Když platila několik bloků od studentských kolejí pokutu za rychlou jízdu, trochu ji to probralo. Než ji zastavil policejní vůz, nedokázala myslet na nic jiného než na Sophii. Měla by něco udělat. Měla by poprvé v životě konečně trochu vzít věci do vlastních rukou. Ale jak? Neexistovalo nic, čím by právě teď mohla své kamarádce pomoct, a právě to bylo to nejhorší.

Třeba bude Finn vědět, co dělat. Možná. Pokud ho najde příčetného. Někde hluboko uvnitř si celou dobu moc přála, aby přijela na kolej a on o celé záležitosti nevěděl a aby s ním o tom mohla nejprve promluvit. Přestože se na žádný rozhovor momentálně necítila, musela uznat, že lepší možnost není.

Pokud však někdo zaútočil na ambasádu, jednoho člověka zabil a druhý byl nezvěstný, pak to dokázala americká masmédia rozmáznout jako máslo na chlebu. Nebylo možné, aby o té události snad někdo ještě nevěděl.

S neblahým pocitem zaparkovala před kolejemi a v hlavě si přehrávala všechny možné scénáře, co se bude dít, až vejde k Finnovi do pokoje. Sama nebyla připravená. Jediné, po čem toužila bylo vykřičet někomu tu ohromnou frustraci, která ji naplňovala. Rodiče by to nepochopili, Rayovi zavolat nemohla už jen z toho důvodu, že šlo o Sophii, a Maxe by vyděsila k smrti.

Sophie teď mohla někde ležet mrtvá, možná její tělo prostě jen nenašli. Nebo právě někde trpěla v područí nepřátel. Z obou představ ji přebíhal mráz po zádech.

Chmurné myšlenky ji neopustily ani když byla zastavena správkyní studijních kolejí na recepci. Stará dáma se na ni zlostně mračila a odmítala jí pustit dál. Pravděpodobně si myslela, že si Isabela domluvila nocleh zdarma u svého přítele, což bylo zaprvé zakázáno a za druhé bylo pravděpodobné, že by rušili noční klid v budově.

„Za hodinku budu zpátky," slibovala Isabela a nervózně přešlapovala u pultu. „Opravdu!"

„Mladá dámo, takových už jsem tady měla," vrtěla hlavou stařena. „Vy se vždycky dušujete, že budete za chvilku zpátky, pak se neobjevíte za celou noc a člověk už vás nedohledá. Takhle si tu nocleh zadarmo může potom udělat každý. My nejsme žádný holubník."

„Tak si dnes zaplatím pokoj."

„Jsme plní," oznámila ji suverénním tónem žena.

„Zaplatím vám dvojnásobek za jednu noc."

Správkyně jen zavrtěla hlavou. V tu chvíli hráz Isabeliny trpělivosti povolila a veškeré emoce šly ven. Vjela si roztřesenými prsty do vlasů a odvrátila se od pultu pryč. Cítila, jak ji v očích pálí slzy, a dokonce se i slyšela vzlykat. Kdyby tu byl Ray, prostě by tu starou bábu obešel a nedělal si z ní vrásky. To Isabela nedokázala, na to až příliš respektovala autority. Několikrát se nadechovala, že se prostě rozběhne ke dveřím výtahu a bude po jejím, ale bázeň ji nakonec vždycky přemohla.

„Já vás moc prosím," obrátila se po chvíli na ženu, která jí nyní věnovala opravdu udivené pohledy. „Můj kamarád může mít obrovské problémy. Musím se za ním podívat."

Stařena se chystala soudě podle zamračené výrazu k další negativní odpovědi, když ji v tu ránu přerušil hluk, který se nesl po schodech z druhého patra. Obě ženy bedlivě naslouchaly dusotu několika nohou po chodbě a občasné zavrzání dřevěných lavic, které byly v každém patře rozestavěny po stranách. Jako by do nich kdosi narážel.

Správkyně se rázně postavila na nohy a tiše zavrčela. „Zase chlastají!" A jako by Isabela už ani neexistovala, bez povšimnutí ji obešla a vydala se nahoru po schodech. Přestože tím teď byla cesta k výtahu volná, neodolala a rozhodla se jít za ženou. Ten hluk se jí nelíbil a jakýsi podvědomý instinkt jí říkal, že se bude týkat jí.

Jakmile správkyně kolejí stanula v čele chodby, nestačila dát ani ruce v bok jak to obvykle dělávala, když měl někdo nějaký průšvih, a srazila se se siluetou běžícího muže. Oba překvapeně vyjekli, ale mladík rychlost, kterou při běhu nabral, již nedokázal regulovat. Isabela jen vyděšeně uskočila, když se dvojice zřítila na zem, a stačila popadnout stařenu za ruku, aby se neskutálela po schodech. I tak ale velice tvrdě přistála na zadku a hned na to začala bolestivě ječet. Její úzkostné skřeky však nedokázala Isabela vnímat tolik jako Finna Masona kutálejícího se po schodech až do vstupní haly. Její mysl se automaticky soustředila na to, kolikrát obličejem udeřil o hranu schodu, kolikrát tvrdě dopadl na záda a kolena a kolikrát se mu ruka zkroutila v nepřirozeném úhlu, když náhodou zůstala pozadu.

„Proboha, mám zlomenou nohu!" vytrhl Isabelu z šoku stařenin protivný hlas. „On mi zlomil nohu!"

Zhluboka se nadechla, aby dokázala překousnout, co se právě stalo. Všechno to bylo tak strašně rychlé.

Než se stačila nadát, přiběhly k ní i další páry bot, které spolu se správkyní slyšely dole v hale. Patřily jiným studentům. Isabela si matně vzpomínala na Finnova spolubydlícího Patricka, kterého při svých návštěvách se Sophií často vídaly. Ten teď překvapeně pohlédl na Isabelu a udýchaně se spolu se svými dalšími dvěma kamarády zastavil.

„Co se to sakra děje?" vyhrkl.

Ostatní mládenci opatrně položili stařenu na zem, která se na ni okamžitě bezvládně svezla, jako by ji snad převálcovalo stádo slonů.

„To mi povězte vy!"

Jeden ze studentů vytáhl z kapsy telefon a vytočil záchrannou službu. Rozhodně pohlédl na Isabelu a řekl: „Prostě se z ničeho nic sebral a chtěl někam utéct. Chtěli jsme ho zastavit, protože příští týden obhajuje bakalářku, ale on prostě začal utíkat a strkat nám pod nohy ty lavice."

Isabela pohlédla do chodby a zjistila, že některé z lavic jsou opravdu vychýlené tak, aby zpomalily běžící skupinku studentů.

„My to tady vyřídíme," převzal to Patrick, když se jeho kamarádovi ozval v telefonu hlas dispečerky. „Já nevím, co se děje. Ty očividně jo, když tu jsi. Tak se postarej, aby tu příští týden byl a měl připravenou tu nejlepší bakalářskou obhajobu na světě."

Isabela jen spěšně přikývla, věnovala poslední pohled stařeně, která nyní začala svému okolí rozdávat dost peprné nadávky a rozeběhla se po schodech dolů.

Dole v hale Finna nezahlédla. Srdce se jí sevřelo. Ztratit ho teď by byla ta nejhorší věc na světě. Úzkostlivě se rozhlédla po okolí, jen aby přes skleněné dveře mohla zahlédnout kulhající postavu mladého muže, jak se belhá někam vstříc městu. Ve slabých světlech pouličních lamp vypadala jeho silueta dost tragicky. Hlava sklopená dolů, paže schoulené dovnitř a bolestivá chůze. Isabela neváhala a rozběhla se za ním.

„Finne!" volala na něho už z dálky, ale otočil se až když mu položila ruku na rameno. Jeho zakrvácený a otlučený obličej ji v prvním okamžiku vyděsil. Z nosu mu tekla krev, která se v malých kapkách spouštěla na chodník, a na pravé lícní kosti se mu pomalu začínala vybarvovat nehezká modřina, které korunovala tenká krvavá jizva natrhlé kůže.

„Měli bychom jít do nemocnice," navrhla okamžitě, přestože vzhledem k okolnostem věděla, že nemocnice je asi to poslední místo, kde by chtěl Finn být.

„Je to jen pár odřenin," odpověděl mrtvým hlasem který u něj Isabela ještě v životě neslyšela. Přestože od Sophie věděla, že měl Finn nějaké problémy, a občas zaslechla v jeho tónu lehký smutek, nikdy by do toho veselého a vtipného kluka neřekla, že se dokáže tak proměnit.

„Vždyť kulháš," připomněla.

„Jo, to kulhám," odsekl jedovatě a vydal se znovu na svou cestu do města.

„Kam to jdeš?"

„Pryč."

Isabela si povzdechla a srovnala s ním krok. Nebylo to tak těžké, protože se s bolavou nohou pohyboval opravdu pomalu, což jen zdůrazňovalo jeho tragickou situaci.

„Mně můžeš říct všechno, to přece víš, že?"

Znovu se zastavil a tentokrát jí pohlédl přímo do očí. Ten zklamaný a zrazený pohled si měla pamatovat nadosmrti.

„Já vám taky říkal všechno," pověděl. „Chtěli jste vědět, jak se cítím, já vám to pověděl. Chtěli jste, abych šel do cukrárny a přišel na jiné myšlenky, přestože se mi fakt nechtělo, ale já šel. Chtěli jste, ať jdu studovat, a já šel. Chtěli jste, abych si našel holku, a já se snažil."

„Finne..."

„A jediná věc, kterou jsem mohl chtít na oplátku, byla pravda. Sophie je v Africe! Doufám, že sis to užívala, když jsi mi valila do hlavy tyhle klíny. Musela to být děsná zábava!"

„Měly jsme strach, že-."

„O co?! O mě?" Jeho jedovatý smích se Isabele usazoval na mysli a mrazil ji po celém těle. Z Finna Masona šel strach. „Mysleli jste si, že bych vzal útokem první vojenskou základnu a zapsal se do služby? To mě máte za takovýho kreténa, nebo co? Určitě by byli bez sebe radostí, kdyby mezi sebou mohli mít kripla s rozmlácenou nohou, který před spaním polyká Sedatil!"

Chtěl se otočit a pokračovat ve své cestě kdoví kam, ale najednou se zarazil. „Myslel jsem, že je to tvoje kamarádka," řekl tichým hlasem. „Protože tohle kamarádi dělají, nenechají tě jít někam, kde je to pro tebe nebezpečné. Vím, jak to tam na Sophii působí. Obzvlášť na ni. Ona tam nepatří a někdo jí v tom měl zabránit stejně jako v tom ona zabránila mně. A ani jeden z nás to neudělal!"

Isabela cítila, jak se celá třese. Kdykoliv Sophie mluvila o svém pobytu v Iráku, bavila se spíš v souvislosti s Finnem. Vlastně jí nikdy neřekla celý příběh. Cítila se najednou strašně slabá, hlava se jí točila a ona už se dál nedokázala bránit slzám. Několikrát zaškubala rameny v hlasitých vzlycích a složila hlavu do dlaní. „Já se omlouvám," zašeptala několikrát po sobě.

Kolem ní panovalo ticho. Neslyšela Finna ani jeho odpověď. Pravděpodobně už klopýtal někam pryč. Potřeboval být sám, chápala to. Vždycky ho měla za nesoběstačného, psychicky nemocného kluka a skrz tuto nálepku neviděla, jak moc se změnil. To ona tady byla nesoběstačná. Ubrečená malá holka, co nechá svou jedinou kamarádku odejít na smrt.

Najednou už nic v životě nemělo smysl. Neměla Sophii, manželství, dokonce ani staršího bratra. Neměla práci. Neměla byt. Doopravdy teď měla jen sama sebe.

Čísi ruka ji po chvíli opatrně vzala okolo zad a přitiskla na hubenou hruď. „To já se omlouvám, přehnal jsem to," řekl Finn tiše. Z jeho hlasu šla cítit obrovská bolest, ale také jakýsi podtón zahanbení snad z toho, že na Isabelu tolik křičel.

„Všechno mě to tak strašně mrzí," zašeptala do slzami promočeného rukávu jeho bundy.

„Je to Sophie," pověděl Finn, „už na ni spadlo asi tucet bomb, tohle pro ni bude hračka." Přestože se snažil znít povzbudivě a sebejistě, cítila Isabela, jak moc se k tomu tónu přemáhal.

***

Když po chvíli uslyšeli z povzdálí přijíždět sanitku, oba se tiše vydali pryč. Dlouhé minuty spolu neprohodili ani slovo, prostě jen šli. Isabela měla podezření, že Finnovo kulhání nezapříčinilo jen potlučené koleno, ale měla v tu chvíli strach cokoliv namítnout. Stále ještě měla v živé paměti každé slovo a větu, kterou jí řekl.

„Je to teprve několik hodin," prohodila po chvíli Isabela, „třeba se jen spletli, nebo ji co nejdřív najdou."

Finn přivřel oči a povzdechl si. „Může to být i několik dnů," pověděl. „V Iráku jsme hodně poslouchali americké rádio a informace z něj chodily i týden staré. Záleží na tom, jak moc je to vážné. Velké průšvihy se snaží od médií udržet pryč co nejdýl."

Takže Sophie se mohla ztratit i před týdnem? Polilo ji nepříjemné horko.

„Ne, to je blbost, naposledy mi psala před pěti dny," vyhrkla nadějně.

Finn jen pokýval hlavou. Sedm dní nebo pět, co na tom teď vlastně záleželo.

„Kam to jdeme?"

Zastavil se pod jednou pouliční lampou a sklopil hlavu. Vypadal opravdu zmučeně a unaveně. Isabela se neodvažovala cokoliv říct, protože si nebyla jistá, zda by řekla tu správnou věc. Nebyla jako Sophie, neznala tolik Finna a nevěděla, jak se s někým jako on bavit. Občas ani nevěděla, co říct svému vlastnímu bratrovi

Finn se opatrně svezl na lavičku, aby ulevil bolavé noze a složil hlavu do dlaní. Isabela nad ním jen rozpačitě stála a všechno ji strašně mrzelo.

Když uslyšela od lavičky tiché vzlyky chtělo se jí dát do běhu a nezastavit se, dokud jí neupadnou nohy. Teď už chápala Finnovo počínání. Co by teď dala za to, tady na chvilku nebýt, prostě se ztratit.

„Nechtěl jsem, aby už někdo umíral," přiznal Finn. „Proč tam vlastně musíme posílat lidi? Proč z tama prostě Amerika nemůže odejít a nechat je, ať se tam mezi sebou sežerou sami. Mně jsou úplně ukradení!"

Znovu v jeho hlase zaslechla ten podivný děsivý podtón: chladný a jedovatý. Jeho emoce byly jako skála u rozbouřeného moře, o kterou se v krátkých intervalech rozbíjely divoké vlny. A právě teď udeřila vlna druhá.

Isabela najednou prudce přistoupila k Finnovi a postavila ho na nohy. Bolestivě zasyčel a věnoval jí jeden z jeho nepřítomných pohledů.

„Zavoláme Rayovi," prohlásila odhodlaně, „a je mi jedno, kde je nebo co dělá."

Věřila tomu, že drby se v námořní pěchotě šířily lépe než zpravodajství CNN. Už od Sophie věděla, že námořnictvo je vlastně jedno velké doupě babských klevet a historek. Pokud má o celém tom incidentu někdo něco vědět, pak to byl někdo z námořní pěchoty. „A ty zavoláš zase svému bratrovi!" poručila Finnovi.

Doopravdy si tolik nevěřila, že by se mohla od některého z mužů dozvědět podrobnosti, natož pak věřit šanci, že se jim za oceán vůbec dovolá. Když však viděla naději ve Finnových očích, toho rozhodnutí nelitovala. Potřebovali se oba něčím zaměstnat a Isabela potřebovala hlavně nutně slyšet bratrův hlas.