoušky Doomu a Battlefieldu, a už je nebavilo jen sedět doma u monitorů. Veskrze se ale všichni shodli, že realita je naprosto horší a se simulacemi jakkoliv dobrými se to nedá co do děsivého zážitku vůbec měřit a raději příště zůstanou doma, dokonce je jejich dosavadní koníček po nástupu na frontu pomalu ale jistě opouštěl.

Zábavné bylo poslouchat historky z období jejich výcviku. Zjistila, že jako průzkumníci mají oproti ostatním pěšákům daleko náročnější výcvik a v armádě patří k jakési elitě. Jejich operační cvičení se mnohdy setkávala se stejnými okruhy, jaké museli plnit i budoucí příslušníci SEALu. Z toho, co od nich vyposlechla, musela uznat, že tito muži byli opravdovými profesionály, nicméně v této oblasti poměrně nevyužití. Jejich trénink spočíval v pěším průzkumu, nenápadném sledování, zdolávání těch nejhorších terénů za jakýchkoliv podmínek, mapování oblastí a rychlá a tichá likvidace nepřátelských pozic. Každý z nich musel projít také parašutistickým výcvikem pro budoucí možnost účasti na výsadkářských operacích. Proto byly i jejich jednotky rozděleny po malých skupinách a ne tak, jak tomu bývalo u jiných složek armády. Tady se sázelo na flexibilitu, nenápadnost a individuální potřeby, které si průzkumné situace mnohdy vyžadovaly. Všechny tyto vlastnosti se se zvyšujícím počtem hlav stávaly totiž hůře dosažitelné. Rychlí, tiší, smrtící, znělo heslo všech průzkumných jednotek. To, že se museli právě teď prohánět pouští v pomalých plechovkách všem na očích, a hlavně na dostřel, už byl však úplně jiný příběh.

„A co ty, Arizono?" houkl na Sophie posléze jeden z vojáků. „Kde ses vzala na tý cestě?"

Sophie se pousmála a prohrábla klackem žhavé uhlíky. „Myslela jsem, že to všichni víte."

Mnoho hlasů jí tuto domněnku vyvrátilo.

„Studuju na univerzitě. Na konci dalšího semestru mě čeká diplomka. Na rok jsem toho nechala, abych mohla jet sem a nasbírat materiál. Navíc mě nevzali na stáž, tak jsem si ji udělala po svém."

„Takže jsi tady celou dobu, co hrozila válka sbírala rozumy, než na tebe spadlo pár bomb," zasmál se jeden z mužů, „taky dobrý, ty bláho."

Sophie pokrčila rameny. Vztek z bombového útoku na civilní konvoj ji už dávno přešel a nahradila ho jen mírná otupělost při pomyšlení na to neštěstí. Už chápala chování, které se jí u mužů tolik nelíbilo a připisovala ho k jejich nedostatku empatie a etiky. Žádnou z těchto vlastností však nikde nepozbyli. Jejich netečná reakce na mrtvá těla a neštěstí okolo sebe nebyly výsledkem ničeho jiného než rutiny, kterou vídali denně. Otupělost, ano, to bylo rozhodně to správné slovo. Tolik jim chtěla říct, že je chápe ale nepřišlo jí zrovna bezpečné otevírat toto téma před těmito muži. Nevěděla čím, ale byli jiní, než kluci z jejího auta.

Chtěla pokračovat ve vyprávění, ale vojákům sedícím před ní najednou ztuhl úsměv na tváři a pohlédli někam vzhůru za Sophii. Jakmile za sebou uslyšela tiché kroky, nemusela se ani otáčet, aby věděla, kdo je přišel navštívit.

„Masone, strč si tu ruku laskavě někam do prdele," zazněl ledový hlas seržanta Clarka a Masonova ruka z jejího pasu okamžitě zmizela. Když se Sophie otočila a spatřila Rayův smrtelně vážný výraz, na malý moment také znejistěla. Duševně se pomalu ale jistě chystala na to, že to teď někdo pěkně schytá a ten někdo bude nejspíš právě ona.

„Co tu děláš? Pokud vím, tak máš být v autě. A co ta helma?"

„To si ani nemůžu na chvíli popovídat s někým normálním?" naježila se na svou obranu.

Ray ji však už ignoroval. Jeho pohled sjel na plechovou misku, kterou ještě stále držela v ruce a zorničky se mu nad tím pohledem zúžily. „Jedlas tu něco?"

„Co je ti po tom?" ohradila se opět. V tu chvíli úplně zapomněla na přání poručíka Sanderse o udržení příměří s Rayem Clarkem. Nechala se vyhecovat jeho náladou a s tolika muži za zády si připadala najednou neporazitelná.

„Ptám se tě, jestli jsi tu něco jedla?" zvýšil hlas. Jeho pohled místo na ní teď ale spočíval na Masonovi. Ten pokrčil s nevinným úsměvem rameny.

Seržantovy modré oči se zavrtaly zpět do sedící ženy a čelisti mu nebezpečně vystouply, jak zatnul zuby. „Jdeme," zavelel, popadl ji za paži a vlekl pryč.

Osazenstvo u ohniště zůstávalo tiché. Při cestě k jejich Humvee se po něm mrštnou dlaní ohnala. Mířila do obličeje, přesněji do nosu, chtěla mu způsobit, co nejvíc bolesti za to, jak se k ní choval a odvedl od ohně jako malou holku. Její ráně se ale bez sebemenších problémů vyhnul a s kamennou tváří ji dovedl až k autu. Široko daleko nebylo ani živáčka. Finn šel nejspíš zkusit své štěstí v honbě za jídlem a Winston s Lucasem mohli být kdekoliv. V okolí se nacházeli jen spící vojáci, kteří se zahrabali do spacáků ve svých malých okopech a připomínali spíš tak hroudu špinavých hadrů než odpočívající lidi.

„Co si myslíš, že děláš?" zaječela Sophie.

Ray však její otázku ignoroval. „Kolik jsi toho snědla?" naléhal.

Sophie mu místo odpovědi vytrhla paži z ocelového sevření a mnula si dlaní bolavé místo. Kdyby mohl, nenávistný pohled, který mu věnovala, by ho na místě zatloukl do země. Chvíli se takhle měřili a Ray vyčkával na odpověď.

„Tak jinak," pronesl po několika vteřinách už klidným a vyrovnaným hlasem, „víš vůbec, co jsi jedla?"

Na tu otázku se Sophiino obočí semklo a na čele jí vyběhlo pár vrásek. Naklonila hlavu na stranu a pohlédla na vojáky sedící u ohniště. Když Ray její zmatení vycítil, přivřel oči a promnul si dlaní obličej.

„Jsou jen dvě možnosti, co si mohli u iráckého města opékat," řekl, „jakou to maso mělo barvu?"

Sophie na něj zmateně pohlédla. V reakci na to zdvihl tázavě obočí.

„Tmavé, světlé? Tak jaké?"

„Mmm...bylo tmavší," přiznala Sophie, „co je ti vlastně po tom, co jím. Nech mě už konečně na pokoji. Není to jedno?"

Ray se křivě pousmál. „Mně to je jedno," přiznal, „ale ten pejsánek ve tvém žaludku by asi jen velice těžko souhlasil."

Sophie v samém šoku otevřela pusu, ale žádná odpověď z ní nevyšla. Lapala po vzduchu jako kapr na suchu a strčila si dlaň před ústa. S vytřeštěným pohledem zírala po okolí a snažila se zpracovat, co se právě dozvěděla.

Představila si štěně dalmatina, které dostala v dětství. Babiččinu starou čivavu. Sousedova vlčáka. Fenku labradora své nejlepší kamarádky. Všechna tato zvířata, která ve svém životě potkala, se jí najednou promítla před očima. Aniž by se o to svou fantazii prosila, ihned se jí na mysli začínaly promítat představy jejich mrtvých tělíček a někoho jako Carla Masona, jak se v nich vesele kuchá. Zalapala po dechu. Žaludek se začal bouřit. Zakašlala.

Ray tato znamení ihned pochopil, vzal ji za ruku a donutil pokleknout k nejbližšímu křoví. Právě pozřené jídlo mimo jiné i s příděly z odpoledne na sebe nenechalo dlouho čekat. Její tělo se zmítalo v křečích, cítila v ústech všechnu předchozí potravu a při každé vzpomínce na psy udělal její žaludek další přemet. Ray si přidřepl vedle ní, pravou rukou ji objal okolo pasu a držel ji v rovnováze. Jeho levačka jí shrábla vlasy z tváře a dlouhé prsty držely neposlušné lokny pohromadě.

„Přestaň na to pro začátek myslet," řekl konejšivě.

Sophie, která už v ústech necítila nic než kyselé žaludeční šťávy, se zmohla jen na přerývaný nádech.

„Tak jo, pojď, přestaň na to zírat," povzbudil ji a dovedl zpět k autu. Tam se vyčerpaně svalila k zemi a opřela se o zadní pneumatiku vozu. Zavřela oči a nechala vyčerpané tělo odpočinout. Slyšela, jak Ray někam odběhl. Nedokázala ani pomyslet na to, jak pitomě se zachovala. Když se po chvíli vrátil, nemohla se přinutit otevřít oči a čelit jeho pohledu.

Zaslechla šplouchání vody a hned na to jí u úst přistál mokrý hadr a omýval všechny nečistoty po předchozím zvracení. Ledová tekutina ji přinutila otevřít oči a pohlédnout na Raye. S nicneříkajícím výrazem klečel u ní a v rukou máchal hadr.

Vzala mu látku z ruky a zbytek obličeje si umyla sama. S povytaženým obočím čekal, až svou činnost dokončí. Sophie byla ráda, že se setmělo a on tak nemohl vidět, jak moc se červenala.

„Pár věcí bychom si měli ujasnit," pronesl po chvíli vážně, „nebude to pro tebe nic nového. Jen zopakuju, co už jsem řekl a budu doufat, že v kontextu s těmito událostmi si má slova tentokrát už opravdu vezmeš k srdci."

Sophie nepřítomně přikývla. Cítila se slabá a malátná. Opřela se týlem o chladný kovový blatník a poslouchala Raye.

„Nos ochranné pomůcky," začal a podal jí její helmu, „drž se mých kluků. A plň rozkazy. Je to prosté."

S veškerou námahou zvedla oči ze svého klína, kde jí položil helmu a setkala se s jeho pohledem. V jeho obličeji viděla to, co tam bylo stále, ale přes svou hloupost si to až doteď odmítala připustit. Snažil se jí jen pomoct.

„Děkuju," řekla naprosto a zcela upřímně.

On na oplátku na její dík poprvé za celou dobu zareagoval. „To nestojí za řeč."

Po chvíli, kdy zkoumal její teď už bledý obličej, se pro sebe pousmál. „Tak trochu jsem si všiml, že jsi i svůj příděl z odpoledne velkoryse darovala támhle tomu keři."

Chvíli ji napadlo, že by se snad měla urazit, ale místo toho taky nadzvedla koutky a pokusila se o úsměv.

Bez dalších slov vstal a opět někam zmizel. Slyšela ho otevírat přední dveře auta u spolujezdce, načež posléze následovalo šustění papírů, řinčení zásobníků a vůbec všeobecný rachot značící, že něco hledal.

Sophie zatím dál bojovala se svou touhou propadnout se do země. Uvítala by, kdyby ji tady prostě nechal a šel si dál opravovat auta. Přestože jí kručelo v žaludku a následně jí z vyhladovění braly nepříjemné křeče, stále si přála, aby odešel. Nechtěla snést pomyšlení, že k ní ani po tom všem, co prováděla, nepociťoval žádnou zášť a choval se, alespoň co se jeho měřítek týkalo, mile.

Znovu otevřít oči ji přiměl závan voňavé kečupové omáčky. V ústech se jí samovolně začínaly tvořit sliny a když vzhlédla, spatřila Raye s potutelným úsměvem na tváři, držícího otevřenou konzervu s fazolemi. Překvapeně jí spadla brada.

„Jak?" zamumlala, ale zastavil ji ukazováčkem, který si přiložil ke rtům.

Rozhlédl se okolo, aby zjistil, zda je nikdo nepozoruje a přisedl si vedle Sophie. „Tohle zůstane mezi námi. A to je rozkaz, Reyesová."

Pohlédl na ni, jestli rozuměla, podal jí konzervu a přisedl si vedle: „Tak prosím."

Bezmyšlenkovitě popadla nádobu a přiložila si její okraj k ústům. Lačně polykala veškeré fazole a omáčku. Jídlo bylo chladné, ale oproti přídělům chutnalo skvěle.

„Hlavně se nepořež o okraj," poradil jí Ray, když si všiml, jak rychle do sebe fazole soukala. Žaludek si teď už spokojeně zpracovával další potravu a v ústech jí místo kyselých šťáv zůstala jen chuť kečupu a fazolí. Cítila se jako v ráji. Připomnělo jí to americké fast foody a chudé studentské večeře. Domov. Nikdy v životě by ji nenapadlo, že by někdo dokázal skrývat zrovna na tomto místě takový poklad.

Po chvíli se najednou zarazila, odtrhla konzervu od úst a pohlédla na muže vedle ní. Starostlivě se rozhlížel po okolí a sledoval, zda se nikdo nedívá.

„Panebože," zaklela, „to je tvoje jediná konzerva, že jo?"

Pokrčil rameny a nespouštěl pohled z okolí. „Víc jsem jich propašovat nedokázal."

Chytla se za hlavu. „Sakra," zaklela znovu, „omlouvám se. Schováváš si ji celou dobu a pak jsi nucen ji dát huse, co tě od počátku jen uráží a je neschopná se o sebe postarat." Když ta slova vyšla ven, pocítila zvláštní úlevu. Jako by si najednou přiznala očividnou pravdu. Chovala se opravdu hrozně.

I Raye tím přinutila upustit od sledování tábora a pohlédnout jí do očí. „Já ti ji nebyl nucen dát."

Zadívala se na dno konzervy, kde už zbývala jen malá hromádka bílých fazolí a zamračila se. Zatraceně, vždyť se na to vrhla jako hladová bestie.

„Dojez alespoň ten zbytek," podala mu konzervu.

Zvedl obočí a pohlédl na ni. „Já právě nevyzvracel veškerý obsah svého žaludku do křoví. Nemám hlad."

„Trvám na tom," zatvářila se neústupně a přistavila mu konzervu přímo před obličej.

Nehádal se a konzervu si od ní vzal. Zahleděl se na její dno a trochu s ní zatřepal, aby se fazole a omáčka promíchaly. Jedním mrštným pohybem všechno zmizelo v jeho ústech. Uznale pokýval hlavou: „Jsou docela dobré."

„Byly," opravila ho Sophie, "moc se omlouvám."

Neodpověděl, jen ukazováčkem setřel omáčku ze stěn a strčil si ho do pusy. Prázdnou konzervu pak položil vedle sebe a zahleděl se do tábora. Dlouhou chvíli panovalo mezi oběma naprosté ticho, a přestože doma Sophie prodlevy v hovoru naprosto nesnášela, teď musela uznat, že jí ani trochu nevadí. Zjistila, že Ray Clark je jedním z těch lidí, kteří nepotřebují mluvit k tomu, aby vyjádřili, nad čím přemýšlí. Stačil jediný pohled na jeho obličej a dokázala nasát tu klidnou atmosféru opuštěné pouště s pomalu vycházejícími hvězdami. Přestože za jejich zády se ozýval ruch tábora a každý pár metrů po okolí byla rozestavěna hlídka, dokázala vnímat jen ten klid, který se postupně přenášel i na ni.

„Doufám, že po tomhle všem s tou diplomkou všechny ohromíš," podotkl po chvíli s pohledem stále upřeným někam do dáli.

„Kdybych v ní mohla povyprávět příběh v pozadí, mám to jisté," pousmála se.

Ray si zamyšleně založil ruce na prsou. „Důležité je, nesnažit se ohromit," řekl. „Napiš to, co chtějí slyšet. Na jejich pozdější otázky reaguj stejně. Raději společensky přijatelnou odpověď než pravdu. Jestli se chystáš o situaci tady veřejně a upřímně mluvit, počkej s tím po škole. Ušetří ti to problémy."

Překvapeně na něj pohlédla. „To opravdu zní, jako kdybys věděl, o čem mluvíš."

Pokrčil rameny. „Chvíli jsem studoval."

Takže to byla pravda, pomyslela si Sophie a přemítala, zda se Mason nemýlil, ani když hovořil o jeho rodině.

„Jaký obor?" zajímala se.

„Ekonomika a management," pověděl. „Děsná nuda."

„Chápu, armáda je asi zajímavější místo. Studovat toto, možná taky raději po čase narukuju."

Oba se jejímu prohlášení zasmáli. Po dlouhé době viděla na jeho obličeji upřímný úsměv. Jeho tichý smích byl stejně a možná i daleko víc nakažlivý než Finnovo pisklavé skřehotání.

„Náhodou jsem to téměř dostudoval," pochlubil se tónem, jako by právě skolil sedmihlavou saň.

„Tomu nevěřím," zavrtěla hlavou Sophie, „to jsi nemohl v žádném případě stihnout."

„Když se chce, tak je možné všechno."

Stále kroutila hlavou. „Tak o tom mi musíš povědět," rozhodla se, „jinak tomu neuvěřím."

Tentokrát zavrtěl hlavou on. Sophii se zalíbilo, jak se nad jejich tématem smál a pobaveně sledoval okolní krajinu.

„Raději mi pověz, co se chystáš psát do té diplomky," řekl. „Vážně by mě to zajímalo."

„Quid pro quo," navrhla.

Ray povytáhl jedno obočí a zadíval se na Sophii sedící vedle. „Rozhodně bych tě netipoval na někoho, kdo sleduje krimi thrillery o kanibalech."

„Na buranského vojáka s vyjadřováním leštiče oken to taky docela ujde."

„Jasně," usmíval se dál, stejně jako tehdy Winston, když snášel urážky od Masona. Tito kluci si nebrali nic příliš osobně a za žádnou cenu si nenechávali ujít srandu kvůli shazování ega, i když bylo mířeno na ně. Přišlo jí to poměrně sympatické. „Takže quid pro quo. Něco za něco. Dobře."

„Takže mi povíš, koho jsi podplatil, aby ti dal zápočty a já tě pak nechám mi poradit se závěrečnou prací."

„To zní výhodně jen pro tebe," uchechtl se.

Pokrčila rameny a neubránila se dalšímu úsměvu.

„A nepodplatil jsem nikoho," bránil se. Pak se ale zatvářil velice vážně a začal vyprávět: „Naši byli jen celý můj život paf z toho, aby mě poslali na univerzitu. Už jako malý kluk jsem chodil do soukromých škol a k mámině spokojenosti se dennodenně po večerech šprtal. Ostatní děcka si za mnou jen dolézaly pro úkoly a seminárky. Chodil jsem dokonce na střední v saku a kravatě. Chápeš? Byla to hrůza, ale máma tvrdila, že mi to sluší, tak jsem si to pak taky celou tu dobu myslel. Na univerzitě jsem objevil naprosto jiný svět, a to, co jsem si na střední neužil, jsem se snažil dohnat na výšce. Takže jsem kouřil, pil a tancoval. Vydrželo mi to několik semestrů, pak jsem to jednou přehnal tak, že jsem skončil na záchytce. Máma mi zablokovala kreditku. Byl jsem vzteky bez sebe a najednou vůbec netušil, kam můj život vlastně směřuje. Nevěděl jsem ani, kam chci, aby směřoval. Jediné, v čem jsem měl jasno, bylo, že už nechci zůstávat na té pitomé škole. Někdy v tu dobu za mnou máma přijela na byt a snažila se mi promluvit do duše. Bydlel jsem tehdy s mým spolubydlícím Markem, který přesně v tu chvíli přišel ze školy a zapnul si televizi. Hlásili v ní v tu dobu o bouřlivých vztazích s východem a už tehdy někteří odborníci předpokládali vojenský konflikt, takže byla reportáž obohacena ještě o záběry z výcvikových středisek vojáků. Máma šíleně vypěnila z toho, že se musela v tak závažné chvíli překřikovat s televizí a seřvala Marka za to, že podporuje násilí a válku a je krajně nevhodné pro vysokoškoláka pozorovat bandu hloupých chlapů, co se plazí po pás v bahnu a špíně. Mark na to tehdy jen pokrčil rameny a raději odešel do hospody. Když po několika hodinách mámě připadalo, že už mám dost, odjela. Můj vztek však přetrvával a já se v jedné slabší chvilce, asi týden po tom rozhovoru, přihlásil k armádě. Těšilo mě pomyšlení, jak ji naštvu tím, že se budu s těmi 'hloupými chlapy plácat v bahně a šířit násilí a teror'. Tehdy jsem ani nevěděl, co vlastně doopravdy ta slova znamenají, ale cítil jsem jakési zadostiučinění za to, že se proti rodičům vzbouřím za ty roky, co mě postrkovali k životu, který jsem vlastně ani nikdy nechtěl. Byl jsem opravdu idiot, chtěli pro mě jen to nejlepší, teď už to vím."

Sophie překvapeně zamrkala hned poté se Ray najednou tolik rozmluvil. Když mu pohlédla do tváře, kterou dál sledoval okolí, bylo vidět, že ten příběh skrýval už hodně dlouho.

„Takže jsi v armádě vlastně omylem," pronesla.

Mírně přikývl. „Tak trochu," přiznal. „Ihned mě po několika testech vzali a já při škole, kde jsem přestoupil na dálkové studium, začal tajně docházet na vojenské kurzy a výcvik. Studentům nabízí flexibilní program, takže jsem si mohl všechny ty kurzy, fyzické zkoušky a semináře plánovat a vybírat z termínů. Přes prázdniny jsem se hlásil do výcvikových táborů a na různá operační cvičení. Vážně jsem si to užíval. Byla to první věc, ke které jsem se rozhodl sám z vlastní vůle. Po nějakém čase mě to všechno dokonce začalo bavit. Zbraně. Letadla. Technika. Výcvik. Taktika. Najednou jsem byl součástí něčeho většího a zatraceně se mi to líbilo. Kolik chytrých lidí bylo zapotřebí k sestrojení tolika zbraní. Kolik vojáků denně prolévalo krev ve jménu USA. Kolik financí a snahy muselo být za vybudováním tak obrovského vojenského celku. Před ukončením bakalářského titulu jsem studium na měsíc a půl přerušil a přijal svůj první krátký turnus v Sýrii. Doma jsem všem nakukal, že beru jednu důležitou stáž v Anglii a odletěl jsem. Byl jsem nováček a lpěl jsem na tom, že musím uspět. Dostali jsme za úkol držet západní linie a eskortovat diplomaty, co tam chodili vyjednávat. Tam jsem tehdy mimo jiné poznal i Phila, sloužili jsme ve stejné jednotce. S ostatníma klukama jsme byli jako bratři. Naprosto nerozdělitelní, což bývali z počátku všichni nováčci, jak jsem si posléze uvědomil. Je to jednoduchá matematika. Počet turnusů je nepřímo úměrný vztahům s okolím. Čím víc válek, tím se zhoršuje tvá chápavost pro ostatní chlapy. Tehdy jsem ale byl poprvé opravdovým členem armády, byli jsme nezastavitelní a já se v tom měsíčním záchvatu adrenalinu rozhodl, že jakmile přijedu, povím mámě pravdu. Po návratu jsem složil zkoušky ve škole a s novou vervou se přihlásil do dalších vojenských kurzů. Navigace. Pyrotechnika. Ostřelovačství. Výsadkářství. Tajné operace. Počítače. Bohužel jsem se ale doma v klidném prostředí opět změnil na hloupého podpantofláka. Moje odvaha postavit se rodičům zůstala někde v Sýrii a já nakonec mámě kývl na magisterské studium. Při kurzech, které jsem skládal, byly moje zápočty velice těsné a celkově jsem procházel semestry jen s odřenýma ušima. V tu dobu naše jednotka musela absolvovat i kurz ozbrojených sil pro nácvik přežití, kladení odporu a únik ze zajetí, zvládat to se školou byla pekelná kombinace. Pak přišlo historické jedenácté září a já s odhodláním a vervou přijal další turnusy v Afghánistánu, kde právě v tu dobu vypukly lité boje. Rodiče neměli nic proti tomu, že studium protkávám stážemi a byli z toho opravdu nadšení, i přestože se mi tím pádem závěrečné zkoušky s neustálým pozastavováním studia pochopitelně oddalovaly. V Afghánistánu jsem se stále zdokonaloval a přijímal náročnější a závažnější úkoly. Hledal jsem bomby na ulicích. Zneškodňoval je. Chvíli jsem dělal i ostřelovače, ale to mi tolik nešlo. V zákopech jsem se najednou cítil mnohem pohodlněji než doma, tam jsem byl konečně sám sebou a nemusel nic předstírat. V těchto letech už začínaly vřít i vztahy mezi Spojenými státy a Husajnem, který podle zpravodajců disponoval chemickými zbraněmi hromadného ničení, nahodile přepadával okolní země, utiskoval zdejší obyvatele a ignoroval veškeré výzvy OSN ke složení zbraní. Někdy ke konci magistra mi nabídli turnus v Kuwajtu, který se znovu snažila obsadit vojska z Iráku, aby tak v případném konfliktu nemohla Amerika využít jejich území k založení táborů a útoku z jihu. Já se rozhodl, že když už jsem se s tím magistrem tolik otravoval, dodělám ho. Na pár měsíců jsem se tak zavřel do bytu s učením, odevzdal všechny potřebné práce a našprtal se, co bylo potřeba. Bylo to hodně těsné, všechno jsem jakž takž zvládl až napodruhé, ale uspěl jsem. Při rodinné oslavě jsem pak opět zbaběle všem nakukal o mojí přihlášce na další studium a další stáž. A tak jsem letěl do Kuwajtu, avšak to jsem ještě nevěděl, že se v tu dobu všechno provalí. V této zemi měla v jednu dobu moje jednotka za úkol vyčistit západní čtvrt ve městě Salmiya, kde se ukrývalo několik nepřátelský jednotek z Iráku. V ten den jsem měl dávat pozor na bomby. Obvykle je skrývali v odpadcích na ulici nebo je měli přišité přímo k sobě, což bylo dostatečně okaté a já všechny hrozby eliminoval ještě než k nim došlo. Po chvíli jim začínalo docházet, že musí přijít s něčím novým, a tak se nechali inspirovat od svých kolegů z Afghánistánu a zkoušeli bomby zabetonovat do patníků v chodnících. Jedna bomba mi unikla. Výbuch nás odmrštil na stranu a celé naše Humvee se převrátilo. Muže, co seděl na střílně vozidlo ihned rozmáčklo a my ostatní se celí potlučení a zranění ukryli do jednoho z opuštěných domů. Debilnímu velení přišlo nebezpečné ověřovat ztráty, dokonce ani nenechali oblast zmapovat satelitně, jinak by si našich signálů všimli ihned. Místo toho nás prohlásili za mrtvé a mé mámě v tu dobu přišlo domů smuteční oznámení. Když jsme se po čase dostali zpět do tábora, ihned jsem jí zavolal. Křičela a brečela. Nemohl jsem jí to mít za zlé, parte by bylo moc i na mě. Pak se k telefonu dostal táta, seřval mě a nařkl, že si nevážím jejich péče, lásky, studia a pokud míním v tomhle pokračovat, ať už se doma ani neukazuju. A měl pravdu. Než jsem stačil cokoliv říct, zavěsil. Strávil jsem nakonec v Kuwajtu dobrovolně o několik týdnů déle a rozhodl se přijet domů na Díkůvzdání. Čekal jsem, že mi v den příletu zazvoní mobil, omluvím se a znovu vše vysvětlím, ale telefon zůstával tichý. Rozhodl jsem se, že domů zavolám sám, bylo mi ovšem oznámeno, že si změnili číslo. Vzal jsem věci do vlastních rukou a rozhodl se osobně přijet. Před dveřmi mě ale zachvátila další vlna strachu a paniky a já utekl. Hned na druhý den jsem zažádal o připojení k dalšímu turnusu a odletěl zpět na frontu. Už tady budu něco přes půl roku a zatím jediné, co děláme je, že zabíjíme civilisty, nefungují nám zbraně a máme málo jídla. Sesterské rotě velí někdo jako Davis, vládne tu protekce, Finn mi neustále nosí odpadky do auta, americkou civilistku, na kterou jsme čirou náhodou shodili půl tuny bomb posadí přímo do čelního vozidla a jedinou věc, kterou nás nechají dělat je prohánět se po okolních vesnicích a hrát si na kovboje. Tohle je úplně jiná válka. Byl jsem zprvu nadšený, že mě přiřadili k průzkumnému praporu, a ještě k tomu pod Philovo velení. Teď si ale neustále kladu otázku, zda tuto zemi osvobozujeme nebo okupujeme. A mezi tím je opravdu tenká hranice."

Když skončil, zavládlo mezi dvojicí rozpačité ticho. Ray si jako by až teď uvědomil, co vlastně řekl a komu to řekl a nenápadně mrknul po Sophii na její reakce. Ta jen překvapeně seděla a snažila se zpracovat vše, co se tak najednou dozvěděla. „No páni," řekla jen.

„Promiň," omluvil se na to Ray a zvedl se do podřepu, aby mohl vstát. „Trochu jsem se nechal unést."

„To vůbec nevadí. Jsem ráda, že jsi mi to řekl. Cením si toho."

Neodpověděl a místo toho sebral ze země prázdnou konzervu fazolí a schoval ji do auta, než ji objeví Finn.

„Ten příběh se schovával už hodně dlouho," konstatovala Sophie a snažila se zachytit jeho pohled. Ray se znovu chystal, jak už to měl bohužel ve zvyku, sebrat se a odejít. Chápala ho. Něco tak osobního právě řekl holce, která ho od samého začátku kritizovala a urážela. Potřeboval si to srovnat v hlavě a být chvíli sám. A podle příběhu, který si teď vyslechla už neměl opravdu dlouhou dobu možnost si s někým důvěrně popovídat.

„Promiň, že jsem se chovala jako idiot, Rayi," oslovila ho poprvé jménem, když sebral svou zbraň a chystal se k odchodu.

Pohlédl jí do očí. „Vzhledem k tomu, co se tu děje, se ti ani nedivím," řekl prostě, „ale na to jídlo si dávej bacha."

Nemohla se tomu teď už nepousmát. Seržant Ledová kra byl zpět.

„Běž si lehnout, než se došourá Lucas a bude si nárokovat svou půlku zadního sedadla," poradil jí. „Já si jdu zalézt do svého hrobu, než mě zavolají k poradě."

„Rayi," oslovila ho znovu, když se k ní otočil zády a učinil několik kroků vpřed, „tvoje rodina tě určitě ráda uvidí."

„Mámě přišlo poštou parte," připomněl, „to je něco úplně jiného, než když jí jen zavolali ze záchytky."

Na další odpověď nečekal a odešel pryč.