Aria byla o mnohem lepším průvodcem, než Will. Proč? Protože Will se mi jaksi zapomněl zmínit o fajn místu, kde se dá zemřít - lávová stěna. A v lese se skrývají kamarádi - nestvůry. Taky nezapomněla zmínit hru boj o vlajku. Zajímalo mě, v jakém týmu budu já.

"Jo, málem jsem zapomněla..." Řekla. "Do jakéh srubu patříš?"
"No...To já nevím." Přiznala jsem.
Aria si povzdechla. "Ti bohové. Něco slíbí, ale stejně zapomenou."
Pobídla jsem jí, aby mi to vysvětlila.
Takže jak byli ty teroristické útoky na New York? Válka bohů proti titánům. Já věděla, že nám média lžou. A ještě mi něco povyprávěla o Percym Jacksonovi.

"Ale neboj." Snažila se mě uklidnit. "U táborového ohně se tvůj rodič o tebe určitě přihlásí."
"A když ne?"
Položila mi ruku na rameno. "Hele, určená nebo ne, nic se nezmění. Pořád budeš polobůh."
"A jsou tu i jiní neurčení?"
"Pár jich tu najdeš. Třeba Kitty Martinez."
"Kdo je Kitty?"
"Já jsem Kitty." Ozvalo se nedaleko mě a já...se zase lekla. Po kolikáté už to bylo?

Kitty se k nám přidala. Vyptávala jsem se, jaké to je být neurčenou. Prý to každý může brát jinak, ale většinou to lidi mrzí. Řekla mi, že dokud nebudu určená, budu spát v Hermově srubu.

"A už máš zbraň, Flor?" Zeptala se Kitty.
Místo odpovědi jsem zakroutila hlavou.
"Tak to musíme napravit." Chytla mě za ruku a táhla směrem ke kůlně. Aria nás následovala.

Zjistila jsem, že ta kůlna je sklad zbraní. Z toho množství jsem byla ohromena.
Vybrala jsem si meč z božského bronzu s úzkou čepelí. Rukojeť měl omotanou černou kůží.
Už jsem chtěla odejít, jenže pohled mi spočinul na luku, co visel na hřebíku na stěně. Byl to na první pohled obyčejný luk, jenže mě z nějakého důvodu lákal.
"Vadilo by, kdybych si vzala zbraně dvě?" Zeptala jsem se, aniž bych od luku odvrátila zrak.
Koutek oka jsem zahlédla, jak si dívky vyměnily pohledy.
"Asi ne." Řekla nejistě Aria.
Když jsem si ho i s toulcem vzala, rozeznělo se troubení.
Kitty s Ariou za kleli. Nevšimli jsme si, že slunce už zapadá. Začínala večeře.

Co nejrychleji jsem s Kitty doběhla k Hermově srubu. Nenápadně jsme se zařadili do řady. A protože nebyl čas, tak jsem šla na večeři i se zbraněmi.

Už mi bylo vysvětleno, jak to s jídlem funguje. Takže jsem si objednala salámovou pizzu a půlku z ní jsem obětovala, ač mi to rvalo srdce, bohům. V myšlenkách jem vyslovila přání, aby mi můj rodič dal znamení.

Po večeři jsme měli jít k ohni, jenže si bratři Stollovi všimli, že mám luk a šípy.
"Hej, hnědovlasá." Křikl na mě jeden.
"Jsem Floreta." Řekla jsem otráveně.
"Já zas Travis, on Connor." Inteligentní mluva.
"Máme pro tebe úkol." Ušklíbl se Connor.
"Nechci." Odmítla jsem a chystala se odejít.
"Počkej!" Chytl mě za rameno Travis.
"Jestli vyhraješ, splníme co budeš chtít."
"A hádám, že když ne, bude to na opak."
Oba se ďábelsky usmáli.
Každá část ve mě křičela ne...."Fajn. Co máte."

Stollovi mě zavedli k jabloni. Byla už samozřejmě tma. Cestou jsme nabrali další polobohy, co byli zvědaví.

"Vidíš to jedno jabko?" Ukázal Connor.
"Jo." Vzdychla jsem. Bylo zvláštní, že je tam jen jedno. Asi ten zbytek někdo očesal.
"Udělej dvacet kroků od toho stromu a sestřel ho. Máš tři pokusy."
Hned jsem toho rozhodnutí litovala. Nikdy jsem z luku nestřílela a teď musím trefit jablko. Navíc je tma. No ale couvnout jsem už nemohla. Ne před tolika lidmi.
Tak jsem udělala od toho pitomého stromu dvacet pitomých kroků.

První šíp ani k tomu stromu nedoletěl. Druhý zas málem trefil nymfu, která začala ve starořečtině nadávat.
Byla jsem v koncích.
Uklidni se. Řekl mi hlas v hlavě. Nikoho si nevšímej, jako by tu nebyli. A než vystřelíš, zadrž dech, pak lépe zamíříš.
Ani nevím proč, ale poslechla jsem ho.
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Vzala jsem si z toulce, který jsem měla nazádech, poslední šíp. Napnula jsem tetivu a zamířila. Měla jsem pocit, že se mi zlepšil zrak. Zadržela jsem dech. Vystřelila...