,,Sofieee vstávat!" Uslyšela jsem svoji spolubydlící Rachel, jak na mě křičí. ,,Co je?" chtěla jsem vědět, proč mě vyrušuje z mého spánku. Ovšem odpověď byla jednoduchá: ,,5:58" řekla jen a s očekáváním mě sledovala.,,A sakra" rychle jsem se vyšvihla na nohy a začala sbírat po pokoji vhodné oblečení na painball, kterým jsme dnes měli začít. Rychle jsem na sebe dala černé tričko a khaki capri kalhoty a mé dlouhé černé vlasy si svázala do rychlého drdolu. Vzala jsem do jedné ruky boty, druhou chytla Rachel za ruku a vyběhla z pokoje s hlasitým zabouchnutím dveří. Rychle jsem běžela k východu do venkovního areálu a přitom si nazouvala boty.

A abyste mě lépe chápali, tak jestli si myslíte, že s holkama zachází nějak lépe, jak s klukama, tak to jste na omylu. Všichni tu mají stejný režim a když přijdete pozdě, tak to schytá celá třída, ale vy nejvíce. Dnes je den mého odjezdu a proto mi poslední týden dávají zabrat o hodně více.
A abych byla upřímná, tak nevím co si mám o mém odjezdu myslet. Jsem tu 4 roky a rodiče mi píšou dopisy jen na narozeniny a teď se najednou rozhodnou, že nastoupím na střední školu. No uvidíme.

Jakmile jsme doběhly na místo srazu, tak tam už všichni byli. Začali jsme tedy rozcvičku s tím, že já měla o 20 kliků a sklapovaček více.
Po rozcvičce jsme se šli připravit. Dali nám ochranné vesty, které započítávály počet zásahů a zbraň, která zase počítá počet výstřelů a trefných ran. Potom už jen pár náhradních nábojů a hra mohla začít.
Náš "učitel" Collins nám dal ještě jasné instrukce a sdělil nám že ten kdo bude mít pod 25 výstřelů bude běhat do doby, než padne vysílením a vypustil nás do arény. Aréna měla 3 km2 a v ní byli nejrůznější překážky: bahno, stromy, zdi, kameny atd..

Naše zhruba 30 členná skupinka se rozmístila po aréně. Já si vylezla na vysoký rozvětvený strom a asi v 3/4 jsem se schovala. Jakmile jsem uslyšela výstřel, poznala jsem že hra už začala.

Ještě více jsem se schovala a pozorně sledovala jestli se něco na zemi nehýbe. Najednou jsem uslyšela slabé zašustění a všimla si že někdo docela dobře schovaný se krčí dole u malého keříčku u kmene stromu. Zamířila jsem přesně na srdce i když je jedno do jaké části těla se trefím a třikrát po sobě s hlasitou ránou vystřelila. Ihned po výstřelech jsem se přetočila na druhou stranu větve a začala lést výše do koruny stromu. Ovšem při otočce jsem spatřila koho jsem to střelila. Rodgers Felinge kluk snad s nejlepší muškou na škole a tak není divu že vystřelil taky. Ucítila jsem jenom dvě přesně mířené náboje na svém břiše a jakoby podvědomě se nahnula dozadu. A to byla chyba, dopadla jsem totiž na nižší větev tak tvrdě, že mě budou bolet záda minimálně do zítřka. V šoku jsem pustila zbraň a jen s bolestí zkřiveným úšklebkem sleduji, jak padá ještě na nižší větev.

Vhrnuly se mi bolestí slzy do očí, které jsem zahnala pevným stisknutím očních víček k sobě. Jakmile jsem zase otevřela oči mírně jsem se porozhlédla a udělala další pitomost. Přetočila jsem se na břicho a sklouzla (no "sklouzla") z větve. Silně jsem dopadla na nižší větev a vzala si mou zbraň. Poté jsem si čupla a s podporou v rukách jsem se vydala po větvi blíže ke kmeni. Když už jsem se dotýkala rukama kmene, rozhodla jsem se zbytek hry dohrát na zemi a tak jsem se po větvích vydala dolů.

Po této nemilé situaci už hra byla klidná. Ale po ještě stále nepřestávající bolesti v zádech jsem se tolik nespoléhala na rychlost, ale na přesnost a nenápadnost.

Jakmile jsem uslyšela druhý výstřel, vydala jsem se k místu kde hra začala a začaly se nám všem odebírat zbraně a náhradní náboje.
Když bylo vše spočítáno, tak vyhlásili výsledky. Měla jsem celkem dobrý výkon a rozhodně jsem nebyla nejhorší, tak jsem se nemusela bát že budu zbytek dne běhat. 

Jakmile jsem dojedla oběd, šla na pokoj a začala si pomalu balit.
Zbaleno jsem měla rychle, protože i přesto že jsem tu docela dlouho moc věcí nemám.
Když jsem se jen tak podívala do kufru tak se tam nacházely většinou ty stejné barvy. Černá, bílá a army color.
Někdy mě jen tak napadlo jaké by to asi bylo, nosit ty výstřední růžové minisukně a velké naušnice, ale v těch tmavších barvách jsem si připadala svá, jako bych nemusela nic skrývat a přitom toho skrývám mnoho...

Ze zamyšlení mě probralo až třísknutí dveří, což oznamovalo příchod mé spolubydlící. Hned co mě uviděla tak se mě začala ptát proč jsem tady a že na mě před budovou čekají rodiče a vedoucí.
Jen co jsem ji uklidnila, že už jdu a ať se tolik nestresuje jsem i s kufrem vyrazila ven.

Jakmile jsem spatřila siluetu mých vedoucích a rodičů tak jsem zpomalila a pomalými kroky se vydala k nim.
"Ahoj."pozdravila jsem nejprve rodiče a na pozdrav vedoucím jsem se jako správný voják postavila do pozoru. "Slečno Clayová" pozdravil mě nazpět ředitel celé této školy. Mezitím co jsem si prohlížela mé rodiče, které jsem tak dlouho neviděla ještě dořešovali podrobnosti ohledně mého odchodu a návštěv. Protože i když budu chodit do normální školy tak víkendy a svůj volný čas když se nebudu muset učit budu trávit tady. Nevím proč, asi abych byla ve formě, kdyby mě sem chtěli vrátit.

Jakmile dořešili i poslední detaily tak se ředitel i mí vedoucí vrátily do budovy a mí rodiče mi bez jediného slova odnesly do auta a poté i mě pokynuli ať jdu do auta.

Jak jsme odjížděli, tak jsem se až do doby, než jsme úplně zajeli za zatáčku, dívala na areál a budovu školy.
Tento pohled ve mě vzbuzoval hodně vzpomínek na poslední čtyři roky.
Jak na tvrdé a intenzivní tréninky tak i na svoji spolubydlící se kterou se to sice nezdá, ale byli jsme nejlepší kamarádky. Ale také na kluky se kterými jsem se později skamarádila.
A pořád jsem pořádně nemohla uvěřit že toto místo opouštím...

Tak a nová kapitola je konečně tady. Přes 1000 slov uff... Omlouvám se všem že tak dlouho nebyla ale věřím že máte lepší věci na práci než si číst takové informace jako proč jsem tak dlouho nic nevydala. No ale i tak moc doufám že se vám kapitola líbila a že budete pokračovat ve čtení tohoto příběhu. A moc děkuji všem kteří tento příběh čtou a podporují mě v jeho psaní. Tak ahoj a já jdu psát další,kapitolku ☺😘😙