Vzhlížela jsem k modrému nebi na kterém žhnulo slunko, bylo to několik hodin od mého odchodu z města směrem do pustiny. Musela jsem si dávat velký pozor na to koho potkám a jak na mě bude reagovat. Kdyby si mě všimla vojska na obhlídce kvůli zdivočelým lidem, byla bych v nebezpečí. 

Čtyři dny, bude mi to trvat čtyři dny než se objevím u svého cíle, ale za tu dobu se může stát cokoliv. Nikdy nevím koho potkám nebo kdo potká mě, nebo kam se budu muset na noc ukrýt, všechno to je tady v divočině náročné a jde přitom o život. Navíc jsem už neměla ten stejný pocit, jako před půl rokem, nyní jsem si spíš připadala jako ustrašené opí mládě, co se zatoulalo své rodině a hledá ji po všech čertech. Přesto však mi někdo uvnitř mé hlavy říkal, že všechno to dobře dopadne a hlas mého otce to rozhodně nebyl, byl to jiný hlas, hlas na který jsem si vzpomněla díky tomu všemu, byl to Leo našeptával mi ať jdu dál a ničeho se neobávám. Hned mi bylo lépe a cítila jsem se víc odhodlaná.

Jediné co mě na tom všem mrzelo bylo ještě to, že se té výpravy nemohl zúčastnit Pericles, byl na to moc mladý tedy aspoň podle mého odhadu navíc byl schovaný u mě doma a starala se o něj Boni, ta jediná mohla zůstat ve městě opů na slovo mého otce, kdo by se tak asi o něj potom dál staral Thade? Ten asi sotva ten se stará jen o své zájmy a sám o sebe.

Sluneční záře mi oslepila oči, tak jsem si je zakryla rukou a postupovala jsem dál, opět uplynula nějaká ta hodina, ale moje uvažování nad tím vším stále přetrvávalo. Musela jsem se však zastavit v dálce byl slyšet opičí řev, takže je možné že si někdo mé přítomnosti ve městě všiml a celou tu dobu mě pronásledoval. Okamžitě jsem zrychlila svůj krok do běhu a poté jsem se skryla za velké balvany v písčité části. Dusot kopyt stále víc a víc ohlušoval místo kde jsem se nacházela. Neměla jsem na vybranou než zůstat na místě a doufat, že si nikdo mé přítomnosti tady nevšimne. Naštěstí zájem opů na koních zaujal kdosi zcela cizí, zaměřila jsem se na ono místo, kterým se řítily jejich splašení koně a všimla jsem si lidského mláděte jak se volně potuluje od svého domova. Rázem jsem měla ve tváři zděšený výraz, chtěla jsem mu pomoct, ale bylo pozdě jeden z gorilých zastánců ho vzal pod krkem a hodil si ho před sebe na koně a potom ho vlekl zpět do města. To se ovšem nelíbilo jeho rodičům, co se ho vydali hledat. Se stejným odhodláním měli i oni svoje koně a v rukou drželi oštěpy, za nima se potom linula kolonka dalších lidských jedinců. Se řevem se vrhli na opí jezdce se snahou si vzít zpět co jim patří. Shodou okolností skupina opů projela kolem mého úkrytu a jeden ze zadních jezdců si mé přítomnosti všiml a hned to oznámil těm vpředu co se otočily a vrátily se zpět a ještě se zformovali do kola, abych nemohla nikam uniknout i dítětem ve svém držení.

"Ihned nám vraťte našeho syna!!" zasyčela žena na gorilího jezdce.

"Ten lidský červ půjde s námi, patří nyní městu a to samo určí co s ním bude dál. Budete-li protestovat nebude problém pro nás odvést vás tam taky." odpoví jeden z opů.

"Je nás od dvojnásobek víc než vás, takže bych být vámi se vzdal, než z vás nestáhneme kůži zaživa!" zavrčí dost jasně zjevně otec toho malého lidského mláděte.

"Pane vypadá to, že mají v držení ještě jednu osobu."

"To je mi teď jedno chci zpět svého syna." poví nazpět onen muž. Nemohla jsem si nevšimnout, že nyní zájem všech přítomných se ubíral jen směrem k tomu mláděti, tak jsem se ujala své iniciativity a s jedním skokem jsem se vrhnula po jednom z jezdců a potom jsem ho chytila kolem krku a dusila ho.

"Jestli chcete aby přežil pustíte toho kluka na zem a odjedete zpět do města!" zavrčím na své.

"Co to sakra ta ženská dělá??" pronese další z lidských řad.

"Nejspíš se nám snaží pomoct." poví ten co promluvil na muže, kterému to dítě patřilo.

"Hloupost opice, nepomáhá lidem je jedna z nich."

"Bývala jsem, kdysi, ale dlouho už nejsem jedna z nich." povím lehce uraženě směrem k tomu muži co se ozval jako poslední a ukážu mu cejch lidí.

"Má znak pro lidi, takže je to vyhnanec."

"Vemte jim zbraně a svažte je, ať je koně pošlou zpět do města."

"Ale pane, jestli se vrátí živý tak jim sdělí že jsme ještě tady."

"Tak ať si to zkusí, den ode dne je nás víc a víc."

"Bláhoví lidé, tohle vás bude stát život vás všech!!" zavrčí vůdce jezdeckého oddílu, když ho svažují ke svému koni lidští zastánci a potom se řevem pošlou koně zpět do města.

"Jsi v pořádku zlato."

"Ano mami." pípne klučina a potom jde zpět za rodinou co se odebrala zpět k odchodu.

"A co ta žena pane?"

"Mrrr no dobře ať jde s námi, pokud má odvahu se ukázat před jinými z naší kolonie." zabrlblá nazpět muž tomu co se na mě ptal. Pochopitelně ho udivilo tak jako přítomné společníky to, že jsem šla jejich směrem a rozhodně jsem nemínila končit, byla jsem odhodlaná to zkusit i za cenu reakcí těch dalších. Neměla jsem na vybranou, teď jsem měla svůj život v jejich rukou, i když by se o tom dalo pochybovat, přesto však mi opět hlas Lea povídal v duchu, že se není čeho bát.