Když posléze vysedávala v záři zapadajícího slunce u okna své kanceláře a snažila se sepsat hlášení o situaci ve městě a průběhu rozvojových projektů, bylo jí úplně stejně na nic jako ráno, když opouštěla Joshuu a jako obvykle zalézala do kanceláře, kde taky zůstala po zbytek dne.

„Jak to dopadlo s tím nelegálním prodejem dokladů před branou?" zeptala se její spolupracovnice Karen, která seděla za svým počítačem u stolu naproti. Prostory ambasády nebyly pro celý tým úředníků a vojenskou posádku stavěné, proto se kanceláře musely spojovat. Sophii to nevadilo, měla Karen, vysokou hnědovlásku s mírumilovnou povahou, ráda.

„Utekl jim," pokrčila rameny a snažila se v hlase skrýt rozmrzelost.

„To vážně?" nechápala Karen, „vždyť to byl starý obtloustlý chlápek! Jak jim mohl utéct?"

Sophie znovu pokrčila rameny. „Napiš tam, že prodej nelegálních průkazů byl úspěšně potlačen, stejně už se nevrátí. Alespoň ne tady."

„Hmm."

Co se dalo dělat? Stejně na ničem z toho nezáleželo. Nezáleželo ani na tom, co tu teď psala, stejně to nikoho zajímat nebude. Vládu zajímají jen výnosy a výdaje z projektů. Ekonomika. Sophie se nejednou přistihla při myšlence, jak moc si Amerika Afghánistán zadlužuje. Poskytuje zemi příspěvky, vojenskou pomoc, organizuje infrastrukturu. Nic z toho přece nemůže být jenom tak. Každý dluh se přece někdy musí splatit.

„Nechceš si jít zakouřit?" zamračila se na ni po chvíli Karen.

„Nekouřím."

„Tvoje mínus," pokrčila rameny hnědovláska, vstala od stolu a zmizela za oprýskanými dveřmi kanceláře. Když přibouchla kliku, bílé úlomky omítky se snesly dolů na zem. Sophie si povzdechla.

Využila chvilky soukromí a otevřela emailovou schránku. Zprávu od Isabely si šetřila celý den, chtěla si ji přečíst nejlépe až večer po turnaji v ping-pongu, kdy bude polovina obyvatel ambasády vyspávat po divokém večeru. Stejně však neodolala. Při vzpomínce na její a Isabeliny dlouhé návštěvy kaváren a bloudění po nákupních centrech, se jí, jako už několikrát za dobu, kterou tu strávila, zastesklo po domově.

Drahá Soph,

Mnohokrát ti děkuji za veškerou podporu a pomoc. Nebudeš tomu věřit, ale doopravdy jsem to udělala. Ode dneška už jsem zase jen Clarková. Prostě jsem práskla dveřmi bytu a odjela domů. Cestou jsem se zastavila na několika úřadech a bylo to. Měla jsi pravdu, vlastně je to strašně jednoduchá věc. Frederick si může políbit svou tlustou zadnici. Asi si stále myslí, že se k němu stejně vrátím. Dala bych nevím co za to, abych viděla jeho výraz, až si přečte tu žádost o rozvod. Až se vrátíš domů, uspořádáme oslavu!

Jinak se toho ani moc nezměnilo. Stále občas jezdím kontrolovat tvého kamaráda. Finn je opravdu moc milý a vypadá, že všechno zvládá dobře. Fotky, které posíláš, mu ještě nemám odvahu ukázat. Zdá se, že je ohledně tohoto tématu stále trochu citlivý. Vždycky se na tebe ptá, ale neříkám mu nic v širších souvislostech, jen tvoje úspěchy v ping-pongu nebo nechutnou kávu, kterou piješ. Zdá se, že dál sám zajít nechce. Myslím, že profesoři a spolužáci na univerzitě ho mají také moc rádi, neustále ho zdraví na chodbách a jsou velmi přátelští. Trochu mu to až závidím. Mě pokaždé zdravili čistě z povinnosti, že můj otec školu sponzoroval. Finna mají prostě rádi. Příští týden půjde obhajovat svou závěrečnou práci a je trochu nervózní, ale plánuju se za ním v té době ještě několikrát podívat. Možná ho vytáhnu se někam trochu opít, rozhodně by to potřeboval.

PS: Mám vyřídit pozdravy od Maxe! Taky tě mám požádat, zda bys mu nepřivezla vojenskou uniformu, ale toto přání ti zakazuji splnit.

S láskou,

Izzy♥

Přečtení zprávy od Isabely jí vykouzlilo lehký úsměv na tváři. Uvolněně se rozvalila na tvrdé kovové židli a paty nechala přistát na desce stolu. Všichni se v přízemí jistě chystali na dlouho očekávaný turnaj a Karen odešla kouřit, Sophie to tu měla úplně pro sebe. Jen tak tak odolávala pokušení pustit si nahlas nějakou pěknou muziku.

Zjištění, že se Isabela konečně odhodlala pustit k vodě svého manžela spolu se skutečností, že Finnovi se daří dobře, dokázalo její doposud chmurný den obrátit naruby. Dokud ještě studovala poslední semestr, chodila Finna často navštěvovat sama, posléze se k ní přidala i Isabela, která to pak před rokem po Sophiině odjezdu převzala. Doopravdy Finnovi neřekla, že přijala misi v Afghánistánu. I po těch letech si nebyla jistá, zda by mu myšlenka toho, že Sophie odjíždí právě tam, nevrátila zpět jeho úzkostlivé stavy. Bylo lepší, když si myslel, že pomáhá zařizovat věci v jednom ze států jižní Afriky, kde už léta jezdilo plno nadačních organizací a ve většině případů šlo o mírumilovnou zemi. Musel se teď hlavně soustředit na to, co dělá, a to byly jeho zkoušky. Dalo jim s Isabelou tolik práce ho dostat na vysokou. Sophie věděla, že vědomostně na to má, jedinou jeho překážkou mohla být jen minulost. Katastrofou by bylo, kdyby se mu jednoho dne něco proleželo v hlavě a rozhodl se jít znovu požádat o přijetí do armády. To nejhorší by následovalo až potom, co by ho odmítli, kvůli jeho lékařské zprávě z psychiatrie. Tak nějak bylo všem jasné, že to by pro něj byla naprostá rána pod pás, kterou by jen těžko ustál. Proto si tolik cenila Isabeliny pomoci. Věděla také, že Carl, který před několika měsíci odjel znovu na frontu, na bratra také nasadil své agenty v podobě prarodičů, které ještě Sophie při svých návštěvách často vídala. Vždycky s nimi ráda prohodila pár slov a měla pocit, že jejich náklonnost je oboustranná. Neustále se jí snažili zavděčit za to, že se Finn zapsal do školy, proto jí u vnuka nechávali květiny a sladkosti. Sophie je s Isabelou a Finnem obvykle snědla společně.

Opřela se loktem o stůl a vyčerpaně si podepřela hlavu. Na chvíli zavřela oči, aby si užila tu chvilku klidu. Byla sama, zapadající slunce ji skrz okno ohřívalo tvář a venku panoval také klid. Skoro až nepřirozený. Takto na večer se obvykle lidé vraceli domů a cestou to vzali okolo ambasády v naději, že něco dostanou. V tuto dobu tu bývalo největší rušno. Obzvlášť dnes by tu měl skandovat dav, protože ráno přijali k lékařskému ošetření pár zraněných obyvatel. To obvykle obyvatele města nenechávalo klidné. Nyní jí to připomínalo skoro ticho před bouří, jen doufala, že se ta bouře v podobě skandujících lidí nepřihrne, když bude vyhrávat svůj zápas v ping-pongu. Velice nerada by přišla o soupeře, kvůli potřebě usměrnit dav.

Když uslyšela ze dvora dusot několika nohou a výkřiky mužů, ani to ji nepřimělo otevřít oči. Byl čas večerního cvičení, doufala, že to muže vyčerpá natolik, že nebudou schopni se soustředit na hru. Škodolibě se usmála.

Úsměv ji však z tváře ihned opadl. Jaký to mělo vlastně smysl? Poslední týden se její život točil jen okolo pitomého turnaje. To vážně nedokázala žít pro nic jiného? Najednou se cítila neskutečně osamělá. Ano, byl tu pro ni sice Joshua, ale ten na konci svého turnusu odjede a pravděpodobně se už spolu nikdy neuvidí. Takže jaký mělo to všechno smysl? Seděla tady, uprostřed polorozpadlé kanceláře, pomáhala spravovat město, ze kterého odjede, a které pravděpodobně stejně zničí další ozbrojený konflikt. Město, jehož obyvatelé se stejně nikdy nedozví, co pro ně udělala, a po kterém se nebude moct nikdy svobodně projít. Stálo za to, promrhat veškerý svůj čas tady, kde na ni stejně nečekalo nic jiného, než střílení, boje a chudoba? Protože zatímco ona seděla sama v kanceláři a přála si někoho obejmout, Isabela se teď mohla klidně s Finnem procházet po městě, smát se a hledat zábavu. Zdálo se, že už Sophii ani nepotřebovali. Jak by taky mohli, když tam nebyla. Ačkoliv jí ta myšlenka svírala hrdlo a tlačila slzy do očí, to, že byla právě teď v Afghánistánu neznamenalo, že se doma zastavil čas. Tady se nikde neposunovala, na veškerá přátelství, která tu navázala bude muset stejně zapomenout, protože už ty lidi v životě neuvidí. Přijede domů, starší a bude muset začít od nuly, kdežto ostatní již budou mít své životy a svou budoucnost. Nebyla u toho, když Isabela práskla Fredovi dveřmi. Nebude ani u toho, jak bude Finn po dlouhé době divoce tancovat v baru. Nebude u jeho promoce. Trávila nejlepší léta svého života tady. A ta léta už jí nikdo nevrátí. Znovu měla pocit, že jí všechno protéká mezi prsty. Co se v ní tolik změnilo, že si po škole nedokázala představit žít jen tak ve městě s přáteli obyčejným životem? Proč se dobrovolně ucházela o tuto pozici? Odpovědí nebylo co, ale kdo. Pomohlo jí, že se rozhodla zamilovat do profese, kterou miloval on? Kterou miloval víc než ji? Ani moc ne.

Zaklapla počítač a vstala. Takto přemýšlet nemůže. Rozhodla se svou přecitlivělou náladu spláchnout skleničkou whisky, o které věděla, kde ji Joshua schovává. Pokud se Isabela a Finn právě teď na jiném světadílu mohli dobře bavit, může i ona. Jen trochu jinak, po svém, se sklenkou whisky a sama.

Vyšla z kanceláře do dlouhé chodby lemované spoustou dveří. Za většinou z nich se skrývaly kanceláře a pokoje. Panovalo tu chladné přítmí a trochu pochmurná atmosféra. Kdysi to snad mohla být škola, nemocnice či hotel, nyní z někdejšího ducha budovy zůstaly jen pozůstatky v podobě popraskaných kachlí na podlaze a oloupaných tapet. Přestože se tu snažili několikrát uklízet, prach a špína se tu neustále držela. Sophie měla vždy nutkání se rozkašlat kdykoliv do chodby vstoupila.

Pokřikování venku neustalo, což Sophii připomínalo, že přece jen není na světě sama. Stejně jako ona, kluci dole nechali své životy za oceánem a místo toho se tady váleli v hlíně a nechali se svými nadřízenými okřikovat u rozcvičky. Dneska však křičeli hlasitěji a poměrně jinak. Přešla chladnou chodbu až k zadním dveřím, které vedly do kuchyně. Obratně hmátla za sporák, načež její prsty zavadily o skleněné hrdlo lahve. Usmála se.

Kuchyně, stejně jako všechno ostatní v budově, byla zastaralá a zatím fungovala jen na dobré slovo. Zdi i povrch nábytku byl oprýskaný a zažloutlý. Nebýt instantních dávek MRE, kterým stačila jen vařící voda, pravděpodobně by tu pomřeli. Nic jiného než vařit vodu v kuchyni ani nebylo možné, a pokud by se něco jiného přece jen někomu podařilo, nejspíš by z jídla dostal žloutenku soudě dle špíny, která tu všeobecně panovala.

Nalila si pár loků whisky do svého hrníčku s vánočními motivy a schovala láhev zpět. Takový luxus jako barové sklenice tady bohužel neměli.

Mezitím hlasy ze dvora ustaly. Sophie se s hrnkem v ruce přesunula k oknu, aby zhodnotila, zda jsou vojáci vyřízení a neschopní zápasu. Podle křiku však dnes dostali zabrat. To ji těšilo.

Když však nahlédla z okna na dvůr, ležel tam jen jediný muž. Vypadal vyčerpaně, což se Sophii zamlouvalo. Přimhouřila oči a podle rusých vlasů rozeznala Eddieho Cringela. Ostatní muži se šli pravděpodobně převléct a osprchovat a nechali svého ping-pongového šampiona vyřízeně nabrat síly. Muži takhle po tréninku lehávali vždy, když dělali sklapovačky. To je obvykle bolelo celé tělo, tudíž nebyli schopni ani jít se převléct. Být tady se Sophii Karen, přiťukla by si s ní na jejich dnešní vítězství. Eddie Cringel byl ze hry.

Znovu si upila z hrnku a nechala hřejivou tekutinu sklouznout do krku. Venku za okny se prohnal ostrý vítr, to bylo pro toto období roku celkem přirozené. Nárazově tady mnohdy dosahoval opravdu velké síly. Cítila hučení, jak se vzduch proháněl okolo zdí a narážel do překážek. Pohlédla dolů na Eddieho a podivila se nad tím, jak může ignorovat ty bodavé nárazy zrnek písku do jeho tváře.

Vítr udeřil znovu a nevídanou silou. Hlava Eddieho Cringtona se překulila na bok zahleděla se Sophii přímo do očí. Ta zděšením upustila hrnek s alkoholem a šokovaně se zalkla. Už na ni nehleděl Eddie, jen jeho oči. Skelné, prázdné a bez života. Náhle obnažený krk nabídl Sophii pohled na dlouhou krvácející jizvu pod bradou. Teď dokonce spatřila i kaluž krve, která se pod jeho tělem postupně rozšiřovala.

Aniž by o tom přemýšlela, hlasitě zaječela a s hrůzou odskočila od okna. Cítila, jak se třese po celém těle. Co se stalo? Kde jsou všichni? Je tu sama, na dvoře leží mrtvý muž a všude panuje hrobové ticho. Nedokázala přemýšlet jasně. Bezděčně znovu vyhlédla z okna v domnění, že se jí to celé jen zdá, ale Eddie nezmizel.

Překotně se nadechla a snažila se zhluboka popadnout dech. Nešlo to, hruď i hrdlo měla sevřené. Svaly po celém těle dostávaly bolestivou křeč. Chtěla zakřičet o pomoc, ale místo toho dokázala vydat jen několik ochraptělých zvuků. Opřela se o starý rozviklaný stůl uprostřed kuchyně a snažila se zůstat na nohách. Cítila v nic slabé brnění. Musí pryč. Ať už se stalo cokoliv, musí najít Joshuu.

Náhle v chodbě zaslechla dusot několika těžkých bot. Slyšela někoho otvírat dveře a rabovat v místnostech. A pak přišly hlasy. Přestože se místní jazyk pilně učila, hlubokému chraplavému hlasu s cizím dialektem, nerozuměla. To však nemusela. Stačilo jí to k tomu, aby věděla, že je v nebezpečí. Udělala dva dlouhé kroky k dřevěným dvířkům v rohu kuchyně vedoucích do kumbálu. Její tělo ovládl adrenalin a značné zděšení, takže místo dvou dlouhých kroků, které jí do úkrytu scházely, se ke dveřím kumbálu spíš dokutálela.

Ocitla se v malé komůrce, asi tak o třech metrech čtverečních. Trochu moc horlivě za sebou zabouchla dveře a doufala, že ten zvuk na chodbě nikdo neslyšel. Pohotově třikrát otočila klíčkem v zámku a zalezla do hromady prostěradel mezi kbelíky a mopy, které po neúspěšných úklidech zůstaly zapomenuté právě tady. Zavládlo ticho a tma.

Sophie se schoulila k zemi a stočila do klubíčka. Třásla se po celém těle a vyděšeně vzlykala, přestože se snažila být co nejvíc potichu. Při každém dalším hlasitém zvuku značícím další vyražené dveře, sebou trhla a zasténala. Ať už to byl kdokoliv, blížil se.

Když se zvuky přiblížily natolik, až si byla Sophie jistá, že co nevidět vtrhnou do kuchyně, zakousla se do své vlastní pěsti jednak, aby zabránila drkotání zubů a jednak nářkům, které jí nechtěně unikaly z hrdla. Cítila, jak jí slzy stékají po lících a dopadají na podlahu. Neměla sebemenší šanci, aby to zvládla. I kdyby zůstala zticha, přece by někoho, kdo tak precizně prohledával celé patro, nenapadlo se nepodívat i za tyto dveře.

Takže tady zemře. Položí život za něco, co jí poslední dobou ani nepřišlo důležité. Sama. Bez přátel. Bez rodiny. Když odlétala do Afghanistánu, několikrát ji napadalo, že by se odtud nemusela vrátit, nicméně s narůstajícím pocitem bezvýznamnosti její práce, na tuto alternativu přestala pomýšlet. A teď tady ležela, tiskla se k podlaze a čekala na smrt. Ještě nebyla ani zdaleka připravená.

V momentě, kdy se i kuchyní rozlehl dusot páru bot, trhla sebou i Sophie zamčená v komoře. Slyšela, jak někdo prochází kuchyní a opatrně našlapuje. I to však dokázalo rozvrzat staré podlahové desky, tudíž se dalo přesně odhadnout, kde se osoba nachází.

Když kroky utichly těsně před dveřmi k ní, na malý moment Sophii napadlo, že snad může jít o pouhý vtip. Třeba to na ni všechno narafičili. Třeba ji Karen nechala samotnou schválně. Třeba si Eddie lehl na dvůr a předstíral mrtvého. Třeba právě teď za dveřmi stojí Joshua a popadá smíchy dech. To by se k nim hodilo. Kdyby šlo o opravdový útok na ambasádu, určitě by se střílelo, jenže tady nezazněl ani jeden výstřel za celou dobu. Něco na tom nehrálo. Místo úlevy však začínala Sophie pociťovat obrovský vztek. Ležela tady, vyděšená k smrti, zatímco milost pánové se dobře baví.

Osoba za dveřmi vzala za kliku. Zamčené dveře se však neotevřely.

Sophie si otřela slzy o jedno z prostěradel, které po tmě nahmatala. Promnula pěsti protože cítila, že to někdo jménem Joshua Berley zatraceně schytá. Nepřipadalo jí to vtipné ani na moment.

Než však stačila vstanout ze země a odemknout, osoba za dveřmi pár kroků poodstoupila. Sophie zaslechla jakýsi kovový šramot. Než si stačila zvuk spojit s přebíjením zbraně, dřevěné dveře provrtalo několik kulek. Němě klečela uprostřed místnůstky s očima vytřeštěnýma. Kroky se pomalu oddalovaly pryč z kuchyně, dokud neutichly úplně.

Sophii píchla včela. Nebo si to alespoň myslela, dokud nesjela pohledem ke své paži. Místo jizvy z očkování proti tetanu nyní zela díra. Hluboká a zakrvácená. Uvědomila si, že je postřelená. Teprve tehdy to začalo bolet. Cítila křečovitou bolest po celé ruce. Horká krev jí stékala dolů do dlaně a Sophii se udělalo nevolno. Dokázala jen zírat na dveře s několika dírkami po projektilech, kterými k ní nyní proudilo denní světlo.

Hodnou chvíli bez hnutí klečela. Připadala si, jako by s ní mozek přestal spolupracovat. Nedokázala v mysli udržet jedinou jasnou myšlenku. Slzy a třas se vrátily.

Když po několika minutách procitla, vzala do rozklepaných prstů kus prostěradla a omotala si ho okolo ruky. Aby zabránila většímu krvácením, zdravou rukou vzala za jeden konec prostěradla a zatáhla. Bolest, kterou si tím způsobila, jí přiměla skousnout zuby a zatnout veškeré svalstvo v těle. Cítila v puse pachuť krve, načež si uvědomila, že si mimo jiné přikousla jazyk. I ten začal bolet až po prvotním šoku. Nic však nedokázalo přebít křeč, která vycházela od paže.

Sophie tiše sténala. Cítila, jak se jí zatemňuje před očima, jak ani nevnímá, že leží na podlaze. Jako by se ocitla ve vzduchoprázdnu jen se svou bolestí.

Ta náhle, hned potom, co přesáhla hranici únosnosti, polevila a její tělo se bezvládně svezlo po hromadě prostěradel na podlahu.