Už to byly dvě hodiny. Dvě nekonečné hodiny a zúčtování daní jí neustále vůbec nevycházelo. Už přepočítala všechny zdaněné mzdy zaměstnanců, veškeré daně z přidaných hodnot a příjmů a čísla stále neseděla. Chtělo se jí v tu chvíli strašně křičet, na kohokoliv, ale byla v místnosti sama.

Frustrovaně si prohrábla husté vlasy a nechala rozpálené čelo na chvíli spočinout na příjemně chladivé desce stolu mezi všemi těmi odpornými papíry.

Možná přece jen neměla Freda hned tak opouštět. On v tomhle uměl chodit, spolu by řídili otcovu firmu bez problémů. S titulem z vysoké školy sice věděla, co a jak funguje, ovšem jisté anomálie vyskytující se v praxi rozřešit nedokázala.

Třeba by mohla zavolat bratrovi. Ray byl sice ten nejmizernější student ze všech, ale chytrý byl až zatraceně příliš. Možná by jí dokázal pomoct, hned potom, co by se ji vysmál v telefonu a neodpustil si pár nemístných vtípků.

Po očku mrkla na nástěnné hodiny, které ukazovaly sedmou hodinu večerní. Jaký čas mohl být teď u Raye Clarka, ať už byl kdekoliv? Nechtěla ho rušit, ale slíbila si, že až on zavolá, spolkne svou hrdost a poprosí ho o pomoc. Raději jeho než otce.

Rezignovaně vstala od stolu a protáhla si ztuhlá záda. Zaslechla nepříjemný praskot kloubů a zašklebila se. S takovou ještě skončí jako teta Doris, která za svůj život vylezla z domu od práce sotva na Nový rok a svoje narozeniny. Horší bylo, že v očích Isabeliných rodičů už skoro tetičkou Doris byla. A i ona sama musela uznat, že některé příznaky zkrátka měla: svobodná, rozvedená, bezdětná, pracující většinu dne. Pokud se v nejbližší době nastěhuje do činžáku a pořídí si pět koček, pak už bude její diagnóza jasná.

Přibližně před několika lety by raději odjela někam za oceán živit se jako servírka v nočních barech, než povědět rodičům o něčem takovém jako je rozvod. Manželský sňatek byl něco, co se u Clarků ještě v tomto století považovalo za něco téměř posvátného a neměnného. Jednou svoji, navždy svoji.

To, že Isabela právě teď seděla ve svém pokoji, v luxusní vile na Branch Avenue ve Washingtonu, a ne někde na ulici, kde by ji její matka jistě vykázala hned po tom, co by škrábala na dveře se sbalenými kufry a rozvodovými papíry, byla zásluha jen jednoho člověka. Nebo vlastně dvou. Od té doby, co Sophie a Ray prošli dveřmi jejich domu, se toho hodně změnilo. Nedokázala přesně popsat, jak přesně se to stalo a čím to bylo, ale hlavně že bylo. Možná si Clarkovi uvědomili své omyly, když jim Ray dal jasně najevo, že má jejich názor někde u zadní části těla. Možná se změny začaly dít, až s první ženou, co se odvážila jejímu otci postavit na odpor. Celá tahle Rayova malá revoluce však postupem času přinášela ovoce. Třeba místo toho, aby se její matka při pohledu na dceřinu rozvodovou listinu psychicky zhroutila, vyobjímala místo toho Isabelu ze všech stran a byla ráda, že už se její dcera netrápí. Přestože jí na očích mnohdy viděla ten starostlivý a zklamaný pohled z toho, že je teď rozvedená, nikdy jí to otevřeně nevyčetla. Otec se k tomu naopak zatvrzele nevyjadřoval. V jeho očích však bývalo jasně vidět, že uvnitř hoří vztekem. Jeho dcera utekla od syna jeho dobrého přítele a pracovního partnera. Katastrofa. I sama Isabela ho obdivovala za to, že se tak statečně drží. Buď si kvůli Rayovi plno věcí uvědomil a přehodnotil, nebo se zkrátka chtěl vyhnout další scéně, kterou byl jeho syn schopen způsobit, kdyby jen Isabela v telefonu ceknula o tom, že s k ní někdo chová hrubě. Tak to potom Bůh žehnej Frederickovi, pomyslela si s úšklebkem.

Pomalu a lopotně sešla dolů do přízemí, kde se v prostorném obývacím pokoji nacházel zbytek její rodiny. Otec seděl na barové židli u kuchyňského pultu a bedlivě pročítal nějaké dokumenty, pravděpodobně firemního charakteru. Matka seděla s chodidly staženými pod sebou na pohovce a sledovala večerní zprávy. Spíš než události ze světa a její vlastní země ji zajímaly magazíny o filmových hvězdách a o tom, co za skandální oděv si na sebe narazili tentokrát, a dokonce byli i té odvahy s ním vyjít na veřejnost. Max se roztahoval na zemi a velice pečlivě slepoval papírovou 3D skládačku obrněného tanku. Isabele se tento jeho nový koníček ani za mák nelíbil. Dokonce se jí ani nelíbilo, jak moc obdivoval povolání svého staršího bratra. Nic na to však nehodlala namítat, jen by se opakovala historie s Rayem. Čím víc něco někomu zakazujete, tím víc to chce. Zatím doufala, že z toho prostě jednou někdy vyroste jako všichni malí kluci.

Přiklekla k mladšímu bratrovi na podlahu a usmála se. „Už to skoro nevypadá jako hrouda odstřižků," povzbudila ho, „vypadá to moc dobře."

Max na ni vyplázl jazyk. Na nazývání jeho věcí hroudami odstřižků byl velmi citlivý. Oplatila mu jeho grimasu a rozcuchala světlé vlasy na jeho nezbedné hlavě. Ačkoliv se to nezdálo, přesně v takových chvílích potřebovala mít vedle sebe někoho jako je Max, někoho bezstarostného, někoho, kdo má radost ze všeho, co vidí.

„Hádám, že jsi ty daně nedodělala," zazněl náhle od baru otcův hlas.

Isabela zahanbeně sklopila pohled a skousla si ret. V místnosti najednou až na zapnutou televizi zavládlo ticho.

„Co teď hodláš dělat?" pokračoval dál otec. V jeho hlase zněla jasná výčitka z jejího rozhodnutí nechat se rozvést.

Isabela mu chtěla odpovědět, že to zvládne, že se zapíše na nějaký kurz nebo prostě bude dřít do té doby, než bude všechno v pořádku. Omyl. Tohle by za ní řekl možná tak Ray, ale ten tu nebyl, aby se mezi ní a otce postavil. Byla v tom sama a najednou si nedokázala představit, že by cokoliv z toho otci řekla. Ještě nikdy mu neodporovala a nyní už pro ni bylo pozdě.

„Zavolám Gabriele, jestli by to za tebe nevzala," oznámil jí, když se nezdálo pravděpodobné, že by Isabela cokoliv na svou obranu řekla. „Protože na to očividně nemáš."

Isabela, ačkoliv bojovala se slzami, nemohla otci odepřít jediné: jeho celoživotní práci a dílo nebylo schopné ani jedno z jeho dětí převzít. Hrozilo, že bude muset snad před důchodem firmu prodat, což se téměř rovnalo tomu, že se hodlal zbavit tří čtvrtin svého života. Rozmrzelost rozhodně byla na místě.

„Půjdu se na to ještě podívat," pověděla mu poraženecky a vydala se tichým krokem do kuchyně pro sklenici vody. Život v domě se z napjaté atmosféry přenesl zpět to pohodového rodinného večera. Otec se vrátil ke své četbě, matka ke svým pořadům a Max pokračoval v modelování tanku. Jen Isabela velice pomalu plnila sklenici vodou z kohoutku a snažila se držet emoce na uzdě.

Prakticky tu zůstala sama. Ray byl bůhvíkde, Sophie pracovala v Afghánistánu, na Fredericka už nechtěla ani pomyslet a Jessica nebyla jedna z těch nejlepších kamarádek, které by byla ochotna se svěřit, že se jí život postupně rozpadá v rukou. Neměla manžela, přátele, hrozilo, že nebude schopná zvládat svou práci a už tu nebyl nikdo, kdo by ji chránil před otcovou chladnou disciplínou. Střídavě ji přepadaly návaly adrenalinu, kdy už se pomalu nadechovala, aby mu pověděla, co si o té jeho nevraživosti myslí, ale byla příliš slabá. Příliš dlouho, vlastně už od mala, za sebe nechávala bojovat staršího bratra.

Když prkenně procházela okolo otce se sklenicí vody zpět do svého pokoje, periferně zahlédla matčinu hlavu, jak se otáčí jejím směrem. Pohlédla na ni také.

„Zlato, odpočiň si na chvíli," usmála se konejšivě, „Gabriela ti všechno vysvětlí."

Přestože si Isabela nepřála zůstávat ve společnosti otce o nic déle, na matku se usmála a ostýchavě si přisedla k ní. On na to nic neřekl, jen dál tiše seděl a nechával svou dceru topit se ve vlastním selhání. Nejhorší bylo, že mu v tom Isabela dávala za pravdu. Selhala jako manželka, dcera i podnikatelka.

„Bude to dobré, uvidíš," povzbuzovala ji dál matka. „Mohla bys napsat nějaké přítelkyni nebo zavolat bratrovi. Co na to říkáš?"

Isabela pokrčila rameny. Sophie měla jistě svých starostí dost a určitě nebyla zvědavá na několik Isabeliných emailů denně. Dnes už jí psala, teď byl čas čekat na odpověď. Naopak u Raye platilo nepsané pravidlo, že domů volal vždy on. Nikdo totiž nemohl vědět, v jakém časovém pásmu se nachází nebo zda má vůbec ve svém nabitém programu prostor si zatelefonovat. Nemohla dělat prakticky nic.

Zírala nepřítomně na tmavovlasou reportérku večerních zpráv a přemýšlela, co bude dál. Matčin nápad byl rozhodně dobrý. Může o pomoc poprosit Gabrielu. Bude však muset překousnout její arogantní charakter. A Isabela už teď věděla, že k ní, jakožto důvodu její výpovědi, nebude příliš vstřícná. Jak by ona sama reagovala na ženu, která ji měla v budoucnu nahradit, a která se ještě navíc přijde zeptat, jak má dělat práci, kterou pro Clarkovu firmu tolik let dělala sama? Isabele bylo jasné, že to rozhodně nebude procházka růžovým sadem. Už teď cítila, jak se jí nad představou Gabrielina uštěpačného úsměvu svírá hrdlo. Nezvládala to, připadala si ztracená a sama.

V televizi právě znovu pouštěli některé z vojenských manévrů na středním východě, což jí jen znovu připomnělo dva blízké lidi, které jí tento konflikt vzal. Jak se má Sophie? Co asi teď bratr dělá? Tak moc by alespoň některého z nich potřebovala slyšet. Dala by nevím co, slyšet Raye v telefonu otráveně prskat jeho časté prohlášení: „Na tátu se proboha vyser." Platila by zlatem za jeden jediný telefonát se Sophií, ta by jí určitě něco užitečného poradila, podpořila by ji i v jejím rozhodnutí opustit manžela a mohla by jí říct cokoliv, co si holky prostě říkají.

Když náhle vzhlédla od průzračné tekutiny ve sklenici a doopravdy před sebou spatřila obličej své kamarádky, málem jí nápoj vypadl z rukou. Chvíli na tvář zářící na televizní obrazovce jen němě zírala. Dokud fotka nezmizela a nenahradily ji záběry budovy s bytelnou zdí a ostnatým drátem s americkou vlajkou pohupující se ve větru u železné brány, nedokázala v tu chvíli rozeznat jediné slovo, které moderátorka pronesla.

„Není to náhodou ta Rayova kamarádka?" zeptala se zamyšleně matka, čímž svou dceru probudila z prvotního šoku.

„Dej to nahlas," křikla po ní Isabela a napřímila se na sedačce.

Moderátorčin hlas konečně získal srozumitelnou řeč. „...má za následek totální kolaps veškerého administrativního systému města a prozatímní ztráty čítající dva příslušníky pracovního personálu ambasády, kteří v době evakuace pravděpodobně nestihli opustit budovu, nebo byli zajati nepřátelskými silami. Vojín Edward Cringel a americká diplomatka Sophie Reyesová jsou prozatím vyšetřujícími orgány považováni za nezvěstné. Veškerá budova nyní stále ještě zůstává v rukou konkurenčních sil, proto byla situace ve městě vyhlášená jako akutní a krizová."

Isabela cítila v uších jemný šum a horko, které ji v tu chvíli polilo, skoro připomínalo návaly horečky. Doteď se jí zdálo, že už se nic horšího stát nemůže? Očividně mohlo.

Prkenně se postavila na nohy a rozhlédla se po místnosti. Periferně zaregistrovala matku, která ji starostlivě pozorovala, a Maxe, který si přestal hrát se svou skládačkou a také tiše zíral na sestru. Jen její otec nadále nevzrušeně listoval svým čtením a nedával na sobě žádnou z emoci jakkoliv znát.

„Mami, co to znamená?" zeptal se mírně zmateně Max.

„Ale nic, broučku," ukonejšila ho pohotově matka, „teď už alespoň víš, kde tvoje kamarádka pracuje. Můžeme si to najít potom na mapě, jestli chceš."

„A má tam moře?"

„To nemá, Maxi," zatvářila se lítostivě matka a pokrčila rameny.

Isabela mezitím nedokázala spustit ze svého otce oči. Šlo přece o někoho, kdo nesl hlavní zásluhu na tom, že se s ním Ray občas zvládal vídat. Za mnohé jí vděčil.

A co teprve Isabela? Od doby, co se se Sophií seznámily by si bez ní nedokázala představit život. Byla to její nejlepší přítelkyně, měla pro ni pochopení a měla ji ráda takovou, jaká je. Nemohla ztratit jediného opravdového přítele, kterého snad v životě měla.

Co však mohla dělat? Tady a teď z obývacího pokoje luxusní vily ve Washingtonu nemohla nikoho z jiného světadílu přesvědčit, aby okamžitě zachránil její kamarádce život, ať to stojí, co chce. Tady byla bezmocná.

Se slzami v očích a spalující obavou z nejhoršího se rázným krokem vydala pryč z místnosti k vchodovým dveřím. Po cestě sebrala klíče od jednoho z otcových aut a bylo jí najednou jedno, co na to řekne. Na světě existoval ještě jeden člověk, který potřeboval věřit, že je Sophie v pořádku, víc než sama Isabela.

A tak s roztřesenými dlaněmi uchopila toho sychravého večera volant luxusního Mercedesu a s plynem na podlaze se rozjela směrem do centra města. Musela naplnit slib, který své kamarádce před odjezdem dala, protože to bylo právě v tuto chvíli to nejužitečnější, co mohla udělat.

Jakmile odbočila za roh ulice směřujíc ke kolejním ubytovnám technické fakulty Washingtonské univerzity, její obavy a strach se projevily naplno. Jedinou věcí, která ji udržovala bdělou a při smyslech, byla její povinnost postarat se o Finna Masona.