Uběhl týden a Will už měl skoro všechny věci se seznamu, které potřeboval k tomu, aby z žádosti o Nicovu ruku udělal něco nezapomenutelného. Já, Simon a pár dalších polobohů, kterým to můj bratr řekl, jsme mu pomáhali.

.
.
.

Seděla jsem ve srubu, nevšímala si Orthose, který si z mého trička udělal hračku, a opět si prohlížela fotoalbum míst, které jsem navštívila. Tentokrát to ale nebylo z důvodu, že bych se snažila si vzpomenout, kde jsem otce potkala. Chtěla jsem si prostě zavzpomínat.
Pak jsem si toho všimla. Na jedné fotce jsem se nedívala přímo do objektivu. Byl to opravdu drobný detail, jenže když se člověk pořádně zaměřil na můj výraz, vypadalo to, jako bych někoho za zády fotografa vyhlížela. Bohužel jsem stála před nějakou budovou, která na fotce nebyla vyfocená celá. Ale aspoň jsem se pohla z místa.

Rychle jsem hodila album do batohu a rozeběhla se ze srubu Apollóna ke srubu Athény. Napadlo mě, že když se její děti zajímají o architekturu, mohli by mít nějakou knihu, kde by se psalo o té budově na fotce. Stačilo by najít jen obrázek, který by pasoval ke kousku fotky.

.
.
.

Rychle jsem se blížila ke srubu bohyně moudrosti a nevnímala okolí. Proto jsem vyděšeně vypískla, když mě čísi ruka chňapla za tu mou a zatáhla do mezery mezi sruby. Kdosi mě přirazil ke zdi, bolestně jsem zaskučela.

"Promiň, ale musím s tebou mluvit." Řekl Nico, který držel límec mého trička, pevně mě držel za rameno, abych mu neutekla. Z jeho očí sálal vztek. Pak jsem si všimla ještě jedné emoce, která se v nich skrývala. Že by to byla obava?
"A-a o čem?" Pokusila jsem se o úsměv.
"Poslední dobou trávíš spoustu času s Willem a taky s ostatními polobohy."
"No a?"
"Takže nejspíš víš, proč se mi Will vyhýbá a proč si o mně všichni šeptají."
Na sucho jsem polkla. "Nevím o čem-"
Trochu mě odtáhl od zdi, ale hned mě na ní zas přirazil.
"Neumíš lhát, Bakerová."
"Umím, ale polobohové to vždycky po-"
Zase mě na ní přirazil.
"Řekni mi to. Co se děje?"
Sklopila jsem pohled a skousla si ret.
"No?"
Zakroutila jsem hlavou.
"Řekni to!" Zařval.
"I kdybych chtěla, tak nemůžu! Složila jsem přísahu!"
Odmlčel se. "Willovi?"
Přikývla jsem.
Pomalu mě pustil a vykoukl z uličky. Já si promnula bolavé rameno.

Najedno odběhl pryč. Když se šla podívat, proč měl najednou naspěch, viděla jsem, jak k sobě prudce otočil Willa.

"Jé! Ahoj Nico." Usmál se blonďák. "Promiň, ale teď-"
"Máš zase něco důležitého na práci?!" Rozkřičel se di Angelo.
"Ni-co?" Jako všichni ostatní byl i Will překvapený, jak se Nico choval.

Když se na to tak zpětně dívám, tak chápu, proč se tak choval. Několik dní, ne-li týdnů, ho ten apollónovec ignoroval. Na jeho místě bych taky byla vystresovaná. Ale zpátky k příběhu.

"Co se děje?" Zeptal se bratr starostlivě.
"Co se děje? Co se děje?! To mi řekni ty! Poslední dobou se mi vyhýbáš a když chci s tebou mluvit, tak se na něco vymluvíš, jenže pak tě vidím vycházet z úplně cizího srubu!"
"J-já jen-"
"Přestaň se snažit lhát! Prostě mi řekni, že to chceš u- že už mě-" Snažil se netvářit zničeně.
Will mu něžně položil jednu ruku na tvář a tou druhou stiskl tu jeho. "Nico, takhle to ne-"
Vysmykl se mu. "Tak jak to teda je! Jsem z toho unavený!"
Will byl v koncích. "Nico, zatím ti to říct nemůžu. Je to překvapení."
Nico si s úšklebkem založil ruce na hrudi. "To musí být obrovské překvapení, když to ví polovina tábora a já ne. Co je to? Žádost o ruku?"

V tu chvíli i ptáci přestali štěbetat. Všichni jsme byli zvědaví, co se bude dít dál.

Will odvrátil pohled a skousl si ret. Nica ironický úsměv opustil, svěsil ruce podél těla.
"Wi-Wille?" Špitl Nico.
"Ách!" Will sklonil hlavu a s uchechtnutím se podrbal za krkem. "Chtěl jsem to udělat za speciálních podmínek, ale když už si to nakousl..." Poklekl před Nica a vytáhl malou krabičku.