Když se probudila, slunce už na ni tolik nesvítilo, po písku nebylo ani památky a rozžhavený asfalt též zmizel. Cítila se mnohem lépe a její mysl teď dokázala uvažovat v širších souvislostech. Při pohledu na levé zápěstí spatřila stále zavedenou infuzi a nad ní u krycí vojenské sítě zavěšený plastikový pytlík s čirou tekutinou napojený hadičkou přímo k jejímu zápěstí. Hlavu měla obvázanou a rány od odletujících střepin skla auta ošetřené. Opatrně se nadzvedla v loktech a rozhlédla se okolo. Před sluncem ji chránila vojenská maskovací síť zavěšená z jedné strany na terénním autě a z druhé upevněná dřevěným kůlem. Ona sama stále setrvávala na jednoduchých plátěných nosítkách podložených několika plechovými bednami s municí.

„Dobré ráno, sluníčko," pozdravil hrubým hlasem muž přicházející do stanu. Stejně jako jeho tři společníci, i on měl na sobě světle hnědou vojenskou uniformu, ochrannou vestu a vysílačku. Pátý voják se lišil jen zbraní, kterou držel v rukou a municí v pásech okolo vesty. Ochrannou přilbu měl pověšenou za opaskem.

„Jsem podplukovník Grant," pronesl teď už vážným hlasem muž, „podle hlášení údajně rozumíte anglicky. Máme na vás pár zásadních otázek."

„Ano," vydala ze sebe.

„Jak se jmenujete? Odkud jste? A co zatraceně děláte v první linii útoku na Irák?"

Tázaná se několikrát porozhlédla okolo sebe na všechny tváře, které jí teď visely na rtech a zvědavě čekaly na odpověď.

„Jsem Sophie Reyesová. Pocházím z Tucsonu v Arizoně. Studuji společenské vědy na univerzitě ve Washingtonu a tady jsem přijela sesbírat materiál na diplomovou práci."

Podplukovník Grant, stejně jako zbytek mužů, na ni zíral s nevěřícným výrazem. Chvíli bylo ticho, které však prolomil kolemjdoucí voják se samopalem, když se začal divoce řehtat. „To mě poser, Američanka z Arizony."

„Desátníku Masone," napomenul ho klidným hlasem jeden z mužů, „věnujte se laskavě své práci."

Muž na sedící ženu několikrát zamrkal a než zmizel za rohem dalšího stanu, zakřičel: „Hej, Arizono! A rozum nemáš odjakživa nebo jsi o něj přišla až na vysoké?"

„Poručíku Sandersi," obrátil se podplukovník na jednoho z mužů, který pokáral Masona, „navrhuji vám zvážit kárné napomenutí pro desátníka Masona."

„Souhlasím, pane," přikývl Sanders. Na první pohled šlo o velice mladého muže s milým výrazem v obličeji a klidnou povahou. Nicméně i Sophie poznala, že pokud na to přišlo, nebylo radno si s ním zahrávat.

„Tak tedy, slečno Reyesová," obrátil se k ženě opět podplukovník, „uvědomujete si vůbec, co za pitomost jste provedla?"

„Naprosto, pane," sklopila Sophie pohled k zemi. „Omlouvám se."

„Zatraceně, ženská," ulevil si, „víte vůbec, co by to bylo za skandál, kdyby se rozneslo, že jsme pustili bomby na příslušníka USA?! A navíc studenta! A ještě k tomu ženu! To by potom Saddám byl náš absolutně nejmenší problém oproti americkému bulváru. A co teprve feministky, do háje, ty by nás udolaly s tou svou propagandou o útlaku žen."

Nic na to neříkala. Tváří v tvář rozohněnému muži v uniformě jí naprosto vyschlo v ústech.

„Ale co by jim vlastně bylo do toho. Mohla byste být taky na cucky a věřte mi, že tady by se nikdo neobtěžoval sbírat a prověřovat mrtvoly od silnice!" Podplukovník teď už křičel a celý vztekem zrudnul. Jeho černý knír kontrastoval s červenou pokožkou a na čele se mu objevilo pár kapek potu. „Doufám, že vám ta debilní diplomka za to stála!! Jen si to představte, pánové," obrátil se ke svým kolegům, „průzkumný prapor a pověst celého námořnictva málem zničila jedna debilní diplomka! Jak je vůbec možné, že jste se dostala do válečné zóny? Ujišťuji vás, že to ústředí bude vyšetřovat a pokud se prokáže, že jste nelegálně prošla přes hranice, svou diplomku si můžete dopsat tak maximálně z vězení."

Všichni mlčeli. Na Sophii postupně začal dopadat význam podplukovníkových slov. Mohla být mrtvá. Ten den se jen snažila najít odvoz do vedlejší vesnice, aby mohla dál zkoumat dopady na Iráckou společnost a životní poměry v období útlaku. Pravdou bylo, že tu setrvávala již několik měsíců a když přijela, hranice ještě uzavřeny nebyly, proto z vyšetřování celé věci neměla strach. Neudělala nic nelegálního. Ten osudný den se nechala svézt jedním starším prodejcem kozích kožešin a spolu s dalšími trhovci se tak přesunovala k dalšímu obydlí. Pak už si pamatovala jen tóny orientální hudby linoucí se z rádia a překvapené výkřiky lidí z aut, když se z nebe sneslo několik vojenských stíhaček a na zem dopadla první nálož. Pak druhá. Třetí. Čtvrtá. Kolona vozidel byla v tu chvíli v plamenech a nebýt Sophiiných mladých nohou a notné dávky štěstí, když vyskočila z auta a rozběhla se pryč co nejdál, byla by teď někde mrtvá, možná usazená stále v sedadle s nikdy nedokončenou diplomovou prací, ani vysokou školou a ani životem. Ještě teď by seděla v autě, možná seškvařená žárem výbuchu a možná rozcupovaná na kousíčky, jak přednesl podplukovník.

„Moc se omlouvám, pane," pronesla upřímně a zadívala se muži zpříma do očí. „Jakmile to bude možné, zmizím."

„No, to asi hned tak možné nebude, slečinko," řekl rozzuřeně, „nebo si snad myslíte, že vás vysadíme na první autobusové zastávce, kterou uvidíme? Teď jste můj problém. Můj a jen můj. Mezitím co jste tady vyspávala naše vzdušné nálože, jsem já volal na vrchní velení. Armáda Spojených států není cestovka, aby posílala vrtulníky pro každého idiota, jako jste vy, drahá. Přistát s přepravním vrtulníkem v dostatečně nezajištěné první linii se rovná sebevraždě a my nemáme čas vás převážet do týla. Máme daleko větší starosti a jedním z nich je jeden parchant, co si vysedává v Bagdádu a snaží se nás nasrat!"

„Chápu, pane," řekla klidně Sophie, „co tedy mohu udělat?"

„Dobudete s námi Bagdád," pronesl s falešným úsměvem. „Sandersi, pokud vím, tak v jednom z vašich vozidel je volné místo," otočil se na mile vypadající ho nadporučíka. „Můj problém je teď i váš problém," zasmál se kysele.

***

Když se později toho večera začal prapor balit a chystat se k dalšímu přesunu, přišel do Sophiina stanu Sanders a oklikou kolem tábora ji vedl k jednomu z vojenských vozů. „Podle toho, co se říká, prý umíte arabsky."

„Ano," odpověděla souhlasně, „je to sice výsledek samostudia, ale doteď jsem se kupodivu domluvila dobře. Proč se ptáte?"

„Abych to totiž shrnul. Do předních linií poslali celkem pět tlumočníků. Na celý náš pluk zbyl jeden."

„Dobýváte Irák s jedním tlumočníkem?"

Na to se Sanders pousmál. „Tak nějak."

Sophie nakonec usoudila, že ten muž vypadá opravdu mile a soucitně. Stejně jako většina vojáků měl krátce střižené vlasy a oholenou tvář. Když si tentokrát nasadil helmu, vynikly tím jeho velké, čokoládově hnědé oči. Bylo jednoduché si ho představit jako obyčejného usměvavého mladíka z Ameriky.

„Hele, Arizona!" zakřičel odněkud z dálky Mason. Jeho jméno už si stačila Sophie zapamatovat až příliš dobře. „No tak, Phile! Snad se s námi taky rozdělíš, ne?"

„Na to si budeš muset zvyknout, alespoň těch pár dní. Postupujeme rychle, do Bagdádu to vyjde tak na týden, pokud bude cesta bez komplikací," zašeptal jí spěšně. Rázně se pak rozešel směrem k desátníku Masonovi a zastavil až těsně u něho. Sophie ho kvapně následovala.

„Desátníku, byl jste napomenut jednou," řekl tichým, ale výhružným hlasem Philip Sanders, „očekávám, že podruhé si z toho vezmete konečné ponaučení. Neserte se do cizích věcí. A už vůbec ne do věcí, které mám na starost já. Protože, pokud se nemýlím, jsem nadřízeným vašeho týmu zase já, a to můj finální posudek rozhodne o vaší kariéře u námořnictva, popřípadě o nápravném řízení. Takže se laskavě uklidněte. Nebo chcete převelet k týlařům?"

„Rozumím, pane," pověděl pevně Mason a přikývl. Udělal dobře, že ustoupil, pomyslela si Sophie. Poručík Sanders sice vypadal mile, ale jen do doby, dokud ho někdo nenaštval.

Procházeli dál táborem. I přes tmu, která v momentu nastala, si nikdo neopovážil stěžovat a jen v tichosti balili bedny, stany a připravovali auta. Když však každého z vojáků míjela dvojice Sophie a poručíka Sanderse, jejich oči si nalezenou civilistku několikrát pořádně přeměřily. Sophie na sobě cítila všechny ty chlípné pohledy a snažila se také vše ignorovat. Věděla, že jedinou věcí, která stojí mezi ní a vojáky, je Sanders.

„Už měsíce jsme neviděli pořádnou ženskou," zaslechla odněkud, „a když už tady nějakou máme, tak od nás očekávaj jako co? Že nad tím jenom pokrčíme rameny?"

Sanders všechny příchozí poznámky úspěšně ignoroval, ale i přesto si byla Sophie jistá, že si ty muže bude pamatovat.

Po průchodu táborem se poručík zastavil u posledního vojenského vozu, okolo kterého se potulovali čtyři vojáci. Všichni svým věkem mohli zhruba odpovídat Sophii. Možná proto Sanders vybral tento vůz, chtěl, aby si s nimi rozuměla. Jeden z nich sídlil ve střílně na střeše auta a bouchal do zásobníku upevněného na boku mohutné zbraně kovovým páčidlem.

„Je to k hovnu, Rayi," zaklel na vojáka, který dřepěl na kapotě a sledoval jeho počínání, „prostě se to zase seklo."

Další dva z mladíků seděli ve vozidle, jeden u volantu a další na jednom ze dvou míst na zadním sedadle.

„Desátníku, Maere," oslovil vojáka na střílně poručík Sanders, „máte nějaký problém?"

„Nefunguje zbraň našeho čelního vozidla, pane," odpověděl za něho Ray.

„Prostě se sekne zásobník a nedá ani ránu," rozhazoval rukama Maer.

Sanders mrštně vyskočil na kapotu za Rayem a zadíval se na nefunkční zbraň. „V čem je problém?"

Ray si založil ruce na prsou. „Je v něm písku jak sraček a zadrhává se," pověděl, „nevím, na co ten zásobník konstruovali, ale válka v pouštních oblastech to rozhodně být nemohla. Žádám o povolení k obití plechem nebo nějakou látkou, abychom alespoň zacpali hlavní zrezivělé otvory, kudy písek prochází."

„Obávám se, že to neprojde," pokrčil rameny poručík. „Stejně jako máme standard odívání, mají i bojová vozidla svá pravidla. Přednesu ale váš problém u Granta, mezitím to nějak vyřešte."

„Nějak vyřešte," zakroutil nevěřícně hlavou Ray, „pane, dovoluji si upozornit, že nespolehlivost této zbraně může vést ke ztrátě na životech, pokud nebudeme schopni se bránit při nepřátelské palbě." Na to, jak ještě před chvílí přirovnával písek k lidským výkalům zněl jeho hlas najednou až příliš diplomaticky.

Poručík seskočil z vozu a zadíval se na Raye. „Seržante Clarku," řekl, „být po mém, nechám vám sehnat materiál hned. Bohužel po mém není. Oficiální stížnost směřujte na plukovníka Granta."

Atmosféra u vozidla se skoro dala krájet a Sophie si na chvíli přála zmizet pod zem. Jedinou výhodou toho všeho bylo, že si jí dosud skoro nikdo ani nevšiml. Až na vojáka usazeného za volantem vozidla, který se vzhledově až nebezpečně moc podobal desátníku Masonovi. Muž v tomto autě mu sice byl neobvykle podobný, nicméně menší a drobnější. Šklebil se na Sophii ze svého sedadla a vyklepával botou do nárazníku jakousi melodii. Vypadal, že je mu celá situace naprosto ukradená.

„Jsem tady ale z jiného důvodu, pánové," pronesl poručík, „tady slečna Reyesová pojede s vámi. Očekávám slušné chování a taky, že na ni dáte pozor."

Ray věnoval ženě stojící opodál jeden z letmých ledových pohledů, seskočil z kapoty a pohlédl na poručíka. „Bez funkčních zbraní nedáme bacha na nikoho."

„Mohl bych vás trochu popřeházet a poslat ji dozadu. V tvých rukou ale bude ve větším bezpečí, Rayi."

Odpovědi se mu nedostalo. Ray se jen v tichosti sebral a odporoučel někam do tmy směrem k ostatním týmům, které se taktéž chystaly na cestu.

„Chovejte se slušně," řekl naposled Sanders a vydal se stejným směrem k velitelskému stanu.

Mezi čtveřicí se najednou rozhostilo trapné ticho. Bylo slyšet jen ostrý vítr, který se najednou přihnal odněkud z horských oblastí a poručíkovy vzdalující se kroky.

„Můžeš si sednout dozadu vedle Franklina," řekl po chvíli voják podobný Masonovi. Jeho usmívající se výraz ho stále neopustil. Tvářil se, jako by byl místo války Iráku svědkem jen nějakého cirkusového představení.

„Ahoj," pozdravil Sophii mladík na zadním sedadle, „jsem Lucas Franklin."

„Sophie Reyesová," stiskla mu opatrně ruku. Pomyslela si, že je to od něj milé a byla ráda, že bude sdílet sedadlo s někým normálním. Přestože se mezi nimi uprostřed zadního prostoru vyskytovaly ještě nohy desátníka Maera, který tak mohl pohodlně pobývat na střeše otvorem ve vozidle, připadala si s Lucasem stejně dost na těsno.

„Hele, debile," otočil se z předního sedadla před Lucasem řidič a se smíchem na něho pohlédl, „nehraj si na slušňáka, všichni víme, že se jí chceš jen dotknout."

„Drž hubu," řekl Lucas a otočil se ke svému okénku.

Řidičova pozornost se teď obrátila na Sophii. „Už se ti stačil pochlubit, jak nechal pochcípat pár civilistů? Co, Frankline?"

„Zavři hubu, Masone," odvětil otráveně Lucas a snažil se svého kolegu ignorovat.

Sophii však zaujala jiná věc. To příjmení. Stejné jako měl voják, který se jí posmíval. „Nejste tady Masonové náhodou dva?"

„Jo, Carl je můj brácha, se kterým naneštěstí sdílím celý pluk" našpulil naštvaně rty, „prý už tě pokřtil na Arizonu, slečinko. Já jsem Finn. Posere se vzteky, až zjistí, že tě máme v autě my."

Nohy vedle Sophie se najednou pokrčily a dovnitř vozu si přidřepl desátník Maer. Sundal si přilbu a odhalil tak husté hnědé vlasy. Zelené oči mu i v té tmě lišácky zajiskřily. „Winston," představil se.

„Sophie, těší mě," odpověděla s úsměvem potřásla mu rukou. Stejně jako Lucas, i on se k ní choval normálně a přátelsky. Od žádného nepřišel ani náznak podobného pohledu, jaký měli vojáci, když procházela s Phillipem Sandersem skrz tábor.

„Aaah," zabručel Finn, „vypadá to, že tady vlasatýmu Paulovi McCartneymu se líbíš taky. No to mě poser. Jak je možný, chlape, že ti to háro ještě nezakázali?"

Mezitím co Finn mluvil, se Winston vyšvihl opět na střechu, takže v interiéru vozidla se nacházela jen spodní část jeho těla. „Nosím helmu, vole."

Finn si zamyšleně prohrábl své krátké černé vlasy. „Je to na nic."

„Hele, Arizono," houkl na ni po chvíli zase, „pod Rayovým sedákem jsou nějaký starý hadry. Hoď si na sebe aspoň tu blůzu, nebo se zhmotní kretén Goldsten a sjede nás všechny jak ve školce kvůli zásadám odívání."

Když Sophie zašátrala pod předním sedákem, opravdu nahmatala měkké oblečení. S radostí si ho na sebe oblékla, bylo jí taky hned tepleji. V pouštních dnech sice většina lidí umírala horkem, v noci však teploty prudce klesaly mnohdy až na bod mrazu.

„Takže ten poslední," zajímala se Sophie, aby nestála řeč, „ten Ray. To je váš velitel?"

„Jo," pověděl Finn, „dám ti bratrskou radu, Arizono. Seržanta Clarka tady už tak všechno sere, proto si dávej bacha, abys ho zvlášť nenasrala ještě ty. Pro dobro celého týmu. Podívej se třeba tady na debila Franklina. Když trefil těch pár civilů, Ray si zalezl na celý den pod auto, opravoval vstřikování a s nikým se nehodlal bavit. Neslýchal jsem o jeho velkých činech v Afghánistánu jen proto, abych pak mohl konečně sloužit pod ním a on se na nás nasral."

„Rozumím."

„Velice ti děkuju," odvětil sarkasticky Finn.

Dál seděli v tichosti. Myšlenky už se Sophii pomalu začínaly spojovat a dávat dohromady obraz vzpomínek z rána, kdy ji našli na silnici. To Finnův bratr tehdy zakřičel "Ty vole, ženská." A právě seržant Clark byl ten, co volal do vysílačky, poprvé na ni promluvil a snažil se nahmatat tep. Společně s ním si vybavila i ty neobvykle průzračné modré oči. Všechno do sebe přesně zapadalo. Rozhodla se, že až bude seržant v lepší náladě, o samotě mu poděkuje. A stejně tak i chlapíkovi jménem Gibson, který byl nejspíš zdejší zdravotník.

Mlčky dál seděli v autě a čekali. Zdálo se, že celý prapor už má sbaleno, nicméně Clark stále nebyl k zastižení a rozkazy nepřicházely. A tak se čekalo. Po necelé půl hodině, což Sophie dokázala zjistit z Lucasových malých digitálních hodinek, které neustále kontroloval, si Finn začal pobrukovat Proud Mary od Tiny Turner. Zvrhlo se to natolik, že se po chvíli snažil svůj skřehotavý hlas posunout výš a výš. Znělo to jako když tahají kočku za ocas a k tomu mlátí psa pohrabáčem. Zvláštní bylo, že Finnovi i všem ostatním bylo naprosto jedno, že píseň nedokáže vyzpívat. Zrovna takovému Lucasovi hrál v obličeji trpitelský, ale smířený výraz. „Jedním z projevů toho, že už jsi nějakou dobu ve válce je, že se ti chce občas hodně zpívat."

Finnovo další pěvecké vystoupení přerušilo až telefonní sluchátko napojené na velkou plechovou krabici mezi spolujezdcem a řidičem. „Bravo 1, tady velení, prý sem máte ještě poslat Arizonu. Přepínám." Přestože byl mimo jiné i za tuto přezdívku Finnův bratr okřiknut, zdálo se, že se oficiálně ujala.

Finn vzal telefonní sluchátko a ze své strany něco do krabice nastavoval. Je to radista, uvědomila si v tu chvíli Sophie. Co přesně prováděl nešlo úplně vidět, ale vzala by jed na to, že právě ladil frekvence. Netrvalo mu to ani pět sekund. „Tady Bravo 1. Rozumím."

„Já tam s tebou nejdu," řekl Finn, když položil sluchátko, „mně se nechce."

Sophie už se pomalu chtěla z trucu vydat k velitelskému stanu sama, přestože si přesně nepamatovala jeho polohu a mezi ostatní vojáky se jí moc nechtělo.

„Já jdu," řekl po chvíli Winston, „celej den stojím, tak se aspoň projdu. Finne, dej mi pár balíčků těch Skittlesek, co jsme našli tuhle u silnice, třeba je s klukama vyměním za trochu cigaret."

A mezitím co Sophie vystoupila z auta a připravila se k odchodu, Winston seskočil ze střechy přímo k Finnovým dveřím, kde si předali pár balíčků.

V tichosti se vydali zpátky k velitelskému stanu. Naštěstí už byla většina vojáků sbalená a nastoupená ve vozidlech, takže jich mnoho nepotkali. I to málo jí však věnovalo dost intenzivní pohledy.

„Za chvíli si zvyknou," řekl do ticha Winston, jako by věděl, o čem zrovna přemýšlí, „jen se prostě nestává, že by se na frontě objevila Američanka nebo někdo opačného pohlaví. Je to dlouho, co naposled viděli holku."

Sophie se pro sebe chápavě pousmála, přestože to Winston nemohl vidět. "Dík za upřímnost."

Snažila se odhadnout jeho věk, ale nedokázala ho určit přesně. Vypadal jen velmi mladě. Vlastně jí připadali ještě s Lucasem nejmladší. Docela ho litovala za přezdívku, kterou díky svému vzhledu dostal. Paul McCartney. Jedinou věc, kterou měl s tímto interpretem společnou, byly pouze a jen ty husté vlasy.

Před stanem se s ní Winston rozloučil a odebral se za skupinkou vojáků se svým balíčkem Skittles. Muži ale, jako by je sladkosti vůbec nezajímaly, Winstona zvědavě obestoupili a uvnitř hloučku se strhl zajímavý rozhovor. Sophie nemusela moc přemýšlet, aby si domyslela, o čem, nebo spíš o kom, se tak mohou bavit. Raději vešla do stanu. Byl poslední v celém táboře, a i tady se dalo rozpoznat, že se co nevidět bude vyrážet pryč. Všechny bedny, přístroje a dokumenty byly již odneseny a prostor zel prázdnotou. Uvnitř postával podplukovník Grant spolu se svými dvěma asistenty, z nichž jeden musel být, stejně jako Finn, jeho radista. Dále se ve stanu nacházelo pár dalších poručíků, se kterými se setkala už dřív při první návštěvě. A pak také seržant Clark. Stál opodál s kamenným výrazem a pohledem zabodnutým do země. Neměl helmu, a navíc byl nasvícený jediným zdrojem světla v prostoru, petrolejovou lampou. Odhadnout jeho věk se zdálo být těžší než u Winstona. Ray rozhodně byl mladý, nicméně větrem ošlehaná tvář mu pár let přidávala. Na rozdíl od Winstona neměl tolik dlouhé vlasy, ale ani ne tak krátké jako nadporučík Sanders. V záři petrolejky jeho barva vlasů pableskovala zlatými odstíny, nicméně Sophie odtušila, že seržant bude spíš špinavý blond. Když na ni však upřel své modré oči ihned potom, co si odkašlala, aby upozornila na svou přítomnost, stáhly se mu koutky úst a v jednom letmém momentu se zase otráveně zadíval kamsi do prázdna. Založil si ruce na prsou a odhalil tak hrubé dlaně s elegantními dlouhými prsty. Ruce, které dobývaly Afghánistán, pomyslela si Sophie.

„Volali ze štábu," pronesl podplukovník Grant přímo k ní, „v Bagdádu vás definitivně předáme. Bude to otázka několika dní. Depherte?"

Jeden z Grantových mužů vytáhl z kapsy malý zápisník a odebral se s ním k Sophii. Grant mezitím začal vysvětlovat zítřejší plány.

„Vaše průkazy totožnosti hádám shořely," odhadl Dephert, „pokud byste si ale na některé vzpomněla, moc by nám to pomohlo. Na štábu si chtějí ověřit vaši totožnost, obeznámit příbuzné, zkontrolovat vás v registru Američanů s dočasným pobytem v Iráku, popřípadě zkontaktovat pojišťovnu, přežila jste bombový útok, třeba něco dostanete. Prostě formality. Hlavně potřebujeme vědět, kdo jste."

Sophie souhlasně přikývla. Depherta však dokázala poslouchat jen na půl ucha. Nedokázala se soustředit, když periferně pozorovala, že se pohled seržanta Raye Clarka často s podmračeným výrazem stáčí neustále k ní. Co měl za problém? Jako by snad mohla za to, že se americké letectvo rozhodlo masově zavraždit celou konvoj civilistů.

„Budu znát jen rodné číslo, je mi to líto," omluvila se Sophie Dephertovi.

„Číslo pasu, občanského průkazu...nic?"

„Bohužel," pokrčila rameny. „S takovou situací jsem nepočítala."

„Dobře," přikývl nakonec Dephert, „tak tedy pro začátek celé jméno, rodné číslo, adresu bydliště, kontakt domů."

Když Dephertovi oznámila všechno, co věděla, byla Sophie požádána, aby počkala před stanem, než skončí porada. Mezitím už se okolí naprosto vyklidilo, takže nemusela čelit žádnému z pohledů vojáků. Všichni nejspíš ještě na chvíli zalezli do aut, aby si mohli pospat, než vyrazí opět na cestu. Navíc začínala být, jak už bylo v noci v této zemi zvykem, pěkná zima, že by jen šílenec postával venku a pomalu zmrzal. Sophie však nemínila pokoušet ničí trpělivost a raději zůstala na místě a čekala. Už tak se zdálo, že svou přítomností nikoho moc nepotěšila. Rozhodně si nepřála, aby to všechno takto skončilo. Litovala toho, že si svůj nápad nenechala vymluvit. Tak zoufale se hnala za perfektní diplomovou prací, že nehleděla na okolnosti, a po neúspěchu při získání velice ceněné stáže se rozhodla vzít věci do vlastních rukou. Příští týden chtěla odjíždět, to se jí možná vyplní, jenže ne tak, jak si představovala. A málem ji to všechno stálo život. Ji sice smrt minula jen malým obloukem, ale mnohé vesničany, co se vydali na trh, zasáhla přímo. Na mysli se jí vybavily oddělené končetiny, mrtvé oči, trosky, krev a kouř. Její tělo se pod náporem vzpomínek samovolně roztřáslo. Vždyť před nimi jela rodina s dětmi! Čerstvě sevzdaný pár! A i ten milý řidič, co neustále mluvil o své malé farmě koz za vesnicí, i jeho potkala smrt. Sophie jen mohla doufat, že zemřel rychle a bezbolestně.

„Zima nebo posttrauma?" zeptal se hlas za jejími zády. Zděšeně odskočila.

„Z obojího trochu," odpověděla Rayovi, který si zrovna nasazoval přilbu a zapínal si uniformu až ke krku, aby zabránil šíření zimy.

„Vyspíš se z toho," řekl a vydal se k jejich autu, zatímco se ze stanu začali hrnout i ostatní muži. Sophie ho následovala.

„Chtěla bych ti poděkovat," řekla, když ho dohnala, „že jsi mě tam zachránil."

„Nečekal bych, že si to budeš pamatovat," pokrčil rameny, jako kdyby o nic nešlo, „a nedělal bych z toho vědu. Kdybych to neudělal já, udělal by to někdo jiný."

„I tak ti děkuju."

Ignoroval ji a jen mlčky procházel táborem ke svému týmu.

Když dvojici z dálky zahlédl Finn, sladce zamával z okýnka. „Tak co, Rayi? Jak bylo na poradě kreténů?"

Odpovědi se mu dostalo, až když Ray zaujal svou pozici na sedadle spolujezdce. „Už nechci Phila nikdy zastupovat."

Finn se zachechtal. „Kdo umí, ten dělá. Kdo neumí, ten velí."

„Kde je, do háje, Winston?" zamračil se Ray, když si všiml absence pátého člena posádky.

„Šel nám vyměnit bonbóny," zamrkal na Raye Finn. Očividně mu udělalo radost, že měl Winston průšvih.

„To je kretén," protřel si obličej Ray a protočil oči. S povzdechem se znovu obrátil na Finna. „Máme ihned vyrážet. Kam šel?"

„Arizono?" zeptal se místo odpovědi Finn.

„Bylo to auto nedaleko velícího stanu," řekla v rychlosti Sophie. Na svou novou přezdívku už si, ačkoliv proti své vůli, začínala zvykat. „Nemělo střechu."

„Tak startuj," pobídl Ray Finna, „jedeš navštívit brášku."

„Parchant," odplivl si Finn, „vždycky žral sladký už když byl malej. U babičky jednou sežral celou bonboniéru, kretén. Blil z ní pak dva dny v kuse, protože ji tam babča měla ještě vod dvaapadesátýho."

„Drž hubu a jeď, prosím tě," povzdechl si Ray.