,,Proč se díváš na mě! Není to moje vina, že se ta pitomá váza rozbila!" vyjel po mně, zatímco já uklízela střepy, co zbyly z mamčiny květinové vázy.

,,Tak kdo to kurvadrát udělal? Neviditelnej anděl?"

,,Možná! Já si to nepamatuju."

,,Jsi lhář! A ta váza není pitomá," vyjeknu a zabořím mu jeden střep do ruky. Neúmyslně to dá rozum. Pak se rozběhnu pryč. Nezajímá mě, že mu třeba z ruky teče krev. Že jsem mu způsobila zranění. Je mi to jedno. Neměl ji rozbíjet. A ještě říkat, že si to nepamatuje. Vyběhnu ven na zahradu a schovám se v nejodlehlejším koutě tak aby mě nikdo neviděl. Je to idiot. Sice ho miluju ale momentálně je to ten největší idiot, co kdy existoval. Sedím tam a z očí mi tekou slzy jako hráchy. Rozbil mamčinu vázu. Měli jsme ji tam vystavenou už věčnost. Vždycky do ní dávala tulipány. Mamka milovala tulipány, všech barev ale nejvíce ty klasické červené. Někdy byly namíchané se žlutými. Viděla jsem to před sebou tak jasně jako by to bylo včera a přitom.

Přitom už tu s námi máma není pár let. Brečela jsem a myslela na mámu. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale asi to muselo být dlouho. Ani se po mě nesháněl. Pak začalo pršet a já tam stále zarputile seděla, odhodlaná tam zůstat třeba celou noc. Jenže jsem to vzdala, když déšť zesílil a já už tak byla durchum durch mokrá.

Po špičkách jsem vlezla zpátky dovnitř. Nikde nikdo. Kapala ze mě voda, tak jsem se šla převléct do suchého oblečení. Střepy byly uklizené a nikde ani živáčka. Že by odešel? pomyslela jsem si. Zároveň jsem se začala bát, jestli někde neleží v kaluži krve. Už jsem vstřebala smutek a začínala cítit lítost nad svým pomýleným chováním. Nemusela jsem tak vystartovat. Jenže to je ono. Nemusela jsem. Ale já ve vzteku, který se posléze přetavil ve smutek, dřív jednám, než myslím. Tak je to. Kór když mě někdo namíchne. A že setsakramentsky naštval. Kluk jeden pitomá.

Vím, že bych měla něco dělat se svým sebeovládáním a taky s trpělivostí. Vím to, už dlouho. Ale pro začátek se spokojím, když najdu toho ubožáka.

,,Jamesi!" volám jeho jméno, ale žádná odpověď nepřichází. Vyběhnu schody nahoru do prvního patra. Procházím pokoj za pokojem a konečně ho najdu v koupelně. Velmi se vyděsím, jelikož leží natažený na zemi a vypadá jako bez života.

,,Jamie!" vykřiknu tak nahlas, že by to vzbudilo i mrtvého. Najednou jsem plná obav. Opatrně ho prohlédnu, ale žádnou tekoucí krev nikde nevidím. Podívám se pořádně na obě ruce. Na levém předloktí však uvidím neuměle zamotaný obvaz s prosakující krví. Tedy ne, že by ještě tekla ale ...

,,No ty si ale debil Mandy!" zanadávám si nahlas. Určitě nemohl být v bezvědomí z přílišné ztráty krve. Snažím se ho vzbudit, na oslovení nereaguje a já zas takový odborník v první pomoci nejsem. Pak mě napadne ho prostě proplesknout. Poprvé nic. Napodruhé však mou ruku chytne jiná. Jeho ruka.

,,Dost!" ozve se jeho hluboký hlas až se vyděsím.

,,Ty žiješ," podotknu sarkasticky.

,,Apríl, nebo jsi zapomněla? Byla by škoda kdybych natáh bačkory v tak krásnej den," rozchechtá se tiše a já už mám zase ten vražedný výraz.

,,Pěkně jsi mě vyděsil!" zdrbu ho a on se hrabe na nohy. Pak si sedne a opře se o vanu.

,,Ale prosímtě, to ti jedině patří! Nebo, že by se v naší Mandy probudil pocit viny?" stále se pochechtává, a já přejdu z popelavě bledé do vzteky rudé.

,,A co tvoje ruka?" zeptám se a ukážu na obvaz.

,,Cajk, jen škrábnutí. Což je divný, protože jsem myslel, že mě ten střep cos mi tam vrazila pořeže víc," prohodí a pak si ho sundá, aby mi ránu ukázal.

,,Omlouvám se, zapomněla jsem se ovládat, zamumlám tiše a zírám při tom na to údajné povrchové škrábnutí. Naštěstí jsem netrefila žílu a nezajelo to moc hluboko.

,,Zavážu ti to znovu, může to zas začít krvácet," řeknu a sháním se po lékárničce, která tu určitě někde byla.

,,Máš s tím zkušenosti?" optá se podezřívavě.

,,No upřímně moc ne, ale táta se nám tu jednou zkoušel podřezat, a tak jsme ho se ségrou zachraňovaly. Volat záchranku v té panice bylo šílený. Bylo to krátce po mamčině odchodu a on to zoufale nezvládal," vyklopím ze sebe, vlastně ani nevím proč mu to vykládám. Tyhle věci si většinou nechávám pro sebe. Je to bolavé téma.

,,To mě mrzí, opravdu. A promiň za tu vázu. Nevěděl jsem, že pro tebe tolik znamená," řekne, když mu dezinfikuju okolí rány. Zašije sebou, když ho to štípne. Pak jsem mu na ránu přiložila sterilní polštářkový obvaz a pak už jen obmotala čistým obvazem abych to zafixovala.

,,Hmm hezký, sám bych to líp nesvedl," poděkuje mi a já se pousměju.

,,Aspoň to už nějak vypadá. Zas mi bude něco připomínat, že na svém sebeovládání musím ještě zapracovat."

,,Rád bych řek, že to je v pohodě, že se nic nestalo, ale ..."

,,Ale neřekneš chápu, však jsi mi to pak oplatil tím aprílovým žertíkem. To jsem si jakože měla myslet, že jsi omdlel z pohledu na svou krev?" skočím mu do řeči.

,,Jo přesně tak, i když je mi jasný, že to postrádá logiku, protože kdybych si to krvácení nezastavil sám, už bych vykrvácel. Sice to neteklo moc ale trošku jo," přisvědčí a mě zas po tváři přeběhne stín pochybností.

,,Takže přece jen jsem ti způsobila újmu na zdraví? Opravdu se moc omlouvám. Já prostě...ta váza byla mamčina památeční a my ji tady nechávali jako vzpomínku na ni. Chápu, že se stávají nehody. Prostě to ze mě vylítlo," začnu znovu mluvit, protože mám potřebu se ospravedlnit. On mě místo odpovědi jen obejme. Pak jen tak sedíme ve společném objetí, až se ozve jakýsi zvuk. Divný narušující zvuk.

,,Jejda, můj žaludek dává na vědomost svou existenci," zavtipkuje Jamie a já se ušklíbnu.

,,Uděláme mu něco dobrého na večeři, co ty na to?"

,,To beru, krásko, když budeš vařit ty. Jelikož jsi ze mě vlastně udělala mrzáka," podotkne rádoby truchlivě. Vydařený to 1.duben. Místo Aprílová ryba tomu můžeme říkat Aprílové střepiny. 

______________________________________
Tato jednodílovka je čistě smyšlená, není založena na žádném reálném podkladu či reálné události.

Happy April Fool's Day 2023☘❤