Karu zaplavil strach z neznámého. Předtím, než s ozbrojeným týmem vešla do zamčené a temné budovy, musela vysvětlovat Davidsonovi, aby zůstal venku. Podle podivného chování kapitána Normana ani vlastně přesně nevěděla, proti čemu budou bojovat. Byl ohledně toho až moc tajemný a to se ženě nelíbilo. Chápala, že existují určité věci, co nesmí na povrch, ale tohle se jí zdálo jako nesmysl. Když vcházeli dovnitř, zaslechla dva vojáky u vchodu něco mumlat. Znělo to ve stylu, že předešlý tým, co tam byl před nimi, nepochodil a ani se nevrátil. Podezřívavost seržantky se ještě zvýšila.

S namířenými zbraněmi se svým pětičlenným týmem procházeli chodbami. Muzeum bylo tak velké, že byli nuceni se nakonec rozdělit, aby našli rukojmí rychleji.

Kara neměla ráda tmu. Její paranoidní stránka hlasitě křičela uvnitř její hlavy. Strach z toho, že na vás může každou chvíli cosi vyskočit nebo vás vyděsit. Žena zatnula zuby a snažila se nad tím nepřemýšlet. Byla to jen hloupá tma. Co by se mohlo tak stát?

Náhle zaslechla křik. Tak srdcervoucí a bolestný. Až z toho Kaře zamrazilo v zádech a naskočila husina. Zastavila se ve své chůzi a se zbraní a baterkou se ohlédla. Zastavili se tak i její dva kolegové, kteří to též slyšeli. Jeden z nich zalapal po dechu.

„To byl Ryan a Sam!" vykřikl jeden z kolegů a rozeběhl se směrem k místu, kudy šli další dva jmenovaní policisté. Kaře se to vůbec nelíbilo. Chápala, že důstojník měl o ostatní strach, ale rozdělit se ještě víc řešení nebylo. Bez váhání spolu s kolegou běželi k místu, odkud se ozval křik. Ten již polevil, ale na slepo nehledali. Předtím viděli plán budovy a podle něj se rozhodlo kdo kam půjde. Běželi tedy do expozice s pravěkými exponáty, kde se měli nacházet ostatní.

Jakmile doběhli, nikdo v místnosti nebyl. Všichni tři měli připravené zbraně v případě potřeby. Celou expozici pomalu a v tichosti obcházeli. Po dvou policistech nebylo vidu ani slechu.

„Seržantko, tady je krev!" zavolal na Karu jeden z důstojníků, když nalezl těsně pod ventilací kaluž a cákance krve. Kara i další důstojník přistoupili blíž. Žena posvítila baterkou na kaluž krve a všimla si, že cákance odněkud vedly. Vypadalo to, jakoby by vystříkla směrem od otevřené ventilační šachty. Brunetka pocítila, že tu něco nehraje.

Chtěla rychle upozornit důstojníka, aby šel od šachty dál. Její paranoidní pocit jí radil, aby se u ventilace nikdo nezdržoval. Vzhledem k množství krve to vypadalo, jakoby na místě někdo vykrvácel. Byl to strašný pohled a Kaře se z toho svíral žaludek.

Než stihla něco říct, stalo se něco, co jí i druhému kolegovi vyrazilo dech. Cosi dlouhého, co vypadalo jako odporný a slizký jazyk, vylezlo z šachty. Omotalo se kolem pasu důstojníka poblíž a během vteřiny ho to vtáhlo dovnitř. Muž šokem vykřikl, ale při nárazu do stěny kolem šachty, když se ho to pokusilo prorvat dovnitř, bylo slyšet nechutné křupnutí zlomeného vazu. Bezvládné tělo bylo následně jednoduše vtaženo dovnitř a objevily se další cákance krve.

Kara chtěla vykřiknout, ale nedokázala vydat ani hlásku. Z toho, co právě viděla a slyšela, se jí udělalo nevolno. Zároveň pociťovala pocit viny a prohry. Tohle se nemělo nikdy stát. Ti muži zemřeli pod jejím velením. Zžíralo ji to.

Náhle pocítila na své ruce ruku posledního kolegy, co ještě zbyl. Byl odhodlaný tohle dotáhnout do konce, ale nejdřív bylo třeba podniknout určité kroky. Bez varování s Karou trhl a dal se na útěk. Kara málem upadla, ale vzpamatovala se a běžela s ním. Policista si to mířil směrem k východu, ale po chvíli se zastavil.

Žena nechápala proč. Rázem pocítila něco odporného. Byl to smrad z hniloby a rozkládajícího se masa. A zaslechla jakési podivné až strašidelné sténání a vrčení. Kara si přišla jako v nejhorším snu a přála si se probudit. Ona i kolega spatřili nedaleko asi tak šest zombie. I oni si jich všimli a šouravým, ale přesto rychlým krokem si mířili přímo k nim.

„To není možné..." zašeptala Kara strachy bez sebe. Kolega, který byl přibližně o hlavu vyšší, než jeho velitelka, namířil na chodící mrtvoly svou pistolí a ženu schoval za sebe. Bez varování začal na zombie střílet a provrtávat jejich rozkládající se těla železem. Nezabíralo to a akorát byli blíž a blíž. Kara se od kolegy odtáhla a zacouvala. Zaslechla další skupinu nemrtvých i za sebou. Rychle se otočila a namířila na skupinu zbraní. Policista střílel dál, i když to nemělo žádný smysl.

„Těm sviním to neublíží!" zavrčel naštvaně muž a jeden ze zombie se dostal až k němu. Popadl ho kolem ramen a s krvavými shnilými zuby se mu zakousl do krku. Policista začal křičet bolestí, když zombie začal z jeho krku trhat kusy masa. Kara se na to s hrůzou ve tváři podívala a pokusila se od toho všeho co nejvíc vzdálit. „Utečte!" zakřičel na poslední chvíli skrz to všechno policista, než ho monstrum usmrtilo. Sesypal se na něj i zbytek krvelačných zombie.

Kara měla slzy v očích a chtěla z toho začít zvracet. Rychle se ale probrala, když se další skupina nemrtvých vydala jejím směrem. Proto se dala raději na útěk. Najít místo, kde před nimi bude v bezpečí. Marná naděje, že ji odtamtud někdo dostane, byla opravdu hodně malá.

Brunetka proběhla tak tři expozice kole dalších zombie, než nalezla místnost pro zaměstnance. Vběhla dovnitř a urychleně za sebou zavřela. Zamykání ani klíč nenašla, aby se mohla zabezpečit. V místnosti blikalo červené světlo a nic moc nebylo vidět. Kara se pokusila skrz záblesky světla trochu orientovat.

Poté ale zakopla a spadla na zem. Podívala se na místo, kde zakopla a zatajil se jí dech. Ležela tam mrtvola. Jenže když o ní Kara zakopla, začala se probírat k životu a natahovat před sebe zkrvavené ruce.

Kara zděšením vykřikla a začala se rychle plazit k nejbližší stěně, do které brzy i narazila. Její ruka uchopila pevně zbraň a namířila na zombie, které pomalu "vstalo". Měl na sobě roztrhanou uniformu údržbáře a jeho obličej byl v takovém stavu, že by nešla poznat ani identita.

„Varuju Vás! Zůstaňte kde jste!" zkusila Kara výhružně a mířila na oživlou mrtvolu rozklepanýma rukama. Když to neuposlechlo, Kara vystřelila a strefila do hrudi. Nic to ale nepříteli neudělalo a s dalším sténáním se blížil víc a víc. Tohle byl konec. Nebyla cesta k útěku.

Žena boj o život vzdala a jen čekala na to, až na ni mrtvola skočí a začne si roztrhávat na kusy. V tom se hlasitě rozrazily vstupní dveře do místnosti a ani ne dvě vteřiny na to se ozval výstřel. Ke Kařině překvapení zombie bezvládně na zem. Měl prostřelenou hlavu a Kara si až poté všimla, že je celá od jeho krve.

Pohled na to všechno jí převrátil žaludek naruby a jen tak tak se stihla odvrátit stranou, než se pozvracela. Už to nemohla nadále vydržet.

„Jste v pořádku?" oslovil Karu mužský hlas. Brunetka se snažila uklidnit a skrze blikající červené světlo se podívala směrem ke svému zachránci. Do obličeje mu ale moc dobře neviděla. Rukou si trochu otřela ústa a vydechla.

„Jak se to vezme," odpověděla unaveně a pokusila se dostat na nohy. Dočkala se pomoci, když ji muž vytáhl na nohy a pro jistotu i podpíral, aby tam sebou ihned nesekla.

„Dobrá rada. Musíte je střílet do hlavy, jinak je to nezabije," poradil jí zachránce s klidným tónem a odvedl ji pryč od těla mrtvoly na zemi. Kara se už dokázala udržet na nohou, takže se od muže odtáhla.

„To si budu pamatovat. Pokud to můj žaludek ustojí," pronesla Kara sarkasticky. Zaslechla jen tiché uchechtnutí ze strany zachránce. Idiot. Pomyslela si Kara.

„Poprvé je to vždycky nejhorší. Pak už se to nějak dá," zareagoval muž na její slova. „Našel jsem přeživší. Pojďme za nimi."

„On v tomhle dokázal někdo přežít?" Kara byla na jednu strana velice ráda, ale na druhou stranu to nechápala. Zombie byli úplně všude a dostat se mezi nimi do bezpečí je skoro nemožné.

„Jistě. Oni a Vy," dostala Kara odpověď, nad kterou si mohla jen povzdechnout. Přísahala, že až se odtamtud dostane, už do muzea nikdo nevkročí. Nikdo ho už neuvidí tak jako dřív.

V blikajícím červeném světla si všimla, že muž držel v ruce zbraň, když přešel ke dveřím, aby se z nich podíval. Když zjistil, že tam nikdo není, otevřel je úplně. Ohlédl se po Kaře a kývl na ni, aby šla s ním.

Žena zaváhala, ale tušila, že jí jiná možnost ani nezbývala. I kdyby s ním nechtěla jít z hlediska nedůvěry, protože ho absolutně neznala a nevěděla co od něj očekávat, stejně by ji odtamtud vytáhl. Pokud to byl ten, o kterým mluvil ten voják. Odborník poslaný samotným prezidentem. Byla to jeho práce ty lidi odtamtud dostat. Samozřejmě živé a v jednom kuse.

Kara sebrala ze země svou zbraň a vydala se krokem za mužem, který akorát místnost opustil. Jakmile též místnost opustila, spolu s rozsvícenou baterkou v ruce se rozhlédla. Nikde nic nebylo a prostředí se zdálo být naprosto bezpečné. Pokračovala tedy v následování svého zachránce skrz část muzea, kde bývalo pár zombie. Nyní leželi na zemi ve vlastní krvi s prostřelenými hlavami.

Muž nehybná těla s klidem přešel. Očividně jeho práce. Karu to ani nepřekvapovalo. Ten chlap byl podivín. A jenom naprostý blázen a sebevrah by se specializoval na něco takového. Kara těla s vysokou ostražitostí zkusila obejít a každou chvíli očekávala, že ji jeden z nich chytí za nohu. Naštěstí se tak nestalo.

Během cesty si díky baterce prohlížela části chodeb a expozic, kterými společně oba procházeli. Když na malou chvíli posvítila před sebe, kde šel i zachránce, všimla si alespoň toho, jak vypadal zezadu.

Výška tak 180. Vzadu krátce střižené světle hnědé vlasy, černá kožená bunda a obyčejné džíny. Kolem pasu měl pásek s pouzdrem na svou zbraň, nejspíš nějaká základní výbava pro přežití a podobně. Kara raději baterku otočila jiným směrem, aby to nevypadalo, že na něj zírá.

Zastavili se až u dveří, které vedli do další místnosti pro zaměstnance. Byly tentokrát ale krapet větší a odolnější, než ty předešlé. Muž přistoupil ke dveřím a dvakrát zaklepal. Jakoby to bylo nějaké heslo, kterým dával najevo, že je to on.

Za dveřmi byly slyšet nějaké zvuky podobné šoupání a vrzání starého nábytku. Netrvalo dlouho a dveře se konečně otevřely. Stál za nimi nějaký muž. Díky slabému světlu z místnosti mu viděla do tváře. Vypadal tak na čtyřicet.

„To je všechno?" prohlédl si muž Karu od shora až dolů podezřívavým pohled. Absolutně se Kaře ten chlap nelíbil. „Říkal jste, že vás přijde víc."

„No to víte. Každý den není posvícení," pokrčil zachránce rameny. „Pusťte nás dovnitř." Kdyby muž vedle Kary neměl v ruce zbraň, pravděpodobně by je ten mrzout dovnitř ani nepustil. Cosi si zamumlal pod vousy a pustil oba dovnitř. Brunetka nechala svého zachránce vejít jako prvního a následně šla hned za ním. Stále na sobě cítila nepříjemný pohled mrzutého chlapa.

Po dlouhých desítkách minut konečně uviděla alespoň trochu světla. Nikde žádné příšery ani zombie. Jen živý lidi, kterým se povedlo před těmi hrůzami na chodbách bezpečně úkryt. Rozhlédla se kolem. Bylo jich celkem dohromady pět. Tři muži a dvě ženy. Jedna z nich ale seděla na zemi a sténala bolestí. Kaře neuniklo, že měla žena zároveň ruku položenou na jejím břiše. Byla těhotná a pravděpodobně někdy v osmém až devátém měsíci.

U nadcházející matky seděla i druhá žena a držela ji za druhou ruku. Karu upoutaly její tmavě červené až nazrzlé vlasy. Nevypadala o moc mladší, než Kara.

Kařin zachránce k oběma ženám doběhl a klekl si k nim. Zdálo se, že mu to dělalo starost. Ale to byla přece jeho povinnost, ne? Postarat se k všechny, kteří tu pomoc potřebovali.

„Jak je na tom?" zeptal se muž a podíval se na mladší ženu. Z jeho hlasu Kara dokázala rozeznat, že měl opravdu velké starosti a nebylo mu to ukradené. Bylo to od něj hezké gesto.

„Ty kontrakce zesílily. Musíme jít odtud dostat co nejrychleji, jinak bude muset rodit tady," naléhala žena a zdála se být už vyčerpaná. Kara nevěděla, jak dlouho tam byli. Na mladší ženě byla vidět hlavně psychická únava, než ta fyzická.

„To se nestane. Připravíme se a vyrazíme," rozhodl zachránce a pomalu vstal.

„Je to moc riskantní-"

„Zvládneme to," ujišťoval mladší ženu a chtěl se otočit na zbytek lidí v místnosti, aby s nimi probral plán úniku. Umlčel ho ale hlasitý bolestný výkřik těhotné ženy.

„Leone!" vyhrkla zděšeně mladší žena a očima žádala muže o pomoc. Hned byl zase u nich. Oba rychle začali zjišťovat příčinu křiku. „Praskla jí voda..."

„Sakra!" zaklel zachránce a vstal. Jeho plány se začaly pomalu ale jistě bortit a tak se snažil vymyslet jiný plán jak odtamtud všechny dostat. U toho ho pozoroval starší muž, který je předtím pouštěl dovnitř. Vypadal naštvaně ještě víc než předtím.

„Tak co teď, hrdino," neodpustil si rýpnutí. „Nechme ji tady. Akorát nás bude zdržovat, jako doteď. Kdo ji potřebuje," prohlásil muž s vysokou dávkou sarkasmu. Kara to slyšela a něco se v ní probudilo. Byl to vztek a nepochopení. Nepochopení, proč tohle říkal. Ta žena měla mnohem větší přednost se odtamtud dostat než on. Přišlo jí to už za čárou.

„Nemohl byste držet hubu?!" vyjela na něj, aby se nevinné zastala. Stála sotva dva metry od staršího muže, který po těch slovech zrudl vzteky. Vydal se přímo ke Kaře.

„Co jste to řekla?!" zavrčel a vypadal naprosto nepříčetně. Zdálo se, že jeho pohár trpělivosti právě přetekl. Už byl skoro u Kary a měl zvednutou ruku, aby ji udeřil i přesto, že to je policistka. Ale nestalo se tak, protože se do toho vložil zachránce a hrubě přitlačil agresora na dveře, kterými před chvílí přišli. S velkou silou držel muže za kostkovanou červenou košili pod krkem a neměl slitování. Kara měla skoro možnost spatřit konečně jeho tvář, jenže stála z pravé strany, kde měl muž zakrytou půlku tváře svými hnědými vlasy.

„Dotknete se jí a přísahám, že to budete Vy, kdo tu zůstane!" pohrozil agresorovi a pustil ho. Ten si pouze uraženě odfrkl a beze slov ustoupil. Kara si oddechla, že z toho za pomocí bruneta vyvázla. I přesto, že staršího muže svým okřiknutím vyprovokovala, nestyděla se za to. Ta těhotná žena si zasloužila psychickou podporu a aby jí někdo pomohl.

Pozorovala svého zachránce, jak se pomalu otočil jejím směrem, aby se klasicky zeptal, jestli je dotyčný v pořádku. Tak jako pokaždé, když někoho dostane z maléru. Kara tak měla konečně možnost vidět mu do tváře. Ale jakmile zjistila, kdo to je, zalapala po dechu.

Když mu mladší žena říkala Leone, Kara to nebrala nijak vážně. V Americe je spousta mužů s tímhle jménem a tím pádem by to nebylo ani žádné překvapení. Jenže teď o žádnou podobnost nešlo. Tohohle Leona znala. Ten, který měl zemřít před devíti lety při incidentu v Raccoon City. Jak to mohl přežít?

I on vypadal velice zaskočeně. Sám během let se vzdal možnosti, že by se oba spolu měli ještě někdy vidět. Každý teď měl úplně jiný život a byla hodně malá šance se někdy potkat. Svět je ale malý a oba svedl zase dohromady.

„Aro?" prolomil trapné ticho jako první a oslovil ji tak, jak jí říkal před lety na policejní akademii. I po takové době nezapomněl. Karu to vnitřně potěšilo.

„Leone?" zmohla se jen na jediné slovo. Nikdy nepřemýšlela nad tím, co by měla říct, kdyby se stal zázrak a znovu by se jednou potkali. Několikrát tu myšlenka zahnala s tím, že se Leon už nikdy nevrátí. Protoze je mrtvý. A ten kdo je mrtvý, se už znovu vrátit nemůže. Kara se během několika desítek minut v muzeu přesvědčila o hodně věcech, že se jednoduše mýlila. A mýlila se i o Kennedym.

Ten bastard žil. A stál zrovna před ní. V celé své dokonalosti, kterou získal během let. Kara v první chvíli přísahala, že takhle široká ramena ve dvaceti neměl.