Uplynulo pár hodin od polibku s Natakasem, ten byl kdesi ve stanu a dával si zasloužený odpočinek po lovu, zatímco já jsem se procházela po táboře sem a tam, aby bylo vidět, že jsem opravdu nikam neutekla, kvůli pomoci a záchraně.

Kdo by mě taky asi chtěl zachraňovat jsem přeci psanec a do města opic se nemůžu vrátit tak jako jiní když vedu cejch lidí. Vůdce tábora byl se svou ženou a synem u ohniště a dávali si večerní dýchánek se zbytkem stařešin a nejspíš i přátel a známých z jejich rodin. Přitom jak jsem to viděla jsem sama pociťovala hlad, tak jsem se pokusila se nějako nemístně přicpat mezi jejich řady a vzít si aspoň kus jídla. Vrčení a vražedné pohledy ovšem říkali něco jiného tak jsem si vzala co šlo a rychle jsem se odebrala k okraji toho dění, abych to vše mohla pozorovat zpovzdálí a klidem i když kolem chodily hlídky sem a tam jako stádo ovcí.

Podívala jsem se k nebi a mírně jsem si povzdychla a potom jsem se pustila do ukořistěného jídla, problém byl jen v tom, že to chutnalo divně, ale co se dalo dělat a ještě mi chyběla voda, kterou bych to spláchla, takže jsem se začala rozhlížet kde bych ji tak mohla nalézt.

~Kde tu mají vodu?~ povím si v mysli.

"Někde kde je nějaká nádoba" povím víc nahlas a očima kmitám sem a tam po prostoru.

"A když nebude tady tak jinde" dodám a jen co ten blivajz sním se jdu porozhlédnout po vodě. Cestou narazím na toho stejného kluka, kterého jsme zachránily jak se dívá po jiných lidech, takže se nejspíš musel nějako oddělit od rodičů co byli u táboráku. Nechtěla jsem ho nějako vyrušovat, ale sám se jaksi ozval o mou pozornost, když na mě promluvil.

"Hele ty jsi ta, kterou táta vysléchal ta opice že jo?" s tím jak to řekl jsem si musela mírně povzdychnout, krapet mi to lezlo na nervy jak mě nazýval opicí a ne opem.

"No jestli si tu ještě viděl nějakou jinou tak to asi budu já." odpovím mu nazpět a jdu zase dál, jenomže on se nedal odbýt a začal mě sledovat.

"Kam jdeš?"

"Nikam ..jen tak se tu procházím." povím na to.

"Hledáš něco?"

"Ani ne." zalžu.

"Poznám když někdo lže..ty něco hledáš nebo někoho že je to tak?"

"Mhaa hledám vodu, abych se mohla napít, kvůli té pachuti co mám v puse potom jídle co jsem si vzala u ohniště."

"Hehe nějako ti nechutná tamní jídlo viď?"

"Ani nevím jedla jsem ho prvně tak netuším jak mi bude chutnat příště, možná stejně možná jinak."

"Pojď se mnou ukážu ti kde máme vodu." zakření se a ještě mě zatahá za kus obleku.

"Ehh no jo no jo." povím překvapeně a následuji jeho kroky, sice jsem z toho neměla dobrý pocit a už vůbec jsem nevěděla že nás někdo sleduje bokem, ale co už.

"Vidíš..támhle je." ukáže na stan v pozadí.

"Já nevím, nikomu by se asi nelíbilo, kdybych tam vlezla bez pozvání."

"Nikdo se to taky nemusí dovědět."

"A kdo tam bydlí?" optám se znova.

"Já a moji rodiče, tohle je náš stan, jinde buď spí hlídači a lovci nebo ostatní lidé z tábora a ti by tě asi neradi viděli při svých chvílích klidu jak jim tam vlezeš rovnou pod nos, tady ovšem nikdo není rodiče jsou přeci u ohniště s dalšími lidmi co bydlí poblíž, takže si toho ani nevšimnou že tu někdo byl."

"Raději bych zůstala venku, aspoň pro jistotu."

"No dobře, tak já ti tedy donesu tu vodu v míse, když jinak nedáš." poví zklamaně a jde do nitra stanu, kde chvíli byl klid, možná až podezřelí klid div ne hrobový, tak jsem se tam přeci jenom šla podívat. Klučina tam však nebyl, ale na zemi bylo několik stop co značily, že tam někdo předtím byl, a čekal tam na ně, ale potom zmizel společně s ním kdoví kam. Jasně aby toho ještě nebylo málo tak se tam objevila hlídka a můj řev jaksi uvědomil i další osadníky že se někde něco děje. Všeci se potom zběhli ke stanu vůdce tábora a když vešli dovnitř tedy aspoň ti výše postavení společně s ním a jeho ženou tak ustrnuly na místě a hledali očima co se kde stalo než padl oční kontakt na mě stojící kousek od rozlité vody a těch šlápot.

"Drahý kde je náš syn?" optá se ho jeho žena.

"To nevím, ale byl s námi než se někam vytratil." odpoví nazpátek.

"Pane tahle opice se tu potulovala, byla podezřelá navíc, byla i poslední kdo vašeho syna viděla pane."

"Co jsi provedla s mým synem!" zavrčí ostře.

"Kde je náš syn?" vyštěkne na mě jeho žena.

"Já nevím..kde je, když sem sem přišla už tu nebyl, hledala jsem něco k pití a cestou po okolí jsem na něj narazila jak se dívá po jiných lidech, potom jsme se dali nějako do řeči a chtěl mi dát trochu vody od vás, ale ze stanu nevyšel což se mi zdálo divné a tak jsem se tam šla podívat jen pro jistotu, ale když už jsem sem vešla tak tu nebyl jen ta voda na zemi a tyhle stopy."

"Kde je náš syn?!..vím že ty to víš nelži mi!" poví muž když ke mě přistoupí a vezme mě pod krkem.

"Já nevím..opravdu to nevím." zakňučím nazpátek, když se začnu dusit.

"Pane ty stopy nejsou lidské, ale jejich."

"Takže si ho musela unést ty kdo jiný!!"

"Bl..lázníte..copak bych..mohla zanechat..tak velké stopy...proč bych to asi dělala a navíc co bych z toho mohla asi tak mít..mám váš znak, a do města mého lidu mám přísný zákaz vstupu..tyh..le stopy jsou samce a ne..samice,..jsou masivnější a hlubší a nejsou jedny ale dvoje, takže vás museli za to co jste..provedli sledovat až sem." snažím se z toho nějako vykroutit div nespadnu do mdlob, kdyby nedorazil do vřavy i Natakas.

"Co se to tady sakra děje..ihned ji pusťte...já ji na rozdíl od vás věřím, neublížila by mu, potom co vám ho pomohla zachránit." obhájí moje tvrzení on.

"Ty mlč..nemáš právo se ji zastávat není to člověk."

"To ano není, ale taky není jako ostatní od nich..je něco víc!" poví ostře a dost jasně a pohne se kupředu i přes stráže co mu v tom bránily.

"Ještě krok a zlomím ji vaz, máš jediné štěstí že patříš k nám..a že tě moc dobře znám..jestli stojíš o to aby přežila, tak si ji vem na starost a koukej s ní najít mého syna, jako doprovod na pátrání ti poskytnu pět mužů, pokud tedy nelže a mluví pravdu ví kde by mohl být a pokud nebude ani tam odkud pochází, tak jistě ví i o jiných místech kde ten její lid žije a kde by ho mohli ukrývat. Jestli se mu ovšem něco stane, tak si mě nepřejte, usmrtím ji hned jak se to dovím a tebe bude čekat vyhnanství pokud selžeš taky a neuhlídáš ji."

"Ano pane jak si přejete." poví pokorně Natakas, sice byl uvnitř sebe rád že mu budu dělat společnost, ale nemohl to dát najevo, protože by potom prasklo i to, že mě políbil a já jeho a že spolu máme očividně menší prozatím nezávazný letmý poměr.

"A Natakasy?"

"Ano pane?"

"Ať má celou cestu zavázané ruce a nohy, kdyby náhodou se rozhodla prchnout."

"Jistě pane."

"A teď jděte..čím dřív ho najdete tím lépe. A vás pět půjde s nima."

"Ano pane." odpoví ona pětka a jdou se připravit na cestu jak s výbavou na sebe tak i výbavou na koně.

~Velký Semosy dej ať je ten kluk v pořádku a nic se mu nestalo, ještě nechci jít za svými předky.~ povím si v duchu tuhle prostou modlitbu a jdu potom s Natakasem pro koně v závěsu s těmi co nás měli jistit.