8. října 2016, sobota, New York, Spojené státy americké

Vlasy už neměla. Něco chraptěla, ale nebylo tomu rozumět. Nehýbala se, pouze prsty se jí lehce třepotaly a pleť měla o tolik světlejší, než když ji viděla naposledy.

,,Inès... bude to dobrý, slibuji!"

Tolik svým slovům chtěla věřit. Došla k ní a ztěžka dosedla na špinavou zem v její cele. Stiskla jí ruku a Inés se zatřepotala víčka. Znovu něco šepotala a bylo vidět, že již dlouho nevydrží.

,,Mám tě ráda, jasný?" zopakovala jí a hlas se jí zlomil. ,,Už tě nic nebude bolet, ano? Ha-Šem se o tebe postará. Bude ti dobře. Věř mi, bude ti dobře, Inès."

Inès lehce kývla hlavou a zavřela oči. Hruď se jí mělce zvedala a její kůže byla studená. Noémie ji objala, doufajíce, že ji ještě trochu zahřeje.

Ve vysílačce v uchu jí hučelo, ale jinak všude bylo ticho. Ležely v kaluži krve a špinavé vody, do cely pronikala pouze trocha světla ze zamřížovaného okna nad nimi a také byla ve vzduchu cítit zemina, která byla rozvířena granáty, díky nimž se jim povedlo dostat se dovnitř.

,,Kéž bys zůstala se mnou."

Probudila se s vyděšeným křikem. Bolelo ji u srdce a slzy jí stékaly na tváře.

,,Proč si musela odejít?" zamumlala bolestně, před sebou měla stále její slabé a špínou pokryté tělo, které ale nikdy nespatřila. Protože zemřela, oni ji spálili a ani její prach neuchovali.

Poslední dobou ji vídala ve svých snech ještě častěji. Jako kdyby se jí sny snažily vynahradit jejich neexistující poslední slova.

,,Slečno Noémie, máte nadměrně zrychlený tep, mám zavolat záchranku?"

Noémie se na posteli rychle posadila do sedu a zbytečně hlasitě vykřikla: ,,NE! I.N.E.S.-"

Z oněch nočních můr byla vyčerpanější, než si dokázala přiznat. Každou noc se znovu setkala s Inès a znovu se ji pokoušela zachránit ze spárů Hydry, ale nikdy se jí to nepodařilo a ona jí pokaždé zemřela v náručí. Ale alespoň si stihly říct ta poslední slova.

,,I.N.E.S.," zachraptěla vyčerpaně, ,,všechno je v pořádku."

Na chvíli bylo ticho. ,,Zase jste měla noční můry? Mám o tom informovat pana Starka?"

Noémie prudce zavrtěla hlavou. ,,Nemusíš to nikomu říkat. Jsou to jen obyčejné noční můry."

Nohy si hodila přes okraj postele, tvář si zabořila do dlaní a promnula si spánky. To bude zase den.

Spát se jí už nechtělo, takže od rána svůj den trávila v laboratoři. Po nějakých třech týden si znovu odebrala krev, se kterou pak provedla obvyklé testy a výsledky porovnala s těmi minulými. Měla také v plánu pokusit se extrahovat zbytek toxických látek, které ještě za ten půlrok nevstřebala, aby zjistila, co jsou pořádně zač.

Svou práci pravidelně posílala Tonymu tak, jak si slíbili již měsíce předtím, aby se podělila o své výsledky. Také všechno diktovala I.N.E.S., která kontrolovala její postup a zároveň vše zaznamenávala, kdyby náhodou na něco Noémie zapomněla.

Když se svou prací skončila a chtěla se naobědvat, vzpomněla si, že včerejší nákup přehodila na dnešek, protože byla včera večer už moc unavená. Rychle se oblékla a vyrazila do nejbližšího supermarketu, který se nacházel necelý kilometr pěšky od jejího bydliště.

Venku byla docela příjemná teplota, ale bylo už cítit, že jsou poslední teplé dny na několik následujících měsíců. Trochu foukalo a vítr po ulicích roznášel nově popadané listí. Moc lidí na ulici nebylo, jen občasně kolem ní projel typicky žlutý newyorský taxík, ale jinak tu byl klid.

Noémie držela svoji plátěnou tašku, která jí visela na ramenu a koukala před sebe, ale doopravdy moc okolí nevnímala. Přestože to většinou házela za hlavu a snažila si s tím nedělat hlavu, přemýšlela nad svým snem. Nedokázala se srovnat s tím, že si ani nepamatovala jejich poslední konverzaci a její tvář si pamatovala hlavně kvůli fotkám, které si stáhla do mobilu a které nosila v peněžence.

,,Miss?"

Je pravda, že se o tom snažila moc nepřemýšlet, stejně tak o svém pobytu v Hydře. Vždy se akorát proklínala, že svou mysl mysl nechala dumat o tom, co by se stalo, kdyby Avengers nejdříve objevili její základnu. Třeba by pak žily obě.

,,Miss!"

Noémie se překvapeně zastavila, když si všimla muže, který se objevil před ní. Nevnímala okolí, takže si ho všimla až teď, přestože za ní běžel několik posledních metrů. Měl na sobě roztrhané onošené oblečení a Noémie odhadovala, že je mu okolo čtyřiceti let. Nevypadal, že nějak dbá o osobní hygienu - nebyl oholený a když mluvil, ukazoval jí špinavé zuby.

,,Slečno! Dobrý den! Chtěl jsem jen se zeptat - vy totiž vypadáte tak mile! - jestli byste mi nemohla věnovat pár dolarů?"

Muž měl ruce zabořené v kapsách bundy a z úst mu smrdělo, i když stál metr a půl od ní. Noémie se snažila, aby nenakrčila nos a pokusila se z toho nějak vymluvit. Něco se jí na tom muži nezdálo a chtěla od něj zmizet co nejrychleji. ,,Omlouvám se, ale spěchám... víte, můj táta na mě čeká!"

Ohlédla se po okolí, nehledě na to, že prozrazuje svoji nervozitu, ale nikdo s nimi na ulici nebyl. Byli tu sami. Stáli u jednoho z vysokých obytných domů z červených cihel a u jedné postranní uličky, kde hned u kraje viděla popelnice.

Pokusila se neznámého muže obejít, ale on šel za ní. ,,Ale slečno... vážně nic nemáte? Musím podotknout, že vypadáte docela bohatě!"

,,Nic nemám." řekla co nejklidnějším hlasem, zatímco cítila, že jí narůstala úzkost v těle z nepříjemné situace. Nervózně si promnula prsty a podívala se na protější konec ulice v zoufalém chtíči tam zahlédnout nějakou další osobu.

To byla ta chyba. Spustit z něj pohled.

Muž ji chytil za paži tak pevně, že věřila, že tam bude mít modřiny. Praštil s ní o cihlovou stěnu blízko uličky s popelnicemi a hlava jí praštila o zeď. Měla jediné štěstí, že měla na hlavě drdol, takže jí vlasy trochu zastavily náraz. Nahlas vykřikla a pokusila se volnou rukou chytit za hlavu, aby ustálila hvězdičky a temnotu, kterou ono praštění vyvolalo. Nepovedlo se jí to, protože jí druhou ruku chytil také a nechal ji ještě párkrát zasténat bolestí. Když se trochu vzpamatovala, tak na svém spánku ucítila chladnou hlaveň pistole, kterou ji tam přiložil.

Tak proto měl celou dobu zabořené ruce v hlubokých kapsách bundy.

,,Měla bys mi dát ty peníze," zavrčel netrpělivě a pokusil se jí zahledět do očí, ale Noémie se stále motala hlava z nárazu. Nedokázala na jeho tvář pořádně zaostřit. ,,přeci jen, máš docela hezkou tvářičku... a tu by byla škoda... znehodnotit, jestli mi rozumíš."

Už se dokázala soustředit na jeho zlostný výraz, přestože ji hlava pekelně bolela. Pokoušela se rychle vymyslet nějaký plán, ale moc jí toho nenapadalo. ,,Fajn," povzdechla si nakonec. ,,jen si je vyndám z bundy."

Muž přikývl, uvolnil stisk její paže a hlavně na spánku. Noémie si protřepala ruku a pak i druhou, stále pod pohledem toho muže. Sáhla si jednou do kapsy a začala jí vytahovat peněženku.

Druhou rychle udeřila muže do ruky v naději, že měl sevření trochu uvolněné a pistole mu vyletí z ruky a uhnula hlavou na druhou stranu. Přesně jako ji to učila Nataša.

Jenže muž byl rychlejší a uličkou, ve které stáli, se ozval výstřel. Noémie se dala na útěk, ale muž ji stačil chytit za kousek bundy, která jí vlála ve vzduchu, když se rozeběhla. Kdyby byla jen o půl sekundy rychlejší, byla by z toho venku.

Vysmeknout se jí nepovedlo a on ji znovu chytil za zápěstí. Na zátylku ucítila zbraň a muž si naštvaně povzdechl. ,,Tak fajn, vezmu si ty peníze sám."

Když se natahoval, aby jí sáhl do bundy, zmizel jí ze zátylku tlak zbraně a Noémie uslyšela jeho překvapený výkřik a náraz jeho těla k protější zdi uličky.

Noémie, zmražená překvapením, se raději neotočila a pevně zavřela oči, než podle cizího hlasu poznala, že se situace obrátila k jejímu prospěchu.

,,To nevíš, že se nemá střílet po nevinných lidech? Nebo tedy- po lidech obecně? Fakt to není cool, pane kriminálníku!"

Ten hlas znala. Pane bože, ten hlas znala.

Prkenně se otočila směrem do uličky, aby se ujistila, že je to ten, kdo si myslela. Jednu ruku měla stále nad hlavou, druhou za zády, kterou ji muž předtím držel.

,,Slečno, jste v pořádku?" zeptal se jí ten nový. Když ji poznal, Noémie na něm viděla, jak překvapeně otevřel pusu. ,,Pane bože- jsi v pořádku, že ano?" zeptal se znovu, tentokrát na něm bylo doopravdy poznat, že ví, kdo Noémie je.

Ten kluk byl pořád stejný. Ve stejném červeno modrém obleku s malým černým pavoukem na hrudi a se stejnými pavoučími sítěmi, které použil na to, aby muže přilepil ke zdi a zalepil mu pusu. Jeho zbraň viděla odhozenou asi dva metry od něj, když mu během letu vypadla z rukou. Byla dostatečně daleko od jeho dosahu.

Kluk - nebo tedy Spider-man, jak si nechal říkat - k ní přišel o krok blíže, s trochu nataženou rukou, aby ji ujistil, že jí nechce nijak ublížit.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se jí starostlivě. ,,Neudělal ti něco?"

Noémie na něj stále zírala, pořád ohromená, že ho vidí poprvé od Berlína, kde ho nechala se zlomeným nosem. ,,Ty...?"

Ha-Šem je jedno z mnoha jmen, jak Židé v judaismu přezdívají Bohu.