Po příjezdu zpět na statek daroval Mason Sophii klíč od jedné z maringotek, protože v té době ještě Ray ani Finn nebyli doma. Mason předpokládal, že to zapíchli v jedné z hospod, za což byl rád, protože alkohol dokázal Finnovi vždy rozvázat jazyk a pokud by to znamenalo, že by se někomu svěřil s tím, co se děje, pak by to vedlo k obrovskému pokroku.

„Chlapi ti nikdy nepřiznají, že jsou ve srabu," pověděl jí, než odešel plnit další povinnosti na statku, „a to je zatraceně na hovno."

O této větě Sophie přemýšlela nad šálkem čaje, který držela v prokřehlých rukou za chladného večera. Nedokázala jen tak sedět v maringotce a zírat do zdí, proto raději sebrala židli, deku a našla si své místo venku před dveřmi. Odtud měla výhled na příjezdovou cestu i silnici. A mezitím co Raye s Finnem očekávala, snažila se také přijít na to, jak splnit dohodu s Masonem.

Chlapi nikdy nepřiznají, že jsou ve srabu, zněla jí neustále v mysli Masonova slova, která na Raye Clarka pasovala až příliš přesně. Jediný moment, kdy sklopil hlavu, zažila jen ve Washingtonu na parkovišti, kdy jí předal Isabelinu pozvánku na svatbu. Od toho pohledu do jeho bezradného obličeje věděla, že možná nikdy nebyl až tak netečný vůči svému okolí, jak se mnohým zdálo.

Čas při přemýšlení nad tím, jak zase vrátit všem životy do normálu, utíkal jako voda. Na farmu postupně sedala tma, dokonce i Finnova babička přestala co hodinu vycházet na verandu a strkat prsty do hlíny s jasně červenými muškáty, aby se ujistila, zda mají dostatek vody. A navíc začínala být čím dál větší zima. Možná to bylo právě nízkou teplotou a možná jen také čirým zoufalstvím, když Sophie dospěla k názoru, že ať se budou snažit s Masonem jakkoliv, Ray Clark je pravděpodobně pošle do háje. Zdálo se skoro nemožné, že by něco dokázalo rozdělit jeho a námořní pěchotu. To zjištění bylo náhlé a poměrně tvrdé. Ray už byl ztracený dávno. Až příliš se oprostil od života tady.

Sophie si unaveně protřela dlaněmi obličej a snažila se sama sebe přesvědčit, že nemá pravdu. S těžkým srdcem si uvědomila, že jediná věc, kterou mohla udělat, bylo nenechat ho zmeškat alespoň sestřinu svatbu. Věděla, že by toho později litoval, a navíc se to zdála být jediná šance, jak se ještě trochu vrátit zpět a nenechat svou rodinu za sebou.

Pak tu ale taky byl Finn. Pro Finna ještě tak úplně pozdě nebylo. Než se však nad touto otázkou stačila vůbec zamyslet, na verandě se znenadání rozsvítilo a vchodové dveře se prudkým nárazem rozletěly. Zevnitř zaslechla Sophie vzrušené hlasy prarodičů Masonových a zděšeně vyskočila ze židle. Deku složila na opěradlo a zvědavě se vydala k nim. Stačila však udělat jen pár kroků a ze dveří se vyřítil Carl Mason, na sobě ledabyle připnutou košili, bundu a boty bez zavázaných tkaniček. V ruce křečovitě svíral klíče od auta a beze slov, skoro sprintem, letěl k opodál zaparkovanému starému pickupu.

„Masone!" vyrazila Sophie okamžitě za ním s podivným a velice nepříjemným pocitem v žaludku.

Dostihla ho až v momentě, kdy seděl za volantem a otáčel klíčky v zapalování. „Stalo se něco?"

„Ti dva debilové se stali," odvětil prkenným hlasem zastřeným starostí a vztekem zároveň.

Sophie bezmyšlenkovitě skočila za ním do auta těsně před tím, než se prudce rozjel z farmy pryč. Několik minut neměl potřebu cokoliv říct a Sophie odvahu se na něco konkrétního zeptat zřejmě nechala před jejich domem. Každopádně kdyby šlo o něco, co se jí netýkalo, poslal by ji z auta pryč, tím si byla téměř jistá. On ji ale nechal nastoupit, to situaci měnilo.

„Kam to jedeme?" zeptala se opatrně, když po několika dlouhých kilometrech před sebou na obzoru spatřili světla městečka.

„Na policejní stanici," odpověděl ledově.

Samotnou ji překvapilo, že nereagovala křikem ani nijak jinak hystericky. Pravdou bylo, že jí po celou tu dobu napadaly hrůzné scénáře, které se mohly přihodit, a policejní stanice zněla oproti její bujné představě ještě v pořádku.

„Co se stalo?" zeptala se klidně, čímž si vysloužila Masonův zvědavý pohled. I ona sama zjišťovala, že po boku Raye Clarka začíná brát jisté výstřední a ojedinělé situace s klidem. Policejní stanice? Pff! Bylo přece hůř.

„Šli oba do hospody a Clark nejspíš zapomněl, že řídí," pověděl Mason, „dal prý tomu Mercedesu pěkně zabrat."

„A oni jsou pořádku?"

„V to doufám," pokrčil rameny a teprve teď si Sophie uvědomila, že vlastně celou dobu nebyl tak klidný, jak se zdálo, „Finn věci v telefonu hodně zlehčuje, když je opilý."

Po celý zbytek cesty seděla Sophie jako na trní. Střídavě u ní převládal strach i vztek. Strach o jejich zdraví a vztek za Rayovo chování. Jako by po Iráku někdo vypustil z řetězu smečku divokých psů. V jedné chvíli si část viny za to všechno dávala i sobě, protože je nechala odjet. Věděla přece, že Ray ve svém momentálním stavu asi těžko bude respektovat nějaké zásady bezpečné jízdy a dopravní předpisy jakbysmet. Měla to vědět.

Než stačil Mason zaparkovat před policejní stanicí, ve které to na první pohled skrz prosklená vchodová vrata tepalo životem, měla už Sophie co dělat, aby udržela své emoce na uzdě. Vztek v ní vřel jako v gigantickém pekelném kotli, načež se Mason v tichosti začal vážně obávat o Clarkovo zdraví. Když dvojice vysedla z auta, popadl Mason před kapotou Sophii za loket a obrátil k sobě, aby jí mohl vidět do očí.

„Nejprve to trochu rozdýchej," poradil jí, „zmlátit ho můžeš doma, ale na policejní stanici by ti to asi neprošlo."

V uvědomění, jak hlasitě asi musela supět, když se blížili k budově, na moment sklopila pohled a zastyděla se. „Promiň," promnula si dlaní obličej a zhluboka se nadechla, „já jen...prostě jsem to měla tušit, chová se poslední dobou jako naprostý idiot."

„Všiml jsem si."

„Neměl do toho jen zatahovat Finna, to je všechno."

„Ani tebe," namítl.

„Já se do toho zatáhla sama."

„Neměl tě nechat," neodpustil si poslední slovo Mason a bez toho, aniž by čekal na její reakci, se rozešel vstříc hlavnímu vchodu na stanici. Sophie se bezhlavě pustila za ním.

Uvnitř to doopravdy bzučelo jako v úle. Za skleněnými dveřmi, se nově příchozí dvojice ocitla na rozcestí tří dlouhých chodeb ve tvaru písmena T, kde pobíhala různorodá skupinka zaměstnanců od strážníků v uniformách po sekretářky. Hned u dveří je přivítala mile se usmívající obtloustlá žena s otázkou, co si přejí.

„Jsem bratr Finna Masona, před chvílí mi volal, že pro něj mám přijet," pověděl Mason a unaveně se opřel o recepční pult, za kterým seděla žena.

„Vaše celé jméno, prosím, a občanský průkaz," usmála se, „a tady to prosím podepište. Auto je k vyzvednutí v garáži po konzultaci jeho stavu s naším technikem. Svého bratra najdete tady vlevo, poslední dveře, je ještě na ošetřovně."

„Děkujeme mnohokrát," usmál se na ni Mason a vrátil jí propouštěcí listinu spolu s propiskou, kterou si vypůjčil z barevného košíčku s beruškami.

Do levé chodby se vydali společně. Sophii znovu zachvátila jakási emoce, kterou nedokázala blíže rozeznat. Nevěděla, jestli je pekelně vyděšená nebo pekelně naštvaná.

„Možná bys chtěla počkat v autě?" zkusil to tiše Mason, když cítil to napětí, které z ní sálalo.

„Ani náhodou," odpověděla a sama sebe překvapila tím ostrým tónem.

Před posledními dveřmi se oba na moment zastavili a Mason jí znovu pohlédl do očí stejně jako na parkovišti, snad aby se ujistil, že má vše pod kontrolou. Pak mírně zaklepal a vzal za kliku.

Ocitli se v malé provizorní ošetřovně. Po obvodu rozestavěné vitríny s léky a obvazy doplňoval malý kancelářský stolek poházený papíry a prostředku místnosti vévodilo obrovské bílé lehátko. Jako první Sophiinu pozornost upoutal Ray, který poslušně seděl na židli u stolku a nechal si mladou zdravotnicí zkontrolovat několik stehů na rozbitém čele. Když spatřil příchozí dvojici, obdaroval je jen nepřítomným pohledem. To hlavní, co však Sophii vzalo dech, byl Finn rozvalený na lehátku s obrovskou bílou sádrou na noze. Zamyšleně hleděl do stropu a stejně jako Ray se zdál být rovněž celý potlučený a neschopný pochopit, do jaké situace se to vlastně dostal.

„Panebože," vydechla Sophie při pohledu na sádru a o několik kroků ucouvla.

Než však stačila říct cokoliv jiného, odvrátila se od Raye ošetřovatelka a s tichým šustěním svého bílého pláště vyhodila do koše u stolu gumové rukavice a obrátila se s milým úsměvem ke dvojici. „Právě mi je sem poslali z nemocnice," pověděla uklidňujícím hlasem, „v rámci možností jsou oba v pořádku. Oba utrpěli otřes mozku spolu s otlučeninami, sonograf neprokázal žádná vnitřní krvácení, a proto hospitalizace nebyla nutná. Pan Clark potřeboval pět stehů, které bude potřeba po nějaké době zkontrolovat a vytáhnout. Pan Mason už takové štěstí neměl, naštípnutá stehenní i holenní kost v pravé noze. Po srůstu je vyžadována rehabilitace na doporučení obvodního lékaře. Pokud noha dobře sroste a správně se zahojí, nemusíme vyloučit ani plné uzdravení bez následků. Musíte být trpělivý a hlavně odpočívat. Pane Masone?" S tázavě nadzdviženým obočím pohlédla na Finna, který jen tupě zíral do stropu a jejímu kázání nevěnoval sebemenší pozornost.

„Jasně," odvětil mimoděk, aniž by komukoliv z místnosti věnoval jediný pohled.

Zdravotnice se raději obrátila na Carla. „Strážník Pierson pro vás bude mít ještě několik papírů k podepsání, poprosil mě, zda bych vám to nevyřídila. Kancelář má ihned vedle a..."

Sophie jejímu švitoření přestala věnovat pozornost někdy v polovině a místo toho nechala spadnout pohled na Raye, který ji všechno s veškerou intenzitou oplácel. Tentokrát v jeho modrých očích nedokázala najít nic, co by ji dalo odpovědi. Byly stejně nepřítomné jako když ho viděla vyrážet do boje. Žádná emoce. Nic.

„My dva," ukázala prstem na něj a na sebe. „Na chodbu."

Aniž by čekala na odpověď, otočila se na patě a vyšla na ven z ošetřovny. Jen díky zavrzání židle věděla, že ji následuje. A když se před ní najednou tyčil v celé své výšce a jen ji tiše pozoroval, skoro měla až chuť ho jen obejmout a být ráda že tady a teď stojí živý a zdravý. Pak jí však na paměti vyvstal obraz Finna ležícího na lehátku se zasádrovanou nohou a bezduchým pohledem.

Tu dlaň nedokázala zadržet. Bylo to něco, nad čím nepřemýšlela, prostě se to stalo. Její paže se prudce vymrštila nahoru, přičemž dlaň těsně před dopadem na Clarkovu čelist semkla pevně v pěst. Ta rána skoro nešla slyšet, nicméně nějakým záhadným způsobem přilákala pozornost skoro celého policejního oddělení.

„Co sis myslel?!!" vyjekla vztekem Sophie ihned po tom, co se Ray z nečekané rány vzpamatoval. Několikrát si promnul čelist a sám vypadal dost překvapeně.

„Jsi ten největší kretén, jakého jsem měla tu čest poznat!" Měla toho tolik na srdci a všechno se to dralo ven jako nálož z protitankového minometu.

„Bude to v pořádku," snažil se ji klidně ujistit a vzít za ramena. Z jeho dechu ucítila zbytkový alkohol, což byla jen poslední kapka do už tak vyvřelého kotle vzteku. Prudce se mu vytrhla.

„Je mi u prdele, co všechno hodláš ještě zvorat!" snažila se zakřičet, ale adrenalinem a rostoucím hněvem jí místy vypadával hlas. „Svůj život, rodinu, zdraví. Je to tvůj problém! Kašlu na tebe! Dělej si co chceš, rozkopej všechno na hadry, ale za žádnou cenu – a o to se do hajzlu postarám – do těch tvých sraček nezatahuj Finna!"

Viděla tu změnu v jeho očích. Jak z netečného a klidného pohledu najednou ledově zamrzly a zastudily ji až u samotné duše. Pod Masonovou vypůjčenou mikinou jí naběhla husí kůže. Tak tohle byl čirý a nepokrytý strach, pomyslela si. Ten strach měl podobu Raye Clarka s pichlavě nebezpečnýma očima a obličejem bez výrazu, který by ji v momentě dokázal nechat zamrazit zevnitř. Čekala, že jí tu ránu opětuje, že ji rozsápe na kusy nebo něco daleko horšího. Nevědomky o krok ustoupila. I v celé chodbě se najednou rozhostilo tíživé ticho, všichni, kteří viděli jeho pohled jen prkenně stáli a ani nedutali.

„Už jsi skončila?" povytáhl najednou obočí. Teprve v tu chvíli si Sophie uvědomila, že vlastně celou tu dobu ani nedýchala.

„Ano," pověděla pevně.

„To je dobře," pokýval hlavou a sklonil se k ní blíž, až ucítila na tváři jeho dech. Kořalka, rum, pivo, dokázala by v tu chvíli vyjmenovat všechno, co mu ten večer prošlo mezi rty. „Protože tě tu nikdo nedrží," zašeptal ledově, „nikdo se tě neprosil, abys mě vezla k našim, dokonce ani abys jela se mnou za Finnem. Děje se přesně to, co jsem ti říkal, že? Nemůžeš na Irák zapomenout, už to není to samé. Myslíš si, že to já potřebuju pomoct, ale přitom jsi to jen a jen ty. Já nechci tvou pomoc. Nepotřebuji tě." Ta poslední slova pronesl tak pomalu, aby se jí vryly do paměti snad do konce života.

Možná by tam stála až do rána neschopná slov a totálně vykolejená, kdyby ze dveří nevyjel Mason i s Finnem na vozíku.

„Jsem tu kvůli Finnovi," zavrčela tiše a snad i dost sebevědomě, přestože si byla jistá, že těch několik roztřesených tónů musel zaslechnout. Nijak však nereagoval, jen v tichosti odvrátil pohled a otočil se k bratrům Masonovým.

Všichni čtyři se beze slov vydali pomalu k recepci, kde na ně čekal obtloustlý strážník se začínající lesklou pleší. Zdálo se, že jediný, kdo napětí mezi Rayem a Sophií dokázal hmatatelně vycítit, byl Carl. Bedlivě oba sledoval a přemýšlivě krčil obočí, zatímco před sebou tlačil bratra na vozíku. Finn žádnou zvláštní atmosféru, ani když postupně procházeli okolo zaskočených očitých svědků krátké hádky, nepociťoval. Jeden by řekl, že nějak nevnímal okolní svět jako takový vůbec. Jen tiše seděl a zíral na svou zasádrovanou nohu.

„Můžete si na ten mercedes nechat zavolat odtahovku," pověděl Rayovi strážník, „nicméně jsem byl informován o výši vaší pokuty a usoudil, že další peníze nejspíš nebudete moct ze své peněženky vydat. Nechal jsem vám u něj výstražné oranžové majáky na dojetí a vaše nejvyšší rychlost nebude moct být víc jak čtyřicet kilometrů v hodině, jinak by mohly zbytky karoserie odpadnout. Kolegové na hlídkách o tom vědí, takže nebudete mít žádný průšvih, pokud budete dodržovat to, co vám řeknu. Náš technik ty nejhorší části oblepil izolačkou, takže by se při jízdě nemělo rozpadnout. Motor je naštěstí v pořádku."

Ray na něj jen unaveně pohlédl. „Děkuji vám," pověděl upřímně a pokusil se o něco jako úsměv.

„Můj kluk byl taky u mariňáků," přiznal strážník, „vím, jaké to je. A vy vypadáte jako rozumný chlap, věřím, že vás už vidím naposled."

Sophie se chtělo zakřičet, že do rozumného člověka má Ray hodně daleko.

„Snad mají vaši přátelé u sebe řidičské průkazy," odtušil strážník.

A bylo to tady. Samozřejmě, že jediný, kdo tu měl řidičák,byl Carl a ten musel za každou cenu odvézt Finna domů. Navíc měl pickup jen místo pro řidiče a další dvě pro spolujezdce, víc nic, což je když odjížděli, vůbec nenapadlo. Finn Rayův mercedes řídit nemohl a z Raye ještě táhla vodka na sto honů.

„Ano, naštěstí je máme," zalhala až překvapivě důvěryhodně Sophie, „mnohokrát děkujeme, já to auto vezmu."

„V žádném případě tě nenechám ten vrak řídit domů," odpověděl nekompromisně Ray.

Stačilo slyšet jeho hlas, který mluvil na ni, a dokázalo to v ní během několika vteřin znovu vřít jako v rychlovarné konvici. „Okamžitě mi naval ty podělané klíče a pro dnešek už přestaň dělat pitomosti!"

Strážník po jejím výstupu potměšile mrkl na Carla a prohodil něco ve smyslu: „Ach ty ženské." Pak se ještě zadíval na Raye, který překvapivě beze slov vytáhl z náprsní kapsy košile klíče od auta a podal je Sophii.

„Pojedu s tebou," pověděl jen. Sophie jeho vynucenou účast při její jízdě dávala za příčinu spíš strachu o auto než skutečnosti, že hodlala jet sama uprostřed večera v okrsku, který neznala, autem, které drželo pohromadě jen silou vůle.

„A dostanu číslo na tvou sestru," dodala bezpodmínečně Sophie.

„K čemu?" zeptal se ostražitě Ray.

„Mám u vás auto a věci," pověděla, „budu si je chtít vyzvednout. Neměj strach, o tobě s ní mluvit nehodlám. O tobě už s nikým nikdy mluvit nehodlám."

***

AN: Asi by bylo na místě se omluvit. A to opravdu upřímně. Nebudu se vymlouvat, že toho mám moc. Sice se rozhodně nenudím, nicméně povinností není tolik, abych nezvládla psát tento příběh. Prostě mi jen na nějakou chvíli došly nápady. Momentálně jich mám dost, to však neznamená, že další kapitola bude hned za týden. Možná bude. Možná ne. Chtěla bych však, aby byla. :-) Kdo čte i mé jiné příběhy ví, že ani u nich to není žádná sláva. Mám jen svoje slabší období, které doufám brzo pomine. Děkuji všem za podporu a neskutečnou trpělivost :-)