Tohle je zbytečné. Zlostně se posadí do křesla a do ruky vezme láhev, ze které už moc nezbývá. Lidský alkohol je k ničemu. Sice to věděl už dávno, ale otestoval si to až teď. Vypil asi deset lahví, ale necítil vůbec nic. Tak lidské vyměnil za božské. Temného zoufalství vypil už tři láhve a i když byl řádně nalomený, stále necítil úlevu, po které tolik toužil od doby, co se dostal z jejího snu.
Nedokáže ji dostat z hlavy. Při čekání na mrtvého byl tak mimo, že se mu musel sám připomínat. To se mu ještě nikdy nestalo.
Zoufale si promne oči a pohlédne na hodiny. Má něco málo přes pět hodin, aby se dal do kupy, než Anomy o půl čtvrté zavře obchod a jako každé pondělí se sejdou v kójí nad krabicemi, které ještě schází projít.

Neměl nejmenší tušení, jak se bude po tom, co se stalo v noci chovat. Nejdřív z toho byl nesvůj, ale teď se tím už jen baví. Při tom, jak je vždy nervózní z každé sebemenší maličkosti předpokládá, že se dnes určitě pobaví.  I když nemůže popřít, že se cítí nervózně. Dneškem se změní vše. I když skrytě a nevysloveno, v jeho hlavě však tak zřetelně, jako tah černým inkoustem na sněhobílém papíru. Přestože tomu sám stále nemůže uvěřit, je to pravda, kterou nezmění ani čas, ani nikdo z bohů.  Pravda, zprvu nepříjemně řezající, ale jakmile se tomu poddá, je příjemná a opojná. Téměř návyková. A i když sám tyto pocity dosud nepoznal, pouze o nich četl, nedaly se zaměnit. Je to jisté. On, bůh smrti něco cítí. Náklonnost. Touhu. Potřebu chránit a opatrovat. Vděk. A také strach a nejistotu. Tolik toho necítil za celá staletí. A přesto to bylo příjemné a jakoby vítané.

Dostal klíče, a vzhledem k tomu, že byl u skladiště první, odemkl a usadil se do křesla, kde vždy sedával. Chvíli zírá na prázdné místo naproti, ale nakonec se natáhne pro krabici a pustí se do čtení. Teprve když skončí a odloží poslední zápisník pohlédne na hodinky. Je dávno po páté a Amony stále nikde. Zabloudí pohledem na telefon, přestože je to zbytečné, protože by příchozí zprávu slyšel. Nic. Ani vysvětlení, ani Amony. Chvíli váhá, ale nakonec vytočí její číslo. Třikrát zazvoní a nakonec se ozve hlas, který mu oznámí, že je volaný účastník nedostupný. Proč by mu odmítala hovor? Nechce s ním mluvit? Proto se neukázala? Nestalo se jí něco vážného? Je v pořádku?
Hlavou mi víří desítky otázek a na mysl vyvstávají různé scénáře toho, co se mohlo stát. Jeden horší než druhý. Vstane, zamkne plechová vrata a přemístí se.

První místo, kde ji hledá je park. Stačí mu pár minut aby se přesvědčil, že tam není. Pak zamíří k ní domů. Všude je ticho a tak se zamračí. Kde jenom může být? Rozhodne se vyzkoušet i knihkupectví, přestože si myslí, že tam už nebude. Chvíli stojí na chodníku a prohlíží si výkladní skříň. Lístek na dveřích všem oznamuje, že je zavřeno, ale to ho nezastaví. Projde dveřmi a rozhlédne se po regálech napěchovaných knihami. Ticho. I tak ale zamíří do zadní části, kde má svůj kout.
Ještě než mine poslední police ví, že teď je na správném místě. Jeho zvířecí čich ji cítí na několik metrů a tichý zvuk tužky přejíždějící po papíru je mu už dobře známý.

Sedí ve svém ušáku se skrčenýma nohama, na kterých leží skicák, do kterého kreslí, když zrovna nepoužívá tablet. Je zabraná do tvoření. Kriticky si prohlíží své dílo a nespokojeně kouše dolní ret. Vlasy má ledabyle stažené do částečného drdolu a na sobě velký fialový watt svetr. S úsměvem si ji prohlíží a najednou mu události předchozí noci  přijdou jako pouhý sen. Nemůže uvěřit tomu, že by se to vážně stalo. A přesto si pamatuje její hlas i chuť. Ztěžka polkne a tělem mu projede pocit, který za celou svou existenci dosud nepoznal. Ne, dokud nepotkal ji.

Amony sebou trhne a s leknutím k němu zvedne pohled. Její zprvu vyděšených výraz se ale rychle změní a bleděmodré oči se skryjí pod staženým  zamračeným obočím.
„Sakra! Vyděsil jsi mě!" Zavře skicák, ale jinak se ani nepohne. „Jak ses sem vůbec dostal?" Očividně z jeho přítomnosti není nadšená.
„Dveřmi," pokrčí rameny. Informaci, že byly zavřené vynechá a doufá, že to nepůjde kontrolovat.
„Co tady děláš? Máš být přece ve skladišti,"zamračí se ještě víc a neujde mu, jak se při pohledu na něj ošije.
„Jo, to mám, ale čekal jsem na tebe. Bál jsem se, jestli jsi v pořádku." V očích se jí vztekle zablýskne a prudce vstane. Je jejím chováním zaskočený, ale alespoň ví, že se nic vážného nestalo. Udělá k němu pár kroků, až se zastaví několik centimetrů před ním a ho ovane tak dobře známá a podmanivá vůně.
„Bál? Jako vážně?" Vyštěkne na něj. „Jasně jsem ti řekla, že tě nechci vidět. Co jsi na tom nepochopil? Nebo si myslíš, že jsem na to zapomněla? Myslela jsem to vážně. Klíče si klidně nech, dokud neskončíš, ale nepočítej s tím, že se spolu budeme dál scházet. A teď vypadni!!" Jakoby ho polila ledovou vodou. Čekal ledacos, ale takové chladné chování rozhodně ne.

Prudce se nadechne a přikývne.
„Dobrá. Jsem rád, že jsi v pořádku. Pokud mě tady nechceš, půjdu," její rozhodný postoj s rukama založenýma na hrudi ani další slova nepotřebuje. Otočí se a zamíří ven z krámu. S každým dalším krokem v něm roste vztek. Má neskutečnou chuť do něčeho praštit. Jenomže na koho je tak naštvaný? Na ni? Na sebe? Na oba? Teprve známý zvuk příchozí zprávy ho vrátí do reality. Jakoby mu někdo chtěl udělat svou smrtí radost. Alespoň na to teď nebude myslet a vychladne. Snad.
Nakonec má štěstí a než předá poslední duši Usirovi, je tma. Rozhodne se pro dlouhou procházku a tak se do bytu dostane až pozdě v noci. Nalije si svou obvyklou sklenku a s hlasitým výdechem se zaboří do svého oblíbeného křesla. Chvíli sleduje hladinu neklidnou stejně jako jeho mysl, než ji zvedne ke rtům. Těsně před nimi se ale zarazí.

Po zádech mu přeběhne zvláštní pocit a přestože ho nikdy dřív necítil, přesně ví, co znamená. Nedokáže to vysvětlit, je to šílené, ale je to tak. Volá ho. Ví to. Hruď se mu sevře při představě, že by ji znovu viděl v jejím snu. Zavře oči a stiskne čelisti, když potlačí touhu sevřít drobné tělo ve svém objetí. S dalším nádechem je prudce otevře. Ne. Dnes ne. Obsah sklenice během chvilky mizí, jak ji najednou vypije. Musí přemýšlet. Nesmí se nechat ovládnout pocity.
Možná její reakce byla přesně to, co potřeboval. Políček z milosti. Musí se ovládat. Nemůže riskovat, že by ji nějak ohrozil. Pokud ho od sebe odhání, je to jen dobře. Bude ho to nutit si držet odstup.
Ten pocit je mučivý a trvá několik hodin, ale nakonec mizí stejně náhle jako se objevil. Buď čekání na něj vzdala, nebo se probudila. Těžko říct, ale zjišťovat to nebude.

Čím déle nad tím přemýšlí, tím víc se utvrzuje v tom, že se od ní musí držet dál, takže se jí snaží spíš vyhýbat, než vyhledávat její společnost. Ve dne je to snadné.  Pokud se náhodou blíží ke skladovacímu prostoru, ucítí ji a uslyší včas, aby stihl zhasnout a zamknout. Pokaždé ho napadne myšlenka, že by počkal a alespoň ji viděl, ale rozum a sebekontrola vždy zvítězí a tak se přemístí dřív, než vyjde zpoza rohu.
Sedí ve svém bytě a mračí se na sklenici, kterou točí v úrovni očí. Je to několik týdnů. Přesněji dvacet jedna dní, osm hodin a padesát šest minut. Jsem cvok. Prolétne mu hlavou, když si uvědomí, jak to zní. Daří se mu vyhýbat i snům, do kterých ho zve téměř každou noc. Ten čas, kdy cítí její naléhání je mučivý. Jakoby se tím, že už v něm jednou byl, vytvořilo nějaké neviditelné pouto. Pokaždé, když usnula a čekala ho, to věděl.
Bylo to náročné, ale nakonec se mu podařilo získat pevnou sebekontrolu. Potlačil všechny nově nabité pocity, které v něm její osoba vyvolávala, až kromě zrychlení tepu necítil vůbec nic.
Mělo ho napadnout, že i když se jí bude vyhýbat a ignorovat všechny pokusy se s ním spojit, nepůjde to tak lehce.

Sedí mezi krabicemi s profesorovými poznámkami, když se nečekaně přemístí. Rozhlédne se kolem a podvědomě stiskne čelisti, když pár metrů od sebe uvidí stát Amony. Vyděšeně se rozhlíží a jakmile ho spatří, zamračí se a zatřese hlavou.
„Neměl bys tady být." zachmuří se a znovu přehlédne okolí. Čekal, že mu spíš vytkne, kde byl celou dobu, ale že ho bude vyhánět?! Její oči se rozšíří zděšením. Anubis pohlédne stejným směrem. Blíží se k nim postavy bez tváří. Teprve teď si všimne, že jsou v nějaké rozlehlé místnosti, ale nedokáže zaostřit detaily, stejně jako tváře blížících se nepřátel. Museli jimi být, protože proč by se jinak tvářila tak vyděšeně?
Všichni ho minou, jakoby tam ani nebyl a dojdou až k třesoucí se Amony. Dva ji chytnou každý z jedné strany. Další vztáhne ruku a v tu samou chvíli Amony bolestně vykřikne.

„Dost! Nechte ji!" vrhne se k nim a pokusí se toho, kdo jí ubližuje nejvíc, zastavit, ale ruka mu prolétne vzduchem, aniž by cokoliv, nebo kohokoliv zachytila. Ani se na něj neotočí. Nevidí ho. Její křik mu trhá uši a drásá srdce.
„Amony!" Z bolestí zavřených očí jí stékají slzy a celé tělo se třese v nesnesitelné bolesti. Znovu se pokusí zastavit každého z těch ničemů. Marně. „Omlouvám se, nevím jak je zastavit," pohled na ni neskutečně bolí. Jen nepatrně zatřese hlavou.
„To nemůžeš." Namáhavě zachraptí. „Ale musíš odejít. Hned." Zalapá po dechu a nohy se odlepí od země. Bezmocně sleduje, jak se vznese. Tenký vír se jí obtočí kolem krku až lapá po dechu, jak ji dusí. „Jdi," téměř ji není slyšet. Anubis se zamračí a rozhodně zákoutí hlavou.
„Nenechám tě tu samotnou."
„Musíš. Tohle je můj sen. Jdi." Cítí, jak pomalu začíná mizet a snaží se zůstat, ale přesně jak řekla: Je to její sen, takže pokud ho tady nechce, nebude mít problém se ho zbavit. Naposledy se pokusí jí zabránit ho vyhnat. O zlomek vteřiny později se ozve hlasitý výkřik a jen co utichne cítí, jak nátlak její mysli zmizí.
Otočí se jejím směrem a hledí na bezvládné tělo ležící na chladné zemi. Jsou sami. Jen zlomek vteřiny, kdy má možnost si celou scénu prohlédnout, než všechno zmizí. Probudila se.