*28.9.1998 - Pensylvánie*

Rozlučka studentů policejní akademie byla v plném proudu. V baru hrála hlasitá hudba, všichni se smáli, pili a oslavovali svůj poslední večer, než si každý půjde svou cestou. Parta kamarádů seděla u baru a smála se nad nějakou prapodivnou historkou ze začátku školního roku. Dobrá nálada obklopovala úplně všechny. Dvě kamarádky seděly nedaleko u jednoho kulatého stolu hned u okna a pily své objednané drinky. Též atmosféra kolem nich panovala v dobré náladě.

„Něco mi říká, že až hoši odtud dnes odejdou, tak pravděpodobně ne na vlastních nohou," uchechtla si jedna z kamarádek. Byla tmavší pleti a její dlouhé černé vlasy byly zamotané do drdolu. Během svých slov poukázala na partu čtyř kluků vypadávajících u baru. Jejich konverzace byla tak hlasitá, že nešla přeslechnout.

„Jako vždy je odvezou jejich taťkové. Díky nim dokázali prolézt i další třídy," upila dlouhovlasá brunetka ze svojí sklenky. „Možná dodělali akademii, ale budoucnost v nich moc nevidím."

„Aro, jaké máš vůbec plány? Chceš být policistka? Chytat nebezpečné zločince a udržovat v naší Zemi pořádek?" zasmála se Kařina kamarádka. Představa o tom stát se slavnou policistkou byla vskutku skvělá, ale uspět dokáže jen málokdo.

„Dostala jsem místo na oddělení u nás v Queensu. Zatím budu dělat jen podřadné práce, ale chci to dotáhnout dál a jít ve šlépějích mého otce," pousmála se Kara nad tou představou.

„Už to vidím až jednou zapnu televizi: ,Slavná komisařka Kara Gordonová vyřešila další složitý případ.'" změnila kamarádka tón hlasu, aby zněla jako nějaká otravná reportérka v televizi. Přitom se hlasitě smála.

„Chloe!" okřikla ji Kara a na jejích rtech se objevil náznak úšklebku.

„A co naše hvězda akademie. Jaké má plány?" změnila Chloe téma, aby odbočila od rýpání do její kamarádky. Kara na ni zůstala nechápavě zírat. Až po pár vteřinách mlčení jí došlo o koho se jedná.

„Myslíš Kennedyho?" zeptala se opatrně.

„Kdo jiný. Je to nejlepší student za posledních několik let. Aspoň to tvrdil náš ředitel," Chloe v ruce zamíchala s nápojem a sledovala, jak se tekutina ve sklenici pomalu vlní. „S jeho znalostmi ho je na obyčejného důstojníka převeliká škoda. Doufám, že má v plánu jít někam výš."

„Sehnal si práci v Raccoon City," odpověděla Kara s ledovým klidem a Chloe se náhle rozkašlala, když překvapením vdechla drink, který zrovna upila. Chvíli trvalo, než se vzpamatovala.

„Raccoon City? Ta díra s největší kriminalitou?" řekla Chloe ztěží. Stále nemohla moc dobře mluvit a dýchat zároveň.

„Ta kriminalita ho na tom právě zaujala nejvíc. A není to tam tak špatné. Je to hezké město," zastala se brunetka kamarádova rozhodnutí. „Věří, že bude schopen pomoci tu kriminalitu zmírnit a nastolit v tom městě klid."

„Ví o tom už Jessica? Že chce odjet?" zeptala se kamarádka zvědavě. Tušila, že si to Kennedyho přítelkyně ponese nejspíš blbě.

„Ne. Ale říkal něco o tom, že jí to dneska na rozlučce řekne a postaví ji před hotovou věc," pokrčila Kara rameny a dopila svůj drink. Chvíli pozorovala situaci v baru. Někteří tancovali, někteří stále pili a další se pod náporem alkoholu sotva drželi na nohou. Neuniklo jí, že spatřila na druhé straně baru dva jmenované. Hvězdu akademie Leona Kennedyho a jeho přítelkyni. Jejich konverzace ale nevypadala dvakrát dobře. Kara si všimla, že se hádají. A celkem dost. Nebýt hlasité hudby, která všude zněla, určitě by je slyšela i křičet. Takhle to ještě chvíli trvalo, než se Jessica zvedla ze židle a Leonovi v zápalu vzteku vlepila facku. Následně odešla pryč z baru.

Kara si povzdechla. Nejen ze zklamání, že to těm dvěma nedopadlo dobře, ale hlavně z lítosti jejího kamaráda. S Leonem se seznámila, když nastoupili na akademii. Rozuměli si. Víc než to. Byli jako bratr a sestra. Naprosto nerozluční a při každé příležitosti drželi při sobě.

„Dojdu si ještě pro drink. Za chvíli jsem zpátky," oznámila brunetka Chloe, než se zvedla i se sklenkou a vyrazila k baru, kam mimochodem usedl i Kennedy. Došla k baru a objednala si stejné, jako předtím. S úsměvem na rtech poděkovala, když jí barman drink podal a vydala se pomalu za Leonem, který se usadil u baru na úplný kraj. Nevypadalo to, že by se s někým chtěl bavit. Rozhodl se utápět svůj žal v alkoholu. Kara k chlapci došla a usadila se na vedlejší barovou stoličku. „Co jste si udělali? Nevypadalo to jako vystřižená scéna z romantického románu," pokusila se Kara situaci trochu zlehčit. Leonovi ale do úsměvu tolik nebylo. Jen si tiše odfrkl a kopl do sebe panáka, jehož obsah doteď zkoumal.

„Podvedla mě," odpověděl Leon podrážděně. „S kapitánem fotbalového týmu."

„Oh..." Kara takovou informaci vůbec nečekala. Už od začátku věděla, že Jessica není nejchytřejší holka na planetě, ale nenapadlo by ji, že by Leona někdy podvedla. Byla to od ní velká zrada. „To mě mrzí."

„To je dobrý," zamumlal Kennedy. „Stejně to byla otázka času..."

„Leone," vydechla Kara a položila mu ruku na jeho, kterou měl položenou vedle prázdné sklenky. Byla připravená ho jakýkoliv způsobem podpořit, aby se v tom necítil sám. „Vím jak jsi ji miloval, ale jenom naprostá kráva by něco takového udělala. Není to jediná holka na světě. Určitě tu pravou najdeš než se naděješ," usmála se dívka a po ruce ho pohladila. To na chvíli odvedlo Leonovu pozornost od pití a podíval se Kaře do očí. Jeho výraz se nezměnil o tolik. Jen už nebyl naštvaný. Spíše tam převládal smutek. I tak se na jeho rtech objevil drobný náznak úsměvu.

„Díky, Aro," přikývl, než se jeho pohled obrátil zpět k dalšímu panáku, který mu barman zrovna dal. Kaře Ara říkal jen opravdu malá část lidí. Někdy to byla máma, někdy Chloe, ale Leon jí nikdy jinak neřekl. Pro Karu to bylo velmi osobní. Sám Kennedy jí tak začal říkat aniž by mu to Kara dovolila. Ale od něj jí to nevadilo. Leon byl pro ni velmi důležitá osoba a nemohla na něj dopustit.

Byl velice oblíbený i ze strany její matky. Na svátky byl u nich doma vždy vítaný. Nikdy se neměl ani kam vracet. Vyrůstal v dětském domově, když jako malý přišel o rodiče. To bylo ale téma, o kterém velice nerad mluvil. Jen se svěřil, že ho jako dítě zachránil jeden policista a to Leona inspirovalo. Chtěl být jako on až vyroste.

„Velice si vážím tvé podpory, ale... Teď bych chtěl být chvíli sám," vydechl a prohrábl si své blond vlasy, které mu mírně zakrývaly tvář. „Chci to ještě celé zpracovat."

„Chápu," přikývla Kara chápavě a svou ruku stáhla zpět k sobě. Zrak z chlapce ale nespouštěla. „Kdykoliv budeš cokoliv potřebovat, zavolej mi. Jsem tu pro tebe." Brunetka se pomalu zvedla a vzala si svou sklenici s drinkem. Naposledy se se smutkem ve tváři podívala na Leona, který znovu hleděl do sklenky s alkoholem, jakoby to byl jediný smysl života. Následně se dala k odchodu, aby mu nechala vytoužené soukromí.

**

*1.10.1998 - New York Queens*

První dny v práci se zdály být poněkud složité. Nebo to tak aspoň vypadalo. Kara si nikdy nepředstavovala, že by hned po nástupu dostávala nějak důležité úkoly, ale aby se z ní stala služka, která pouze svým nadřízeným nosí všemožné papíry a složky. To si opravdu nepředstavovala. Byla na sebe naštvaná, že se nechala takhle využívat, ale co když tohle na začátku dělal každý? Rozhodla se to bez řečí přejít a věřila, že v budoucnu to bude lepší.

Náplň dnešního dne bylo třídění jednotlivých dokumentů. Z povzdálí Kara slyšel tiché řeči ze strany dalších zaměstnanců, kterým to přišlo k popukání. Kara se je rozhodla ignorovat a svou práci provedla nejlépe jak mohla. Podle rozkazu musela dokumenty odnést do sekretariátu sekretářce, která vždy Karu přivítala s milým úsměvem. Nebyla o tolik starší, než Kara. Brunetka tak odhadovala, že jí mohlo být kolem dvaceti pěti. Byla to jediná osoba se kterou si na oddělení rozuměla.

„Další dokumenty?" ozvala se sekretářka, když uviděla Karu vcházet do dveří. Otočila se na své otočné židli a vstala, aby nováčkovi pomohla. Nebylo toho zrovna málo.

„Jakoby to nemohl udělat někdo jiný," zamumlala Kara naštvaně a odložila svou část složek na pracovní stůl vedle další hromádky. Ztěžka si oddechla. Sekretářka se pouze soucitně pousmála.

„Všichni si tím prošli. Nemáš se čeho obávat," ubezpečila Karu a nabídla ji, aby se posadila na židli vedle ní. „Vodu, kávu?"

„Voda postačí. Díky," rty Kary se pozměnily do mírného úsměvu. Sekretářka jí podala lahev s vodou a Kara se dlouze napila. I přesto, že byl konec září, bylo venku celkem velké horko. Takové ani nepamatovala.

Kancelář byla opravdu klidné místo. Bylo to jediné místo, kam se mohla schovat před ostatními a odpočinout si. Měla celkem strach, že do kolektivu nezapadne. Ale byla tam teprve druhý den. Nemohla mít tak velké očekávání.

V kanceláři byl velký pracovní stůl, nástěnka s různými papíry, co byly zrovna důležité. Uprostřed místnosti obyčejný světle hnědý koberec a v celé kanceláří byly různé květiny a rostliny. Sekretářka si na to opravdu potrpěla. Milovala to. A na protější zdi byla malá televize. Byla zrovna zapnutá a běžely tam zprávy.

Kara se neubránila tomu se na obrazovku podívat, když spatřila titulek: Raccoon City. Její pozornost se ještě zvýšila. Mluvila tam blonďatá reportérka a moc dobře jí nerozuměla. Televize byla ztišená.

„Ehm... Prosimtě. Mohla bych to zesílit?" požádala sekretářku polohlasem. Ta nic nenamítala a ovladačem zesílila zvuk. Teď už zprávy byly slyšet jasněji.

„Před pár hodinami se prezident Spojených států amerických rozhodl k razantnímu kroku. Vzhledem k závažným důvodům, které nechce stát sdělit, bylo Raccoon City před pár minutami bez milosti zničeno termobarickými zbraněmi. Od dnešního dne přestává toto město existovat jak ve světě, tak i na mapě. Podle dostupných informací ve městě zahynulo v přepočtu přes sto tisíc občanů. Nikdo tuto bombardaci nepřežil..."

„Ne," zašeptala Kara s rozklepaným hlasem. Pocítila závrať a polil ji studený pot. Celá se začala mírně třást. „Prosím. Jen to ne..."

„Karo, co se děje?" zeptala se jí sekretářka mírně zmatená. Měla zároveň o dívku strach a myslela si, že tam sebou za chvíli sekne.

Kara vstala ze židle a vytáhla z kapsy rychle telefon. Vyhledání kontaktu na Leona netrvalo moc dlouho a začala mu volat. Vnitřně doufala, že se dostal včas pryč a teď ho uslyší. Živého a zdravého. Neunesla by, kdyby to nepřežil. Ne potom všem. Místo mužského hlasu zaslechla jen, že je číslo nedostupné. Nechtěla to vzdát. Zkusila volat ještě jednou a ještě potřetí. Odpověď byla pořád stejná. Karu přepadla beznaděj a smutek. Byla naprosto zničená. Byl pryč. Už ho nikdy neuvidí.

„Karo, jsi v pořádku?" zkusila to sekretářka ještě naposledy a přešla k dívce, aby ji mohla případně podpořit. Kara dala pryč mobil od ucha a se zoufalostí se podívala na svou kolegyni. Oči se jí zalily slzami. Následně se nechala od kolegyně obejmout a rázem se rozplakala. Nevěděla co má dělat. Tohle bylo momentálně to jediné, na co se zmohla.