Když skončila se svým vyprávěním, Isabela zrovna dokončovala své kadeřnické dílo a s pusou dokořán jí naslouchala. Sophie si nebyla jistá, zda by bylo pro Rayovu sestru dobré, kdyby slyšela všechny podrobnosti, proto některé události z příběhu vyškrtla. Například to, jak málem Ray skončil zavalený v sutinách domu. Jak ji odtáhl od mrtvého chlapce. A její poslední den v Iráku, kdy se stala ta podivná a nešťastná událost v Bagdádu, se pro jistotu rozhodla vynechat úplně. Dokázala vlastně Isabele jen povědět o tom, proč do Iráku vlastně jela, jak dlouho tam byla a to, jak se o ni její bratr postaral, sehnal jí helmu, vestu a když měla hlad, nabídl fazole. Z nějakého zvláštního důvodu najednou nedokázala mluvit o ničem víc. Při vzpomínce na Lucase se jí tajil dech a občas se zalkla. A věci, které viděla, a které by ráda dostala ze sebe ven, jí uvízly na rtech. Isabela byla milá holka, nicméně si Sophie nebyla jistá, jestli by jí s tímto nějak pomohla a zda by bylo k něčemu užitečné, kdyby tyto věci věděla.

V šatech, které si posléze oblékla, si připadala opravdu zvláštně a jinak. Za tu dobu, co ji Isabela stačila učesat, se dole netrhly dveře. Rayova matka měla opravdu neuvěřitelný talent na organizování lidí. Už pouhou půl hodinu potom, co se všichni rozešli z obývacího pokoje, zazvonila u dveří cateringová firma a vnášela do domu na obrovských keramických tácech různé dobroty. Asi o hodinu později se dole objevila i aranžérka a parta stěhováků, kteří přivezli zahradní nábytek a vystěhovali pár skříněk z obývacího pokoje, aby tím vzniklo více místa. Neskutečné bylo také to, slyšet zezdola paní Clarkovou telefonovat hostům a zvát je na náhlý večírek. Opravdu velkou většinu telefonátů pokládala s větou: „Výborně, budeme se těšit." To nejspíš znamenalo, že dotyčný host pozvání přijal.

Za tu dobu, co se s Rayovou sestrou zavřely do jejího pokoje, probraly mimo válku na východě plno jiných a vesměs holčičích věcí. Jako první se například Sophie dozvěděla víc o jejím nastávajícím muži. Fred jí připadal z vyprávění jako opravdu milý a hodný kluk. S Isabelou se seznámil, když jednou přijela za Rayem na kolej, kde mu v prvním semestru dělal spolubydlícího. Od té doby se neustále snažil upoutat její pozornost a získat si její srdce. Sophie se při poslechu samovolně hloupě uculovala, protože jí jejich příběh připadal děsně romantický. Když pak přišlo Rayovo úmrtní oznámení, byl to právě on, kdo ji utěšoval a zůstal jí věrný, dokud se vše nevysvětlilo.

„Víš, žít v této rodině je poměrně těžké," pověděla, „natož pak najít někoho, kdo tě má opravdu rád navzdory tomu všemu. Jako malí jsme neměli moc dobrých kamarádů. Lidi si nějak podvědomě vypěstují vztah spíš k vrstevníkům sobě podobným, takže když jsme někde s Rayem přijeli ve značkových šatech a perfektně upravení, prostě si s námi nechtěli moc povídat. Na máminých večírcích jsme sice poznali lidi s podobným životem a kulturou, jenže u nich je to taky složité, prostě se chovají moc škrobeně a pletichářsky. I tento večírek vlastně nebude to, co se zdá. Nikdo tady nejde oslavit Rayův návrat, dokonce ani moji svatbu. Jsou tu, protože tu budou všichni. Baví se s tebou, protože to tak dělají všichni. Přátelí se s tebou, protože to tak dělají všichni. A vetřou se ti pod kůži, protože to tak dělají všichni."

Čím víc o nadcházejícím večeru Isabela mluvila, tím hůř se Sophie cítila. Neměla by tu vůbec být. Jedinou naději viděla ve své nové přítelkyni, která jí šibalsky slíbila, že se z této akce vytratí, jak jen to bude možné.

Když všechno vypuklo a obě dívky měly sejít dolů po schodech do překrásně zdobené místnosti, už u schodiště slyšely zezdola cizí hlasy a další známky konverzace. Sophie několikrát přešlápla na vysokých lodičkách a zhluboka se nadechla. „Doufám, že v nich z těch schodů nespadnu," zadoufala.

„Budu tě chytat," ujistila ji Isabela.

Usmály se na sebe a pomalu se rozešly obě dolů. Sophie nedokázala uvěřit svým očím, když spatřila výzdobu. Pohovka i veškerý nábytek z obývacího pokoje zmizely a nahradily je vysoké stoly s občerstvením a barovými židlemi okolo. Prosklené dveře na terasu byly otevřené a několik hostů už se přesunulo i tam a utvářelo malé diskuzní skupinky okolo bazénu.

„To je šílené," zamumlala si pro sebe Sophie. Rozhlédla se okolo. Místnost se za tu malou chvíli, co je paní Clarková zavolala dolů, stačila naplnit hosty. Její pozornost však upoutala jen jedna dvojice, ke které se taky vydala hned, co oběma podpatky došlápla ze schodů na zem. Na Rayově paži se věšel malý plavovlasý klučina a nechal se jím zvedat nahoru a dolů, občas se i zatočili dokola, načež chlapec nadšeně zavýskal. Už od prvního pohledu věděla, s kým má tu čest. Byli si s Rayem tolik podobní, až by skoro hádala, že je to jeho mladší já. Poprvé od chvíle, co Raye poznala, se tvářil opravdu šťastně a vrásky z ošlehané tváře mu z úsměvu naprosto zmizely. Také nedokázala uvěřit tomu, že ho vidí v saku. Jako jediný muž v místnosti si nelámal hlavu s kravatou či motýlkem a místo těchto ozdob si nechal bílou košili jen mírně rozepnutou. Sophie si jen mohla domýšlet, jak moc to jeho matku muselo dopalovat. On však nevypadal, že by ho to nějak zvlášť zajímalo. Měl oči jen pro svého mladšího bratra.

„A jel jsi tankem?" vyptával se ho užasle chlapec, zatímco skotačil a nechal se zdvihat do vzduchu.

„Ne, jen něčím podobným," odpovídal ochotně Ray.

„A helikoptérou? Skákal jsi padákem?"

„K čemu ti to bude?"

„Abych se mohl chlubit ve škole. No táák. Skákal jsi?" žadonil z něho chlapec odpovědi.

„Jen párkrát," odpověděl mu nakonec s úsměvem a pohlédl na příchozí Sophii, „a už konec otázek, Maxi."

Spustil zrak ze svého mladšího bratra a kývl na Sophii. V šatech bez ramínek a jen po kolena se stále cítila podivně obnažená, ale pod jeho pohledem si připadala naprosto nahá. „Sluší ti to," řekl jen.

„Ty máš sako," zasmála se.

„Asi už to tak bude," pokrčil rameny.

„To je tak hrozně...," zastavila se, když si uvědomila, že vlastně neví, co říct, „civilní."

„Tak civilní," zachechtal se.

Max je oba sledoval a mžoural na Sophii. Teprve teď si uvědomila, že nemohl mít ani tušení, kdo je a proč tu je. Než však stačila jakkoliv zareagovat, předběhl jí Ray: „Sophie, to je můj mladší brácha Max."

„Ahoj," pousmál se Max a ostýchavě k ní natáhl ruku. Připadalo jí to rozkošné a nevědomky se na něj uculila.

„Ráda tě poznávám, Maxi."

Stále byla mírně překvapená z toho, jak se Ray láskyplně usmíval. V Iráku ho tak nikdy neviděla a musela si na to zvyknout. Možná že v něm přeci jen něco z toho hodného kluka, o kterém všichni mluvili, zůstalo.

„Už jsi byl pozdravit Izzy?"

Max zavrtěl hlavou.

„Tak honem," pobídl ho Ray směrem k sestře. Pak se bleskurychle otočil, popadl Sophii za loket a vytáhl ven k bazénu, kde se atmosféra uklidňovala vlivem menšího počtu lidí. Všechno se událo tak náhle, že nestačila cokoliv říct, ani tomu zabránit. Zastavili až za zakrslou palmou vedle bazénu.

„Všechno v pohodě?" zeptal se a očima těkal skrz prosklenou část domu na hosty uvnitř.

„Jo," odpověděla Sophie a s povytaženým obočím sundala jeho ruku z té své.

„Dobře, podívej, moje matka je šílená," spustil, „já vím, ale-."

„Jsem v pohodě, Rayi," skočila mu do řeči.

„Tak jo," přikývl, „já jen, že tu nemusíš být."

„Já vím, ale tvoje máma mi nabídla nocleh, takže pokud chce, abych tu byla, vydržím to."

Nepatrně na to se zamračil. „Nevíš, o čem mluvíš. Neznáš tady ty lidi a věř mi, že je poznat nechceš."

„Rayi, nikdo mě tu nezná. Jen tady ještě chvíli budu bloudit a pak odejdu, jestli tě to uklidní."

„Donesu ti jídlo nahoru. Tady ti to za to nestojí. Nemusíš mé matce dokazovat, že to zvládneš."

Překvapeně zamrkala a naklonila hlavu na stranu, aby si ho lépe prohlédla. Lidi okolo nejspíš upoutal Rayův nervózní tón, takže se za nimi postupně otáčeli. A oni dva se schovávali za palmou jako nějaká dvojice puberťáků.

„Já?" povytáhla obočí. „A ty to zvládáš? Protože promiň, ale zdá se mi, že ani zdaleka."

Chvíli zůstal zticha a hleděl jí do očí. Čekala, že zase řekne něco, čím ji uzemní, což uměl vždy opravdu skvěle. Tentokrát však ustoupil. „Dobře, jak chceš."

Jako by si uvědomil, že mírně přestřelil, stáhl se zpět a strčil ruce do kapes kalhot. Rozhlédl se okolo, aby zjistil, kolik lidí je poslouchá. Většina už se pomalu otáčela zpět a věnovala se vlastním starostem. Spíš než téma jejich rozhovoru je zaujal Ray, který se objevil po tak dlouhé době a s největší pravděpodobností vypadal i úplně jinak, než ho znali předtím. Sophie si založila ruce na prsou, aby alespoň mírně zakryla výstřih, který jí dělaly šaty, a nadechla se, aby mu pověděla, že jde dovnitř pozdravit jeho matku, poděkovat jí a přinejlepším se ztratit s Isabelou, když si to on tolik přeje. Když mu však pohlédla do obličeje, oči zabodl někam za ní a na tváři se mu objevil jeho typický ledový výraz.

Než se Sophie stačila otočit, mihla se jí před očima zářivě rudá barva a vrhla se na Raye. Překvapeně zamrkala a pohlédla na ženu v nádherných červených šatech s divokými černými loknami, jak s radostí objímá Raye. Objetí jí jen prkenně oplatil.

„Jsem tak ráda, že tě vidím, zlato," pověděla žena a odtáhla se.

„Nápodobně, Jessico," kývl a vrátil ruce do kapes. Než však stačil říct cokoliv jiného, Jessica se k němu nahnula a políbila ho na tvář. Úctyhodně vysoké podpatky jí udělaly výšku tak akorát, že se nemusela ani stavět na špičky a dosáhla rty tam, kde chtěla. Sophie se snažila tvářit nezaujatě, ale přece jen jí na mysli vyběhla vzpomínka, jak se o to samé pokoušela ona.

„Všichni jsme na tebe celou dobu mysleli," zamrkala očima a usmála se.

Ray si povzdechl. „Myslel jsem, že už je to za námi," pověděl, „tyhle společenské žvásty. Námi všemi myslíš jen sebe, a i tomu dost těžko dokážu věřit. Já na tuhle bandu podělanců nepomyslel ani jednou, takže počítám opravdu s minimální šancí, že to u nich bylo naopak. Jestli mi něco chceš, tak prosím. Jestli hodláš tlachat, je tu k tomu spousta jiných lidí, já už bych to tady měl rád za sebou."

Sophie byla překvapená. Ne z Rayova věcného monologu, na ten už byla zvyklá, ale z reakce Jessicy. Černovláska najednou ztratila řeč a několikrát překvapeně zamrkala. Pak se začala smát. „Tenhle nový Ray se mi líbí," zahihňala se a dloubla ho prstem do ramena. „A všemi myslím sebe a George. Vždycky, když někde zmínili Afghanistán a tak, vzpomněla jsem si na tebe. Proč jsi to vůbec udělal? Víš, že to tady nenávidím stejně jako ty, měli jsme přece plán, ne? Las Vegas!"

„To už je pryč, Jess."

Sophie na oba nechápavě zírala a nedokázala dát dohromady jedinou kloudnou myšlenku. O co tady šlo? Cítila se trapně a chvíli opravdu litovala toho, že přece jen neuposlechla Raye a neodešla pryč. Zas a znovu se snažila vypudit ten vtíravý pocit, že tu vlastně nemá co dělat. Všechno se to až příšerně moc zamotalo.

„A kdo je tato roztomilá osůbka?" zeptala se po chvíli s úsměvem Jessica a obrátila svou pozornost k Sophii. Ta jen překvapením napřáhla ruku, aby si mohly potřást. „Sophie Reyesová."

„Moc hezké jméno," usmála se. Sophie ji tak moc chtěla nenávidět. Tolik by si přála, aby to byla jen jedna z dalších vypočítavých mrch, ale nebyla. Byla krásná, milá a zábavná. Snažila se sama sebe přesvědčit, že ji přece nezajímá, s kým co Ray má a měl, ale ta myšlenka jí stejně hlodala v hlavě celou dobu. Je možné, že je to ta žena, o které mluvil tehdy s kluky v autě? Podle toho, jak ho na začátku objala a bez ostychu políbila, by leckdo mohl usoudit, že mezi nimi kdysi dávno něco proběhlo.

Než stačila Sophie dojít k jakýmkoliv závěrům, rozezněl se Rayovi v kapse telefon. Překvapeně vytáhl přístroj a pří pohledu na displej se mírně zamračil. Přeletěl obě ženy omluvným pohledem a poodešel pár kroků dál, aby mohl hovor vzít. Čím dál byl, tím víc propadala Sophie panice.

„Takže vy dva spolu...?" začala Jessica opatrně, ale nedokázala najít ta správná slova.

„Jen přátelé. Hodně mi pomohl, dlužím mu za to," odpověděla pohotově Sophie a snažila se bojovat, proti přívalu horka, které ji při té otázce polilo, „a vy dva spolu...?" zasmála se. Uvnitř to ale za žádnou cenu jako vtip nemyslela. Věděla, že jí do toho zhola nic není, ale nedokázala si pomoct.

Jessica se zasmála také, načež její tvář postupně ztvrdla. „Kdysi," zavzpomínala. „Když jsem dostala zprávu, že se vrátil, tak nějak jsem bláhově doufala, že to, co jsme kdysi oba chtěli, vyjde. Celá tato společnost je dost na nic, nechci mezi nimi strávit zbytek života. Nechci do konce svých dní řešit páteční večírky, plesy, ani to, kdo do čeho investoval a jakou novou vilu si pořídil."

Sophie chápavě přikývla. „Nezní to zrovna lákavě. Ani pro něho," kývla na Raye, který k nim stál teď otočený zády a poslouchal někoho v telefonu.

„Nikdy to nechtěl," pokývala hlavou Jessica, „rozdíl je jen v tom, že tentokrát to hodlá všem vmést do obličeje."

Sophie musela uznat, že to vystihla přesně. Až moc. Podvědomě se snažila najít na té ženě nějakou chybu, ale marně. Jessica byla zkrátka stále ve všech ohledech dokonalá. Sophie si uvědomila, že pokud tu je ona, pak už nemusí mít o Raye strach. Možná to ještě nevěděl, ale osobu, která by ho dokázala pochopit, tu má. Jessica nepotřebovala strávit čas přímo na frontě jako Sophie, aby dokázala takovým věcem porozumět.

„Vyser se na to, Finne, a běž si raději lehnout," promluvil posléze Ray. Na to jméno zareagovaly všechny Sophiiny buňky v těle naprosto stejně. Okamžitě obrátila hlavu za telefonem. Periferně jen zahlédla Jessicu, jak se pousmála nad Rayovým slovníkem.

„Pokud si to tak rodina přála, pak to musíme respektovat. Zastavím se za tebou, dobře? Kde že to vlastně bydlíš?"

Vedle Sophie se najednou objevil temný stín. Když pohlédla napravo, zjistila, že se dívá do obličeje dalšímu muži v saku. Až příliš se podobal Jessice. Stejné husté havraní vlasy. Stejný nos. Stejné držení těla a obličejové rysy. Jen ten jeho šibalský úsměv na ní ještě nikdy nespatřila.

„Jasně," přikývl Ray a přilákal tak na sebe pozornost celé trojice, „debilní Maryland."

„Trochu ti zdivočel, co?" mrknul na Jessicu nově příchozí muž.

„Nech si to, Georgi," zamračila se jen.

V reakci na to muž jen pokrčil rameny a zadíval se na Sophii. „A ty jsi?"

„Sophie," pousmála se zmateně a podala mu ruku. Místo klasického potřesení ji George vzal do dlaní a políbil na hřbet. Za žádnou cenu nic takového nečekala, takže se neubránila mírnému ucuknutí.

„George," pousmál se mladík a ruku jí pustil. Nemusela hádat dlouho, aby jí došlo, že to nemůže být nikdo jiný než bratr Jessicy. Tu podobu by ani jeden z nich nezapřel.

Sophie se pod jeho úsměvem málem propadla do země, protože stejně jako jeho sestra, vypadal až příliš dokonale. Byla tak velice vděčná Rayovi, když položil telefon a vydal se opět za nimi. Když pohlédl na George, zajiskřila mezi nimi napjatá atmosféra. Místo pozdravu na sebe jen odměřeně kývli a drželi se v uctivé vzdálenosti.

„Co se děje?" využila toho ticha Sophie, aby se dozvěděla víc o tom telefonátu.

Ray pokrčil rameny a pohlédl na ni. „Hádám úroveň pět."

„Úroveň čeho?!"

Nechápavě na ni pohlédl. „Úrovně debility. Finn o nich hodně mluvívá."

„To mi asi nějak ušlo."

Ray byl očividně rád, že jí může tuto věc vysvětlit a alespoň na chvíli tak předstírat, že George neexistuje. „Při jedné z dlouhých cest na Camp Pendleton vymyslel stupnici debility. Od té doby ji používá na všechny lidi, které potká. On je teď pětka."

„A ví o tom?"

„Ne, právě jsem o tom rozhodl."

„Proč?"

„To je jedno."

„Asi to nebude jedno, když ti volal tak pozdě večer ještě v den příjezdu."

„Bude v pohodě. Potřebuje si jen odpočinout."

Sophie nechápavě zakroutila hlavou. Několik trapných chvilek při vzpomínce na Finna bojovala s úsměvem, dokud jí na mysl nepřišla jiná věc: „Rayi? Jaké číslo mám já?"

Na chvíli zůstal zticha a snažil se její dotaz ignorovat. Její naléhavý pohled ho však vybízel, dokud se nevzdal. „Osm," pousmál se nevinně.

„Je to jeho blbý výmysl, ne můj," pokrčil po chvíli napjatého ticha rameny, „buď naštvaná na něj."

„Prosím pěkně," odfrkla si Sophie a obrátila oči v sloup.

„K ženám se vždycky choval jako buran," vstoupil do rozhovoru George, zářivě se na Sophii usmál a pohlédl na Raye, „jsi vážně korunovaný idiot, Clarku."

Sophie čekala to nejhorší. Dokonce i Jessica se najednou zatvářila starostlivě. Pohledy obou žen se v tu chvíli přenesly na Raye a s neblahou předtuchou vyčkávaly, co se bude dít.

„Chceš, abych se s tebou hádal," konstatoval Ray, ale nehnul ani brvou.

Zdálo se, že ta reakce Geroge překvapila. „Ale prosím tě, mám snad trochu úroveň. Jen se mi nelíbí, když někdo se ženou jako je tady Sophie mluví jako s idiotem. Takhle si mluv s těmi tvými teploušskými kamarády. Co myslíte, že jste tam tím vaším patriotismem vlastně změnili?"

Sophie se setkala s pohledem Jessicy a obě na sebe významně kývly. Zdálo se, že Geroge těší, že může Raye takto provokovat. Navíc z toho celého divadla šla cítit tradice. Jako by se tito dva do sebe pouštěli při každém setkání. Na Georgeovi šlo jasně poznat, na jakou strunu chce uhodit.

„Nuže," pokrčil rameny Ray, „já si myslím, že bojuju za levný benzín a za svět bez lidí s hadry na hlavách, kteří vyhazují do vzduchu naše podělané mrakodrapy. A taky za tvé právo klást stupidní otázky."

Sophie nakrčila čelo snažila se přijít na to, jestli si z něho Ray jen tropí žerty nebo to myslí vážně. Když však zahlédla ty pobavené jiskřičky v očích, sklopila hlavu a pousmála se také.

Jessica jako by podvědomě vycítila, jak se její bratr začíná vztekat a velice jemně ho chytla za paži. „Georgi, co kdybychom šli pozdravit paní Clarkovou a poděkovat jí za vřelé pozvání? Dnes jsme s ní ještě nemluvili. Sluší se to."

Přestože měl George oči jen pro Raye a celou dobu ho sjížděl vypočítavým pohledem, na sestřinu výzvu přikývl a nechal se odvést pryč. Poslední, co stačila Sophie zachytit, bylo její mrknutí oka. V duchu jí děkovala za její pohotovost a předvídavost, nebýt ní, mohlo se to strhnout ve velice nepěknou výměnu názorů. A i přestože se Ray jen tak vyprovokovat nenechal, měla Sophie strach, že by mu taky mohla dojít trpělivost. A ani Georgeova posilovnou vyrýsovaná postava by nejspíš neodolala hrubé, v poušti léta zocelované ráně Raye Clarka. Moc dobře si ještě pamatovala na Masonův nos.

„Co to mělo znamenat?" nadzdvihla obočí Sophie a pohlédla na Raye, který s klidem sledoval vzdalující se dvojici.

„Zářný příklad úrovně deset," pověděl, strčil ruce do kapes a vydal se pryč.