Už ani nepočítá, kolik toho vypil. Je podrážděný a vzpomínka na jejich hádku a to, jak se na něj dívala, ho nutí k nepříčetnosti. Vždyť to s ní myslel dobře a ona se chovala, jako by byl její rodič a zakazoval jí zábavu. Jenže tohle nebyla hra! Vždyť šlo v podstatě o její život?! Nakonec se rozhodne za ní zajít a promluvit si. Nedokáže se soustředit, když jsou rozhádaní.
Přemístí se. Stojí na tmavé chodbě a najednou mu dojde, že tohle asi není nejlepší nápad. Přeci jen toho dost vypil. Nejistě přešlápne na druhou nohu. Neměl by tady být, ale nedokáže se přimět k odchodu. Jakmile se pode dveřmi objeví slabé světlo ví, že je lapen. Jako můra přitahovaná ke světlu. A přestože si je blížící se záhuby vědom, nedokáže odolat a projde dveřmi. Z obrazu před sebou ztěžka polkne a hrdlo se zúží.

V pološeru stále v těch nádherných šatech stojí před zrcadlem zády k němu. Dlaněmi se opírá o kraje umyvadla a je na ní vidět únava. I přes líčení prosvítají kruhy pod očima. Tmavé kadeře spadají kolem vyčerpaného obličeje a částečně mu zakrývají výhled. S hlubokým nádechem se napřímí a pohlédne na svůj odraz v zrcadle. Úsměv, který měla na tváři večer byl ten tam. Prohlíží si samu sebe a nedokáže v jejím pohledu poznat, co si myslí.
Sáhne ke šněrování na bedrech a povolí jej. Jedno očko po druhém vyvléká šňůrku, která nutila látku pevně obepínat křivky a odhalovat je všem. Chybí poslední čtyři, jenže nedokáže ruce zvednout tak vysoko k lopatkám a tak to nakonec s rezignovaným výdechem vzdá.

Ani si neuvědomil, že se pohnul. Teprve když mu do nosu vnikne její intenzivní vůně zjistí, že stojí těsně za ní. Neměl by tohle dělat. A přesto, se nedokáže přinutit otočit a odejít. Jako omámený vztáhne ruce a pomalu vyvlékne saténovou tkaničku. Ta s tichým zvukem vyklouzne z oček a dovolí jí šaty svléknout. Klouže po kůži odhalujíc postupně všechna tetování. Anubis zatají dech, fascinován krásou jejího těla i symbolikou kreseb. Na břiše má vytetovanou bohyni Nut, na boku hada urea, na jedné paži Horovo oko a na druhé brouka skaraba. Co ho ale zaujme nejvíc je podoba jeho samého na zádech. Při pohledu na Nilský kříž, jehož spodní část mizí mezi půlkami ztěžka polkne.

Anubis cítí, jak ho zaplavuje vlna emocí. Obdiv, touha, ale i pocit viny. Celá její existence ho natolik přitahovala i přes snahu držet si odstup, až zapomínal na to, kým je. Občas se přistihl, že si připadá jako obyčejný člověk. Že myslí na věci, jaké obvykle řeší smrtelník. Ví, že by tu neměl být, že narušuje Amonyino soukromí. Přesto nedokáže odvrátit zrak.

Amony se otočí a na okamžik má pocit, že hledí přímo na něj. Anubis ztuhne, ale uvědomí si, že ho nemůže vidět. Přesto cítí jak se mu zrychluje tep.
Sleduje, jak vstupuje do sprchy a zvuk tekoucí vody naplní místnost. Ví, že by měl odejít, ale něco ho tam drží.Voda stéká po jejím těle, zvýrazňujíc křivky a tetování.
Stojí se zavřenýma očima pod proudem vody s myslí stále upínající se k večírku. Unaveně si mydlí tělo a její pohyby jsou pomalé a zasněné.

Náhle se jí ruka zastaví na břiše. Anubis si všimne, jak se její výraz změní z unaveného na něco intenzivnějšího. Ruka sklouzne níž a jeho pohled jí následuje.
Amony si představí Anubise v jeho zvířecí podobě - majestátního, silného. Vzpomene si na jeho pronikavý zlatý pohled, na to, jak se k ní naklonil. Její prsty začnou pomalu kroužit až pootevře ústa a dech se nekontrolovatelně zrychluje.
Anubis ztuhne, vědom si intimnosti okamžiku. Fascinovaně sleduje Amonyinu tvář, jak se na ní míhají projevy rozkoše.
Mezi tichým šuměním vody zaslechne občasný sten, který jí unikne z úst. Tělo se smyslně prohýbá, jak tajná představa ovládá celé její vědomí. Jakmile zašeptá jeho jméno, nevědomky prozradí objekt své touhy. Anubis cítí směs vzrušení a viny.

Když Amony vyvrcholí, jeho vnitřní alarm, který dosud tlumil, se rozezní celou jeho bytostí. Musí pryč. Okamžitě. Ještě jednou se ohlédne na ženu choulící se v rohu s koleny přitaženými pod bradu jak ztěžka oddechuje. Při tom pohledu dlouze vydechne a poprvé za celou dobu se nepokouší své pocity ničím omlouvat. Slibuju, že tě budu chránit, ať to stojí cokoliv. Pronese němou přísahu. A možná jednoho dne najdu odvahu říct ti pravdu. O sobě, o světě bohů a o citech, které k tobě nejspíš chovám. Musí se sám sobě zasmát. Ale nejspíš ne. Svěsí ramena a nechá ji samotnou s její fantazií, netušící, že byla skutečnější, než si myslela.

***

Rozhlédne se po temné místnosti bytu a okamžitě mu je jasné, že tady zůstat nemůže. Sám se vzpomínkami na to, co právě viděl. Opět se přemístí a s mírnou úlevou si oddechne. Tady se nikdy nespí. Někteří hosté ještě neodešli a jen co jej Hathor spatří, pousměje se a sáhne pod pult pro láhev jeho oblíbeného pití. Mlčky se posadí na židli co nejvíc v rohu a zhluboka si přihne.

„Jak se ti letos líbila slavnost?" zeptá se ho stále s tím škodolibým úsměvem, když obslouží nejblíže sedící hosty. Zamračí se při vzpomínce na Sachmet a její výraz, když Reovi odebral jednu z hraček na dnešní noc. Nelíbilo se mu, jak přivřela oči a pátravě se na něj dívala. Něco tušila. Musela. Měla to v povaze. A to pro něj v téhle situaci znamená velký problém.
Kdyby se ho teď Sachmet zeptala, proč ji bránil, neměl by žádnou rozumnou odpověď. Nic, čím by jí dal najevo, že je mu ta smrtelnice naprosto lhostejná, protože teď už nebyla. Takže pokud pojala podezření, že pro něj znamená cokoliv, je to hodně velký problém.

„Nuda jako vždy," snaží se znít co nejvíc otráveně, ale Hathor zacukají koutky a tím svým způsobem se opře o bar.
„Vážně? A co ta žena, co ses s ní bavil? Už jsi jí vyšukal rozum?" Potlačí stisknutí čelistí, protože by tím dal najevo své znechucení nad tou frází, která je, bohužel, doslovně pravdivá.
„Ne. Je jen zdroj informací," opět upije a modlí se, aby jí to stačilo.
„Jak jsem viděla, měl na ni zálusk Re, ale překazil jsi mu to." Hathor se královsky baví a přestože se Anubis snaží vypadat nezaujatě, začíná čím dál pevněji tisknout láhev v ruce, až mu bělají klouby. Naštvaně vypije všechnem obsah flašky a postaví ji na pult.
„Jako že by mu dvanáct na dnešní noc nestačilo?" Ušklíbne se na ni. Naštěstí jen pokrčí rameny a nechá ho být. Oddechne si, ale jen na vteřinu. V té další se nekontrolovatelně přemístí.

Nechápavě se rozhlédne kolem sebe. Teplý vítr mu do tváře foukne písek, až je nucený přivřít oči a paží zastínit tvář.
Co to má znamenat? Rozhlédne se po poušti, jejíž vzduch je těžký vůní lotosů a jasmínu a společně s jemným pachem písku mu připomíná dávnou atmosféru domova. Tahle vůně byla jeho oblíbená. V dálce zahlédne ostré obrysy pyramid, tyčící se proti hvězdnému nebi. Měsíc je téměř v úplňku a stříbrným světlem měkce osvětluje miliony zrnek písku.
Se zavřenýma očima citlivým čenichem zhluboka nasaje pouštní vzduch a tělem mu projede neskutečně příjemný pocit, který probudí část jeho bytí, které už pár desetiletí, snad i století, spala. Hruď se mu jemně rozvibruje, když tiše zavrčí a pootočí hlavu víc po větru. Není sám.