*Přítomnost - Muzeum - New Jersey*

Hrobové ticho v místnosti přehlušily hlasité rány na dveře z venku. Všichni přítomní se po dveřích ohlédli. Někteří byli celkem hodně vyděšený. Rány na dveře doprovázely zvuky sténání a vrčení. Zombie se rozhodli dostavit na návštěvu, jakmile skupinu vycítili. A také zaslechli křik rodící ženy.

Leon zachoval chladnou hlavu a jako první se podíval na Claire, která seděla u těhotné. Vyměnili si pohledy.

„Vezmeme to zadním východem. Víš kudy se dostaneme k hlavním dveřím?" zeptal se a připravil si v ruce zbraň. Claire mlčky přikývla.

„Doufám," vydechla Redfieldová. „Jak ji odtud dostaneme?" těkala pohledem mezi agentem a rodící ženou, která se v křečích chytala za břicho a snažila se normálně dýchat.

„Vyneseme ji. Když ti bude samozřejmě možné," nabídl se jeden z dalších mužů, kteří byli v místnosti a doteď neřekli ani slovo. Každý by pomalu zapomněl, že tam byl ještě někdo jiný. Nabídka Leona vnitřně potěšila, i když to ze vnějšku nedal nijak znát. Přikývl v souhlas a nechal oba muže, aby pomohli ženě na nohy.

Na závěr věnoval agent pozornost Kaře, která po celou dobu nic neřekla. Stále byla rozhozená z toho, že Leon opravdu žil. Nijak ji nezaráželo, že má v tomto oboru až moc velké zkušenosti. Nějak začala tušit, co se stalo před lety v Raccoon City.

„Příprav si zbraň. Budeme je cestou ven krýt," uvědomil ji Leon a Kara strachem vytřeštila oči. Chtěl po ní, aby se postavila těm krvelačným věcem. Sama před chvílí zvracela potom, co byla svědkem zabití zombie do hlavy. Absolutně na to neměla žaludek.

„Ne," zavrtěla odmítavě hlavou. „Já tohle nedokážu."

„Karo," řekl jí Leon poprvé jejím celým jménem. Jeho hlas byl tak chladný a v tu chvíli v něm nebyla ani špetka citu. Kara na něj upřela svůj zrak. „Nerad to říkám zrovna tobě, ale buď ty nebo oni. Pokud se nebudeš bránit, můžeš skončit jako ostatní před tebou."

„Já lidí nezabíjím, ale chráním," bránila se Kara. V tu chvíli ucítila, jak jí něčí ruka sáhla do pouzdra na opasku policejní uniformy a vytáhla služební zbraň, která byla od krve. Byl to Leon, který vytáhl její zbraň. Popadl její ruku a vložil do ní její zbraň. Jejich oči se na pár vteřin setkaly. Jeho modré oči na krátký okamžik ztmavly.

„Viděla jsi, co se tam venku děje. Bez tvojí pomoci ty lidi ven nedostanu," zkusil zahrát na její city. Věděl moc dobře, jak jí záleželo na životech ostatních lidí. A tohle bylo jedno z toho. Kara těžce vydechla a trhla sebou, když zaslechla za dveřmi další rány. Zbraň v ruce pevně sevřela a vysloužila si od Kennedyho lehký náznak úsměvu.

„Nejdu do toho kvůli tobě. Doufám, že ti to je jasný," upozornila ho Kara se zamračeným výrazem a šla za ostatními, kteří pomalu opouštěli místnosti únikovým východem. Leon šel až jako poslední, aby celou skupinu kryl, kdyby se zombie dveřmi probourali dovnitř.

Cesta byla chvílemi celkem klidná. Z různých stran byly ale slyšet nepříjemné zvuky v podobě těch nestvůr. Ruce Kary se klepaly ze strachu, že něco pokazí. Stačila jedna špatná střela a mohla celou skupinu ohrozit. Ani její nejlepší přítel z akademie za jejími zády jí nedodával pocit bezpečí. Kdykoliv viděl jednu z těch věcí, neváhal s jejím zabitím. Co kdyby se ona stala tím co ostatní? Taky by bez váhání vytasil zbraň a zastřelil by jí?

Kara se nad tou myšlenkou ošila a ucítila na rameni Leonovu ruku. Všiml si, že je z toho všeho nesvá. Nikdy by si za ta léta nepomyslel, že by se i ona dostala do něčeho takového. Přerušil s ní kontakty, jezdil na mise, snažil se pokazit jakékoliv plány týkající se infikovaní světa. Nikdy by nahlas nepřiznal, že to dělal pro ní. Aby mohla v klidu žít v bezpečném a normálním světě. I po těch dlouhých devíti letech mu na ní stále záleželo, i když to na první pohled tolik nevypadalo.

Udělala toho pro něj tolik, že by jí to nikdy nedokázal splatit. Ale uvnitř pocítil, že už to dokázal. V moment, kdy jí zachránil život před zombie. Stále ale ještě nebylo vyhráno. Museli se dostat ven a potom si promluvit. Nejspíš to bude povídání na celou noc, ale to Leonovi nevadilo.

„Dobrý?" zašeptal a zněl starostlivě. Kara tiše vydechla a nevědomky se k agentovi přitiskla. Když si to uvědomila, bylo pozdě. Ochranitelsky ji objal rukou kolem ramen a držel ji. Byl to příjemný pocit být zase spolu.

„Chci být už konečně venku," zamumlala Kara nesrozumitelně, ale něco málo z toho Kennedy pochopil. Dál k tomu nic neříkal a následoval s ní ostatní před nimi.

Stav těhotné ženy se zhoršoval a její chůze na tom byla podobně. Už se sotva držela na nohou a oba muži, co ji podpírali, s tím začali mít problém. Ale snažili se nezastavovat. Jejich odchod ven už vypadal nadějně a žádné zombie nepotkali, ale nic není tak růžové jak se na první pohled zdá.

Žena vykřikla bolestí a podlomila se jí kolena. Sice spadla na zem, ale muži ji jen tak tak udrželi, aby nespadla na břicho. Udrželi ji tak na kolenou. Její křik ale přilákal a probudil ostatní zombie v okolí. Jejich příchod dali jasně najevo svým vrčením a nelidským řevem. Smrad hniloby se linul všude okolo.

„Já říkal, že jsme ji tam měli nechat!" zavrčel nejstarší muž ze skupiny a sebral Claire baterku, když to nejmíň čekala. Chvíli ji trvalo, než si to uvědomila. „Klidně si tu zdechněte. Já tady skončit nehodlám!" s těmito slovy se muž rozeběhl pryč, než se k němu stačili dostat zombie. Nechal tak záchrannou skupinu za sebou.

„Kretén," zanadával si pro sebe Leon a sáhl do jedné z kapes u kalhot. Vytáhl náhradní podobnou baterku, jako měl na sluchátku v uchu. „Claire, chytej!" hodil to Claire a rudovlasá žena jej zachytila. Pravděpodobně to nedržela poprvé, protože si to okamžitě nasadila a rozsvítila.

Zombie se blížili a už skoro dosáhli na některé členy skupiny. Leon neváhal a rychle několik z nich zastřelil, aby udržel lidi v bezpečí. „Jdeme!"

Skupina se dala rychle do pohybu v čele s Claire. Leon celou skupinu kryl a Kara se ho snažila po celou dobu napodobit. Jenže nikdy se netrefila do hlavy. Maximálně někam do krku a když bylo třeba, střelila je do kolen, takže popadali na zem.

Prázdnou chodbou se ozývala ozvěna hlasitých výstřelů a tvrdých dopadů těl na podlahu.

Kara zacouvala, když se pokusila rychle dostat od skupiny tří nemrtvých a zkusila na ně vystřelit. Ale marně. Došly jí náboje v zásobníku. Zalapala po dechu a začala rychle na opasků hledat další zásobník, ale nedařilo se jí jej nahmatat. Propadala panice, ale náhle po pár výstřelech těla popadala na zem. Leon si naštěstí všiml.

Dal tak Kaře na pár vteřin čas zásobník najít a zbraň si rychle přebila. Skupina se rychle posouvala a Kara spatřila konečně světlo. Claire odvedla skupinu ke dveřím, které otevřeli vojáci. Kara se na malý moment zastavila, jelikož si ve slabém světla všimla hloučku zombie, jak něco požírají na zemi. Podle oblečení, které bylo sem tam vidět, poznala muže, který se před chvílí od jejich skupiny trhl. Strnula na místě.

„Zasloužil si to," zaslechla za sebou Leonův klidný hlas. Kara se na něj obrátila. „Vybral si sám. Kdyby zůstal s námi, tak by žil," vysvětlil Kaře a podíval se směrem k východu. Následně se obrátil zpět na brunetku. Jelikož se nikam nehnula, vzal ji opatrně za ruku a vytáhl ji k otevřenému východu.

Kara byla oslepena světlem reflektorů, takže si volnou rukou zakrývala oči. Na ni i agenta vyběhlo několik ozbrojených vojáků. Ty ale Kennedy uklidnil, že jsou poslední a nikdo jiný už uvnitř není. To byl povel pro ně, aby naběhli ve velké skupině dovnitř a začali střílet.

Vozi s vakcínami pro ostatní lidi byli již na místě a kontrolovali každého, kdo v budově byl. Leon i Kara byli také následně zkontrolováni v nejbližším stanu, který sloužil pro ošetření ostatních. Kara seděla na lavičce zabalená v dece a stále se snažila vzpamatovat z onoho zážitku. Jediný, kdo z její skupiny přežil, byl nováček Davidson. A to jen proto, protože ho předtím dovnitř nepustila. Nyní už byl na cestě zpátky do New Yorku a seržantka musela zůstat. Slyšela doktory, jak mluvili o nějaké karanténě.

Její smysly zaznamenaly agenta s hnědými vlasy, jak právě vešel do stanu. Doteď byla ve stanu sama a dívala se do země.

„Jak se cítíš?" oslovil ji Leon polohlasem a posadil se na lavičku přímo vedle ní. Kara si povzdechla a odtrhla pohled od země. Na muže se ale nepodívala.

„Zůstal mi tam celý tým. Moji kolegové, kamarádi. Jak bych se měla cítit?"

„Vím jaké to je," vydechl brunet a stále z ženy nepouštěl oči. „Stejným způsobem jsem ztratil spoustu kolegů. Ale nikdy jsem si nepomyslel, se v tom ocitneš i ty."

„Chceš říct, že se tohle děje běžně?" podívala se na něj žena s nevěřícným pohledem. „Tyhle hrůzy, zombie-"

„Je to příčina vědecky vytvořeného viru. Není to běžná nemoc," pokusil se ji Leon uklidnit. „Poslali mě sem proto, protože tohle samé se stalo i v Raccoon City. Proto prezident nechal to město vyhladit."

„Ale... Proč ses neozval? Já... Máma... I ostatní. Mysleli jsme, že jsi mrtvý!" podívala se na něj Kara s vyčítavým pohledem. Doteď ji to stále bolelo. I po letech. Ještě aby ne, když pro ni byl důležitý tak jako její rodina. I její matka ho brala jako člena rodiny.

„Aro..." ruka bruneta se ocitla na její. Kara se po tomhle gestu lehce začervenala. „Chtěl jsem se ozvat. Ani nevíš jak moc. Ale nemohl jsem."

„Proč ne?"

„Kvůli vaší bezpečnosti," odpověděl Leon narovinu. „Po incidentu v Raccoon mě naverbovali a podstoupil jsem trénink na agenta. Jelikož se věnuju boji proti bioterorismu, mám spoustu nepřátel. Kdyby zjistili, že mám někde někoho blízkého, šli by po vás."

Rozhovor obou dvou přerušil vyzvánějící mobil v Leonově kapse. Od Kary se odtáhl a mobil vytáhl. Jakmile si všiml, kdo to je, s omluvným pohledem se podíval na brunetku.

„Promiň. Musím to vzít," řekl na obhajobu a pomalu stan opustil, aby nadcházející rozhovor Kara neslyšela. Ta si tiše povzdechla a víc se zabalila do deky kolem ní. Venku byla hodně velká zima a stan to nijak nezmírňoval. Zároveň se žena potřebovala alespoň trochu nadýchat čerstvého vzduchu. Leon před stanem nebyl, jelikož by ho pravděpodobně slyšela s někým mluvit.

Shodila ze sebe deku a spoléhala se jen na dlouhé rukávy své policejní uniformy. Pomalu ze stanu vystoupila a rozhlédla se. Po agentovi ani památka. Situace v celé oblasti byla již plně uklidněná a bylo tam ticho. Sem tam někdo mluvil ještě o tom, co bude s ostatními zraněnými a nebo mrtvými.

Žena se procházela kolem a měla tak možnost si okolí prohlédnout. Někde pobíhali ještě zdravotníci a vojáci pomáhali do různých aut nakládat přikrytá těla. Byl to strašný pohled. Těch těl mohlo být dobře přes dvacet až třicet. Pravděpodobně zemřeli na následky zranění.

Seržantka šla raději od toho pryč a začala se vracet ke stanu. Co když Leon už přestal telefonovat a vrátil se. Mohl ji teď hledat. Něco ale upoutalo pozornost Kary. Byl to hlas kapitána Normana, jak s někým mluvil. Zněl opravdu naštvaně. Kara nakoukla za roh a uviděla zmíněného muže, jak s někým hovořil po telefonu. Jenže to, co říkal znělo nějak podezřele. Mluvil o situaci, která nastala v muzeu a nezdálo se, že by řešil proč se to stalo. Ba naopak. Byl naštvaný, že se něco pokazilo. Kara instinktivně zapnula na svém telefonu záznamník a poslouchala.

„Jistěže se to pokazilo-! Ne! Ten virus byl dokonalý, ale kdyby neposlali toho svýho agenta, tak by se jeho dcera ven nedostala!" kapitán na někoho vztekle křičel a bylo mu jedno, že by to slyšeli ostatní okolo. Protoze v blízkosti nikdo jiný nebyl. „Las Plagas jsou vesnický burani. Nepovedlo se jim udržet ani naivní prezidentovu dceru. Přísahám, že toho hajzla dostanu, i kdyby to mělo být to poslední co udělám!" otočil se směrem, kde byla Kara. Zadržela na malou chvíli dech a schovala se za roh víc. Nevšiml si ji a byl už viditelně klidnější. „Já už něco vymyslím. Do konce tohohle roku potáhne Kennedy do pekla. Uvidíme se v laborce ve Filadelfii... Nazdar!" zavrčel kapitán už viditelně unavený z toho všeho a hovor ukončil. Rozhlédl se kolem sebe a pak se dal k odchodu.

Kara rychle ukončila záznamník a vydala se zpět ke zdravotnickému stanu. To, co slyšela, ji znepokojilo. Podle toho zvládla nějak pochopit, že tak za ten incident mohl pravděpodobně právě kapitán Norman. Ale nemohla to nijak dokázat a ten záznam taky nebyl dostatečný důkaz. Co ji ale nejvíc znepokojovalo byl fakt, že Leon byl pro ně jako trn v oku, kterého se chtěli zbavit. Tímhle nejspíš Kennedy myslel to, že má hodně nepřátel. Ale nedokázala pochopit, čím je pro ně nebezpečný. To se od něj pravděpodobně nikdy nedozví.

Doběhla zpět ke stanu, kde už postával Leon a vypadalo to, jakoby na někoho čekal. Když spatřil Karu, mírně se zamračil.

„Nikdo ti vycházky nepovolil," pronesl suše a přitom si ženu pozorně prohlédl. Kara lehce lapala po dechu, jelikož právě běžela.

„Potřebovala jsem na čerstvý vzduch," odůvodnila Kara svůj odchod a doufala, že se v tím Leon nebude víc rýpat. Jeho výraz ale mluvil za vše. To na něj nejspíš dojem neudělalo.

„A ještě si zaběhat?" pokrčil tázavě obočí. Bylo jasně vidět, že jí na to neskočil. Kara se rozhodla držet jazyk za zuby. Měl právo vědět, co právě slyšela, ale třeba by jí to ani nevěřil. V mnoha ohledech bylo lepší mlčet. I když to byl její nejlepší kamarád, neviděla ho skoro deset let. Jakou měla jistotu, že mu mohla věřit.

„Jistě," pronesla Kara s ironií. „Člověk si musí udržovat kondici a zdravý životní styl. Měl bys to někdy zkusit."

„Dobrý, chápu. Mám se přestat ptát," začal se Leon bránit a dal ruce tak, že se vzdává. „Víš. Napadlo mě, že už dneska do New Yorku nejspíš zpátky nepojedeš a já tu mám v Jersey rezervovaný pokoj v hotelu. Chtěl jsem ti nabídnout, že bys mohla přes noc být u mě-"

„Doufám, že si nemyslíš, že když se vidíme po deseti letech, tak ti hned vlezu do postele," protočila Kara očima a z Leonovi strany zaslechla tiché uchechtnutí. Brunetka pokrčila obočí a nechápavě se na muže podívala. Nevěděla, co mu přišlo tak vtipné.

„No upřímně," začal. „To byla i druhá možnost," nevině se pousmál a sledoval, jak se výraz Kary pomalu změnil z nechápavého na naštvaný.

„Co- Leone!" Kennedyho odpověď jí nepřišla moc vhodná potom, čím si před nějakou dobou prošla. A Leon byl opravdu ten poslední s kým by se měla vyspat. Byl to jen kamarád. Nic víc.

„Začíná mi být celkem zima," poznamenal brunet mimo aktuální téma. „Počkám u auta, až se rozhodneš ke mně připojit," s těmito slovy se vydal pryč a nenechal Karu ani odpovědět. Ta si tiše povzdechla a zakroutila nad ním hlavou. Také jí byla zima a jeho společnost byla lákavá, ale pořád měla nějaké způsoby.

Poznala, že se změnil. Nikdy takový nebyl. Jestli po něm ostatní holky šílely a on toho využíval, nebylo divu, že to zkusil i na někoho, koho léta neviděl. Ale byl to stále on. Cítila to.

Nakonec se přemohla a vydala se směrem k jeho autu, které bylo zaparkované mimo oblast. Chvíli trvalo, než si ho všimla v dáli. Leon u něj stál a zadkem byl opřený o jeho kapotu. V ruce mu svítil mobil a díval se do něj.

Kaře přitom v hlavě probíhalo mnoho myšlenek. A jedna z toho byla otázka, kterou si pokládala už vlastně od začátku, co zjistila, že je to on.

Odkdy je tak namyšlený?

**

Od muzea k hotelu to nebylo zrovna moc daleko. Jelikož Leon maká pro vládu, Kara by si myslela, že si jako agent žije v luxusu a může si dovolit takřka cokoliv. K jejímu překvapení ale dojeli k nějakému bezvýznamnému motelu na kraji města, kam skoro nikdo moc nejezdil. Už teď se to Kaře moc nelíbilo, ale nekomentovala to.

Byla fyzicky, tak i psychicky vyčerpaná a těšila se, až padne na nejbližší předmět, který byl vhodný k dlouhému spánku. Tím samozřejmě neměla na mysli podlahu nebo nějaký stůl. Spokojila by se i s nějakou obyčejnou matrací bez polštáře a přikrývky.

Leon zaparkoval před motelem a vystoupil si. Následně vytáhl z kufru tašku se svými věcmi a otevřela dveře Kaře, aby si mohla vystoupit. Své staré slušné vychování ještě stále měl.

„To je ono?" zeptala se Kara s nedůvěrou v hlase směrem k motelu, když pomalu muže následovala ke vchodu. Vypadalo to, jakoby motel nikdo neobýval. Byla tam poněkud tma až na slabé světlo v přízemí.

„Poslední dobou preferuji klid a mám aspoň jistotu, že se v noci vyspím," vysvětlil krátce a vzal za kliku od dveří. Dveře se s hlasitým vrzáním otevřeli a tak se oběma naskytl pohled na slabě osvětlenou místnost s recepcí a jedinými dveřmi, které byly od toalet. Dle "čistoty" v budově Kara dopředu věděla, že dnes raději návštěvu koupelny vynechá.

Leon po příchodu na recepci si vyzvedl klíče na své jméno a zavedl Karu do prvního patra, kde se měl nacházet jejich pokoj. Po té, co ho agent odemkl, umožnil své společnosti vejít jako první. Kara se prve zdráhala a nechtěla, ale nakonec mlčky poslechla a vešla.

Spadl jí velký kámen ze srdce. Pokoj byl celkem v dobrém stavu, postel čistá a zbytek interiéru se dal nějak překousnout. Pokoj obsahoval i jeden větší gauč hned pod oknem s polštáři, které měli na sobě nějaké ty záplaty, protože už něco pravděpodobně zažili. Ani to tam nesmrdělo, jak původně brunetka očekávala. A jediná použitelná koupelna byla na chodbě, aby byla přístupná pro všechny hosty.

Kennedy odložil na postel tašku s věcmi a následně ji otevřel, aby našel něco na spaní. Už si ani přesně nepamatoval, co všechno si ve spěchu zabalil. Kara mezitím přešla k oknu a to otevřela. Vpustila tak do pokoje trochu čerstvého vzduchu, který jí udělal lépe. I přesto jak byl pokoj čistý, sem tam nějaký zápach zůstal.

„Na. Ať nemusíš spát v té uniformě," ozval se Leon za jejími zády. Když se na něj otočila, podal jí jedno ze svých triček. Kara se mírně začervenala, jakmile si od něj převzala kus oblečení. Triko bylo černé s nějakým potiskem, který Kara nezkoumala. „Bude to rozhodně pohodlnější, než spát v té uniformě. Vím o čem mluvím," uchechtl si Leon, když viděl jak si Kara oblečení chvíli prohlížela.

Karu jeho hlas vtáhl zpět do reality a krátce zamrkala, aby se probrala se zamyšlení. Nebylo to zkrátka poprvé, co jí půjčil své oblečení. Časy na akademii byly zkrátka zajímavé.

„Jo... Děkuju," mírně se pousmála a pozorovala Leona, jak si vzal své oblečení i s ručníkem a mířil ke dveřím. Než k nim stačil dojít, otevřel je někdo jiný. Byl to majitel hotelu, který přišel mladou dvojici zkontrolovat. Jemu samotnému mohlo být aspoň kolem sedmdesáti. Leona i Karu se bedlivě prohlédl s přivřenými oči.

„V bojleru je teplá voda na poslední umytí. Pokud ze sebe chcete dostat ten příšerný smrad, tak půjdete oba najednou, jinak tu jeden z vás spát nebude," zamračil se a podrážděně sledoval střídavě ženu a muže. Leon tiše vydechl.

„Jistě, pane," odpověděl muži, aby je nechal konečně být. Starší si cosi zamumlal a následně se dal k odchodu. Dveře za sebou nechal ale otevřené. Kara s Leonem se po sobě podívali. Žena se bála toho, co z Leona vypadne za špatný nápad, protože bylo vidět, že nad něčím přemýšlí.

„Jinou možnost nejspíš nemáme. Tak pojď."

„Prosím?" vyhrkla Kara. „Já s tebou do jedný sprchy nepůjdu."

„Nebýt tak velká zima, tak přespím v autě. Aro, prosím," Leon udělal pohled, který by mu Kara před lety i sežrala. Jenže už byl starší a za ta léta ho nepoužíval, takže už to nemělo takový účinek jako tenkrát.

„Vypadám jako někdo, kdo by šel do sprchy s každým?" povzdechla si Kara, ale on ten pohled dělal stále. Kdyby ho párkrát během těch let potkala, mluvila s ním. Víc se poznala s jeho novým životem a měla k němu důvěru, možná by se tolik nebránila. Jenže tohle byl úplně někdo jiný. Mluví to, chodí to a obléká se to jako Leon. Jenže psychika a jeho uvažování už bylo někde jinde. Sama viděla co dokáže.

„Neublížím ti," slíbil Leon. „Můžeme k sobě stát zády a tak na sebe neuvidíme."

„Leone," vydechla Kara a šla k muži blíž. Konečně se odhodlala a nedržela si od něj odstup. Zápach s jeho oblečení byl čím dál horší, ale nestěžovala si. Sama na tom nebyla o nic líp. „Sotva jsem zpracovala, že po všech těch letech žiješ-"

„Po těch všech letech," zopakoval Leon její slova a tak ji nakonec i umlčel. „Věříš mi? Jako svému příteli?" zahleděl se Kaře do očí a najednou se oba u sebe ocitli nezvykle blízko. Brunetka váhala a snažila se moudře volit budoucí slova. Ale nedokázala nic chytrého vymyslet. Místo dalších slov muže nečekaně objala. Rázem ucítila, jak se pod jejím dotekem napjal. Ten pocit ale rychle zmizel, jakmile ji v objetí sevřely jeho ruce potom, co upustil na zem všechny věci, které doteď držel.

Kara vydechla a přitiskla svou tvář víc do záhybu na Leonově krku. I přesto, že z něj byl silně cítit odporný zápach, který se naučila za tu chvíli ignorovat, ucítila z něj ještě zbytek příjemně vonící kolínské. Podobnou té, kterou používal i tenkrát. Brunetka se mentálně vrátila do doby, kdy byli oba ještě mladší a tíha okolního života je ještě tolik netrápila.

„Bože... Tolik jsi mi chyběl," zamumlala Kara s nakřáplým hlasem. Neodvažovala se muži podívat do očí, protože nechtěla, aby viděl slzy v jejích očích. Po tolika letech si najednou přišla tak zranitelná a myšlenka na to, že by Leona znovu ztratila, ji ničila. Stisk jeho rukou kolem ní zesílil.

„Ty mě taky," odpověděl a opřel si hlavu o její rameno. Oba se drželi v náručí a následující chvíli neřekli ani slovo. Pouze si užívali přítomnost jeden druhého a nechtěli se od sebe vzdálit. Ale věděli, že je to nemožné.

Kara byla díky Leonovi snadným terčem. A Leon měl své povinnosti. S jeho stylem života si rodinu dovolit nemohl. Sen o báječné ženě, dvou dětech, nejspíš nějakém psovi a domě obehnaném bíle natřeným plotem se vytratil v den, co unikl z Raccoon City. Jeho život už nikdy nemohl být jako dřív.

Jak řekl. Jeho nejbližší byli snadným cílem, aby nepřátelé ublížili nejen jim, ale hlavně jemu. A proto s Karou nemohl zůstat na dlouhou dobu. Alespoň dnes mohli být po dlouhé době zase spolu. Než budou nuceni se zase rozdělit.