"To je ono, jen do toho. S větrem kupředu" dodám na závěr a poté už jen následuji své vzpomínky na ono Zakázané ohavné místo, kde proběhla ta bitva rebelů proti opům, a na nic jiného než na konec této první etapy cesty se už ani netěším. Tedy jistě že se těším na spoustu věcí, ale hlavně na chlad a klid a ne tak úmorné vedro a spalující žár.

....................

Pohled Natakase

Minuty, hodiny ubíhali jak to jen bylo možné, už jsem se blížil ke svému cíli. Nervozita ve mě rostla čím dál jsem byl od své vyvolené. Po náročné cestě sem, jsem nakonec slezl z koně dolu, a dal mu volno, chytl jsem otěže a jen ho pomalu vedl do chladnější části této končiny.

~Tak jsem tady. Sám bych tomu ani nevěřil, že se tu zase objevím. Calima, odporné místo plné špatných vzpomínek~ projde mi v tu chvíli v hlavě, na tváři jsem však měl spokojený výraz, poté jsem se podíval na koně a lehce ho poplácal po boku.

"Vidíš, já ti říkal, že to zvládneš, pokud se vrátíme nazpět, budou se o tobě vyprávět ty legendy, jak jsme se předtím o tom bavily." kůň mě nijak nevnímal, spíš věnoval pozornost něčemu jinému co bylo tak 200 metrů od našeho místa stání.

"Copak je?" optám se ho a ihned svůj pohled stočím stejným směrem. V tu ránu by ve mě nikdo krve nedořezal, jak kůň tak i já jsme viděli skupinku opů, jak se tam čímsi prohrabává. Nebo něco hledá, sotva to bylo z téhle dálky poznat, ale i tak byli tam přítomni.

~Do háje, tohle jsem nevychytal, určitě patří ke Thadovy, možná vyslal Attara a jeho muže, aby se sem přišli podívat. Musím se někam schovat. Ne my se musíme někam schovat, dokud o nás nevědí~ ihned jsem pohledem těkal že strany na stranu, jestli nenajdu narychlo vhodné místo, kde by jsme se mohli před jejich odchodem ukrýt.

Nezbývalo nám nic jiného než se schovat za písečnou dunu na Východní straně od starého plavidla co kdysi dávno brázdilo nebeské výšiny, ještě dříve než zde byli vůbec nějací lidé a inteligentní opové jako nyní. Hold to pozůstatek z dávných časů, kdy sem přišel opičí bůh Semos a jeho rodová linie, společně s lidskými otroky.

Pak mi nezbývalo nic jiného než jen čekat, kdy odsud ty zavšivené opice odejdou. Udělal jsem si proto tedy jisté pohodlí v menším chladném kousku pod dunou, a jen jsem hleděl k nebi a poslouchal zvuky z okolí, jak nejvíc bedlivě jsem to dovedl. Krom toho jsem musel nějak ucpat tlamu i koňovi, takže jsem mu nabídl něco menšího k snědku, jen to pití byl problém, nikde ani kapička, a na nebi nebyl jediný mráček.

O hodinu na to, mě to zevlování na jednom a tom samém místě přestávalo bavit, došoural jsem se tichým krokem na vršek písčitého kopce a podíval se do dáli, kde jsou pro tentokrát opové zalezlí. Vypadalo to, že i tak si nedají ještě pokoj, tak jsem jen podrážděně nad tím zatl ruce v pěsti.

~Sakra práce, oni nechtějí ještě zmizet, co tu sakra hledají!!?? Vždyť by tu nic pro ně nemělo být!~  no jo, ale co čert nechtěl. Kůň si usmyslel, že si zrovna teď dá své sólo představení ve formě řehtání, tak mě v tu chvíli polil ledový pot. Okamžitě jsem slezl za ním dolu a začal jsem ho napomínat. Jenomže to už bylo jaksi pozdě, opové to zaslechli, tak se k našemu místu vydali jako diví.

"Skvělé, tohle se ti povedlo." pronesu zamračeně jeho směrem, pak si na něj nasednu a kopnu ho do slabin, aby ihned začal utíkat. Nemělo to však dlouhého trvání a už jsem se ocitl na zemi omotaný provazy. V tu ránu u mě byla skupinka opů a zaujatě si mě začali prohlížet.

"Zatraceně, ihned mě pusťte vy opice jedny špinavé!!" vyštěknu po nich, což jim moc dobré nálady taky nepřidalo.

"Co se to tady sakra děje?!" pronese kdosi z jejich davu.

"Našli jsme tady tohohle pane, jak se tu potuluje po okolí."

"Měšťák nebo někdo jiný?"

"To nevíme pane."

"Uhněte, podívám se na něj." celou tu dobu jsem sebou škubal na místě, a snažil se z toho všeho vyprostit, ale i to bylo marné. Nakonec se přede mnou objevila osoba, ne lidská, jak jinak že jo, ale gorilího původu. Hodím na něj nevraživý pohled, jeho to však nezaskočilo, spíš si mě prohlížel, a usuzoval co se mnou bude dělat. Měl jsem sám v plánu mu jednu vrazit nebo jim vzít roha, ale to co se stalo potom mě dočista posadilo zpět na zem.

"Pusťte ho, ten nepatří k těm z města, tohle je divoch, na měšťáka nemá dostatečné oblečení, a kdyby byl vyhnanec tak mu chybí značka. To se ovšem nedá říct o nikom z nás."

Sice jich moc nebylo, ale i tak měli převahu, jakmile mě pustily z pout, tak jsem si promnul obě ruce a všechny si je změřil pohledem.

"Co tu pohledáváš?"

"Na totéž bych se mohl zeptat já vás! Na opí skupinku jste daleko od Derkeinu vašeho domova."

"Chtěl jste říct bývalého domova!" pronese kdosi další z těch pár přítomných.

"Tiše tam vzadu, tady to vedu já, tak budu taky mluvit jen já." koho mi to jen připomínalo tou tvrdohlavostí a arogancí, přesto však na tomto opovy bylo něco jiného, ostatně to i na těch dalších co s ním byli, ale na první setkání mi to hned nedošlo, že to byl někdo koho bych mohl znát, i když jen z doslechu.

"Mě říkají Kharim, vedu tuhle skupinku zatracených opů jako jsem já."

"Kharim??? Proč má takový dojem, že jsem tohle jméno už někde zaslechl?"

"To je možné, že jste už o něm musel aspoň jednou slyšet, býval jsem velitel vojenské skupiny, dřív nás bylo víc, ale po bitvě na tomto místě naše řady jaksi prořídly, jak jste si mohl všimnout."

"No nejspíš." kdoví jestli mluvil pravdu nebo ne, ale to v tu chvíli bylo jedno.

"Mě říkají Natakas......Počkat cože?? Velitel Kharim..ten Kharim!! Vnuk poručíka Attara?!"

"Těší mě." poví prvně a poté se nadechne aby pokračoval. 

"Co se týká toho ostatního, tak ano, je to tak. No, řeknu to, ale takto. Vnukem Attara už dávno nejsem, po bitvě s tím cizincem, jsem se pokoušel o nemožné, a děd mě za to vyhostil, dal mi tenhle cejch zatraceného, a sebral mi veškeré pocty a vše co ještě šlo vzít. Mou čest a taky chuť do života, neudělal to však jenom mě, ale i těm, které jsem měl pod svým vedením. Já své mínění o lidech měnit nechtěl, snažil jsem se nastolit mír, a napravit to vše co můj děd pokroutil ve svůj prospěch a nejenom svůj, ale i Thadův a všech co s nimi souhlasily. Snažil jsem se to samé vštípit i ostatním ve své skupině, ale stáli si při svém, dokud si na to nepřišli postupem času sami, že to spíš opice z Derkeinu jsou ty špatné a ne lidi. Nejednou nám lidi co jsou podobní tobě zachránily život, takže se není čemu divit, že se někteří zachovali jak se zachovali vůči tvé osobě, museli si myslet, že si buď městský špeh co na nás donáší Thadovy a jeho pohunkům, včetně mého děda, a nebo někdo samotný od nich, prostě jen další slizký op. Takže se za to přepadení jaksi omlouvám, ale je to nezbytné, pokud chceme přežít další dny na různých místech."

Poslouchal jsem tedy vše co mi od něj bylo řečeno a jen jsem tiše přikyvoval, na ten konec jsem jen mávl rukou a nechal to už být.

"A kde jsou teď ty lidi co jste posledně potkali?"

"To nevím, je to tak měsíc, možná delší doba, už to ani nepočítám, jak dlouho jsem strávil noci mimo místo, kterému jsem kdysi říkal domov. Nejspíš budou někde schovaní v poušti, v lesích za ní, kdoví."

"Opravdu vás není víc?"

"Ne bohužel, je nás tolik, kolik nás tady vidíš, sotva dvacet jedinců."

"Sakra, no ale to nevadí, i to by se mohlo hodit."

"Hodit na co?"

"Na to, aby jsme se zmocnily města, jsou tam ještě lidi, kteří si zaslouží být svobodní tak jako já a ti, které znám z klanu odkud pocházím já."

"Na to by nás muselo být mnohem víc, město je přeci obehnané zdmi a silnou hlídkou, to by byla sebevražda."

"Tohle mi už říkal někdo jiný, ale to je jedno, i tak bych to chtěl zkusit, nedělám to jen pro lidi co jsou v tom městě uvěznění jako otroci, ale i proto, protože tam mám ženu."

"Ženu??"

"Ano ženu, tedy jaksi jsem ji tak začal říkat, ale ještě to není oficiální, ona je jaksi no..jak to říct, aby to nevyznělo divně nebo jakkoliv jinak zvláštně."

"Co to říct třeba rovnou tak jak to zamýšlíš říct."

"Fajn..no tak dobře, ale chcete to takhle vy a ne já." řeknu a pak si oddychnu a jen pokračuji.

"Řekněme, že to není člověk jako já, ale někdo jako jste vy..ne přímo gorilí druh, ale spíš šimpanzí zastánce."

"Tedy...počkat..cože?? To jakože, vy a ta dotyčná..jste...??"

"U všech svatých i Semosovi to ne, k tomuto ještě nedošlo, ale cítíme k sobě něco víc než jen přátelství, prostě nám na nás vzájemně záleží, tak jsem to myslel, dobře měli jsme menší romantickou chvilku a malý polibek, ale to hned z toho nemusí dělat to hlavní, na to je ještě času dost pro kr...a vůbec proč o tom co říkám. Prostě tam mám někoho na kom mi moc záleží, a chci ji dostat od tamtud pryč, dokud to vůbec ještě je možné. Kdoví co teď prožívá, když je pod dozorem toho bastarda Thada!"

"Neříkejte mi, že jste získal srdce senátorovy dcery?"

"No a? Vadí to snad někomu?"

"Ehmm ne..vůbec ne. Jen se tomu těžko dá uvěřit, při její povaze a zbrklosti, se sám divím, že k tomu někomu dala vůbec svolení. Co si pamatuju, tak o to neprojevovala zájem ani u kohokoliv jiného natož u Thada, a teď najednou toto, to jsou mi ale novinky." odpoví na to vše k závěru Kharim, a to jsme ještě nevěděli, že Ariin otec je už po smrti a celkově, že to teď ve městě Derkein vře jako v sopečném kotli.