„Raymond James Clark."

„To jako vážně?"

„Naprosto."

Sophie stála opřená zády o nárazník jejich Humvee při jedné z malých přestávek při cestě do Bagdádu. Zatímco se Ray snažil vytlouct ze zásobníku na jejich střílně další písek, Sophie zaujala pozici se svým novým zápisníkem a snažila se z něho vypáčit pár citací pro svou diplomovou práci. Po několika minutách z něho sotva dokázala dostat jeho jméno. Bylo to náročnější, než si myslela. Zatímco se Finn a ostatní zbytek posádky šli trochu prospat do křoví, využila příležitosti, kdy by mohla být s Rayem o samotě a získat tak nějaký materiál.

„To zní jako nějaký hrabě," neodpustila si. „Já jsem prostě Sophie."

„O co ti vlastně jde, prostě Sophie?"

„Potřebuju, abys řekl něco ohromujícího. Nějaké vojenské moudro nebo tak."

Ray na chvíli vzhlédl od své práce a nadzvedl obočí. Čelo se mu lesklo potem, jak se už několik hodin smažil na přímém slunci navlečený ve své protichemické uniformě s ochrannou vestou a ověšený vysílačkou, zásobníky a zbraní. Sophie v tu chvíli neochotně uznala, že nejspíš nebyl ten pravý čas ho rozčilovat.

„Viděl jsem hada mrkat, koně blít v barvách francouzský trikolory, dokonce Saddáma, kterému prošly už mnohé hovadiny, ale člověka, který málem zemře při leteckém bombardování kvůli diplomce a následně v ní pokračuje i potom, to můj mozek stále odmítá zpracovat."

„To nejspíš nepoužiju," pověděla Sophie a začmárala si jeho začínající výrok na papíře. Pak na moment vzhlédla od zápisníku a zadívala se na seržanta věnujícího se nyní obvazování látky okolo zásobníku, aby tím ucpal všechny díry, kudy vnikal písek. Pod jeho očima se objevovaly dva nafialovělé kruhy a jeho oční víčka mírně opuchla. Pořádně nespal už téměř přes třicet hodin, možná teď opravdu nebyla vhodná chvíle na to, ho škádlit. Přesto si ale byla vědoma toho, že soukromé chvilky s ním už se taky nemusí dočkat.

„Jsi křesťan?" zeptala se ho najednou.

„Co to má proboha společného s tvojí prací?"

„Přišlo mi zajímavé zkusit zabrousit do tématiky křesťanů, kteří vstoupili do armády, a jak na ně působí zabíjení ostatních lidí. Takzvaná killologie."

Ray na ni pohlédl, jako kdyby se už dočista zbláznila. Pak se začal smát. Zavřel oči a tiše se pochechtával. Jeho smích byl nakažlivý. Navíc ho často neviděla upřímně pobaveného, proto ji najednou fascinovalo, jak příjemně jeho smích zněl. „To je tak neskutečně pitomé, že k tomu nemám co říct."

„Díky," smála se Sophie s ním. „Ale jak to máš teda s tím náboženstvím?"

„Haré Kršna, neslyšela jsi přece Finna?"

Když si Sophie vzpomněla na tu historku s knězem, plácla se zápisníkem do obličeje, aby neviděl její lachtaní smích a snažila se nezačít chrochtat.

„Až se dostaneme z armády, možná nám pak někdo vrátí mozek," zhodnotil situaci Ray.

„Mně ho možná vrátí po škole," dodala Sophie.

„Jsme banda blbečků uprostřed pouště, co se jen snaží najít zpátky svůj ztracený rozum."

„Měla jsem si ho vzít do Iráku s sebou," zamyslela se pobaveně Sophie.

„To bys pak nepotkala nás. Hrdé osvoboditele a válečníky východních zemí," prohlásil posměšně Ray.

Sophie se zazubila. „Připomeň mi, proč jsme vlastně oba odešli ze školy a dobrovolně se brodíme tímhle svinstvem?"

„Protože mně to svinstvo doma připadalo horší a ty jsi prostě šílená."

Sophie si dala ruku před oči pohlédla směrem vzhůru na střílnu vstříc zářícímu slunci. „S Finnem celé dopoledne falešně přezpíváváte písně od Dolly Parton, ale šílená jsem tu já."

Ray jí pohled oplatil. „Proč se potom nepřidáš a nepozvedneš úroveň naší pěvecké tvorby?"

„Chmm," odfrkla si Sophie a s mírným úsměvem se rozhodla zajít k poručíku Sandersovi, který by jí snad mohl dát nějakou inspiraci či seriózní odpovědi na její otázky. Když se o to pokoušela s Finnem a Winstonem a prozradila jim, že o nich hodlá psát, začali jí s velice vážnou tváří imitovat scénu z Hříšného tance i s přezpíváním The time of my life a věřili, že jejich talent rozšíří do světa. Kámen úrazu přišel, jakmile Finn vyšplhal na kapotu opodál stojícího Humvee a skočil do náruče Winstonovi v úmyslu provést ten pověstný a legendární zvedák. Finn si nejspíš neuvědomil, že není droboučká Jennifer Greyová a Winston má zase do ladného cítění pro pohyb Patricka Swayzeho opravdu daleko. Skončilo to fiaskem, když se oba svalili do písku u cesty a k tomu dostali přednášku o profesionálním chování od kolemjdoucího poručíka Goldstena. Raději se proto oba odloudali trochu se vyspat a Sophie tak zkusila své štěstí u Raye. Bohužel tentokrát nebyl pod vlivem látek podporujících aktivitu a bdělost, takže vlastně jediná osobní otázka, kterou nezamluvil, byla ta na jeho celé jméno.

Když procházela středem silnice okolo stojících Humvee v obrané pozici, družstva povětšinou spala, až na jednoho člena posádky, který buď hlídal rádiové spojení nebo, tak jako Ray, dolaďoval závady. Každé z aut stálo šikmo dvěma koly na asfaltu a dvěma na krajnici kapotou dovnitř. Sophie stačila odposlechnout, že se tomuto postavení mezi muži říká do stromku. Auta tak byla připravená vždy vyrazit, navzájem se kryla a ve středu vozovky vznikl volný prostor pro průchod či průjezd. Nikdo neroztahoval stan, nekopal okopy na spaní ani se nikterak neusazoval. Všichni věděli, že se co nevidět bude opět vyrážet, aby neztratili tempo. Z nějakého důvodu na ně velení z vrchu příliš tlačilo, jako by s touto válkou už chtěli mít co nejdřív pokoj. To se však Sophii zdálo nepravděpodobné, spíš jí to všechno přišlo přirozené. Celý svět pořád spěchal, všechno muselo jít rychle. A tady, kde většina obyvatel neměla zavedenou ani elektřinu, natož internet, aby věděli, jak rychle se dnes všechno děje, se tento způsob boje zdál naprosto sebevražedný. Bylo to znát i na vojácích, fialové kruhy pod očima neměl jen Ray.

Asi den nazpátek, když se Sophie při jedné z takových přestávek podivovala nad tím, kam Amerika tolik spěchá, když Irák nedisponuje tak velkou vojenskou silou, aby ho Spojené státy kdykoliv neporazily, se u ní zastavil jeden ze starších poručíků, kterému nikdo neřekl jinak než Taťka Joe a snažil se jí vysvětlit účel pluku, ve kterém se nacházela. Od něho zatím měla nejvíce sepsaného materiálu, nicméně jí spíš začínali zajímat vojáci jako jednotlivci, a ne způsob vedení války manévrem.

Než nyní stačila najít poručíka Sanderse, on našel ji. „Mám dobré zprávy," pověděl, „ten výslech kvůli tomu tlumočení nebudeš muset absolvovat."

Sophie s úsměvem přikývla. „Děkuji, poručíku," řekla. „Máte chvilku čas? Mohla bych mít na vás pár otázek?"

Sanders na ni zvědavě pohlédl a poškrábal se pod helmou. Stejně jako Sophii se mu pod ní v tom horku smažila hlava. „O co se jedná?"

„Rozhodla jsem se sesbírat nějaký materiál na mou práci. Už jsem se o to snažila v týmu seržanta Clarka, ale nikdo z nich mi nijak nepomohl."

Sanders se pousmál. „S tímhle jsi přišla i za Rayem, když se snaží opravit své auto? Divím se, že tě neroztrhl jak hada."

„Ne," odpověděla, „jen trochu vtipkoval a otevřeně mi řekl, že jsem šílená."

„Už ale to štěstí raději nepokoušej," poradil. „Moc rád bych ti pomohl, ale musím bohužel obejít kluky a rozdat nové mapy oblastí, kudy se pojede."

„V tom případě můžu pomoct já," navrhla Sophie, „které mám roznést?"

Do ruky jí podal jednu z map. „Stačí jen tuto pro Bravo 1. Instrukce se budou zadávat rádiově, tak ať se Mason připraví."

Když si Sophie cestou zpět k jejich autu mapu prohlédla, nedokázala z ní vyrozumět prakticky nic. Poznala jen vyznačenou trasu, po které se měli ubírat na sever k Bagdádu. Zaznačené křížky mohly být jak plánované přestávky, tak menší vesnice. Souřadnice jí nedávaly smysl už vůbec, natož pak jednotlivé poznámky psané zkratkami a něčím velice špatným písmem.

Když došla k vozu, Ray právě seskakoval ze střechy auta a vypadal spokojeně. Sophie usoudila, že všechny opravy proběhly podle plánu. Když mu podávala mapu a vyřizovala vzkaz poručíka Sanderse, dokonce jí i s galantním úsměvem poděkoval. Nechtěně se na to přihlouple zahihňala a následnou ostudou zčervenala. Nastalo trapné ticho, kdy se Ray snad snažil předstírat, že nic neslyšel a ona nevěděla, jak z toho ven. Ten jeho zatracený úsměv.

„Rodiče mě pokřtili," řekl najednou do ticha. „Doopravdy jsem ale dost velký kacíř, do kostela jsem nepáchl několik let a veřejně si utahuju z knězů."

„Děkuji za odpověď," řekla upřímně a pohlédla mu do očí. Nikdy si neuvědomila, jak strašně moc byl vlastně vysoký. O hlavu ji převyšoval a když na něho teď tak hleděla, musela držet bradu vzhůru.

„Už jsem myslela, že musíš být nadopovaný stimulanty, abys se mnou vůbec promluvil," neodpustila si.

Na to se zamračil a na jeho špinavé tváři se objevilo několik vrásek. Modré oči se do ní zaryly jako dva ledové nože, až měla pocit, že ji právě někdo přikoval na místě.

„To znělo, jako bych byl feťák," řekl dotčeně.

„Možná jo," pokrčila rameny.

„Nejsem závislý na stimulantech," ohradil se a přikoval ji na místě pohledem ještě intenzivnějším.

„Ne," souhlasila, „na nich ne. Ale na tom zatraceném bojovém nasazení jo. Místo toho, aby ses šel vyspat, pošleš někoho jiného z auta. Ujíždíš na tom, abys byl neustále připraven a bojeschopný."

„Prosím pěkně," povzdechl si a už chtěl tuto konverzaci raději opustit, když ho Sophie předběhla a postavila se těsně před něho.

„A brání ti v tom jedna zatracená civilistka, co se ti plete pod nohy, oslabuje tým, a kterou musíš ty hlídat. Bereš si Peterovy hlídky, že jo? Nespíš za dva lidi a já se přitom každou noc vyspím do zlatova. A teď se mi podívej do očí a řekni, že to snad tak není."

K jejímu překvapení jí opravdu pohlédl do očí a naklonil se k ní blíž, aby svým slovům dodal na intenzitě. „Peterovy hlídky jsem bral od té doby, co ho postřelili. S tebou to nemá nic společného. A pokud chceš vědět, co si o tvém pobytu zde myslím, pak je to tak, že bych tě tu nejraději neviděl. Nepatříš do tohohle svinstva a čím déle tu jsi, tím hůř se pak vypořádáš s návratem domů. Víš totiž, Grantovi jsi úplně ukradená, možná už i zapomněl, že tu vlastně jsi. Je normální, že nám do aut posílají novináře, proto se nikdo z ostatních čet nepodivuje, co tu děláš. Každý z nich má svého civilního pisálka, my máme podle nich jen štěstí, že jsi žena. Ale i ti obyčejní novináři tady prošli nějaký výcvikem, školením a jsou tu dobrovolně. Tebe jsme málem zabili a teď tě vlečeme s sebou. Nechal jsem tě dívat se, jak umírá ten chlapec. Viděla jsi nás zabíjet. Teď to ještě nepociťuješ, ale jakmile ten adrenalin ustane, a stane se to hned, jakmile vystoupíš doma z letadla, bude zle. Takže ne, zásadně nesouhlasím s tím, že tu jsi."

Překvapeně zamrkala. „Díky," pokývala hlavou a uhnula před jeho pohledem, „za upřímnost."

Když už se chtěla otočit a odejít, popadl ji za loket a přisunul k sobě. Byla mu tak blízko, až se jí zadrhával dech. „Nestarej se o další civilisty," řekl, „tím to jen zhoršíš. Nenech, aby ti tady na něčem záleželo. Ano?"

„Měl bys jít spát, Rayi," pověděla tiše a stiskla mu zápěstí ruky, kterou jí držel v sevření. Se zmateným výrazem její loket pustil, skoro jako by si neuvědomoval, že ho drtí v takovém sevření.

„Za chvíli vyrážíme," řekl a zmizel, jak už to odpradávna rád dělával. Když se k ní otočil zády a se zbraní ruce kráčel vstříc své spící posádce, povšimla si Sophie, že na zraněnou nohu stále mírně napadá. Zamračila se. ‚Nenech, aby ti tady na něčem záleželo.' Co když jí právě začínalo záležet na něm?

Několikrát se zamračila a protřela si obličej. Proč se to vlastně vždycky stane? Proč se většina jejich rozhovorů ubírá špatným směrem? Uvědomovala si, že tentokrát za to mohla ona. To ona začala se stimulanty, ale nikdo by jí nedokázal upřít, že neměla pravdu, seržant Brava 1 se doopravdy potřeboval pořádně vyspat. Přesto všechno jí bylo líto, že mezi nimi opět bude panovat jisté napětí. Z nějakého důvodu před ním vždy znervózněla a nevědomky se tak chovala nepřátelsky. Ona, vždy na vše plně připravená, cílevědomá a pevná v názorech najednou nedokázala snést, že ji někdo dokáže v jednom momentu rozházet. A nebylo to jen tím, že se v jeho blízkosti bouřily její dosud nepoznané pocity. Zásadní rozdíl mezi ostatními muži tvořilo hlavně jeho vyjadřování a chování. Pohyboval se na vojáka až příliš elegantně a mluvou by se dal splést s některým podplukovníkem. Zatímco zbytek družstev se po tak dlouhé době na poušti mezi těmi samými lidmi chovali otevřeně a bez jakýchkoliv okolků si dokázali sdělit všechno od jejich ranní stolice po politické názory, Ray Clark se těmto rozhovorům obratně vyhýbal a když už na to přišlo, dokázal z nich přímo bravurně vybruslit. Jako vtipného a sympatického chlapíka ho považovali jen jeho blízcí známí, kteří s ním nějaký čas sdíleli družstvo nebo stan ještě na základně. Kdyby Sophie s jistotou nevěděla, že jde o Američana, jistě by ho považovala za příslušníka britské vyšší společnosti.

Než jí stačil zmizet v křoví u cesty, kde vyspávala jeho jednotka, stačila ho Sophie dohnat.

„Omlouvám se," řekla jen, což stačilo k tomu, aby se otočil a pohlédl na ni. V jeho obličeji nebyla žádná zloba, nýbrž jen mírné překvapení.

„Prosím?"

„Cítím se jen blbě, že já každou noc v klidu spím, zatímco ty jsi snad nespal celou věčnost. Neměla jsem to na tebe takhle vybalit."

„Je to moje práce," pokrčil rameny.

„Asi ti ji neulehčuji."

Přistoupil k ní blíž. Tentokrát jeho oči plály vřelou modří, mírně se pousmál. „Hlavně se koukej dostat domů, ať tady o tom můžeš napsat. Svět věří pisálkům víc než otevřené politice Pentagonu. Třeba se tím pár věcí změní."

„Těší mě, že mi tolik věříš, ale spisovatelské nadání ve mně nikdy moc nehořelo," přiznala s rozpačitým úsměvem.

Ray beze slov zachytil jeden z uvolněných pramenů jejich vlasů a zastrčil jí ho za ucho, zamyšleně ji přitom pozoroval. Sophie se pod jeho dotekem málem podlomila kolena. Bylo to tu zase, ten divný pocit, který její mozek nenáviděl.

„Kdyby sis něčím, co se tu děje, nebyla jistá a trápilo tě to, chci, abys věděla, že mi to můžeš říct. Nebyla jsi cvičená na to, abys čelila těmto výjevům. Mám za úkol tě v pořádku dovést do Bagdádu a tím v pořádku se nemyslí jen fyzický stav."

„Takže jsme v pohodě?" zeptala se po chvíli.

„My snad někdy nebyli?" povytáhl s úsměvem obočí.

Sklopila oči a pro sebe se zasmála. „Počkám v autě." S tím se rozešla a snažila se setřást jeho pohled, který cítila v zádech.

„Ještě něco," zavolal za ní.

Když se otočila a zmateně na něj pohlédla, poklepal si ukazováčkem na svou helmu. „Něco ti na hlavě chybí, pokud se nepletu."

Teprve teď si uvědomila, že svou helmu nechala v autě na sedačce. Stejně tak se i podivila, že jí na to nic neřekl poručík Sanders a nechal ji se tu promenádovat bez helmy. Usoudila, že měl nejspíš daleko víc práce než se zabývat tím, jestli se někdo chce nechat zabít kulkou do hlavy.

***

Ačkoliv se zařekla, že už v autě nebude spát, za neustálého znění Finnových pěveckých výkonů, jí nakonec spadla hlava, a i za hluku motoru se oddala sladkému spánku. Nedokázala si vysvětlit, jak mohli celou tu dobu všichni kontrolovat okolí a neusnout u toho. Ze začátku Sophie také prohledávala každý kout ze strachu z nepřátel, později ji však všechno to začínalo unavovat. Postupem času si jen otupěle uvědomila, že kdyby jí chtěl někdo zastřelit, nejspíš s tím nic neudělá. Navíc měla být toto podle všeho zabezpečená oblast, takže se nebylo moc čeho obávat.

Někdy v průběhu odpoledne konečně najeli na pevnou silnici, takže Sophii probudila náhlá změna terénu, kdy vozidlo přestalo skákat skrz výmoly a kameny a najednou jelo plynule a bez drncání. Když překvapeně otevřela oči, Lucas byl zrovna uprostřed nějakého vyprávění. Stejně jako ostatní si jí ani nevšiml, jen kontrolovat okolí skrz mušku a vyprávěl.

„...se na mě samozřejmě vykašlala. A zrovna na Valentýna, bylo to to nejhorší, co mi kdy která udělala. No fakt. Ale počkat! Možná ještě horší byla ta, co se mnou neustále chtěla spát. Vážně. Nedala mi pokoj, každý den byla u mě nastěhovaná, tak jsem ji raději nechal já."

Na to se Finn zachechtal, aniž by spustil zrak ze silnice. „Neříkej mi tady, že by s tebou chtěl někdo dobrovolně spát víc jak jednou."

Lucas jeho posměch ignoroval. „Vždycky jsem hledal holku, ke kterém mě nepotáhne jen sex."

Do toho se najednou ozval Ray. „Tak to ti dám radu, můj mladý, hloupý příteli. V armádě ji asi těžko najdeš."

Lucas pokrčil rameny. „A co vy, seržante?"

„Já, mí drazí," pověděl s potlačovaným smíchem Ray, „jsem vedl ten nejdelší a nejfalešnější vztah všech dob. Čtyři roky jsem ji uháněl kvůli našim, aby mi dali pokoj, a ona zase mě kvůli svým rodičům a společenskému očekávání. Navzájem jsme se tahali za nos. Teď jsou z nás vážně dobří přátelé."

Finn vyprskl smíchy a tloukl pěstí do volantu. „Kámo, ty seš magor."

Ray s úsměvem pokrčil rameny. „Nakonec se z ní vyklubala fajn holka, když jsme s tím konečně přestali."

„Sakra," zachechtal se Lucas.

Sophie v tichosti opět zavřela oči a snažila, se předstírat, že z toho nic neslyšela. Nebylo jí příjemné, že přistihla posádku zrovna při této čistě mužské konverzaci.

Když se pak při večeru zastavili u skupinky vysokých stromů mezi obrovskými poli s neznámou plodinou, posadila se s Winstonem k zadnímu kolu auta. Snažila se s ním zapříst rozhovor na jeho smýšlení o válce v Iráku, ale přesto všechno ho poslouchala jen na půl ucha. Pořád nedokázala setřást z mysli obraz Raye v náruči nějaké hloupé husy z vyšší společenské třídy.

„...to vlastně celkem chápu," povídal dál Winston, „jednou jsem tu potkal kluka, co byl stejně starý jako já. A to fakt. Vypadal ale tak na třicet pět a nejhorší bylo, že si ten rozdíl mezi námi uvědomoval. Celý život trpěl hladem, dřel se na poli, snášel tu státní tyranii, a tak se to na něm podepsalo. Tehdy mi řekl, že kdybychom ještě měli místo, nejraději by hupsnul do auta s náma a šel si Saddáma podat osobně. Takže to není jen tak, že nás tu nikdo nechce. Je to těžko. Další chlapík mi zase řekl, že pokud jim nebudeme brát náboženství a nebudeme znásilňovat jejich ženy, budou nás tu všichni respektovat. To byla jedna z těch přátelštějších oblastí."

„Chápu, válka je dvousečná zbraň," pokývala hlavou. „Mnohokrát ti děkuji za rozhovor."

Bylo zvláštní, že bez Finna dokázal Winston mluvit vážně a souvisle na určité téma. Sophie usoudila, že Finn byl zkrátka rušivý element, který s sebou stahoval i své okolí. Ovšem bez něho by bylo v četě opravdu velice pochmurno a ostatní se rádi nechávali unést jeho věčně dobrou náladou a hloupými nápady.

Stejný případ nastal i po rozhovoru s Winstonem, kdy se Finn z ničeho nic přiřítil odněkud z křoví s balíčkem potravinových dávek, plechovým hrncem s vodou, zapalovačem, suchým klestím a bílou plastelínou. Jakmile Sophiiny oči zahlédly zapalovač, věděla, že bude zle.

„Finne," řekla mu, jakmile k nim s nedočkavým úsměvem doběhl, „ať už se chystáš udělat cokoliv, tak si to raději rozmysli."

Finn její poznámku však ignoroval, položil před ně hrnec s vodou a ostatní věci. Winston vzal ihned zvědavě do dlaní balíček z přídělů a tvář se mu najednou rozjasnila. „To je zatraceně kafe!"

„Ukrad jsem to těm debilům z Echa," řekl pyšně.

„A ten hrnec?" zeptala se s povytaženým obočím Sophie.

„Ten jsem poctivě nalezl," odpověděl.

„Doufám, že jsi ho umyl," pronesla tiše Sophie spíš pro sebe.

„Jak to hodláš udělat?" zeptal se po chvíli Winston a s velice zděšeným pohledem zíral hroudu bílé plastelíny v plastikovém váčku. „Doufám, že nechceš udělat to, co si myslím."

Finn ho poplácal po rameni. „No tak, brácho. Dělá se to úplně normálně. Jednou jsem to viděl takhle ohřívat i Raye. Taky jsem si to nastudoval na youtube, než jsem odlétal. Přesně vím, co mám dělat."

Sophie několikrát pohlédla z jednoho na druhého a pak na předmět hovoru. „Co hodláte dělat?"

Finn se k ní s nadšením otočil a dal se do vysvětlování. „Tohle je C-4," řekl.

„Plastická trhavina," dodal na její nechápavý pohled. „Normálně se to používá na vyhození něčeho do vzduchu. Ale, když víš, kolik toho dát a jak s tím zacházet, můžeš to zapálit a dá ti to celkem dobrou výhřevnost. Tenhle hrnec vody to přivede do varu během chvilky. Pak do toho nasypeme kafe z přídělu a bude to."

Přestože se jí celý nápad vůbec nelíbil, myšlenka na šálek horké kávy, ji neskutečně lákala. Nevěděla tedy, jestli se vzdálit od této dvojice co nejdál nebo zůstat. Touha po kávě ale nakonec zvítězila a ona tak přihlížela celému procesu výroby.

Finn nejdřív do hlíny vydlabal malý důlek, do kterého umístil trochu suchého klestí a trhaviny, kterou předtím patřičně rozmělnil. Mezitím Winston načal sáček mleté kávy a dal Sophii přičichnout. Vůně jí proletěla nosem a zanechala po sobě příjemný pocit a sbíhající se sliny. Finn si mezitím přichystal hrnec s vodou do své blízkosti a požádal Winstona, zda by nenasbíral nějaké suché klestí na potom. Ten se s nadšením odebral mezi křoví a s chrastěním se začal prodírat hustým porostem.

„Až ti řeknu," podal jí Finn hrnec s vodou, „můžeš ho dát na to. Měl by to být silný žár, takže by se to nemělo hned tak přidusit."

Sophie pokývla hlavou a vzala si hrnec k sobě, aby byla připravená splnit zadaný úkol, jakmile bude potřeba. Když Finn popadl zapalovač, Sophie mírně zapochybovala. „Vážně víš, co děláš?"

„Jasně," řekl s jistotou a podpálil nejprve klestí. Když se malé plamínky dostaly až k trhavině, pomalu začínaly sílit. „Můžeš tam hodit ten hrnec. Tenhle matroš nic nerozhodí," pochvaloval si. Měl pravdu, i pod hrncem se žár dál rychle rozšiřoval. Připomínalo to nějaký extra výkonný plynový vařič.

Když už chtěla Finna pochválit a poděkovat mu, v uších jí rezonovalo hlasité bouchnutí a její svět se najednou smrštil do jedné ohlušující rány.

Prásk!

Na moment se jí po těle rozlilo nesnesitelné horko, které následně uhasil proud vody. Menší tlaková vlna ji přišpendlila zády k autu, kde se bouchla do hlavy a vinou toho rezonujícího výbuchu jí nesnesitelně pištělo v uších. Všude okolo byla najednou spousta dýmu a jí se zdálo, že se všechno děje strašně pomalu. Odněkud ucítila pach spálené kůže a látky. Okolo se rozezněl povyk, který nedokázal její mozek z toho otřesu identifikovat. Něčí paže ji popadly okolo pasu a vlekly pryč. Poslední, co si pamatovala byla zpráva do vysílačky: „Tady tým Charlie 2, pošlete ihned zdravotníka k vozu Bravo 1. Přepínám."