„Zatraceně," zavře knihu a nespokojeně probodne pohledem desky. Přečetl ji už čtyřikrát a stejně nenašel nic, co by mu pomohlo. Za ty roky úplně zapomněl, jak dobrý spisovatel Kendricson byl. Jeho příběhy, které mnohdy připomínaly spíš pohádky, místy odrážely skutečné povahové rysy a vlastnosti daných bohů. I jeho vlastní popis byl v některých částech pravdivý.
Nikdy ho nezajímaly životy obyčejných lidí. Proč taky? Vídal tolik smrti,  že se to pro něj stalo každodenním chlebem. Ano, byly zde i výjimky jako profesor Kendricson, ale to byl jeden za celé tisíciletí.
Anup byl vždy uzavřený samotář. Nesnášel vtíraly, egocentriky a také ty, kteří si o sobě mysleli, že ví všechno nejlíp. Vlastně každého, kdo byť jen vzdáleně připomínal jeho bratra Horuse.

Do téhle knihy vkládal své největší naděje. Možná i proto, že to byla poslední možnost, která ho napadla. Teď vyčerpal všechny a je pořád na začátku, což ho pořádně štve. Co měl teď dělat? Předstírat, že to byla náhoda? Že všechno, co se od toho okamžiku stalo, nemá žádný důvod?
Nalistuje stranu s věnováním a znovu si ho přečte:
Mé milované vnučce. Nilské hvězdě, která mi určuje směr. Díky, že jsi vysvitla právě v mém životě.
Pravděpodobně to bude zbytečné, ale už nemá co ztratit.

Nilská hvězda. Eila Nouros. Tu profesor zmiňuje v jednom příběhu, ve kterém se bohyně Maat rozhodla lidem dát řád a zmírnit chaos na zemi. Na obloze stvořila hvězdu tak jasnou, že se stala pro smrtelníky jedním z nejdůležitějších orientačních bodů. Vzhledem k jejímu umístění, kdy zářila nad místem, odkud tekl Nil, byla významná pro obchodníky plavící se po řece.
Postupem času lidé o hvězdě začali vyprávět příběhy. Hlavně o tom, jak jednou za rok na pár vteřin červeně zabliká.
Podle některých pověstí proto, že dává bohyně někomu na zemi znamení. Nakonec legendu začali rozšiřovat o teorie, které byly jedna méně pravděpodobná než druhá.

Anup znal Maat, takže věděl, jak jsou ty teorie směšné. Je jedna z mála, možná jediná, kdo na lidi nezanevřel. Kdo je celá tisíciletí vidí stejně. Vždy byla dost uzavřená a samotářská. Nikdo pořádně nevěděl, co se jí honí hlavou. Právem byla bohyní harmonie, pořádku a spravedlnosti. Byla moudrá. Věděla co říct, aby druhé uklidnila, řekla jim co potřebují slyšet a sjednala tím pořádek.
Už dlouho ji nikdo neviděl a pár let nebyla ani na každoroční sešlosti.

Ze vzpomínek a přemýšlení ho vytrhne zvuk telefonu. Další práce. Aspoň na chvíli zapomene na ten chaos. Přečte si adresu a bezděky mu myslí prolétne poznámka, že je to jen pár bloků od toho podivného knihkupectví.
Zatřese hlavou, aby ji přinutil se soustředit a během vteřiny stojí na chodbě v poměrně velkém domě. Ze vzdálené místnosti je slyšet hluk. Pocit blízké smrti sílí a tak zamíří dozadu, kde už na něj čeká jeho příští klient.

Stará žena, která má už svůj věk, prostírá na stůl, a následně na něj odnáší dva talíře. Ruce se jí třesou až se diví, že jídlo není všude kolem. V okamžiku, kdy ho to napadne, jí talíře vypadnou z rukou. Místnost naplní zvuk tříštícího se porcelánu a během sekundy je vše jinak. Žena leží bez hnutí na zemi a kolem jsou rozházené střepy a jídlo.
V dalším okamžiku stojí vedle něj a oba chvíli hledí na mrtvé tělo, jakoby to byl nějaký pohřební obřad. Ve skutečnosti jí však dává čas vše vstřebat.

„Paní Dawisonová? Je všechno v pořádku?" Zazní ve dveřích, pravděpodobně z patra. Když dotyčný nedostane odpověď, zvuk kroků sbíhajících ze schodů napovídá, že bude následovat přinejmenším zděšení.
„Oh, zlato," žena smutně zatřese hlavou a obrátí svůj zrak ke dveřím, „tohle jsi vidět neměla." Anubis pohlédne stejným směrem v okamžiku, kdy do místnosti vstoupí nečekaný host. Oči se mu rozšíří úžasem a překvapením. Tohle už není možné.

„Paní Dawisonová!" vykřikne a poklekne vedle těla, jen aby zjistila, že nedýchá. Zatřese s ním a stále dokola volá její jméno. Dokonce se pokusí o resuscitaci, což mu přijde směšné.
Úsměv mu ovšem zmrzne v okamžiku, kdy žena vedle něj na pár okamžiků zmizí.
Co to má zase znamenat? Stařena je stejně zaskočená jako on. Tohle už párkrát zažil, ale teprve nyní zapochyboval. Co když opět odejde z prázdnou? Pokud by znova zmařila jeho práci, co to znamená?

„Co se to děje?" Žena na něj nechápavě pohlédne. Přinutí sám sebe zachovat nezaujatý výraz.
„Jen vás zkouší oživit. Za chvíli to vzdá. Můžeme jít."
Popravdě tak spěchá, protože má strach, aby ten pokus o sabotáž jeho práce náhodou nevyšel.
Než vyjde z místnosti, podrážděně na ni ještě jednou pohlédne, jak klečí u bezvládného těla a provádí srdeční masáž. Tahle ženská je vážně otravná.

∆

„Proč jsme se museli sejít tady?" zazní mu znechuceně nad hlavou. Aniž by vzhlédl s klidem dopije druhou sklenici a postaví ji opět na podtácek.
„Protože je tady nejlepší pivo a ty vždycky chodíš pozdě," odpoví ironicky a mávne na obsluhu. „A taky proto, že ani jeden z nás nechce, aby se někdo doslechl, že se scházíme. A nikdo nemusí vědět, o čem budeme mluvit," dodá mezi tím, co před něj postaví další plnou sklenici.
Na to nově příchozí nemá co říct a tak zaujme místo naproti němu, mezi tím, co ho Anup zkoumá pohledem. Nepřekvapuje ho, že vypadá pořád stejně. Přestože je starší, v lidských podobách by mohli klidně být bratři. Ne strýc a synovec.

„Taky tě rád vidím," v reakci na pohled, kterým si ho měří zkřiví tvář ve škodolibé grimase.
„Já tebe ani ne, Sutechu," opáčí s naprostým klidem. Strýc se jen zasměje.
„Tak o co jde? Nechtěl by ses sejít, kdyby to nebylo vážné," přejde k věci a zběžně přehlédne okolí, jestli je někdo neposlouchá.
„To ne. Zabil jsi mi otce. Ale to je uzavřené téma. Proto tady nejsme. Potřebuju vědět, jestli náhodou nevíš o nějaké větší vlně chaosu, nebo čemkoliv, co by to naznačovalo."

Při zmínce o vlně chaosu zbystří a nadzvedne bradu. Chvíli mlčí, než dlouze vydechne a opře lokty o stůl, aby k němu měl blíž.
„Jak jsi na něco takového přišel?" Přimhouří oči a jako jediný v místnosti se neohlédne, když od jednoho ze stolů zazní hádka a zvýšené hlasy.
„Unu aethyros oma. (Jsi pán chaosu.) Kdo jiný by o něčem takovém měl vědět, než ty?" Anubis nadzvedne jeden koutek v polovičatém úsměvu. Po této otázce nasadí jeho strýc téměř dotčený výraz.

„Poslední vlna chaosu tady byla s druhou světovou válkou. Myslím, že něco takového bych poznal." Sutech začíná pěnit, ale jeho synovec je úplně klidný. Až na pohled, kterým opět uhne za něj ke dvěma mužům, co po sobě už jen nekřičí, ale začínají se strkat a narážet do okolního vybavení.
„Co se to tam děje?" Anup sleduje, jak jeden chytne druhého a mrští jím o stůl s takovou silou, až se dřevo přelomí v půli.
Sutech jen spokojeně nadzvedne koutky úst a mávne na barmana. Ten pokyne dvěma mužům v obleku a ti během chvilky vyvedou oba rebely ven.
„Jsem bůh chaosu," poznamená Sutech, „čekal jsi, že tady bude klid?" Očividně je vzniklý zmatek přesně to, na co je zvyklý a těší jej.
„Takže o ničem nevíš?" Anup naváže tam, kde skončili, než je přerušili, „protože se něco děje. Tedy aspoň podle mě." Obrátí pohled zpět na svého společníka, jehož výraz napovídá, že je to pro něj překvapení.

„Co se děje?" pronese Sutech tiše poté, co odejde servírka, která před něj postavila sklenici piva. Anubis chvíli přemýšlí, kolik mu toho říct, ale pokud chce znát objektivní názor, musí s pravdou ven.
„Někdo odvrátil smrt. Znovu jsem ho potkal v lidském světě. Dvakrát. A dnes mi málem opět vzal mrtvého člověka. Tohle nemůže být náhoda." Nic z toho, co řekl Sutechovi očividně na klidu nepřidalo a nakonec se mračí jako ta nejhorší písečná bouře a bez jediného slova přemýšlí.
„Znamená to něco? Nebo si jen něco domýšlím?" položí nakonec otázku, protože to vypadá, že žádnou odpověď jinak ani nedostane. Ještě chvíli je ticho, než k němu strýc opět vzhlédne.
„Je to zvláštní, protože já o ničem nevím. Ale podle toho co říkáš, bych měl. Tohle není v pořádku. Žádný člověk nemůže narušit chod našeho světa, aniž bych to zaznamenal."

Anubis dlouze vydechne. Na jednu stranu je rád, že jeho závěry byly správné, jenže vyvstává otázka, jak to řešit? Protože nemá absolutně žádné tušení, kde začít. A to je bůh, takže je ironie, že neví, co dělat.
"Víš," prolomí ticho Sutech, "možná bychom měli informovat ostatní bohy." Anubis rázně zavrtí hlavou, až mu černé vlasy prolétnou kolem obličeje.
"Ne, to nemůžeme. Aspoň ne teď. Nemáme žádné důkazy, jen moje podezření." Sutech si povzdechne, jakoby přesně tuhle odpověď čekal.
"Máš pravdu. Ale co budeš dělat?"
"Nevím, ale musím na něco co nejdřív přijít," odpoví Anubis nejistě.
"A co když je to past?" nadhodí Sutech. "Co když nás někdo zkouší?" Anubis se nad jeho slovy zamyslí. Tahle možnost ho nenapadla. Ale kdo by měl důvod je zkoušet? A proč?
"Nemyslím si," řekne nakonec. "Ale budu opatrný." Sutech s povzdechem přikývne.
"Dobře. Ale kdyby se něco stalo, dej mi vědět. Jsme rodina, ať se v minulosti stalo cokoliv." Anubis cítil, jak se mu sevře hrdlo. Bylo to poprvé po dlouhé době, co Sutech mluvil o jejich příbuzenském vztahu. Možná ta situace nebyla tak špatná, když je dokázala zase sblížit.
"Díky, aethernou,"  (strýc) řekne tiše. Sutech se usměje a pozvedne sklenici.
"Na rodinu." Anubis si s ním váhavě přiťukl.
"Na rodinu," zopakuje o něco tišeji.  Když odchází z baru, Anubis cítí, že ať už se děje cokoliv, není v tom sám. A to mu dodává sílu čelit neznámému nebezpečí.