Sophii probudily neznámé hlasy ozývající se z chodby. Hlava jí třeštila, jako by se měla každou chvíli rozskočit vedví a zraněná paže jakbysmet. Z bolesti se jí znovu zatmělo před očima, nicméně tentokrát již do bezvědomí neupadla. Teprve teď nastávalo pravé peklo. Nevěděla, jak dlouho už tady vlastně leží, ale soudě podle kručícího žaludku a vyschlých úst to muselo být minimálně šest hodin. Neměla nejmenší ponětí, jak dlouho vydrží její paže chabě ošetřená pouhým prostěradlem. A už vůbec nemohla tušit, zda se některý z cizinců nerozhodne vyrazit dveře, které předtím rozstřílel.

Zatočila se jí hlava, ze všech těch proměnných, kterým čelila, a svezla se na hromadu prostěradel. Uvažovala, zda šlo v případě její paže o čistý průstřel, nebo kulka ještě zůstávala zaklenutá v mase. Rozhlédla se okolo sebe, zda nespatří kus zkrvaveného kovu, ale v té tmě neměla šanci cokoliv rozpoznat.

Teprve po chvíli si uvědomila, že musí být nejspíš noc. Než omdlela, proudily přece dírami po kulkách dovnitř sluneční paprsky, nyní tu panovala naprostá tma. I tak široký časový pojem jako noc ji mírně uklidnil, doteď se cítila uvězněná nejen v kumbálu kuchyně, ale i v čase.

Čím déle seděla a přemýšlela nad věcmi, tím víc se začínal ozývat žaludek a močový měchýř. Když se obě potřeby vystupňovaly až v ostré křeče, byla nucena problém řešit teď a tady. Se zatnutými zuby vstala a snažila se svou denní potřebu vykonat v co nejzazším rohu.

Stejně jako úlevná byla tato činnost také značně frustrující. Jak dlouho bude muset toto snášet? Nemůže tady zraněná, bez jídla a vody vydržet moc dlouho. Navíc ji mohli kdykoliv objevit. Když sebou znovu plácla na hromadu prostěradel, přistihla se, že pláče. Snažila se být tichá, což jí jen připomínalo, jak tenká je hranice mezi přežitím a kulkou v hlavě od někoho, kdo by její vzlyky zaslechl.

Neměla nejmenší tušení, jak dlouho tam seděla a brečela. Cítila pach vlastní zaschlé krve, moč a pot. Ruce se jí třásly a žaludek kručel. Sliny v ústech pomalu měnily konzistenci na hutné a suché hleny. Nedokázala skrz vysušený krk polknout, dýchání ztěžklo. Propadala záchvatům paniky a neustále měla pocit, že jí nějaká neviditelná síla svírá hrudník a snaží se ji zadusit. Její zrak neustále přeskakoval z jedné temné siluety starých mopů na druhou. Konce smetáků jí připomínaly hlavu člověka, který ji upřeně sleduje a v nejbližší minutě prožene kulku hlavou. S každým novým hlasem, který zaslechla z chodby, se její paranoia neustále stupňovala. Zdálo se, že se hlasy přibližují a místnost se zmenšuje.

Zanedlouho ji už bolelo celé tělo. Svaly se z neustálého třasu příliš namáhaly, do paže vystřelovala čím dál víc větší bolest. Žaludek kručel a svíjel se v křečích, hrudník stále sevřený. Krk začínal být vyschlý a podrážděný projevoval se nesnesitelným škrábáním. Hlava třeštila ve spáncích, jako by se ji někdo snažil rozštípnout sekyrou. V uších pískalo a oči z neustálého zaostřování na potencionálně nebezpečné předměty pálily jako v jednom ohni. Cítila se být strašně vyčerpaná, ale odmítala se jakkoliv uvolnit. Ne, teď byla v příliš velkém nebezpečí, musela zůstat ve střehu.

Ale k čemu? Pokud ji někdo najde, bdělost jí stejně nepomůže.

Roztřásla se znovu. Jak dlouhou jen toto může vydržet? Najednou si uvědomila, že by vlastně odhalení uvítala. Alespoň by tím bylo ukončeno tohle peklo.

Někdy v následujících chvílích se jí nanovo začal obracet žaludek. Netušila, zda je to kvůli stresu nebo kvůli tomu, že už dlouho nejedla. Na tom ale stejně nezáleželo, stres ani hlad tady a teď zahnat nemohla. Mohla se jen snažit nezvracet kyselé žaludeční šťávy sama sobě přímo pod nohy, už tak byla obalena ve vlastní zaschlé krvi, která se držela na pokožce a oblečení jako peelingová maska.

Znovu zaslechla blížící se kroky, ale těsně před vchodem do kuchyně se ztratily ve vedlejší kanceláři. Co kdyby na ně zakřičela? Přišli by a ukončili její utrpení, nebo by skončila jako rukojmí? Pravděpodobnější zůstávala první možnost, jako rukojmí by nebyla k ničemu.

Zatnula zuby a byla rozhodnutá se prozradit. Uběhlo několik chvil, ale její ústa nevydala ani hlásku. Byla zbabělost nezakřičet, nebo se vzdát bez boje? Ať už byla odpověď jakákoliv, ona zbabělcem určitě byla. Nedokázala ani zakřičet a nechtěla ani bojovat. Mohla by se otrávit čistícími prostředky, ale na to byla také příliš zbabělá. Mohla se zkusit udusit prostěradlem. Mohla strčit hlavu mezi dveře a vší silou s nimi praštit. Nebo zkrátka mohla sundat svůj provizorní obvaz, strčit prsty do rány a zkusit najít brachiální tepnu. Šla vůbec tepna roztrhnout? Cítila, jak se jí veškeré vjemy slévají v jedno a ona znovu klesá vyčerpáním k zemi. Její poslední myšlenka patřil hořkému sebeopovržení, protože ani jednu z věcí, které ji napadalo udělat, by doopravdy neudělala. Byla prostě slabá, a tak bude hladovět a trpět.

***

O asi milion let později ji znovu probudily hlasy. Odlepila opuchlá a vyschlá víčka od sebe, jen aby jí zornice vypálily úzké proužky světla pronikající skrz dveře. Ležela natažená přes celou místnost, ve vlasech cítila moč a krev, ale nemohla s tím nic udělat, tělo ji za žádnou cenu nechtělo poslechnout. Jedinou věcí, na kterou se zmohla byly zoufalé záškuby svalů. Dýchala jen mělce a svaly se jí svíjely v křečích, stejně tak jako veškeré vnitřní orgány. Nikdy by nevěřila, že může všechno tak moc bolet. Teď už byla rozhodnutá. Musí umřít, a to co nejdřív. Sebrala veškeré poslední síly, které ji ještě zbyly a roztřesenou pěstí zabušila třemi dunivými ranami na dveře. Znavená a zesláblá ruka jí padla k zemi. Sophie pociťovala najednou obrovskou úlevu. Za chvíli to skončí.

Ještě naposledy pomyslela na svou rodinu, své přátele a domov. Najednou ji to všechno bylo strašně líto. To přece nebylo fér. Ještě toho nestihla tolik udělat. Nestihla bydlet ve vlastním domě, chodit každé ráno nakupovat do stejného obchodu, scházet se s přáteli v nočních barech, vdát se, mít děti. A přestože o dětech nikdy neuvažovala, nyní by si jedno strašně moc přála. Možná už dospěla do toho mateřského stádia, bohužel to však bylo pozdě. Teď už nic nedožene. Teď už může jen umřít, sama, vyděšená a vyhladovělá.

Přestože se její myšlenky právě teď nacházely někde v Arizoně na dvorku před domem, kde vyrůstala, registrovaly její uši postupně blížící se kroky. Tyto však byly jiné. Tiché a ladné. Skoro jako by se po rozvrzaných deskách procházel akrobat ve vojenských botách. Tento vjem přerušil její myšlenky a Sophie se vrátila zpět do reality. Její mysl si však nedokázala spojit ani to nejjednodušší. Měla pocit, že nedokáže nic zařadit do kontextu. Proto si s čísi podivnou chůzí nedokázala spojit tichý svist kulek, které postupně všechny hlasy útočníků tišily. Spíš než kulkám by ten zvuk přirovnala k letící včele nebo vyfouknuté hroudě papíru z novinové ruličky, kterými jí kluci dráždili ve školce.

Najednou někdo zabral za kliku. Sophie sebou leknutím trhla, a přestože jí prvotní instinkt velel schovat se pod prostěradla, její tělo tento jednoduchý příkaz nedokázalo splnit. Všechno až příliš bolelo. Už ani nedokázala určit, co ji bolí víc, jestli paže, hlava, svaly nebo žaludek. Její život se skládal už jen z bolesti. Přestože si strašně moc přála tomu všemu uniknout, v okamžiku, kdy se klika vrátila na své místo a Sophii už zbývaly jen poslední okamžiky života, než otevřou a skoncují se vším tím utrpením, byla stejně vyděšená a kdyby mohla, nejspíš by se i do prostěradel schovala. Prozradila se sice schválně, před utrpením, které zažívala raději volila umřít, ale nyní, když už věděla, že jí moc času nezbývá, vrátil se její respekt ke smrti zpět. Nechtěla zemřít. Zatraceně, vždyť nikdo nechtěl jen tak dobrovolně zemřít.

Když se od dveří ozvala rána a na Sophii dopadlo několik třísek, začala se znovu třást strachem. Snažila se zvednout, ale při sebemenším vypětí se znovu svalila na zem.

Následovala druhá rána.

Začala vzlykat, avšak slzy z vyprahlého těla nepřicházely.

Třetí rána a dveře se s vrzáním rozletěly. Denní světlo, které najednou polilo celou místnost Sophii naprosto oslepilo. Dokázala rozeznat, jen čísi siluetu ve dveřích. Zavřela oči, aby zmírnila bolest a znovu zavzlykala. Jen ať to provede rychle.

„Panebože," vydechl zděšením starší mužský hlas. Jo, musela vypadat příšerně, v tom se nemýlil, pomyslela si hořce.

Když jí ale dva prsty přistály pod čelistí a snažily se nahmatat puls, pomalu jí na mysli vyvstanul jeden poznatek. Byla to angličtina, co právě zaslechla, nebo už měla i slyšiny?

„Slečno, jsme armáda USA, vezmeme vás domů, ano?" potvrdil její domněnku ten samý hlas. To byla jasná angličtina! „Dejte mi jakékoliv znamení, že mě vnímáte, prosím."

Sophie otevřela oči a setkala se s jeho pohledem. Muž měl krátce střižený plnovous prokvetlý šedivými pramínky, bystré hnědé oči a velký nos, který mu vojenská přilba ještě víc zdůrazňovala. Neměl na sobě klasickou uniformu, na jakou byla Sophie u vojáků zvyklá, tahle vypadala modernější a účelnější. Dokonce sluchátka a mikrofon u úst vypadal příliš nově, než aby šlo o klasické vybavení městských patrol. Joshua přece používal ty staré, věčně nefungující vysílačky o velikosti přenosného rádia.

„Budeme potřebovat nosítka?" zeptal se kdosi z pozadí.

„Ne, stačí, když mě budete krýt, vezmu ji. Na to nepotřebujeme být zbytečně dva."

A pak jí čísi silné paže zvedly do vzduchu. Najednou se jí chtělo plakat znovu, tentokrát ale štěstím.