Dívala jsem se na lidi co šli přede mnou, nemohla jsem se ubránit tomu, že se na mě dívali jako kdybych snad já byla vrah jejich dětí, z té cesty mi pomalu ale jistě začalo mrazit v zádech, protože už samotný proslov vůdce skupiny mě rozhodil, nemohla jsem doufat ani v nic lepšího až budeme na místě v jejich osadě, městě nebo jak to vlastně divocí lidé nazývají, i když vlastně divocí nejsou, když jsou naučeni žít pospolu a rozdávat si úkoly a pozice v řadách. Z mého rozjímání a uvažování mě probudil pohled toho stejného muže co se mě zastával, oddělil se od svých a přijel na koni rovnou ke mě. Podívala jsem se na něj s nevěřícím pohledem, dokud nepromluvil.

"Jen klid ano, já ti nehodlám nic udělat."

"Opravdu?" optám se když dám ruce lehce k tělu. "Neřekla bych, ty pohledy jiných mluví za vše." dodám navrch.

"Opravdu, nehodlám tě spoutat nebo zabít, i když by si to jiní jistě z téhle skupiny přáli. A co se týká jejich pohledů tak si jich nevšímej, jen na to nejsou zvyklí, berou vás jako vrahy a nic jiného."

"Ohh aha no, ale to by si měli ujasnit jednu důležitou věc, a to takovou že ne všichni opové jsou vrazi, někteří se toho straní taky, a jiní vám dokonce taky pomáhají přežít, měli by se spíš zaměřovat jen na ty špatné z nás a ne na celek."

"To jim dojde možná časem, pokud jim to nějako vysvětlíš."

"Jo jistě, už vidím jak budou chtít nějaké vysvětlování od osoby jako já."

"Nejsi jako oni a nejsi jako my."

"No máš dobrý postřeh a taky pravdu, nejsem jako oni a rozhodně nebudu jako vy, to co jsem nejde prostě změnit jen tak. Ale může se změnit aspoň charakter a povaha."

"To je pravda."

"A ty ze mě nemáš snad strach? Co když jakmile se zastavíme ti něco udělám."

"Já a bát se tebe hahaha."

"Co je tu k smíchu?!??"

"Nic vůbec nic, já jen že tebe se zase až tak nebojím, ale bojím se něčeho jiného."

"A to jako čeho?" zkřížím ruce k hrudi a nadzvednu obočí nahoru.

"To ti nepovím to je moje věc."

"No dobře, tak si to nech pro sebe.......slabochu." povím to poslední jen sama pro sebe, i když to bylo mířeno na něj.

"Jak se tedy aspoň jmenuješ pokud to taky není tajné."

"A ty?"

"Já se ptala první." odpovím nazpět lehce naštvaně.

"No dobře, tak jo vyhrála si. Mé jméno je...." v tu chvíli nás ale přehlušil proslov vůdce o tom, že jsme už na místě, takže se musel zase vrátit ke svým a jít si hledět nově zadané práce, zatímco moje osoba byla odvedená bokem, aby si se mnou očividně promluvily osamotě.