Uběhl už měsíc od toho, co jsem odešla z marodky.
S Tomem...jsme se začali opět kamarádit. Nikdy bych to nepřiznala nahlas, ale chybělo mi to. Upřímně ani nevím, proč mě začal nesnášet.

"Kam mě to vedeš?" Zasmála jsem se. Už přes hodinu jsme šli v lese.
"Za chvíli to uvidíš, Flo~" Opětoval mi úsměv.
.
.
.

"To je...páni." Stáli jsme na kraji skály a pod námi se rozprostírala překrásné údolí.
"Jestli se ti líbí tohle..." Otočil mě čelem k sobě. "Tak možná i..." Nahnul se k mému uchu.
Se slovem "tohle" jsem ucítila na krku štípnutí.

Tom se s úšklebkem odtáhl. V ruce držel injekční stříkačku. Polekaně jsem si prohmatávala krk, když se mi zatemělo před očima.
.
.
.

Probudila jsem se s okovy na rukou, které jsem měla za zády.
Chvíli jsem nemohla zaostřit, takže jsem nevěděla, kde jsem. Když se mi zrak vrátil, se zděšením jsem zjistila, že jsem v kamenné místnosti. Ale nejvíc jsem se vyděsila, když jsem před sebou spatřila...

"WILLE!" Vykřikla jsem. Snažila jsem se k němu dostat, ale okovy mi v tom zabráňovali. Byli připevněny k řeťezu, který vedl bohovévědí kam.
I v tom šeru bylo vidět, jak moc je zbitý, potrhaný a sedřený. Vydával bolestné stény. Špatně se mu dýchalo.

"Sestřička se bojí o brášku. Sladké~" V mém zorném poli se zjevil Tomáš, který si hrál s mou dýkou od otce.
"T-Tome...? Co to má...?"
Ignoroval mě.
"Víš, Willík toužil zachránit svou malou sestřičku..." Přešel k němu. Za vlasy ho vytáhl do sedu.
"H-hej! CO TO DĚ-"
Přiložil Willovi nůž k hrdlu. "A takhle dopadl."

V moment, kdy rukou šukbl, jsem čelem praštila o zem. Nechtěla jsem to vidět.
"Varoval jsem ho, ale neposlechl. Smutné, že?"
Po tvářích mi tekly slzy.
"Je neslušné neo-"

Škubla jsem sebou tak silně a rychle, že se řetězy utrhly. Povalila jsem toho zmrda pod sebe a začala ho škrtit, přičemž jsem mu nadávala.

Začal se smát.
"Jsi tak slabá, že mi to nic nedělá!" Dal mi pěstí a já sletěla na zem.
Zaklekl mě, za krk si mě přidržel.
"Nic si z toho nedělej, vždycky to tak bylo."
Zabodl mi dýku do břicha. Vykřikla jsem.
"Vždy si byla slabá. Kvůli tomu jsme nemohli být přátelé." Zabodl mi jí hloubš. "Nikdy."

Do očí, které jsem měla vykulené bolestí, se mi nahrnula nová várka slz.

"Nemohl jsem se kamarádit s někým tak slabým." Zakroužil ve mně dýkou. "To sis opravdu myslela, že jo? Jsi buď ohromně blbá, nebo naivní."
I přesto, že jsem si myslela, že víc jí zabodnout nemůže, udělal to.

"D-do-st." Vykašlala jsem.
"Ani prosit neumí!" Hrál si s rukojetí dýky, přičemž mi způsoboval větší bolest.
"Vždycky jsi potřebovala velkou skupinu lidí, co tě ochrání. Jenže..." Vytáhl jí. "Všichni tě nesnášeli. Starali se o tebe jen proto, že cítili povinost tě chránit. Jediný, kdo to myslel vážně, byl Will! A koukni, JAK DOPAD!" Rozpřáhl ruce. Pak se nahnul k mému obličeji a dýku mi položil ke krku.

"Když tě zabiju, udělám laskavost celému světu..."
.
.
.
.
.

Prudce jsem se posadila. Se slzami v očích jsem seděla ve srubu na posteli.
Opravdu to byl měsíc od maridky a od doby, co jsem se spřátelila s Tomášem.

Další zlý sen...

Vstala jsem a potichu šla do společné místnosti. Tam jsem si sedla na pohovku, složila hlavu do dlaní.
V hlavě mi hrála slova toho přeludu, co vypadal jako Tom.

Je to pravda...jsem slabá...
Mohla jsem vystupovat samostatně, jak jsem chtěla, ale opak byl pravdou...
Sice jsem dělala skoro vše sama, jenže jsem nikdy nedokázala ochránit samu sebe.

Byla jsem, jsem a budu slabá...