Vítr.

Nespoutaný a divoký. Šedá mračna se podřizovala jeho síle. Nebe běsnilo. Šílelo.

Vzdálené hřmění zlověstně podtrhovalo všude přítomné ticho. Ozvěny kroků v prázdné ulici. Místo postrádající člověka.

Sehun se nemohl zbavit pocitu, že je něco špatně. Pozdní odpoledne se pomalu chýlilo k večeru. Studený vzduch, vlhký, kyselý. Sehun vzhlédl k obloze. Bude pršet? Vytáhl mobil, zkontroloval trasu. Šel správným směrem. Možná proto ten pocit.

Děti démonů, hmm?

Rozhlédl se. Okna domů němá, zahalená tmou. Zdáli se prázdné, opuštěné. Úzkost, která se ho zmocňovala, vnášela do jeho těla chlad. Co se to děje? Jeho přítomnost se zdála být natolik vzdálená, přesto měl pocit, že by se mohl dotknout...

Že by ho mohl uchopit...

Tolik známá vůně se nesla vzduchem. Přesto byla podivně cizí, zmrzačená. Deformovaná.

Démoni?

Uvědomoval si bezvýznamnost slova. Pojmenování neexistujícího. Vysvětlení nepochopeného. Lačně se po něm natahovalo, vnucovalo se mu v touze přesvědčit ho o opaku. Dokázat mu svou moc. Hřmění se přibližovalo.

Sehun si pospíšil. Byl blízko – cítil ho tak silně, tak intensivně. Tak hmotně.

Dům se ničím nelišil od ostatních. Stejný jako všechny; stál v dlouhé řadě jako voják, nehybný, němý, čekající na povel.

Zastavil. Uprostřed ulice, mezi řadami domů, uspořádaných, bílých. Temná okna. Jakoby oči dívaly se na něj s neměrnou upřeností. Tak absurdní. Stál tam několik minut sužovaný pocitem. Byl tam uvnitř. Upíral zrak k domu, ke kterému ho navedli.

Posedli je démoni.

Slyšel tu větu tolikrát, že bylo jednoduché jí uvěřit. Kdyby neznal pravdu.

Jsi v nich?

Něco bylo jinak. Jeho vůně... už nebyla jeho. A přítomnost se trhala, její celistvost obklopující ho ze všech stran slábla trhlinami, rozpadala se.

Nebo jsi sám jedním z nich?

Musel jít, nebylo času nazbyt. Hřmění sílilo. Vítr se zvedal, měnil se ve vichřici, mocnou a zničující. Vzdálenou, neexistující. Jen Sehun věděl, znal svůj element, poznal jeho moc. Nebyl si jistý, zda ho dokáže zastavit. Vítr se mu vymykal. Proklouzával.

Vcházel do domu, opatrně a tiše. Zrak spočinul v prostoru, letadlo líně plující vzduchem, otáčelo se okolo své vlastní osy. Natáhl k němu dlaň, přítomnost přítele dosáhla konečnosti, intensivnější již být nemohla, jakoby k němu promlouvala.

Našels mě, příteli...

Pozdě. Jako když se tříští sklo, Luhan se mu rozpadl před očima, jeho obraz zmizel s dotekem.

Letadlo se otáčelo dál, nevědomo ztráty toho, jež by jej měl ovládat.

A Sehun pořád cítil jeho vůni.

Pohlédl do útrob domu, dech zrychlený nečekaným poznáním.

Děti se schopností vstřebat moc, jež ztratila svou kotvu. Připoutat jí k sobě a přijmout za svou. Tohle už nebyl on. Byl už jen vzpomínkou.

Tlak v hlavě, pískání v uších – Sehun si uvědomil pohledy. Vzduch se třásl, nechtěly ho tady. Nepoznaly ho, nebyly jím, nebyly ničím. Jen karikatury zmrzačené moci, kterou nikdy nedokáží pochopit. Nebudou muset. Otočil se, běžel. Dveře se za ním zabouchly. Nenávist se rozplynula.

Luhan se ovinul kolem jeho těla, vtiskl do něj svou vůni.

Jsem s tebou.

Jakoby ho slyšel, jakoby mu šeptal do ucha. Dotkl se dlaní ramene, sjel po své paži. Dech se nestihl uklidnit, oči rozevřené dokořán.

Vzduch zavoněl Kyungsuem.

Světlo se zablesklo prostorem. Ohlušující rána hromu. Praskání. Poryv větru Sehuna udeřil do zad. Otočil se.

Dům, v němž stál, ještě před pár vteřinami. Dům s Luhanovým odkazem.

Tornádo hladově pohltilo střechu, vyrvalo zdi, krmilo se troskami.

Ticho.

Mizelo v křiku.

Nebyly prázdné.

Sehun se ocitl uprostřed chaosu.