Po rozhovoru s Willem jsem se rozhodla, že s ním půjdu na marodku a něco málo se přiučím.
Nejdřív to celkem šlo. Aria mě ochotně a hlavně trpělivě učila. Nechala mě pomoc několika pacientům s menšími zraněními.

Všechno bylo fajn. Dokud nepřinesli Patrika se šípem v břiše.
Málem to se mnou seklo. Můj kamarád, kterého jsem znala jen usměvavého, veselého, se kroutil bolestí.

Když jsme se ho ptali, kdo to udělal, řekl, že nikoho neviděl. Jako první podezřelý mě napadl Tomáš. Jenže ten tu už seděl se svým vlastním problémem, když jsem přišla.
Zatímco mého kamaráda dva mí sourozenci léčili, držela jsem ho za ruku a konejšila.
Hlavně vydrž.
.
.
.

Seděla jsem na lůžku vedle ležícího satyra.
"Člověk tě na chvíli nechá samotného..." Pokusila jsem se odlehčit atmosféru.
"Zvykej si, sluníčko." Uchechtl se bolestně. Pak pohlédl na odcházejícího áresovce - Toma. "Opravdu jsem si myslel, že to byl on."
"Nedivím se ti."

"Páťó!" Přiběhla k nám malá holčička.
"Ahoj, Ellen." Pokusil se si sednout, jenže ho Ellen srazila zpátky.
"Hajej! Musíš odpočívat!" Rozkázala mu.
"Vidíš, Flo? Od ní se uč!" Zavtipkoval Patrik, přičemž si od Arii vysloužil pohled: Co tím chceš říct?!
Ellen se začervenala. "Ale nejsem tak dobrá, jako z Apollónova srubu."
"A čí jsi?" Zajímala jsem se.
"Jsem dcera Deméter."

.
.
.
.

Po nějaké době mi bylo řečeno, že jsem pomohla už dost a že bych se měla jít věnovat něčemu jinému. Přesněji řečeno jsem se kvůli "Páťovi" špatně soustředila, takže mi práce moc dobře nešla. Ani Willův pohled nepomáhal, i když se pokusil usmívat. Díky bohům jsem nikoho nezranila.

Měla jsem mizernou náladu. A jelikož mě štěstí tolik miluje, poslalo za mnou Tomáše.

"Co zas?!" Vyštěkla jsem.
"Hou, hou! Klid! Jen si chci pokec." Řekl.
Povzdychla jsem si. Kdo ví proč jsem se chtěla uklidnit. "Promiň, ale teď nemám náladu." Rozešla jsem se podél jezera.
"A co kdybych ti jí zlepšil?" Následoval mě Tomáš. "Třeba bych tě naučil jezdit na pegasovi?"
Zašklebím se. "Já a výšky? Ne díky."
"Ale no tak! Viděl jsem tě na lanovce."
"Je rozdíl mezi neživým zabezpečeným předmětem a mezi živým tvorem, kterému může přeskočit."
"Ale není to tak hrozný!"
Nedpovídala jsem.
"Tak co kdyby ses nejdřív proletěla se mnou," předběhl mě, čímž mě zastavil. "A jestli by se ti to líbilo, tak bych tě to pak naučil?"
Koukla jsem mu do očí. Proč v nich je tolik naděje? Pomyslela jsem si.
"Bude okolo nás spousta dalších polobohů, nebudeš se muset tolik bát."
Pořád jsem nic neříkla. Jen ho obešla. Chystala jsem se jít trénovat lukostřelbu.
"Co mám udělat, abych zi zasloužil tvou důvěru?" Křikl na mě, ale já šla dál.
"Jestli to nevyjde," začal a já se zastavila. Zajímalo mě, jak větu dokončí. "Dám ti už pokoj!"