Šla jsem ze střelnice. Celkem mi lukostřelba šla, ale potřebovala jsem ještě trénovat.
Najednou jsem zaslechla křik. Chtěla jsem se ohlédnout, jenže na mě někdo spadl. Divila jsem se, že ze mě neudělal placku.
Dotyčný párkrát zaklel, zvedl se, zařval: "kdo to hodil?!". Mezitím jsem se překulila na záda. Na de mnou stál hnědovlasý kluk, který něco zahodil do jezera.
"Ať hodil kdokoliv cokoliv, asi to nepřežije." Zavrčela jsem. Neznámý se na mě podíval.
"Bohové, promiň!" Pomohl mi se zvednout. "Jsi v pohodě?"
"Žiju, takže asi jo." Promnu si bolavá místa.
"Tak...to je dobře. Mimochodem, já jsem Aheris." Nastavil ruku.
"Floreta." Potřásla jsem mu jí.

Než jsem se vydala do srubu, tak jsem si s ním chvilku povídala.
Když mi řekl, že je to syn Dia, vůbec jsem nevěděla, jak se mám zachovat. Naštěstí jsem neplácla žádnou kravinu.

Jakmile jsem dorazila ke srubům, neuniklo mi, že se do nich stěhuje spousta polobohů. Došlo mi, že je konec školního roku.
Aspoň se na ten kus hadru nemusím dívat, řekla jsem si pro sebe. Myslela jsem na rodiče, kteří si vymysleli nějakou výmluvu a s ní si došli pro mé vysvědčení. Trochu mě to rozesmutnilo.

Uklidila jsem luk a rozhodla se, že najdu Patrika. Jenže jsem při svém pátrání narazila na toho krypla. Jeho zrzavé vlasy a hnusný ksicht bych poznala i za tmy.
Snažila jsem se co nejdřív zmizet, aby si mě nevšiml, ale...
"No né! Kytko!" Při jeho hlasu jsem strnula. Bolestně jsem zkřivila tvář. Chtěla jsem utéct, ale on mě chytl za rameno a otočil k sobě čelem.

"Tak ty jsi taky polobohůh?!" V očích mu jiskřilo.
"Ahoj...Tomáši." Pokusila jsem se o úsměv, jenže když před vámi stojí debil, který vás šikanoval, tak to moc nejde.
"No to je super!" Radoval se. "To vysvětluje, proč ses s tím tlustoprdem bavila."
"Nevím o kom mluvíš." Moc dobře jsem to věděla.
"No o tom satyrovi. A já si myslel, že seš cáklá." Úlevou si otřel čelo. "A čí seš dcera? Herma?"
"Ne."
"Héfaista?"
"Ne."
"Neříkej, že Ára!?"
"Ne. Jsem apollónovec."
"Aha..." Zklamaně se podrbal na hlavě. "No...nepodobáš se. Ale to nevadí. A víš, čí sem já?"
"Nezájem." Chtěla jsem odtamtud pryč, jenže mi to ten idiot nedovolil.
"Můj otec je..." Páni! Dramatická pauza! "Áres!"
"Si to užij." Další pokus na útěk. Nevyšel.
"Ale! Kam pospícháš?" Zeptal se.
"Co nejdál od tebe." Zavrčela jsem.
Tomáš se zasmál. "Hele..." Pak poznal, že to nebyl vtip. Povzdechl si "Hele, já vím, že jsem se choval hrozně. Ale teď když vím, že jsme příbuzní," oh to né! "Chci to napravit."
Mlčela jsem. Zas jsem se pokusila jít od něj pryč, ale co se nestane?
"Prosím, dej mi ještě šanci." Zašeptal. Znělo to jako bych dala svému příteli kopačky. Tedy, kdybych nějakého měla...

Vzpomněla jsem si na ten sen. To ON  na mě zaútočil. A pravděpodobně zabil i Willa.
Vůbec jsem nevěděla, co dělat. Sny polobohů prý někdy umí předpovídat budoucnost. A já si nepřála, aby se zrovna tohle vyplnilo.
Když mu tu šanci dám, blesklo mi hlavou, tak se to třeba nestane.

Povzdechla jsem si. "Fajn."
"Díky!" Přátelsky mě praštil do ramena. "Tak co teď?"
"Jdu najít Patrika."
"Ty se s ním pořád bavíš?" Řekl znechuceně.
"Jo."
"Proč?! Je to nula!"
Zamračila jsem se. "Protože..." chytla jsem ho za límec. "Ta nula byla jediné stvoření, které mě chápalo a neubližovalo mi." Pustila jsem ho.
Tvářil se omluvně, ale já už byla na odchodu.