"Díky! Až se něco velkého bude dít, tak se to jistě dovíte, na to si klidně vemte jed. Ale já tu už sedícího hlupáka hrát nehodlám. Najdu pomoc a prorazím si cestu do města opů, ať už mě to bude stát co chce, svou ženu tam ale nenechám!" no ten konec mi došel jaksi až o pár minut později, ale už jsem se vracet do tábora nehodlal, abych jim vysvětloval proč jsem to slovo na ž řekl nebo neřekl. Tak jako tak jsem věděl, že by Ari byla radši, kdyby si vzala mě a ne Thada, tak to hodlám i zařídit.

~Jen doufám, že v Calimě něco najdu, cokoliv, jinak do města pojedu na smrt jediný.~

...............................

Pohled Natakase

Dvě hodiny po mém odjezdu z tábora lidí, skrytého v pouštní oblasti, jsem byl rád, že to dopadlo jak to dopadlo. Oni by byli schopni mě sice sledovat, ale díky tomu, že se jim nechce vstupovat do Zakázané oblasti jsem byl poměrně v suchu. To jsem ovšem nečekal, co tam na mě bude čekat. Nebo spíš kdo, ale to ještě jaksi předbíhám. 

Zrovna jsem se rozhlížel po okolí, jestli tu někde nenajdu malé napajedlo pro koně, ale kde nic tu nic, co taky čekat od zapadlé části, která je tvořená jen pouští nebo vyprahlou pustinou kde sotva zaprší. Jet rovnou do města, asi bych udělal líp, kůň byl totiž už unavený, a to i po tak krátkém intervalu, ale když do vás neustále praží sluneční svit, tak se není čemu divit, že jste rázem jak vyměněný. I moje osoba pociťovala únavu a hlavně neúnavný spánek. Nesměl jsem však polevit, k cíli jsem to měl ještě daleko, sice už o dvě hodiny kratší cestu, ale i tak to ještě jistou část hodin potrvá.

~Zatraceně, že já hlupák jsem si nevzal sebou aspoň dostatek vody nebo něco, z čeho bych ji mohl vytáhnout, ovoce, cokoliv!~

~Jen klid Natakasi, to zvládneš!~ zahučí mi v hlavě další z hlasů, jeden z mnoha co mi teď bloudily po všech těch mozkových spojích a nervech.

~Jasně zvládnu to! Musím! Kvůli Ari! A taky kvůli těm co ještě ve městě z lidí zůstali přítomni! Ale hlavně kvůli Ari! Bez ní se prostě nevrátím!!~ takto jsem se snažil povzbuzovat, mezitím co jsem pomalu vedl koně po cestě do ztracena.

Abych se udržel v bělosti snažil jsem se cosi prozpěvovat, sice potichu, že to sotva postřehl můj čtyřnohý společník opodál, ale i tak. (Viz ten song výš, sice vím, že to s tím nijak nesouvisí, ale mě se prostě líbí, tak proč by ho nemohl znát od někoho kdo třebas žil na Zemi a ne na planetě Ashlar kde se to vše odehrává.)

(Rozhodně se to nesnaží hodit na starou známou postavu Lea Davidsona vůbec ne :D Do kterého byla kdysi Ari zadívaná)

Sám ani nevím kde jsem k tomu nápadu přišel, ale nejspíš to bylo podvědomé, musel jsem to někde dřív už slyšet, od někoho kdo tu byl s námi, ale pak musel odcestovat zpět domů, tam kam patřil. Kde je ho nyní konec, to se neví, ale aspoň, že nemusí vidět teď to, co se tu děje už tu jistou dobu po jeho odletu k nebesům.

Po další hodině chůze po prašném místě, které bylo cítit horkem až ke konečkům prstů na rukou, jsem se odhodlal, že přeci jen zkusím koně pobídnout k další cestě, s takovou bych nikam už nedocestoval.

"Tak jo hochu, dělám to sice nerad, ale byl bych rád, kdybys opět zabral a pokusil se mě dostat do Calimi. Vím, že jsi ještě unavený, ale takhle se tam nedostaneme včas, do té doby by jsme zemřeli oba dva na cestě ..to přeci nechceš ani ty. Doma tě jistě bude čekat nějaká krásná klisna, stávající, budoucí nevím sice jak to máš zařízené, ale i tak, pomysli na to, že bys i ty jednou mohl mít nějaké potomky, co by se pyšnily tím, že by pomohli k dobrému skutku. I o tobě by se vyprávěli jistě legendy. O všech koních kdo by do toho šli, to ti slibuji!" sice to bylo nejspíš k ničemu, ale bylo vidět, že to koně trošku nakoplo, přeci jen už měl svižnější klus než na začátku. Možná, že jsem v něm vzbudil nějaký dojem hrdiny, kdoví, no hrabat se v tom ale nehodlám, když už ví co ho na konci toho všeho čeká, tak jsem byl rád, že se vůbec dal do pohybu.

"To je ono, jen do toho. S větrem kupředu" dodám na závěr a poté už jen následuji své vzpomínky na ono Zakázané ohavné místo, kde proběhla ta bitva rebelů proti opům, a na nic jiného než na konec této první etapy cesty se už ani netěším. Tedy jistě že se těším na spoustu věcí, ale hlavně na chlad a klid a ne tak úmorné vedro a spalující žár.