"Tati?" Podivila jsem se, přičemž se bůh stojící přede mnou usmál.
"Dlouho jsme se neviděli."
"Naposledy asi tak před měsícem."
Na oko uraženě našpulil rty. "To vyznělo, jako bys mě nerada viděla."
"To bych si nedovolila." Ušklíbla jsem se.
"Ale!" Zasmál se. "No nic. Chtěl jsem říct, že sis vedla dobře." Netušila jsem, jestli mluví o Tartaru, nebo o boji s Tomem. "Jsem na tebe pyšný."
"Děkuju."
"Jsem rád, žes poslechla mé rady."
"Ty sny...to jste-"
"Chytrá holka. Ano, byl jsem to já."

Nastalo ticho. Pak se podíval směrem k táboru.
"Prý jsou tu Lovkyně." Koukl na mě. "Chceš se k nim přidat?
"Přemýšlela jsem, že jo."
Zkousl si ret. "Obávám se, že to není dobrý nápad."
" Cože?"
"Aspoň pro zatím." Snažil se to zachránit.
Založila jsem si ruce. "A to jako proč, jestli se můžu zeptat?"
"Flo." Nasadil smutný výraz. "Nechtěl jsem ti to říkat, ale čekají tě zlé časy, při kterých ti pomůže jedině tábor."
"A když tě neposlechnu?" Zajímala jsem se.
"Obávám se, že bys to jen zhoršila."
Rozladěně jsem rozhodila rukama, které jsem následně svěsila podél těla.
"Floretko..." Došel ke mně, dal mi své dlaně na má ramena a zadíval se mi do očí. "Vím, že se k nim chceš přidat. A já nemám rád, když svým dětem něco zakazuju, ale tohle je vážné."
"A co se mi má tedy stát?"
Zakroutil hlavou. "To ti bohužel říct nemůžu."
Jen jsem nakrčila nos.
"Prosím, Floreto. Jen mě poslechni a přidej se k Lovkyním, až se vše vyřeší."
"Kdy a co se má vyřešit?" Snažila jsem se být klidná, ale moc mi to nešlo.
Pouze se lítostivě usmál na znamení, že mi to neřekne.

Proběhl mezi námi tichý boj, přičemž jsme se dívali do očí tomu druhému.

"Dobře." Sklopila jsem zrak. "Poslechnu tě." Rezignovala jsem.
Pohladil mě po tváři. "Slibuju, že se k nim jednoho dne přidáš. Jen měj trpělivost, zlato." Dal mi otcovskou pusu na čelo.
"Zlato?" Uchechtla jsem se.
"Tak říkám spoustě holek." Odtáhl se, přitom pustil má ramena a usmál se.
"Tak já tak budu říkat klukům." Zas jsem si založila ruce. Věnoval mi tázavý pohled. "Aby bylo vidět, že jsem tvoje dcera."
Rozesmál se. "No to je skvělé." Přestal se smát. "No...zdržel jsem se dýl, než bylo potřeba."
Napodobila jsem jeho chování na začátku rozhovoru. "To skoro zní, že se mnou nerad trávíš čas."
Jeho úsměv se rozšířil. "Zase se uvidíme, Flo."
"Ahoj." Odvrátila jsem se a za mnou se objevila zář.

Vydala jsem se zpět do tábora.