Anubis dlouze vydechne a opře se v křesle. Myšlenky mu víří hlavou jako divoká bouře. Co se to děje? Jak je možné, že někdo dokáže odvrátit smrt? A proč zrovna ta žena? Vzpomněl si na její oči. Byly tak jasné, tak pronikavé. Jako by viděly přímo do jeho duše. Pokud tedy nějakou měl. Je přece bůh, ne člověk.

Náhle ho napadne něco, co ho vyděsí. Co když ta žena není člověk? Co když je to nějaká bohyně v přestrojení?! Ale proč by to dělala? A proč by se snažila mařit jeho práci? Anubis vstane a začne přecházet po místnosti. Tohle nedává smysl. Žádný bůh by se neodvážil zasahovat do jeho domény. Smrt byla jeho a jen jeho. Nebo ne?

Znovu si vybaví ten pocit když zmizela. Bylo to, jakoby na okamžik přestal existovat. Jako by se celý svět zastavil a pak se znovu rozběhl. To nemohl způsobit obyčejný smrtelník.

Anubis se zastaví před zrcadlem a zadívá se na svůj odraz. Vypadá unaveně. Staře. Jak dlouho už vlastně dělá tuhle práci? Tisíce let? Miliony? Ztratil pojem o čase. Možná je načase něco změnit, napadne ho. Možná by měl... Ne. Okamžitě tu myšlenku zažene. Nemůže si dovolit pochybovat. Ne teď, když se děje něco tak zvláštního.

Rozlámaný se posadí do křesla. Chvíli bezhnutě sedí v černočerné tmě a nakonec sáhne na stůl, kde leží kus papíru, a se zachmuřeným pohledem se na něj zadívá. Tahy tužkou jsou jisté a barvy dodávají kresbě na realističnosti. Je na ní poznat, jaký každý je.

Horus, bůh nebes, má stejně jako on vlasy černé. Přesto působí světlejší díky slunci, které se mu v nich odráží a vytváří zlaté odlesky. Anupovy naopak vypadají tmavší, protože temnota smrti a soumraku mu v nich vytváří až nepřirozeně tmavé zákoutí. I ze zachycených výrazů je patrná Horova nespoutanost a Anubisova zachmuřenost. Nedokáže odhadnout, jestli se mu to jen zdá a je to tím, že všechna tato fakta zná, nebo se jí doopravdy povedlo zachytit odlesk jejich božských podstat.

Celé hodiny si prohlíží každou čáru a tah tužkou. Teprve slunce ho přiměje vzhlédnout, aby zjistil, že už dávno začal nový den.
Trvalo to, ale nakonec se rozhodl jednat. Musí se pokusit zjistit, jestli odvrácení smrti byla náhoda, nebo to něco znamenalo. Dalších pár hodin pátrá ve svém světě, ale opatrně, aby nikdo neměl podezření a příliš se nevyptával. Jeho snaha je však zbytečná, takže nakonec usedne ke stolu a chvíli vyhledává na internetu.

∆

Pěkná díra, pomyslí si, když se zastaví před obchodem krčícím se mezi vysokými moderními budovami. Řekl by, že majitel je jeden z těch, co odmítají prodat nemovitost korporacím, které skupují pozemky pro výstavbu. A pak to vypadá takhle.

Ale i tak musí uznat, že i když celý vnějšek vypadá, jakoby se desítky let neopravoval, má něco do sebe. Ten, kdo se o budovu stará, má cit pro skloubení starého a nového, a tak vše působí harmonicky.

Chvíli váhá, ale nakonec se rozhodne vstoupit. Koneckonců, podle internetových zdrojů je tohle jediné místo, kde se dá sehnat kniha, kterou potřebuje. Kde snad najde odpověď na své otázky. Na ty, co mu nedávají spát.

Jen co pootevře dveře, ozve se cinkání zvonku, zavěšeného nad rámem, co prodavači oznámí příchod nového zákazníka.

Tohle už pár let neviděl. V dnešní době už mají všichni elektrické zvonky nebo kamery, ale za těmito zdmi, jako by se zastavil čas. Stačí jeden nádech a má pocit, že se vrátil o desítky let zpět. Do doby, kdy neexistovaly počítače, eknihy, tablety. Do doby, kdy se četly papírové knihy a časopisy.

„Hned jsem u vás!" Ozve se odněkud zpoza vysokých regálů. Rozhlédne se po policích napěchovaných knihami, mezi kterými vedou úzké uličky. Než někdo přijde, mohl by sám najít to, pro co přišel. Zamíří k nápisu Egyptská mytologie a pohledem přejíždí názvy titulů na hřbetech knih. Některé vypadají dost staře, což vzhledem k místu, kde se nachází, moc nesedí. Spíš by je čekal v antikvariátu. Prsty přejíždí po vazbách a ten pocit je až překvapivě příjemný a uklidňující.

„Už jsem u vás, mohu vám s něč-" žena se však zasekne uprostřed otázky v okamžiku, kdy se k ní návštěvník otočí. Pár vteřin na sebe nevěřícně hledí a ani jeden neví, jak by na tohle setkání měl reagovat.
„Vy jste mě snad špehoval?" Vzpamatuje se hnědovláska a s povytaženým obočím si založí ruce na prsou. Anup přimhouří oči a spolkne poznámku, že to byla ona, kdo špehoval je.
„To mě ani nenapadlo," odpoví bez zaváhání a jeho odpověď jí na tváři vykouzlí úsměv.

„Omlouvám se, jen si vás dobírám. Občas, když jsme nervózní, mám potřebu všechno zlehčovat," jeho zaskočený výraz ji přinutí se omluvit a očividně znejistí.
„Nic se neděje. Jsem zvyklý. Jen mi tyhle naše setkání nepřijdou jako náhoda," pronese svou myšlenku nahlas dřív, než se zamyslí nad tím, jestli je to vhodné.

„Vždyť se vidíme podruhé," nechápavě pokrčí rameny, „lidi se občas potkají dvakrát." Teprve teď si uvědomí, jaká hloupost to byla. Ona přece neví, že to není podruhé. Nejraději by sám sebe vypohlavkoval.
„Většinou nepotkávám dvakrát nikoho." Jistě že ne. Vždy jen jednou, když nastane jejich čas a převede je na druhou stranu, odkud není návratu. Takže jak by taky mohl? A s obyčejnými lidmi se nestýká, takže o to víc ta pravděpodobnost klesá. Zároveň to potvrzuje jeho teorii, že tohle rozhodně náhoda není. Teď už být nemůže.

„A smím se zeptat, co vás sem zavedlo?" zeptá se ho nejistě. Anubis zamrká a vzpomene si, proč sem vlastně přišel. Začne prohrabávat kapsy černé kožené bundy, než konečně vyloví poskládaný kousek papíru s názvem knihy a jméno autora. Rozloží ho a podá ženě, která si ho vezme, aby zjistila, co má hledat.
„Sháním tohle. Široko daleko jsem nenašel jediné knihkupectví, kde by ji měli, a vyhledávač i diskuze se shodly, že největší pravděpodobnost, kde bych mohl uspět, je právě tady," vysvětluje mezi tím, kdy se její pohled upřený na ruce začne mračit.

„Tuhle knihu na prodej nemáme. Ale pokud vám nejde o koupi a stačila by vám výpůjčka, mám svůj vlastní výtisk." Vzhlédne k němu a Anup se neubrání překvapenému výrazu.
„Máte ji?" Potřebuje se znovu ujistit a když přikývne, jeho domněnka se mění na fakt. Co se to sakra děje?! Přeci není možné, aby potkal jednu osobu třikrát během ani ne týdne a dokonce měla knihu, kterou shání?!
„Ano, vydržte," otočí se a spěšně zmizí za rohem. Nejistě přešlápne z nohy na nohu. Pak udělá pár kroků a nakoukne do rohu místnosti, kde stojí starý, tmavě zelený ušák. Vedle něj stolek zaskládaný listy papírů a knihami. Žena se ve stohu začne přehrabovat a odkládat je na křeslo.

„Kam jsem ji položila," mumlá si sama pro sebe a dál se pokouší najít jehlu v kupce sena. Pár papírů spadne na zem a tak se sehne, aby je posbíral než najde to, co hledá. Jsou to kresby velice podobné té, kterou od ní dostal. Žena nesoucí nákup. Muž opravující auto. Chlapec hrající si na pískovišti. Stará žena krmící holuby.
Pak si všimne, jak je prázdné místo kolem obrázku zaplněné textem. Stačí mu pár vět a je mu jasné, jak dané postavě vymýšlela příběh. Některé jsou šťastné, jiné smutné, ale rozhodně jsou psané poutavě.

„Takže špehujete i ostatní," podá jí několik listů, které si od něj vezme a uloží zpět na stůl. „A ke všemu si vymýšlíte příběhy." Dodá s potutelným úsměvem. Jen pokrčí rameny.
„Mít fantazii přeci není zločin. Baví mě vymýšlet lidem osudy." Přehodí několik knih, aby se dostala k těm pod nimi.
Anup se rozhlédne a pohled mu zakotví na otevřeném laptopu. Není těžké poznat textový dokument popsaný odshora až dolů. Přečte několik vět a překvapeně nadzvedne obočí. Psát rozhodně umí.

„Proč tu knihu vlastně sháníte?" Vyruší ho ze čtení, a tak se napřímí a otočí jejím směrem. Co jí na to má říct?
„Zajímám se o Egyptskou mytologii a snažím se zjistit informace o jedné teorii, která se ke mně nedávno donesla."

„Aha, tady je!" Vítězoslavně ji zvedne a přejede dlaní po přední straně, než mu ji podá. Kniha je na první pohled velmi často používaná. Rohy jsou otlučené a název jde sotva přečíst.
Bohové Egypta a jejich osudy.

Zaplaví ho vlna vzpomínek, jak na autogramiádě při vydání poprvé osobně potkal Bruce Kendricsona. Dlouhá léta měl jeho knihu na polici, než mu ji nějaký bastard ukradl.

„Snad v ní najdete to, co hledáte. Byla bych ráda, kdybyste mi ji vrátil v pořádku. Je pro mě důležitá." Přikývne a otevře knihu na stránce s věnováním a podpisem. I on ho ve svém výtisku měl. Tohle bylo však delší a osobnější.
Mé milované vnučce.
Nilské hvězdě, která mi určuje směr. Díky, že jsi vysvitla právě v mém životě.
Čte si ho znovu a znovu. Pak zvedne pohled a podívá se na jmenovku, kterou má připnutou na halence.

„Jste Amony. Vnučka profesora Bruce Kendricsona," vydechne nevěřícně a pohled mu bezděky sklouzne na hruď, kde se leskne zlatý symbol připomínající mu bohyni Eset. Jeho matku.