"Tak odpoledne Sofie." To bylo to poslední co jsem slyšela než jsem vystoupila z auta.
S rodiči jsme se nějak snažili sblížit ale ty čtyři roky co jsme se neviděli jsou znát.

Jakmile auto odjelo vzhlédla jsem k budově které se říká ,,střední". A když jsem uviděla všechny ty studenty jak se řadí do skupinek a ještě postávají před školou a nějaké kteří už jsou ve škole, pocítila jsem něco zvláštního. Už jenom pohled na ty křiklavé, černé, vínové a další barvy které obsahoval jejich oděv ve mě vzbudil mírnou vlnu smutku, smutku z představy co všechno bych teď mohla být kdybych to tenkrát tak nepřehnala.
Když jsem se podívala na sebe, uviděla jsem na sobě oblečení v mých typických barvách, army uplé tílko pod prsa, černé kraťase a černobílé vansky. Své černé vlasy jsem si jemně pročísla prsty. A udělala první krok.

Jak jsem procházela směrem ke škole, pár lidí se zamnou otočilo a vyměňovalo si se svými kamarády zvědavé pohledy a šeptali si různé drby a názory. Ale já si stále udržovala kamennou tvář a moje mysl sama přepnula na režim autopilota a také plné ignorace. Už odmalička jsem totiž vyrůstala s jednou větou vyrytou v mé paměti a to, že každý má v životě své místo jako hvěždy na nebi, bez jedné by to nebylo kompletní a když si člověk myslí, že nikam nepatříš, možná přecenil své umístění a svou záři, protože to kam patříme za nás určují naše činy a ne my samotní.

S klidem jsem proto přešla až ke vchodu do školy kde stála parta kluků. Dle jejich stylu a arogantních úšklebků, které jsem spatřila na jejich tvářích tu budou něco jako ,,elita" školy. Ovšem to mi nezabránilo abych zamířila přímo k nim s až smrtelným klidem. "Ahoj" to bylo jediné co vyšlo z mých úst a se stále skrytou otázkou v očích jsem vyčkávala na jejich odpověď. "Ale, ale ztratila ses?" řekl vysoký brunet s neskrývaným výsměchem a pohrdáním v hlase. Tak jo nebylo to zrovna milé přivítání, ale teď mi v hlavě jen šrotovala kolečka a přehrávala si jednu a tu samou věc dokola "základ výcviku vždy stojí na tom, že se naučíte nedávat najevo své emoce, to na tomto závisí celá vaše vojenská kariéra". Splněno. ,,Já ne, ale jestli se nechcete ztratit vy tak mi řeknete kde je ředitelna". "Hmmmm..." zamyslel se zase jiný po jeho boku "Nemyslím si, že jsi to ty která tady dává rozkazy a jestli si myslíš, že hrát si na nějakou ,,drsňačku" ti pomůže tak se pleteš. Stejně všichni ví že jsi jen další děvka do počtu" řekne jako nějakou samozřejmost a všichni se tomu lehce uchechtnou. Tak to přehnal já nejsem žádná děvka, ale alespoň mi dal jistotu, že o mně nic neví. "Já nejsem žádná děvka a už vůbec si na nic nehraju.". "Ale, ale kočička se nám nazlobila?" Už se natahoval že mě plácne po zadku, ale to bych mu ji nemohla chytit a převrátit učeně tak aby se mu nic nestalo ale zároveň to ukrutně bolelo. "Auuu!!" skřivil obličej do bolestné grimasy a naštvaně na mne pohlédl. Jen jsem se ušklíbla a otočila se zase na jiného, který mě svýma šedýma očima propaloval pohledem a jeho černé vlasy se kterými si pohrával vítr mu přes ně vlály."Tak, kde je ta ředitelna?"díval se na mě s neskrývanou zlostí a jen mezi zuby zamrmlal něco z čeho jsem vyvodila něco jako nech ho na pokoji, druhé patro a ještě něco že si to semnou vyřídí. Přeslazeně jsem se na něj usmála pustila chlapcovu ruku a jen s letmým vítězným úšklebkem hrdě odkráčela směrem do druhého patra k ředitelně.k

Když jsem stála před ředitelnou, uvažovala jsem co se asi bude dít potom co vejdu. Nakonec jsem došla k závěru, že se nic tak hrozného stát nemůže. Zaklepala jsem a po tlumeném dále jsem vešla dovnitř.

__________________
______________________________

Tak konečně po dlooouhé době další kapitola sice kratší, ale snad se vám líbila a brzy očekávejte druhou část 😉