Halo halo, tak i tady se ten kdo tento příběh ještě čte, dočkal jeho pokračování :D

Tak si to tedy osobo zvědavá užij, dokud je vůbec co si užívat :)

Čas plynul jako voda, vztahy mezi mnou Thadem, Attarem a ostatními se jaksi zvětšovali a udobřovali, přeci jenom se dalo na čem stavět. Thade nakonec uznal, že to nebyl až tak špatný nápad, nechat mě občas sedět s jeho bližními a bavit se o postupu vojsk a nebo o senátu. A co se týkalo mé strany, tam se pochody ohledně chování Thada taky do jisté míry změnily, moji přátelé ve směs skoro samé ženy si ho taky oblíbily, jen aby nedopadli jaksi špatně. Jedna moje dlouholetá přítelkyně se u jednoho takového nevinného sezení na čaji jaksi přeřekla a už ji čekal dvou týdenní trest, který musela přijmout, pokud nechtěla skončit bez střechy nad hlavou. Takže asi si dokážete představit, že ta míra přátelství mezi námi na jistou dobu upadla, nakonec jsme se přeci jen zase usmířily, a řekli jsme si jak se věci mají, sdělila jsem ji i svůj plán, abych ji ujistila, že to jen vše na oko hraji, a že se dočká dne, kdy budou všichni v tomto městě na této planetě svobodní, a budou si dělat vše co se jim zlíbí, jistě s mírou, ale i tak.

Jednu chvíli jsem si myslela, že to Limbo nakonec vzdal. Jelikož mi bylo jasné, že na něco přeci jen přišel, shodou okolností začal chodit na sezení s Thadem a ostatními a taky se vyptával na kde co, což ve mě vzbudilo jisté podezření, že musel vidět něco, nebo slyšet něco co neměl, což se ji potvrdilo o jistou dobu na to. Řekněme, že jsem ho slyšela jak se baví s jedním hlídačem o tom, aby mě i Thada zabezpečily, že tam viděl se pohybovat lidskou špínu co nemá ani značku nebo obojek, takže mi trklo, že šlo o Natakase a tu chvíli kdy jsme se líbili, kdy jindy co mohl vidět, od té doby se tam pak ani neukázal, natož abych od něj dostávala nějaké zprávy skrz Bony nebo kohokoliv jiného, komu se dá důvěřovat natolik, že mě to nebude stát hlavu.

Jenomže karma nenechala na sebe kdoví jak dlouho taky čekat. Byl to měsíc a půl, vše šlo podle plánu, dokud se nenaskytla chvíle nepozornosti a vše bylo zmařeno. V jednu chvíli se člověk baví s vlastním otcem, který ještě byl mezi živými, a pro osobu jako já byl to jediné, co mi z rodiny ještě zbýval, a poté se dovíte, že je jeho zdravotní stav natolik špatný, že to vypadá, že je jednou nohou už dávno v hrobě. A to i skrz to, že byl ještě předchozí den čilý jako rybka a snažil se senátu navrhnout další postupy a možná nařízení, pro zlepšení podmínek života ve městě i mimo něj. Prostě šlo o malou formalitu, z hlediska zvětšení území, aby tu obyvatelé nebyli tak nalepení na sobě jako stádo dobytka v ohradě. No a najednou sedíte u jeho postele a držíte ho za ruku, a snažíte se ho nějak povzbudit, aby se mu ulevilo od bolesti.

Kdybych jen věděla kdo za tím stojí, tak by se nedožil příštího dne, ne že bych toho byla schopna vždycky, ale je to můj otec, takže bych byla schopná se uchýlit k tomuto nepěknému vlastnoručnímu činu, jen aby duše mého otce došla po smrti klidu a ta moje do jisté míry taky. Vina ovšem padla na stranu Thada, ten zosnoval jeho vraždu skrz svého nejvěrnějšího kumpána, kterým nebyl nikdo jiný než Limbo, který mu to vše co viděl řekl, aniž bych zjistila, že to tak skutečně bylo. Očividně jsem vůči tomu byla lhostejná nebo naivní, prostě jsem si asi myslela, že toho nechá, a že přeci jen nabere jistý rozum, ale ono ne, on se prostě chopil té možnosti si přilepšit touto ohavností a bylo to. Past sklapnula, ale jaksi na špatném břehu řeky. A ani ty všechny výjimky, co do mě vkládal Thade to nezměnily, dokonce ani to, že jsem se pokusila svést nejméně třikrát Attara, abych ho pak mohla navést k zabití Thada, a k uvolnění vládnoucího místa pro jiného dědice.

Otec už nemohl chodit na sešlosti, já jakožto žena jsem do toho neměla co mluvit, tak si tento post vynutil skrz jeho slabost Thade, což z něj udělalo nového senátora a tedy i vládce města, když si můj "manžel" dal vše dohromady, netrvalo dlouho, už mi začal diktovat co smím i nesmím, neustále jsem chodila s doprovodem se a tam, s nikým jsem se nesměla vybavovat, naprostý teror, tak to popíši. Jediné co mě dělilo od popravy bylo moje postavení, rozvod nepřipadal v úvahu, jelikož by to shodilo u lidí jistou oblibu, a o to nestál, teď si to mohl jen přilepšit, takže jsem musela hrát hodnou manželku, a dělat jen to co mi nakáže a kdy.

Vzteky jsem přímo zuřila, zatínala jsem pěsti, ale nesměla jsem to na sobě dát vidět ani poznat, musela jsem se prostě přetvařovat, nic jiného mi nezbylo. O tři dny na to, otec zemřel, takže se mu vystrojil úctyhodný pohřeb, vztyčila se jeho socha na náměstí a taky na místním hřbitově, pronesl se smuteční proslov a byla i oslava, jak ta s pochmurnou tématikou, tak poté i ta, která opěvovala nový nástup vůdce na trůn, takže z jednoho smutečního dne se stal i den oslavující nově nabitou slávu Thada. Poté nastal týden klidu, žádné války nic tak dramatického, aby se dodržela tradice truchlení nad smrtí tak veledůležité osoby jakou byl můj otec senátor Sandar.

Během toho všeho jsem zažívala naprosté peklo. Celé ty dny jsem byla zavřená v pokoji, nesměla jsem nikam, naneštěstí dny jsem měla klidnější, ale večery to byli Tantalova muka. Ty dotyky od Thada, ty jeho řeči, i to jak mě spaloval pohledem, no prostě nechutnosti, co k tomu víc povědět. Snažil se mě i pod náporem, není třeba to popisovat, ale to jsem mu mermomocí odmítala dát, vždycky jsem se mu nějak vykroutila z držení, a když se nepovedlo toto, tak jsem prostě začala křičet o pomoc nebo se slovně vzpírat, tak toho nechal, s tím, že stejně jednoho dne se podvolím i těmto jeho požadavkům. Měla jsem chuť mu říct, že si na tohle může najít jinou nebo zajít do nevěstince, ale to by si žádalo další zbytečné rány po těle, kterých jsem měla už dost, naneštěstí tam kde to nebylo kdoví jak vidět.

"Stejně se mi jednou podvolíš i tady Ari, jsem tvůj manžel a taky vedu toto město a jeho lid k prosperitě, tak mi dáš i tento kousek své osoby"

"To určitě, nic z toho ti nedám, krom toho tvé vedení, povede tento lid k záhubě." pověděla jsem si pro sebe v mysli, ale i tak podle výrazu ve tváři zjistil, že to chci říct nahlas, tak mi věnoval jednu malou facku skrz pravou tvář, ihned jsem se na tom místě chytla rukou a lehce jsem zasyčela bolestí, slzy nebylo třeba používat, tady bych tuhle bitvu nevyhrála, tak jsem to ani nezkoušela, jen jsem mu darovala nevraživý pohled, odvrácení od jeho osoby a ulehnutí do postele, s tím že se nic dnešní noc konat nebude, pokud nechce, aby naše komnaty opět hostila stráž nebo někdo kdo nás v tom zastaví.

Takže jak bylo vidět, moje plány a tahle celá hra byla u konce, teď to bylo jen na lidech tam venku, a na tom kdy zahájí svůj útok na město, aby ho zbavily téhle proradné chátry a těch co je vedou.