Pro všechny nové i stálé čtenáře, kterým Arizona chyběla stejně jako mně.

Tichou místností se zvuk odemykaných dveří nesl jako velká voda. Proplul chodbou, kuchyní, na moment zakroužil nad rozestlanou postelí v ložnici a dorazil také do obývacího pokoje, kde k Sophiiným uším dohopsal jako vyděšený králík do bezpečí své nory. To ji probudilo. Zprudka se napřímila na pohovce, rozespale zamrkala opuchlýma očima a shodila ze sebe deku. Co bylo dnes za den? Čtvrtek? Pátek? Kdo je tím nezvaným návštěvníkem? Ray? Samozřejmě! Kdo jiný má klíče od jejich bytu. Její unavená tvář se rozjasnila. Vrátil se! Nakonec nikam nepojede a zůstane s ní.

Vyskočila z pohovky a rychlými pohyby zastrkala prázdné obaly od jídla z donáškové služby pod pohovku. Tohle nechtěla, aby viděl. Taky si prostřela uplakané oči, vlasy ve spěchu pročísla prsty a s ústy rozevřenými do širokého úsměvu se vydala ke dveřím.

V chodbě narazila na mámu.

„Ahoj zlato," pozdravila ji matka, která si v tu chvíli zrovna sundávala kabát. U nohou jí leželo malé příruční zavazadlo a podle splihlého účesu poznala, že spala v letadle.

„Co tu děláš, mami?" zeptala se Sophie a snažila se neznít zklamaně. Nebyl to Ray. Proč by to taky měl být on? Pokaždé když je zavolali, už se nevrátil. Hanna nedělala chyby. Když řekla, že se jde do akce, tak se taky šlo.

„Měla jsem o tebe starost," pověděla jí popuzeně matka, nechala kufr kufrem, kabát pečlivě pověsila na háček u dveří a přešla k ní, aby jí mohla vzít tvář do dlaní jako nějakému malému dítěti. „V tom telefonu jsi zněla hrozně."

„Letělas až z Arizony," zkonstatovala Sophie a vyvlekla se z jejího sevření.

„Ano, letěla," přitakala matka.

Sophie se raději otočila zády a šla do kuchyně, která byla propojená s obývacím pokojem, proto když viděla už od kuchyňské linky čouhat z pohovky ty schované obaly od jídla, věděla, že přijdou otázky.

„Dáš si kafe?" zeptala se matky a postavila vodu, aniž by čekala na odpověď. Věděla totiž jaká bude.

„To bys byla hodná, kafe jsem neměla věčnost. Poslouchej, co to tu máš za binec? Od kdy jíš jídlo z donášek?"

„Chutná mi," ohradila se Sophie.

Matka si dala ruce v bok a pořádně si ji prohlédla. Připomínala si samu sebe, když se Ray objevil s nějakým škrábancem. Co to je? Z čeho to je? To byla kulka? Nůž? Ne, byla to větev, zlato.

„Takhle teda ne, Soph," zavrtěla hlavou matka. „Podívej se na sebe."

A Sophie to udělala. Prohlédla si své bosé nohy s oprýskaným lakem na nehtech, pyžamové kalhoty a staré tílko bez podprsenky. Nepotřebovala zrcadlo, aby si představila svoje mastné vlasy, kruhy pod očima a strhaný výraz. „Proč tu vůbec jsi?"

Matka se zasmála. „Prosím tě! Co očekáváš, abych jako matka udělala, když se mi vlastní dcera rozbrečí do telefonu a ukončí hovor tím, že se pozvrací? Doufám, že sis to po sobě alespoň uklidila a nenahrnula to pod pohovku jako všechny ty krabice."

„Ježíši, mami!"

Varná konvice v tu ránu naštěstí zapípala a Sophie se vyhnula další konverzaci tím, že jí zalila kávu. V tichosti se pak odporoučela na pohovku a zabalila se zpátky do deky. Nepotřebovala, aby někdo komentoval ještě její oblečení.

Matka však prudce popadla šálek, až Sophie zaslechla tiché plesk, jak tekutina vyšplíchla na kuchyňskou linku. Pak se nekompromisně posadila přímo do jejího zorného pole a znovu si ji prohlížela. „Co ti je?"

„Asi nějaká střevní viróza."

Matka si odfrkla. „No to teda určitě," řekla a upila si kávy. Spálila si jazyk, protože hned na to tiše sykla a třískla hrnkem o nízký, skleněný stolek. Sophii ten zvuk prorazil lebku a spustil další příval migrény. „Dneska je to střevní viróza, posledně to byla chřipka, a ještě předtím horečka. Tohle nemůže pokračovat donekonečna. Buď to ukončíš ty nebo to ukončí tebe. Kdy odjel? Včera nebo předevčírem?"

„Co on s tím má co společného?" zavrčela Sophie.

„Úplně všechno, moje drahá," poučila ji matka. „Úplně všechno."

Sophie si povzdechla. „Jsem unavená, mami. Probudila jsi mě."

Chvíli na to si povzdechla i matka. Její pohled zjihl a na čele se jí vytvořily vrásky. Měla o ni jen starost, nic víc. „Tak se vyspi," souhlasila, „ale tenhle rozhovor tím neskončil."

Sophie přijala tuto dočasnou remízu a poslušně ulehla na pohovku a stočila se do klubíčka. Zavřela oči a poslouchala, jak její máma srká horkou kávu. Po chvíli se zvedla, sesbírala ze stolu sklenice od džusu, papíry od čokoládových tyčinek a uklidila taky všechny ty krabice od jídla.

Sophie předstírala, že spí, ale doopravdy ji představa spánku nepřišla na mysl ani jednou. Místo toho přemýšlela nad tím, co mámě řekne, až bude muset vstát. Její matka byla jako ona sama, nemělo smysl jí lhát, nakonec se pravdy vždy dopídila sama. Jenže pravda znamenala další úmorný rozhovor na téma Jak si tě ten kluk neváží. Všechno to bylo tím, že její matka prostě neměla Raye ráda. Tak to bylo! Nejraději by viděla svou dceru po boku někoho, kdo není většinu roku pryč. Polkla vzlyk, když si vzpomněla, že tu Ray zase dlouho nebude. Možná se vrátí za pár týdnů, ale možná taky za pár měsíců. A možná už se nevrátí vůbec, ta představa jí vehnala slzy do očí. Přehodila si deku přes hlavu, aby je nešlo vidět.

S tímto přece počítala, když do toho šla. Měl tuhle práci, která vyžadovala, aby byl někde jinde než tady. Přesně k tomu se upsala, když si tehdy v chatrči u řeky Kábul slíbila, že už ho nikdy neopustí. Jenže tehdy netušila, jak zatraceně těžké to bude. Tehdy jen chtěla být bezpodmínečně s ním.

Raymond James Clark se z postřelené paže a masivního úbytku krve zotavil půl roku po incidentu. Hned potom nastoupil zpět do týmu jako pravá ruka Davida Hudse. Byl povoláván na mise do všech koutů světa a většinou o nich Sophii kvůli razítkům top secret ani nemohl povyprávět. Jednou se objevil se škrábancem od větve, podruhé s obrovskou modřinou na zádech, jak mu do neprůstřelné vesty udeřila kulka ráže kdoví kolik. A Sophie s tím nemohla nic udělat. Nezbývalo jí nic jiného, než trnout doma hrůzou a nechat se odbývat Rayovým věčným: „To nic není, vždyť to se stává pořád." Tam rozhodovaly centimetry! O trochu výš a mohl to schytat do již odoperované paže! Nebo do zátylku! Do hlavy! Panebože. Tělem jí projel třas jen co na to pomyslela.

Deka jí náhle byla přetažena přes hlavu a nad ní se tyčil zamračený obličej její mámy. „A dost!" zasyčela a sebrala jí deku úplně. „Nechovej se jako malá!" Sedla si vedle ní na pohovku a objala ji. Sophie nemohla jinak, než zabořit hlavu do její vřelé náruče a rozplakat se.

„Když se mnou nechceš mluvit, budu mluvit já s tebou," pověděla máma, zatímco s ní mateřsky kolébala. „Nemůžu se na tebe dívat, zlato. Jsi krásná mladá holka a místo toho, abys vyrazila v pátek večer někde tancovat, tak tady ležíš na gauči a brečíš. Rve mi to srdce jen na to pomyslím. Ztrácíš tady čas a trápíš se pro někoho, kdo za tebou přijede na pár dní nebo týdnů, pak zase zmizí a ty budeš stejně nešťastná jako předtím. A jednou, bože nedopusť, se nemusí vrátit vůbec. Nemůžeš se upínat na pár šťastných dní. Zasloužíš si víc než pár týdnů v roce, Sophie, a on ti je nemůže dát."

„Mami, prosím tě..."

„Nech mě domluvit," stála si za svým. „Už to jsou čtyři roky. S každým rokem s ním zestárneš o tři. Podívej, jak jsi hubená a bledá! Vím, že ho máš ráda, ale měla bys mít taky trochu ráda sama sebe."

„Neopustím ho."

„Ty ho neopustíš, ale jeho necháš ať tě opouští několikrát do roka! Jak dlouho byl doma tentokrát, co? Šest hodin? Deset? Neviděli jste se čtyři měsíce a on přijede domů na šest hodin?!"

„Museli je naléhavě povolat," bránila se Sophie. Předevčírem ho vyzvedla na základně. Měli naplánovanou uvítací večeři, o víkendu chtěli navštívit Maxe, Isabelu a Finna. Sophie si dokonce vzala volno v práci, aby měli čas jen pro sebe. Jenže pak zavolala Hanna, Ray si vrátil všechny vybalené věci zpět do batohu a najednou seděla Sophie opět sama v prázdném bytě a nezbylo jí nic než oči pro pláč.

„Podle mě jsi traumatizovaná," obvinila ji matka. „Stalo se ti spoustu špatných věcí, málem tě zabili a ty se přes to prostě nedokážeš dostat. Proto jsi s ním. Patří k minulosti, které se nechceš pustit."

Sophie jí na to nic neřekla. Co by k tomu měla dodat? Samozřejmě, že měli oba společnou minulost. Tu minulost ale zvládli a později i překlenuli jen díky sobě navzájem. Máma Raye prostě neměla ráda. Nemohla vystát to, že kvůli němu žila Sophie ve Washingtonu a do Arizony se po škole už nevrátila. Seznámení s jeho rodiči proběhlo asi tak stejně jako u Sophie: katastrofou. Ona sama navíc v době války v Iráku vycházela do ulic a velice hlučně proti ní protestovala, takže skutečnost, že její dcera žije s někým, kdo s tím měl a stále má co dočinění, byla nepředstavitelnou ránou. To všechno však byl jen drobný diskomfort oproti tomu, co se Sophií dělaly jeho odjezdy. Kvůli tomu je taky Sophie poslední dva roky držela od sebe, protože měla pocit, že se na Raye její matka v první chvíli vrhne a vyškrábe mu oči. Navíc nechtěla, aby cokoliv věděl. Když byl pryč, musel se soustředit na svou práci. Kdyby si o ni dělal starosti, mohlo by se něco pokazit, mohl by něco přehlédnout a jedna hloupá maličkost mu mohla být osudnou.

„Měla by sis zajít k doktorovi," řekla máma. „a k psychiatrovi taky. Podle mě má ta tvoje viróza původ tady." Prstem jí jemně poklepala na čelo.

Sophie si dlouze povzdechla. Měla by jí to říct. Stejně na to přijde. Ona nebo doktor, nakonec s tím bude muset ven. „Nemám žádnou virózu, mami. V tomhle jsem ti lhala."

***

„Je těhotná," vypadlo z Raye. Složil hlavu zpět do dlaní a zavřel oči. Cítil, jak se armádní letadlo, ve kterém se nacházeli, otřáslo v jedné z turbulencí, a David klečící před ním se zakymácel. Sedl si vedle něj na sedadlo, připoutal se a mlčel dokud nepřistáli. To ticho bylo hrozivé. Ray věděl, že by se David raději ocitl v otevřené palbě, než aby s sebou vzal na misi někoho, kdo je myšlenkami úplně jinde. Když se někdo v týmu nesoustředil, mohlo to mít nedozírné následky.

Když přistáli, klekl si David znovu před něj a položil mu ruku na rameno. Nepogratuloval mu, ani ho chlapácky nepoplácal po rozkroku, za což mu byl Ray vděčný. Teď neměl náladu cokoliv oslavovat. „Kde je problém? Čeká ho s jiným?" Mělo to vyznít jako vtip, ale místo toho Ray ztratil dech a rozkašlal se. Tohle ho vlastně vůbec nenapadlo! Ale ne! To by mu Sophie neudělala, tím si byl jistý.

Zavrtěl hlavou.

„Tak co je?"

„Neřekla mi o tom."

David si povzdechl. „A jsi si jistý? Nespletl ses? Třeba ti o tom neřekla, protože v tom prostě není."

Ray zavrtěl hlavou znovu. Chovala se divně a vypadala unaveně. Taky poznal, že v bocích přibrala, když ji objal. Odmítla, když navrhl, že si na večeři dají sklenku vína.  A vůbec celkově vše dělala pomalu a opatrně, jako by na hlavě nosila keramickou vázu. To byly hlavní důvody, proč jí potají nahlédl do kabelky a tam našel pozitivní těhotenský test. „Jsem si jistý."

David si ho prohlížel a šlo na něm poznat, že neví, co říct. „Třeba k tomu nebyla příležitost."

„Je ve třetím měsíci. Tají to přede mnou už tři měsíce." Počítal to. Samozřejmě. Mohlo se to stát jedině tehdy, když přiletěl z Teheránu. Pamatoval si tu noc velice dobře. Dřív to být nemohlo, jinak už by to na ní šlo poznat na první pohled.

„Možná to doteď sama nevěděla," snažil se ho povzbudit David, ale Ray dál nesmlouvavě vrtěl hlavou.

„Ne, o tomhle by mi řekla hned," ujišťoval spíš sám sebe než Davida. „Něco se děje."

David si povzdechl. Okolo se postupně začal shromažďovat celý tým, ale nikdo neřekl ani slovo. Dokonce i Erik s Chadem si odpustili veškeré poznámky. Spíš než novinku o své těhotné přítelkyni to vypadalo jako by je zval na něčí pohřeb.

„Co by se podle tebe mělo dít?"

„Já nevím," vjel si Ray prsty do vlasů. „Co když si to chce nechat vzít? Co když se mnou nechce mít dítě?"

Scott, který si sedl vedle něj a objal ho okolo ramen, zavrtěl hlavou. „Brácho, ve třetím měsíci? To je blbost."

Stejně to nevysvětlovalo, proč mu to neřekla. Nebyla si jím jistá? Chtěla ho opustit? Nemohla na to přece zapomenout, nemohla čekat na správnou chvíli. Znal Sophii, měla ráda děti, řekla by mu to hned, jak by vystoupil z letadla. Možná, že až příště přiletí, už ho na letišti čekat nebude. Možná najde prázdný byt a v něm nějaký pitomý vzkaz. Zatnul čelisti, až mu o sebe zavrzaly stoličky. Slyšel, jak Eric syknul, protože mu ten zvuk odjakživa nedělal dobře.

„Rayi, tohle vyřešíme," ujistil ho David. „Sedneme si na to spolu a vyřešíme to. Potom. Teď ale máme práci a já potřebuju, abys byl plně funkční. Na chvíli na to nemysli, dej se do kupy, protože tohle by nás mohlo stát kulku v zádech. Možná ti to neřekla právě kvůli tomuhle. Sophie víc než kdokoliv jiný ví, jak je důležité, abys ses soustředil."

„Přesně, chlape," souhlasil Erik. „S tím, že seš podělaná vědma a vyčmucháš i to, co nemáš, podle mě nepočítala ani ona."

Ray se pousmál, ale uvnitř ho nejistota sžírala jako agresivní kyselina. Viděl, jak zklamaná byla, když odcházel. Možná že jí už došla trpělivost. Možná už ji nebaví na něj pořád čekat. Byla krásná a chytrá a vůbec ve všem úplně dokonalá, může si najít někoho jiného lusknutím prstu. Někoho, kdo s ní bude pořád, ne jen pár týdnů v roce.

Z hluboké deprese, do které se nořil jako do tekutého písku, ho vytáhl až klapot podpatků a Hannina otázka: „Co se děje?"

David naposled poplácal Raye po rameni a zvedl se, aby čelil podmračené Hanně. „Ray jen trochu vyšiluje. Sophie je těhotná."

Když pak Hanna pohlédla na to klubko neštěstí, které kdysi jinak bývalo sebevědomým, jistým a vždy profesionálním zástupcem lídra jejího týmu, její vrásky se ještě prohloubily. Pohlédla zpátky na Davida a David pohlédl na ni. Vyměnili si dlouhý, významný pohled, který nakonec ukončila pokývnutím hlavy a odkráčela kamsi pryč.

***

„Chceš říct, že o tom neví?" vyšilovala matka a přecházela nervózně po pokoji. První stádium ryzí radosti z vnoučete jí Sophie zkazila svým kyselým výrazem a brekem.

„Neví," potvrdila Sophie.

„Ty čekáš tři měsíce jeho dítě a on o tom neví?!"

Přikývla, přestože se jí matka ptala na tu samou věc pořád dokola. Bylo lepší když o tom nevěděl, dokud se Sophie nedá dohromady. Nemůže mu říct, že s ním čeká dítě a vzápětí se rozbrečet jako před matkou. Musela nabrat sebejistotu a pak z toho možná dokáže mít i radost. Jenže jak? Jak zvládne těhotenství? Bude tady sedět sama s břichem nafouklým jako velryba? Nebude si moct zavázat tkaničky a kdoví co všechno. A co porod? Co když se něco zkomplikuje? Jak to vyřeší? A pak tady bude její dítě. Co když se o něj nedovede postarat? A Ray pak přijede pochová si ho a zase odjede. To dítě ho nebude ani znát. A co teprve ona? Bude rozcuchaná, unavená a podrážděná. A Rayovi přece stačí mrknout těma svýma modrýma očima na kteroukoliv ženu a může ji mít. Chytila se rukama za hlavu a znovu se rozvzlykala.

„Přestaň už brečet a odpověz mi, proč jsi mu to neřekla?"

Sophie mlčela. Vždyť by se jí matka za její závěry vysmála. Přesto všechno ji poslechla a snažila se uklidnit. Otřela si slzy z tváří a snažila se na chvíli myslet na něco jiného. Třeba na miminko jako takové. To byla přece nádherná představa, rostlo v ní a za necelý rok už tady bude s nimi.

Matka na ní shlížela a tvářila se starostlivě. „Třetí měsíc je nejrizikovější," poučila ji, „a ty tvoje stresy se mi vůbec nelíbí. Není to tady pro tebe ani pro to malé dobré. Jsi tady sama mezi čtyřmi stěnami a přemýšlíš o tom, co není."

„Jsem tady doma," pověděla prázdně. Matka vlastně měla pravdu. V práci si vzala kvůli Rayovi volno, takže vlastně neměla žádné povinnosti. A tak tu jen seděla a jídlo jí nosil kurýr. To byl vlastně její jediný sociální kontakt.

Matka si povzdechla. „Tohle je pro mě úplně jasné znamení, Sophie. A pro tebe by mělo být taky."

„Jaké znamení?"

„Že tenhle váš vztah nemá smysl," řekl tvrdě. „Možná se dal zvládnout, když jste byli jen sami dva, ale teď jste tři."

David přece měl děti, a dokonce dvě! A šťastné manželství k tomu. Dalo se to zvládnout, jen Sophie nevěděla, jestli na to má. Vzhlédla k matce, které se po tvářích kutálely slzy. „Myslím, že už toho bylo dost, zlatíčko. Popřemýšlej o tom. Uvařím ti čaj a pořádné jídlo."

***

O dvě hodiny později, možná i o tři, Rayovi ten den (nebo noc?) nějak splýval dohromady, seděl on i jeho tým v jedné z Hanniných provizorních kanceláří na předměstí Bogoty, hlavního města Kolumbie. Nacházeli se v něčí opuštěné budově, kterou Hanna narychlo pronajala, aby jí nepršelo na počítače a složky s dokumenty, kterých si s sebou vozila víc než náhradních ponožek. Do oken jim bušil prudký déšť poháněný jedním ze slabších orkánů, které se v této oblasti v tuto roční dobu často objevovaly.

Celý jeho tým se jako obvykle sesedl k jednomu stolu a pozorně poslouchal Hannu, která je všechny uváděla do problematiky, které tady budou čelit. Zbraně. Překupnictví. Soukromá rezidence uprostřed divočiny. Ray poslouchal jen napůl ucha, ale snažil se alespoň držet zaujatý výraz, aby s ním David nevyrazil dveře. Jedinou věcí, kterou se v tu chvíli dokázal zabývat, byla Sophie. Myslela to s ním vážně? Možná měl David pravdu, možná to dítě nebylo jeho. Byl přece pryč, mohla se s někým seznámit. Stávalo se to často. Cítil, jak ho kdesi uvnitř začíná sžírat panická ataka. Teď už to nebude jen on a Sophie. Kdyby se jednou z práce nevrátil, věděl, že by to Sophii zničilo. Možná by se dávala dohromady dlouhé měsíce, možná roky, ale nakonec by to zvládla, protože ta holka měla zatraceně tuhý kořínek, i když o tom sama úplně nevěděla.  Co by však jeho odchod znamenal pro to dítě? Místo otce by mu na účtu přistála jeho zdravotní a penzijní pojistka. Ray zhluboka polkl. Najednou mu nějak vyschlo v ústech a on hmátl po sklenici s vodou.

Když ji pokládal, střetl se jeho pohled s Davidovým. Jeho šéf si ho přes stůl pozorně prohlížel a mračil se. Ray věděl, že je v háji. Odkašlal si, vytěsnil z hlavy všechny dotěrné myšlenky a zadíval se na Hannu.

„...protože se poslední akce nezdařila," promlouvala k nim v tu chvíli. „Vy jste byli povoláni jako záchranný a odvetný tým. Někde uprostřed té džungle uvízl náš člověk, Jason Stradman."

„Jason?" vyjekl překvapeně Erik. „Ten mě měl na akademii ze Strategie a plánování. Kde se tam proboha vzal?"

„Byl tam jako náhradník za ostřelovače," objasnila Hanna. „Kryl je odtud  z tohoto kopce," ukázala propiskou na plátno, kde v tu chvíli promítala mapu celé oblasti. Uprostřed moře tmavě zelené se nacházel shluk několika budov, což byla pravděpodobně ta zmíněná rezidence. Ray si nevzpomínal, kdože tam bydlí, přestože to Hanna za večer opakovala několikrát. Zatraceně. Musí se soustředit.

„Tým, se kterým byl Stradman nasazen, se dopustil vážné taktické chyby při infiltraci budovy," pokračovala dál plynule Hanna. „Mise selhala. Stalo se to před osmnácti hodinami."

Před osmnácti hodinami stál ještě Ray uprostřed svého bytu ve Washingtonu a užíval si Sophiiny společnosti. A zatímco on prožíval úžasné a bezstarostné chvíle, někde na jihu, uprostřed kolumbijské divočiny to banda jeho kolegů pořádně zvorala.

„No dobře," shrnul to David. „To ale nevysvětluje, proč ho tam nechali. Jste s ním ve spojení?"

Hannin výraz náhle ocelově ztvrdl. „Nikdo tam nikoho nenechal," řekla a jako by tou větou ztlumila hlasitost v celé místnosti na nulu. Nikdo ani nedutal. Všichni věděli, co to znamenalo. Jen déšť venku dál neúprosně bušil do oken jako jej nic z toho, co se tady děje, nezajímalo. „Ve spojení jsme pouze se Stradmanem. O zbytku nevíme. Jejich poslední hlášení přišlo zevnitř domu, což není vůbec dobré znamení. Pokud je dostali tam, pak se obávám-."

„Tak proč tu zatraceně sedíme a nejdeme s tím něco udělat?" zavrčel vztekle Chad a Ray na něm viděl, jak vztekem drtí pěsti. Za to Erik vedle jen tupě zíral do prázdna a snažil se celou situaci nějak strávit.

„Dostáváme se k tomu," zpražila je přísným pohledem Hanna a obrátila svou pozornost zpátky k dataprojektoru. „Jak už jsem řekla, nejlepší by bylo vás vysadit někde tady..."

Tou dobou už se Rayovy myšlenky ubíraly na sever přes Mexický záliv a dál do vnitrozemí až k hlavnímu městu Spojených států. Co asi teď Sophie dělala? Myslela na něj stejně jako on na ni, nebo si právě užívala společnost někoho úplně jiného? Tížily ji stejné obavy? Ne, to určitě ne, pomyslel si. Ona to přece s dětmi vždycky uměla. Bude z ní skvělá máma. Když na to přišlo, dokázala zvládnout vlastně úplně cokoliv.

***

„Nemůžu to zvládnout, mami."

„To je v pořádku, zlato," pohladila ji matka po vlasech a povzdechla si.

Sophie jí nakonec pověděla úplně všechno. Veškeré vzpomínky, kterými svou rodinu nikdy nechtěla zatěžovat, se nyní nořily na povrch jako umrlci z jezera a s každým dalším slovem, každou další historkou se Sophiino jezírko pročišťovalo. Začala tím, jak se tehdy v Iráku dostala k vojákům. Od té chvíle podávala svým rodičům jen velice zkreslené a zlehčené informace. A nyní po všech těch letech tady ležela v klubíčku na pohovce s hlavou v matčině klíně a lži se drolily na zem jako hrsti písku. Jediné, co Sophie chtěla, bylo, aby to máma pochopila. Aby věděla, že bez Raye to nemá smysl. Že bez něj ona sama nemá smysl. Chtěla, aby jí bylo jasné, že jediná věc, která jí nutila každé ráno vstát a začínat znovu a znovu, byl ten blonďatý hezoun, kvůli kterému se její dcera rozhodla žít na opačné straně Spojených států.

Vyprávěla jí o tom, jak se o ni Ray v Iráku postaral, přestože se chovala jako hloupá nána. Nevynechala ani historku o psím mase a fazolové konzervě, jejich zlomovému bodu, kdy se jejich vztah začal ubírat tím správným směrem. Vlastně za to všechno mohly fazole, nabídl jí svoji konzervu a byla jeho. Když nad tím ale tak uvažovala, měl ji omotanou okolo prstu už v momentě, kdy na ni pohlédl ve velitelském stanu uprostřed pouště.

Pokračovala dál. Cítila, jak matčina ruka hladící ji po vlasech s každým dalším přiznáním ochabuje. Sophie chápala, že to pro ni musí být šok. Dodnes myslela, že její dcera na vojáky narazila při doplňování paliva ve městě. Neměla tušení, kdo byl Lucas, Finn nebo Winston a jak moc pro ni všichni znamenají. Bylo však nezbytně nutné, aby znala všechny okolnosti. Bylo načase, aby Raye poznala jinak než jako republikána z neuvěřitelně sobecké rodiny, kvůli kterému její dcera seděla doma na zadku a tupě čekala na jeho návrat.

Vyprávěla jí o tom, proč jela do školy ještě než začal studijní semestr, o tom, jak je chtěla zastihnout na letišti a jak se dozvěděla tu nešťastnou novinu o Lucasovi. Nevynechala následný Rayův převoz k jeho rodině, katastrofální večírek u Clarků a cestu na Masonovic farmu. Pokračovala plynule dál všemi událostmi, které následovaly až po Isabelinu svatbu a Sophiin odjezd. Přesně v té části se Sophie rozplakala ještě víc. Jak mohla být tak hloupá?

„Myslím, že jsi v té době naopak měla rozum," promluvila po chvíli matka. „Bylo to dobré rozhodnutí. Teď jste spolu znovu a podívej, kam tě to dostalo."

Sophie zavrtěla hlavou. Ještě to nechápala. Musela pokračovat dál. Řekla jí o tom útoku na ambasádu, o tom, jak ji Ray navštívil v nemocnici, jak se přidala do jejich týmu. Přiznala všechny skandály, které za tu dobu Davidovi natropila, a nezapomněla ani na rvačku s Joshuou. Dostala se dokonce až k momentu, kdy byla připravená zemřít někde v polorozpadlé chatrči u Kábulu, když ji matka přerušila. „Pojedeš se mnou okamžitě domů, zlato." Rázně vstala a uložila Sophii zpět na pohovku. „Tady už nebudeš ani minutu, to ti přísahám."

„Nikam nepojedu, mami," zamumlala unaveným hlasem Sophie.

Odpovědí jí bylo jen uchechtnutí. „A co tady budeš dělat? Čekat na něj? Zase? Jak se ten zmetek vůbec opovažuje tě po tom všem nechat samotnou? Sophie ty potřebuješ pomoc. Odbornou pomoc a stabilní zázemí."

Najednou zalitovala, že jí vůbec kdy něco řekla. Pokud Raye chce nenávidět, důvod si vždycky najde. Nebyl tu, přestože ho Sophie potřebovala, ale s tím přece počítala. Věděla, do čeho jde. A radši ho bude vídat alespoň občas než vůbec. „Jsem moc ráda, že jsi přijela, ale nikam neodjedu."

Matka se na ní otočila od kuchyňského stolu, kde odnášela prázdné hrnky od čaje, a v očích jí zaplálo. „A co tvoje miminko, Sophie? Chceš utrápit i jeho?"

***

Ani se nenadál a byli ve vzduchu. Vlastně si nikdy neuvědomil, jak rychle se pokaždé všechno dělo. Nyní však, když jeho myšlenky neuspořádaně poletovaly bůhvíkde, pro něj byly rychlé změny pozic daleko víc šokující. Přísahal by, že ještě před okamžikem seděl u provizorního stolu a snažil se vypadat, že se plně věnuje případu, a najednou stál v řadě mezi Davidem a Scottem, u pasu mu nedočkavě vrtěla ocasem Jolie a pilot zrovna otvíral výpadový otvor. Všude byla tma, jen u stropu jasnou červení svítily bezpečnostní kontrolky.

Ray se vzpamatoval právě včas, aby se sehnul ke své malé chlupaté parťačce a připnul si ji k popruhům na hrudi. Ztěžka si oddechl, ten pes musel vážit snad tunu. Možná by jí měl přestat krmit těmi suchary. Možná by měl také říct Sophii, aby jí neházela drobky od stolu. Vlastně by měl Sophii říct mnohem víc věcí, ale než na ně stačil pomyslet, rozevřela se před ním obrovská propast několikakilometrové výšky. Zkontroloval Joliin náhubek, ochranné brýle, zatahal za karabiny, jestli dobře drží, nasadil si noktovizor a připravil se.

Rozsvítila se zelená kontrolka. David se naposledy ohlédl za svým týmem a zmizel.

Ray přepnul na autopilota. Udělal tři kroky dopředu, odjistil bezpečnostní popruh, poplácal Jolii a skočil. Těsně za ním v závěsu také Scott, Erik, Chad a Matt. Vypadli z letadla jako králičí bobky a řítili nocí vstříc kolumbijské divočině.

Po celé dlouhé době, co opustil Sophii, se konečně cítil klidný. Střemhlav se řítil vzduchem, v uších mu i přes ochranné klapky hvízdalo a do lícních kostí se zařezával proudící vzduch. Tady na hoře byl klid. Jen tady mohl na chvíli zapomenout na všechny své pozemské problémy. Cítil se fajn. Jolie se nechala kolébat a trpělivě visela na popruzích.  Nebylo to poprvé, co si Ray pomyslel, že ten pes je zatraceně větší profesionál něž oni všichni dohromady.

Na to, že šlo o narychlo splácanou záchrannou akci uprostřed noci, se zatím vše dařilo podle plánu. Celý tým dosedl nepozorovaně na planině uprostřed hlubokého lesa, plného houští a ostrých větví. Jen Erik o pár metrů minul a zůstal viset na jednom ze stromů. V rychlosti mu pomohli dolů a David nahlásil jejich pozici základně.

Ve vysílačce se jim zpátky ozvala Hanna: „Rozumím jedničko, pokračujte podle souřadnic."

A tak pokračovali dál. Uprostřed noci v téměř neprostupném pralese žádní nepřátelé očekáváni nebyli. Přesto všechno držel Ray Jolii v pozoru a fena stříhala ušima do všech stran, aby zachytila i ten nejtišší krok. Mezitím se David se Scottem chopili mačet, které si s sebou vzali, a prosekávali týmu cestu lesem. Byla to namáhavá práce a museli se často střídat, ale nakonec dosáhli cíle.

„Do toho, Rayi," sykl David, schoval mačetu a tasil zbraň. I ostatní se napřímili a Jolie, jako by to napětí cítila, začala neklidně přešlapovat a oblizovat se. „Základno, jsme na místě, pokoušíme se o kontakt," informoval David vysílačku.

„Rozumím, jedničko, pokračujte," zazněla vzápětí Hannina obvyklá odpověď.

To všechno byl signál pro Raye, aby vytáhl baterku a třikrát v krátkých intervalech zablikal na všechny světové strany. Pak čekali. Kryli se navzájem a bedlivě sledovali každý kout lesa.

Náhle se v Erikově sektoru objevilo světlo další baterky. Stejně jako Ray, všechno zopakovalo třikrát a ve správných intervalech odpovídajícím pravidlům speciálních jednotek. Jinak by neměli jistotu, že to na ně opravdu bliká jejich člověk. David se Scottem znovu vytasili mačety a vydali se k místu.

Přesně, jak jim Hanna pověděla, ležel tam uprostřed bláta a zváleného kapradí Jason Stradman. Stejně jako oni měl na očích noktovizor, takže než jako člověk, vypadal spíš jako nějaká strážná vrána.

„Jason Stradman?" zeptal se David, přestože to bylo nad slunce jasné.

„Jo," hekl. Takhle nezněl zdravý, akceschopný muž.

„Máte nějaká zranění?" zeptal se David.

„Žádná. Možná pár modřin, chytl jsem to do vesty," informoval ho Jason.

„Dobře," kývl David a sklonil se k vysílačce. „Základno, setkání proběhlo úspěšně, pokračujeme dál do rezidence."

„Vy tam jdete?"

„Ano," kývl David. „Cíl se stále nachází v budově, máme za úkol ho zneškodnit za vás."

Výraz v Jasonově tváři zůstal vesměs skryt za noktovizorem, proto, přestože se Ray díval pozorně, nedokázal z jeho obličeje vyčíst, proč najednou zůstal tak zticha.

„Před několika hodinami tam padl celý můj tým. Dostal jsem se odtud jen o chlup," vysoukal ze sebe po chvíli Jason. „Nemůžete tam jít."

„O tom vy bohužel nerozhodujete," odpověděl stručně David, načež se otočil k týmu. „Rayi, zůstaneš tady a doprovodíš ho na místo vyzvednutí."

Tato informace Raye probudila ze všech rozpolcených myšlenek, které mu celou dobu strašily v hlavě, a prudce ho strhly zpátky na zem. „Davide, to si-."

„To je rozkaz," uzemnil ho David.

Ray byl v šoku. Snad si nemyslel, že ho tady jen tak nechají a půjdou sami do jámy lvové. Tohle přece nemohl! Nemůže je opustit, nemůžou tam jít bez něj!

„Nemůžu tě vzít do akce, když se nesoustředíš," řekl mu bez okolků David. „Nemůžu riskovat chyby, pokud jdeme na místo, kde jiný tým neuspěl. To je moje konečné slovo."

Proti tomu se nemohl Ray stavět. Ještě nikdy se nestalo, aby ho David takhle vykolejil z akce. Ani z praktického hlediska to nedávalo smysl. Pokud vyřadil Raye, vyřadil spolu s ním i Jolii a ta se přece mohl hodit. Pak si teprve uvědomil, že David je ochotný riskovat akci bez psa než s nesoustředěným Rayem. To zjištění byla jako rána pěsti do žaludku.

Když se pak díval na to, jak jeho tým mizí v lese, cítil se, jako by je zradil a zklamal. Připadal si jako mezi dvěma cihlovými zdmi, z nichž každá se na něj hroutí a on nemá kde utéct. Tou první zdí byl jeho osobní život a tou druhou jeho tým. Měl strach, že za chvíli ho cihly zavalí tak, že nebude moct stát na nohou.

Aniž by spustil zrak z postav mizících v temnotě, sáhl po vysílačce: „Základno, tady dvojka. Pokračuji s primárním cílem k místu setkání."

„Rozumím, dvojko, pokračujte."

Pomohl Jasonovi na nohy a už v tu chvíli ho překvapilo, jak moc těžkopádný byl. Přisoudil to tomu dlouhému skrývání se v lese. Navíc musel být jistě dost otřesený i na profesionálního vojáka. Jen Rayovi stačilo pomyšlení na celý jeden speciální tým, který někde o pár kilometrů dál ležel mrtvý. A nedalo mu ani tak velkou práci si místo Jasonova týmu na tom místě představit svůj tým.

Pokračovali stejnou cestou nazpátek jakou před chvílí přišli. Ray držel v ruce zbraň a s Jasonem měli nesmluvenou dohodu, že mu bude krýt záda. Ani jeden z mužů nepotřeboval mluvit, oba byli vycvičeni naprosto stejně a proto nyní synchronizovaně našlapovali cestou zpět.

Byly slyšet Joliiny tiché tlapky, jak přešlapují na místě a nejraděj ze všeho na světě by chtěly dostat pořádnou práci. Vrchol spokojenosti u ní dokázali zajistit jen hledáním výbušnin, což milovala, nebo dopadením utíkajícího člověka, to milovala úplně nejvíc. Nyní však jejím úkolem bylo jen neplést se Rayovi pod nohy.

Po chvíli mimo tlapky a jejich opatrné kroky zaslechl ještě jeden zvuk. Když mu po chvíli na nos dopadla první kapka deště, věděl, co to znamená. Déšť se nejprve zachytával na listech hustě porostlých stromů, proto liják, který se hned na to strhl, měl dole pod korunami několik vteřin zpoždění.

Ray byl v momentě mokrý jako myš a přemítal, jestli jim o nadcházejícím počasí Hanna vůbec řekla. Pravděpodobně ano, ale on musel být v tu chvíli zrovna mimo. Doteď toho skrz noční vidění moc neviděl, ale jakmile začalo hustě pršet, neviděl už vůbec nic. Několikrát si noktovizor sundal z očí a pořádně je promnul mezi prsty. Oční víčka ho pálila z neustálého soustředění a ani voda stékající mu po tváři jejich další postup moc neulehčovala. Po několika dlouhých metrech chůze si připadal Ray naprosto vyčerpaný, a to dneska v podstatě nehnul ani brvou. Zatraceně, opustil Sophii v tu nejhorší možnou dobu jen proto, aby se mohl v noci potloukat po debilním pralese v Kolumbii.

Nestačil se ani pořádně naštvat na Hannu a na celý svět, když za zády uslyšel žuchnutí, jako když někdo hodí pytel obilí do rybníka. V mžiku se otočil a spatřil Jasona, jak se válí v jedné větší kaluži.

Noktovizor dokázal jeho nositeli zprostředkovat pouze dvě barvy: různé odstíny zelené až černou. Proto, když spatřil Jasonovu tmavě zabarvenou nohavici, okamžitě věděl, že jsou v průšvihu. Aniž by nad čímkoliv dál přemýšlel, přistál na kolenou do rozbředlého bahna vedle něj a posvítil si nenápadnou led svítilnou, která sice nebyla tolik výrazná jako baterka, ale i přesto se její použití na nepřátelském území rovnalo velkému riziku. Nechat však Jasona Stradmana vykrvácet by bylo ještě horší.

„Kdy se ti to stalo?" vyjel na něj Ray. Ten chlap ho zatraceně vytočil. Měl jim o tom zranění okamžitě povědět.

„Už ani nevím," odpověděl. „Je to dobrý, na základnu to vydrží."

„Máš turniket?"

„Povolil mi po cestě, asi jsem ho v té tmě blbě přitáhl."

Ray pokývl hlavou. Armádní turniket byla vlastně jen jednoduchá utahovací páska, která měla zabránit nadměrnému krvácení. Od té doby, co je přestali vyrábět s tím pogumovaným vnitřkem, klouzaly jako promazané lubrikantem. Automaticky vytáhl z vesty jeho pásku a pořádně stáhl Jasonovi stehno. Muž bolestí zavrčel a zaklonil hlavu.

„Proč jsi nic neřekl, člověče?"

Jason pokrčil rameny. „Vrtulník by tam pro mě stejně nedoletěl, a kdyby zjistili, že nemůžu, poslali by s tebou ještě jednoho a nesli byste mě na nosítkách. A tvůj tým už nemůže postrádat víc lidí."

„Neuvěřitelně chrabré," protočil oči Ray. Nesnášel tyhle blbečky, co si hráli na kdovíjaké hrdiny. A už vůbec nemohl snést, když se ještě k tomu objevili na tak důležitých misích. „Je to průstřel, nebo je kulka pořád vevnitř?"

„Průstřel."

„Sakra," zaklel Ray. „Teď by se ty nosítka docela hodily, víš?"

Na to Jason nic neřekl.

Ray místo toho informoval o vývoji situaci Hannu. „Základno, tady dvojka, můj doprovod má prostřelené stehno. Zřetelné krvácení. Čistý průstřel. Bude potřebovat okamžitou lékařskou pomoc."

„Tady základna, rozumím, dvojko," ozvala se vzápětí Hanna. „Okamžitě upozorním lékařský tým."

Veškeré rozhovory s ním Hanna vedla, přes sluchátko, proto ji Jason nemohl slyšet. Ray se k němu otočil: „Zvládneš to ještě dál?"

Opět žádná odpověď.

Posvítil ledkou Jasonovi přímo do tváře a zjistil, že podřimuje. V mdlém světle byl bledý jako křída, čehož si nikdo z nich předtím skrz noktovizory nemohl všimnout.

Ray začínal být nervózní.

Silně s Jasonem zatřásl, propleskl ho po lících, a dokonce nabral do dlaně hrst bahnité vody a šplíchl mu ji do obličeje. Naštěstí ho ještě vnímal a oči otevřel. Vypadal překvapeně a unaveně zároveň. Aniž by se ho Ray zeptal, vytáhl ze své vesty injekci adrenalinu a vrazil ji Jasonovi přímo do svalů. Na chvilku ho to nakopne, mezitím se budou muset snažit ujít co nejdál.

A tak šli. Nebo spíš Ray šel a Jason se nechal vléct na jeho rameni, zatímco klopýtal po deštěm rozmáčené půdě. Pršet navíc stále nepřestávalo, takže se pro oba zúčastněné jejich mise měnila v peklo na zemi. Jason se zdál být těžší a těžší, Rayovy klouby s každým podklouznutím pálily jako šílené a unavené svaly selhávaly s každým krokem. Přestože měl nepromokavou uniformu, vevnitř se mu stejně kupilo vlhko z jeho vlastního potu. Trochu mu pomáhala Jolie, která byla za popruhy připnutá k jeho opasku a nyní ho nedočkavě táhla vpřed. Další světlou stránku byl fakt, že od chvíle, co mu Jason ukázal nohu, ani jednou nepomyslel na Sophii nebo na svůj tým, který se teď pravděpodobně snaží splnit úkol, při kterém jejich předchůdci selhali.

Někdy po dvaceti minutách chůze, které se nyní tvářily jako celé dlouhé hodiny, Rayovi podklouzla noha v bahně tak, že sebou i s Jasonem praštil na zem. Bláto se rozstříklo na všechny strany a ulpělo ne nejbližších stromech.

„V pohodě?" zeptal se Ray, zatímco se pomalu začínal zvedat na nohy.

„Je mi strašná kosa," přiznal Jason a zůstal zničeně sedět v bahně. Ray na něj zíral skrz noktovizor a snažil se odhalit nějakou emoci v jeho tváři. „Všechno mě brní."

Nemusel to rozvádět dál, oba věděli, že to nejsou dobrá znamení. I Jasonův pomalý a s námahou vylouděný tón celé situaci nepřidával. Ale dobrá mohli si dát na chvíli pauzu. Ray ze své vesty vytáhl balíček s obvazem, a přestože už to bylo celkem k ničemu, překryl Jasonovi zranění ještě ním. Nemohl tam jen tak sedět a čekat.

„Vážně mě mrzí, že se tu se mnou musíš otravovat," promluvil po chvíli Jason. „Měl bys být se svýma klukama a krýt jim záda."

„David tak rozhodl," odpověděl stručně Ray, zatímco stahoval obvaz.

Jason se uchechtl. „Ať už jsi provedl cokoliv, chlapi jako ty by měli být v akci, ne se tady lopotit se mnou."

Tentokrát to byl Ray, kdo na otázku neodpověděl. Místo toho se snažil Jasona postavit na nohy a pokračovat dál, ten však nespolupracoval.

„Cos provedl, že tě takhle vyšachoval, co?" snažil se dál o konverzaci Jason. Ray si nebyl jistý, jestli se snaží zdržovat, aby si mohl na chvíli odpočinout, nebo o co mu tím vlastně jde.

„Musíme jít dál, Stradmane," řekl nesmlouvavě. „A to hned! Ani se nenaděješ a už ti nezbyde žádná krev, kterou by tvoje srdce mohlo pumpovat a ty k tomu máš zatraceně náběh, tak pohni."

Jason se pousmál. „Vlastní zkušenost?"

Ray přimhouřil oči a pořádně si toho člověka prohlédl. To snad právě upadli nad lajnu kokainu, které si nevšiml nebo co? Kde se bralo to veselí a náhlá potřeba si tady uprostřed nepřátelského území sednout na špalek a klábosit? Posvítil si na Jasona svítilnou. Jeho bledá pokožka se skryla pod nánosy bahna. Jasně na něj svítily jen jeho oči s rozšířenými zornicemi. V tu chvíli začínal mít Ray strach. Neptal se a nabral do dlaně další bahnitou vodu, kterou mu liskl do obličeje. Omyl mu tváře, jen aby zjistil, že se jeho líce nepřirozeně vtáhly, stejně jako oční jamky. Vypadal jako živá mrtvola a přesně to byl moment, kdy se Rayovi roztřásly ruce. Věděl, co to znamená. Viděl umírat už spoustu mužů a nikdo nikdy nezemřel jen tak z ničeho nic. Když člověk umíral pomalu, šlo to na něm sakra poznat ještě už dlouho předtím.

Neváhal a vzal Jasona pod paží, aby ho vytáhl na nohy. Museli jít dál. Museli dorazit na přistávací místo vrtulníku dřív, než se to stane. Jenže Jason nespolupracoval a Raye odstrčil. Byl to chabý pokus unavených svalů, ale Ray to gesto pochopil. „Jsi na tom špatně," řekl Jasonovi. „Nevím, jak dlouho už takhle jsi, ale moc času už nemáme."

„Já vím," řekl Jason smutně, jako by mu Ray všechnu dobrou náladu vyrazil tím šplíchancem do obličeje. Moment na to se ale začal rozhlížet okolo sebe a znovu pousmál. „Je to tady moc fajn, chtěl bych, aby to bylo tady."

Kdoví co se mu teď honilo hlavou. Ray si tento stav pamatoval ještě z Kábulu, kdy se Sophií uvízl v té staré chatě a v jeho rameni vězela kulka. Těsně předtím než omdlel se cítil podobně euforicky jako teď Jason.

Jen co tehdy dorazil do chaty, věděl, že je s ním zle. Málem mu puklo srdce, když viděl Sophii plakat, a chtělo se mu vzteky řvát, že ji nedokáže ochránit a jen co zemře, zůstane tam sama. Jen kvůli tomu se snažil bojovat až do úplně konce, držet oči otevřené a snažit se dýchat. Minutu po minutě to však bylo těžší a těžší a jeho úzkost nabírala gigantických rozměrů. Pak ale, zčistajasna, se jeho mysl pročistila a on se na ni zadíval a jediné, na co myslel bylo, že je fakt krásná. A ta moc hezká holka řekla, že by si měl odpočinout a on si řekl, že má recht, že je už fakt unavený. Ona ho pak objala a v ten moment, než zavřel oči a upadl do bezvědomí, mu bylo moc fajn.

Jenže teď nebylo ani zdaleka fajn, že Jasonovi bylo fajn. Zdálo se, že jeho mozek už pomalu ale jistě přeřazoval na volnoběh. Kdyby to nezažil u sebe, pravděpodobně by si s Jasonem na chvíli odpočinul. Možná by si myslel, že se mu po té facce ledové vody udělalo lépe, ale byla by to chyba.

Když ho zvedal ze země, nedokázal na něj být už naštvaný. Uvědomoval si, že ten chlapík ležel celý den uvězněný v pralese s prostřelenou nohou a vědomím, že z týmu, s jehož členy si byli blíž než bratři, už zbyl jenom on. I Raye polila čirá hrůza z toho, že by se ani jeho kluci nemuseli vrátit. A protože nebyl dnes vůbec ve své kůži, pravděpodobně ani nepochytil, když je Hanna poučovala, v čem předchozí tým selhal. Najednou byl Davidovi ze srdce vděčný, že ho odstavil na vedlejší kolej. Kruci! Vždyť on by tam vběhl, aniž by o tom místě něco vůbec věděl. Mohlo ho to stát život a s ním i životy všech ostatních. Ještě nikdy si nepřipadal tak nezodpovědný. Jenže co bude příště? Jak soustředěný bude, až bude Sophii opouštět s čím dál víc větším břichem? A jednou možná přijede a místo břicha tam na něj bude čekat dítě. Prostě jen tak. Lusknutím prstu. Bylo to velmi neosobní.

„Tak vstáváme, Stradmane," pokusil se o odlehčený tón.

Jenže Jason dál seděl a rozhlížel se malátně okolo. Ray proto pustil Jolii z vodítka a zacvaknul oba konce s karabinami Jasonovi za zadní stranu ochranné vesty. Zvedl ho celou svou silou na nohy a opřel jeho záda o ty své. Vodítko si přehodil přes ramena a držel pevně v rukou. Teď následovala ta horší část. Pomalu ale jistě, krok za krokem si razil cestu divočinou dál. Chodidla se mu pod dvojitou váhou bořily do rozbředlého bahna a páteř sténala bolestí. Přesto pokračoval a táhl vláčného Jasona divočinou pryč.  Jolie pobíhala okolo něj a stříhala ušima. Byla promočená na kost stejně jako on a spíš než psa připomínala přes noktovizor potkana se svítícíma očima.

„Tak už mi povíš, proč tě vyrazili z mise?" zeptal se najednou Jason. Jeho tón byl odlehčený a konverzační. Takový, jaký by jeden u umírajícího člověka jen těžko čekal.

A Ray se rozhodl mu odpovědět. Pokud ho tím udrží v bdělosti, pak s ním bude klidně mluvit i o spodním prádle svojí mámy. „Nesoustředil jsem se," řekl.

„Hmpf," zabručel Jason. „To je na nic. A proč ses proboha nesoustředil? Vůbec jsi tu se mnou nemusel být."

Jak se tak Ray prodíral bahnem a potil krev, odletěla jeho mysl zase směrem na sever do Washingtonu D.C. Co asi teď dělala Sophie? Vyšla si ven s Isabelou? Řekla jí o tom? Věděla jeho sestra, že je Sophie těhotná dřív než on? Ta myšlenka ho namíchla víc, než byl ochoten přiznat. „Moje holka je těhotná," svěřil Jasonovi.

Jason podivně zachrchlal. Asi to měl být smích. „A tys musel odjet a dost tě to vzalo, co?"

„Asi jo."

„Tak to by sis měl seřadit hodnoty, chlapče. Tady se po tobě chce, abys jel na sto padesát procent. Buď se naučíš od svý holky držet odstup, když to bude třeba, nebo jednou dopadneš jako já."

„Už jsem tak kdysi dopad," zamumlal si pro sebe Ray. Přestože to od Jasona mělo vyznít jako varování, že je potřeba se těmto věcem vyhýbat, on si nedokázal představit, že by ten den v Kábulu udělal něco jiného, než že skočil za Sophií do toho náklaďáku. Neexistovala žádná alternativní realita, kde by se k ní nepokusil dostat a neschytal u toho kulku. Co to o něm vypovídalo?

„Chlapi jako my, musí neustále počítat s tím, že to jednoho dne schytají a může to skončit blbě," brblal si dál pod vousy Jason. Rayovi připadalo, že spíš než k němu, mluví sám k sobě. „A všichni ostatní tam doma s tím musí počítat taky a musí se s tím naučit žít. Jenže, abys jim to dokázal správně vysvětlit a jít jim příkladem, musel by s tím být smířený taky. A promiň, ale ty mi smířený nepřipadáš ani náhodou."

„Co tím jako myslíš?"

Jason si něco zabručel a Ray cítil, jak se celý zavrtěl. „Ježíši," zanadával. „Jestli tu holku potřebuješ k životu, tak by sis ji tam měl sakra udržet. A nechápu, že ti něco takového musí vysvětlovat polomrtvý chlápek v kolumbijském pralese."

Ray mlčel, ale to pro Jasona nebyla známka toho, že by měl přestat nadávat. Bylo zajímavé, že ho Rayova situace tak moc rozčílila. Jeho mysl pracovala čím dál víc podivněji, jako by se snažila držet jediného problému, který mohla řešit a který ji pořád držel v akci a při životě.

„Každému z nás se sype čas, mně se dosypal dneska. Pro tebe to může být třeba za týden, co já vím. Jenom ti říkám, že bys měl dělat to, co doopravdy chceš. A co si budem, ten prcek bude chtít tátu a jeho máma taky. Buď tam pro ně budeš, nebo se naučí fungovat i bez tebe a párkrát do roka se u nich na několik týdnů zastavíš."

Ta slova se do Rayova srdce zabodávaly jako ostré střepy. V tu chvíli zpanikařil a nekontrolovaně padl na kolena přímo do bláta. Ostrý déšť do něj nemilosrdně bušil, jako by se všechny ty kapky domluvily a snažily se vytlouct poslední vzduch z jeho plic. Zatínal zuby a snažil se nemyslet na nic z toho, co mu Jason řekl. To dítě ho bude potřebovat. Sophie ho bude potřebovat!

A on bude potřebovat je.

„Máš pravdu," řekl Jasonovi, než se z posledních sil postavil na nohy a táhl ho dál divočinou. Už tam skoro byli. Museli se nacházet blízko. Za chvíli uslyší vrtulník.

Jenže Jason zase neodpovídal. Neodpovídal ani v momentě, kdy Ray odhrnul poslední větve a ocitl se na holé mýtině. Na nic nečekal a okamžitě se ohlásil Hanně. Ta potvrdila, že vrtulník je už na cestě.

Položil Jasona na zem a znovu ho poplácal po tvářích. Jeho oči už byly unavené a zornice zpomalené.

„Máš pravdu," zopakoval Ray a Jason mírně nadzvedl koutky. Jeho hlas ho trochu rozebral. „Děsí mě, že budu mizerný otec, ale lepší mizerný než žádný."

„Vždyť to znáš, vojáku," zachraptěl Jason. „Jediný lehčí den byl ten včerejší."

Z dálky se náhle ozvalo hučení helikoptéry, avšak Jasonova víčka se v tu chvíli zasekla v mírném přimhouření a čelist se uvolnila. Ray se sklonil k jeho uvolněné tváři a pootevřeným ústům, ale zachytil už jen poslední, nepravidelný výdech. A náhle bylo ticho. Jasonovy oči hleděly kamsi do prázdna, v koutcích rtů se postupně hromadily sliny a z očí tekly slzy.

Neváhal a v poslední naději rozepnul jeho vestu a zahájil masáž srdce. Třeba v něm ještě zbylo něco k rozproudění. Z okolního lesa na něj šla klaustrofobie, jako by se pořád přibližoval a chtěl ho navždy uvěznit pod svými korunami. Nevnímal vrtulník, který se čím dál víc přibližoval. Drtil Jasonův hrudník a snažil se mu umělým dýcháním znovu zprovoznit plíce, přestože někde v koutku mysli věděl, že už je pozdě.

Probudilo ho až lano, které přistálo vedle nich a silný vichr způsobený lopatkami vrtulníku, který se vznášel nad nimi a čekal.

Ray omámený jako ve snu vstal a připevnil Jasonovo tělo za popruhy k lanu. Hvízdl na Jolii, která se přiřítila odkudsi ze tmy, připnul si ji k vestě, jako když sem letěli, a stejně jako Jasona, připevnil k lanu ještě i sám sebe. Zamával na asistenta pilota fluorescenční tyčinkou, které měl s sebou vždy po kapsách, a pak už mu nezbývalo než se nechat unášet vzduchem do bezpečnějších míst, kde bude moct pilot přistát. Zíral dolů pod sebe na všechny ty stromy a krajinu, která mu utíkala pod nohama, jednou rukou hladil Jolii a druhou přidržoval Jasona. Cítil, jak se mu svírá hrudník celou hrůznou situací. Visel ve vzduchu v oblasti, kde se obával přistát i vojenský vrtulník a vedle něj se na laně pohupovala mrtvola muže, který s ním ještě před chvílí mluvil. Nebylo to tak, že by nebyl zvyklý na smrt. Viděl ji mnohokrát, v mnoha podobách, ale od té Lucasovy ho žádná tak nesebrala. Možná že doopravdy nebyl ve své kůži a možná jediný člověk na světě, který to mohl spravit, právě teď seděl s dítětem v břiše sám a opuštěný, kde ho nechal. Věděl, že jediné, co potřebuje, je být doma.

Poslední Jasonův let si pamatoval jen matně. V hlavě mu utkvěly jen momenty, útržky vzpomínek. Jak se Jason nedbale pohupoval na laně. Jak ho Joliin kožich hřál u pasu a jeho třesoucí se ruka svírala její packu, jako by to měl být poslední pevný kousek v jeho rozpadajícím se světě.  Pamatoval si, jak dosedli na zem a k Jasonovi se okamžitě seběhli zdravotníci s nosítky. Jak jeden z lékařů kývl na svého asistenta, aby mu „došel pro pytel" a Ray tam jen stál, mračil se na toho doktora a bránil se nutkání mu za to, co řekl, rozbít čelist. V paměti mu utkvěly také dlouhé, nervózní chvíle čekání u Hanny, která pobíhala okolo stolů a řídila odtud průběh celé mise. Seděl tam a přemýšlel, jestli má děti. Pak si uvědomil, že jim ani nikdy o žádné rodině nevyprávěla. Možná proto, že žádnou nemá. Kdyby měla, pravděpodobně by tady nebyla. Hanna Croopová měla u speciálních jednotek svůj věhlas. Pracovala nepřetržitě, veškeré mise pod jejím vedením jen málokdy selhaly a dovednost, s jakou dokázala vyčarovat zásadní informace téměř z ničeho, se rovnala umění. Zaplatila za to ale svou daň, pomyslel si Ray, když ji tupě pozoroval, jak právě komunikuje s Davidem a navádí k nim další vrtulník. Naštěstí mise proběhla úspěšně a on se o svůj tým dál strachovat nemusel. Tyto obavy však nebyly jeho jedinými.

V následujících několika minutách před ním přistál šálek čaje z meduňky a heřmánku, což byl Hannin všelék na stres. Chvíli měl pocit, že si z něj střílí, ale ta mladá asistentka, co po něm házela očima už co přijeli, vypadala, že to myslí vážně. „Budete chtít cukr?" vysoukala ze sebe a mrkala očima jako stydlivá školačka. Jenže on v první chvíli všechny tyto znaky naprosto přehlédl, a zatímco na ni prázdně zíral, jeho mysl se dál ubírala k severu. K Sophii.

„Strč si ty svoje čaje někam, Hanno," houkl směrem ke své vedoucí operací, která se na něj od stolu zašklebila.

„Bonnie, dones mu, prosím tě, prášky na spaní a sklenku whiskey, ať to zapije," odpověděla místo němu své asistentce.

Bonnie poslušně vzala šálek s čajem a chtěla ho odnést, ale Ray ji zastavil. „Radši běž dělat něco užitečnějšího, já jsem v pohodě," řekl jí a ta holka se málem rozpustila na místě, když jí pohlédl do očí.

„Můžu pro vás udělat cokoliv jiného?" zeptala se nesměle. Jo, pomyslel si Ray, přestaň na mě takhle zírat, protože já mám doma holku. Nic z toho však nahlas neřekl. Místo toho se zmohl na pouhé: „Ne, děkuji."

„Byla bys tak hodná, Bonnie, a přinesla mi tu složku, co jsem ti posílala k vytištění?" ozvala se Hanna.

Mladá asistentka Bonnie okamžitě kývla a zmizela někde za dataprojektorem, kde měla nejspíš svůj stůl. Ray ocenil, že mu na chvíli dali všichni pokoj a pokračoval ve svém duševním sebelynčování. Byl k ničemu na všech frontách. Nechal Sophii samotnou i s dítětem na cestě. Jeho tým se vydal na misi bez něj. Jason Stradman byl mrtvý. A Hanna si myslí, že mu pomůže hrnek jejího pitomého čaje z pitomé meduňky. V tuhle chvíli by ho neuklidnil ani litr morfia v žilách.

Jediným živým tvorem, který ho v tuto chvíli nevytáčel do běla, byla Jolie, která mu ležela u nohou, nechala se jeho prsty drbat za ušima a úspěšně svými upřenými pohledy držela asistentku Bonnie Rayovi od těla. Když okolo nich procházela s těmi dokumenty pro Hannu, Jolie výhružně vstala a nespustila ji z očí, dokud zase nezmizela. Ray jí za to byl vděčný. Mohl dál sedět, zírat a být zticha.

Netušil, jak dlouho takhle seděl a rozčiloval Hannu u práce, ale po nějaké době, mohla to být asi hodina a půl, ho čísi drsná ruka plácla zezadu po lopatce, přičemž za ní následovala další a další. Postupně se mu v zorném poli začal objevovat celý jeho tým. Byli zaplácaní od bahna stejně jako Ray a tvářili se starostlivě. Jolie vycítila napjatou atmosféru a protentokrát si odpustila srdečné vítání a mazlení.

První spustil David: „Slyšel jsem, co se stalo," řekl. „Mrzí mě to, Rayi. Myslím, žes udělal, cos mohl. Kdyby nám řekl hned, že je zraněný, mohlo to dopadnout jinak."

„Já vím," zabručel Ray a sledoval, jak se k nim od stolu blíží Hanna.

„Nechce ani můj čaj," obvinila ho se snahou odlehčit atmosféru a Erik se toho nápadu ihned chytil: „Ani se mu nedivím, chutnají hrozně. No řekněte, chlapi."

Jejich marný pokus dlouho rezonoval místností, až nakonec vyprchal. David kývl na kluky, kteří se postupně v tichosti začali trousit pryč a dřepl si před Raye. Hanna zůstala stát nad ním jako čestná stráž a Bonnie se krčila v pozadí a tvářila se nervózně jako obvykle.

„Chceš si promluvit o Sophii," odtušil David. „Trápí tě to už co jsme vzlétli."

Ray mlčel. Znovu a znovu si přehrával její výraz, když odcházel, a veškerá Jasonova slova tam venku.

„Nad čím právě teď přemýšlíš, Rayi?" snažil se dál David.

Ray pokrčil rameny. „Že bych měl jet co nejdřív domů."

„To je pochopitelné," souhlasil David. „Taky jsem chtěl co nejdřív za svou ženou, když jsem se dozvěděl, že je těhotná."

„Jak ses pak dokázal vrátit zpátky k práci?"

David pokrčil rameny. „Šlo to. Bylo to těžké, ale šlo to," přiznal. „Nebudu si tu před tebou nic nalhávat, pro mě je tahle práce celý svět. A nemůžeš ji dělat, pokud ji neupřednostníš před vším. Miluju svou rodinu, udělal bych pro ně cokoliv, ale pořád je tu tahle práce. Zvykli si na to, že nejsem moc doma a já si zvykl na to, že je nevídám každý den. Tak je to."

Ray vrtěl hlavou, ale nic neříkal. Vypadal jako chvíli před totálním zhroucením a vyděsil tím Bonnie, která si začala nervózně mnout ruce.

„Pokud bych našel způsob, jak lépe tyto dva světy skloubit, pak bych ho určitě využil," dodal David a položil Rayovi ruku na rameno. Ten v tu chvíli už věděl, že není jako David a nedokáže mít oboje. Nemohl se takhle dělit. Vrtěl hlavou dál, zatínal zuby i pěsti.

„Sophie je neuvěřitelný člověk," promluvil posléze David. „Bylo mi jasné, že vy dva k sobě patříte už ve chvíli, kdys uviděl její jméno na dataprojektoru při plánování té záchranné mise v Džalálábádu. Tehdy jsem věděl, že pokud má někdo sílu pohnout s neoblomným Rayem Clarkem, pak je to tahle holka."

„Co mi tím jako teď chceš říct?"

David pokrčil rameny a pousmál se. „Nic, co bys už sám dávno nevěděl. Jestli jediné, na co dokážeš myslet, je být s ní, pak bys s ní měl být. To je všechno."

Ray mu udiveně pohlédl do očí.

„Netvař se tak překvapeně," odbyl ho David. „Známe tě s Hannou líp než ty sám sebe." Nechal si od Hanny podat složku, kterou jí ještě před chvílí donesla Bonnie, a kterou nyní podal Rayovi. Když ji otevřel, zjistil, že je to výpověď.

„Nikdo na tebe netlačí," dodal David. „Rozmysli se, jak chceš. V obou případech něco ztratíš, to je nevyhnutelné. Pokud ten papír teď skrčíš a vyhodíš do koše, pravděpodobně za nějaký čas přijdeš o Sophii. Pokud ho podepíšeš, přijdu já o nejlepšího zástupce, jakého jsem kdy měl. Mám ale pocit, že jsem ho dávno ztratil už v momentě, kdy včera nastoupil do letadla."

Ray neměl slov. Těkal očima na Davida, na Hannu, zpátky na Davida, ale ani z jednoho obličeje nedokázal vyčíst, co se to právě děje. Věděli to! Vzpomněl si na ten jejich významný pohled tehdy v letadle!

„Můžeš se rozmýšlet, jak dlouho chceš," dodal nakonec David. „Až se tak stane, nejprve svoje rozhodnutí, ať už bude jakékoliv, zavolej Sophii, protože ta holka si zatraceně zaslouží vědět, na čem je. Teprve pak přijď za námi."

Oba dva se pak vytočili na patě a Ray je posléze slyšel vedle v kuchyňce, jak se zase hádají kvůli tomu čaji.

***

V jednom z nájemních bytů v obytné čtvrti Washingtonu D.C. se rozezněl telefon. Neznámé, podivně znějící telefonní číslo jeho majitelku zprvu zmátlo, ale chvíli na to se na její tváři objevilo poznání. Protřela si brekem zarudlé oči, odkašlala si a hovor přijala.

„Ano?" pípla a snažila se nedat ve svém tónu znát všechny ty probrečené hodiny, tucet hádek s matkou a pocit bez naděje, kterým si procházela. Obávala se však, že zrovna před Rayem Clarkem to tak jednoduché nebude.

„Ahoj, zlato," rozezněl se v telefonu jeho hlas a cosi v Sophii se násilně dralo ven a chtělo dokonce života poslouchat jen jeho hlas.

„Ahoj," pozdravila ho a jen tak tak zabránila vzlyku. Zírala před sebe a přehrávala si veškeré události dnešního dne a jejich veškeré následky, kterým nyní čelila.

„Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě, přestože ani on nezněl bůhvíjak skvěle. Jen podle hlasu dokázala odhadnout, že je vyčerpaný po fyzické i psychické stránce.

„Jo," odpověděla. „A co ty? Co ostatní kluci?"

V telefonu se rozeznělo dlouhé ticho. Takový podivný hovor spolu ještě nikdy nevedli. Zdálo se, že toho oba příliš skrývali. „Tentokrát jsem nedělal s klukama," přiznal. „Přiřadili mě k jednomu chlápkovi, jmenov-...jmenuje se Jason."

Být dneska Sophie ve své kůži, pravděpodobně by si toho zaváhání okamžitě všimla a snažila by se z Raye dostat, co se stalo. Ale dnešek nebyl jako každý jiný den. Dnešek pro ni znamenal změnu, které se obávala víc než čehokoliv jiného na světě. „Aha," řekla jen. „Tak ho pozdravuj."

„Jo, budu," odpověděl až příliš rychle. „Víš, chtěl jsem si s tebou o něčem mluvit."

„A o čem?"

Zase to dlouhé ticho. V pozadí zaslechla zvuky přistávajících helikoptér, takže se zdálo, že sedí někde na střeše uprostřed rušného vojenského tábora. Asi. Vlastně jí při odchodu neřekl, kam letí.

„Chci se vrátit domů," řekl. „Podepsal jsem výpověď."

Kufr, který držela v ruce v tu ránu s hlasitým třísknutím dopadl na podlahu, kde se nárazem otevřel a vypustil tak na podlahu změť veškerého oblečení a cestovních dokumentů. Ten zvuk docela vyděsil i její matku, která vzhlédla od počítače, kde právě rezervovala nejbližší přímý let pro dvě osoby do Arizony, a donutil ji vstát a založit ruce v bok. Než však stačila dojít ke své dceři a telefon jí vlastnoručně vyhodit z okna, Sophie už se smála i brečela štěstím.