Když vyběhla z budovy, slyšela z dálky houkat blížící se policejní auta. Měla v sobě naprostý chaos, srdce jí bilo jako splašené a pořádně nevěděla, co dělá. Prostě běžela - daleko od hluku, daleko od policejních aut, daleko od toho všeho neštěstí.

Stále více se jí hrnuly slzy do očí, které už nemohla dále zadržovat. Chtělo se jí řvát z plných plic. Bundu někde ztratila a byla jí zima. Venku byla tma a ulice byly kupodivu prázdné. Připadala si, jako kdyby byla jediná v tomhle celém zpropadeném městě.

Nohy ji unášely dál a dál - ani nevěděla, kam to běží, ale věděla, že se nesmí zastavit, protože by ji dohnalo, co se stalo. Bylo to, jako kdyby ji honil její vlastní stín smutku a viny.

Přála si, aby to všechno byl jen nějaký šílený sen. Nic se nestalo. Tahira je v pořádku. Všichni jsou v pořádku a jen se nemůže vzbudit.

 Ale to jak ji začínalo píchat v boku ji stále připomínalo opak - bylo to opravdové. 

Zahnula do úzké uličky mezi domy, aby se ztratila z hlavní cesty a běžela dál. Začínaly ji už bolet nohy, ale odmítala se zastavit. Vlasy jí zběsile lítaly kolem obličeje a nestíhala je odhrnovat, aby bezpečně viděla okolo sebe. Slyšela, jak někdo volá její jméno. Její jméno jí několikrát zadunělo v hlavě jako ozvěna. Neotáčela se.

Uslyšela své jméno znovu, ale tentokrát hlasitěji. Zrychlila běh, nehledě na to, jak moc ji píchalo v boku. Zrovna, když měla vyběhnout z další uličky, ji cizí ruce chytily kolem pasu a s trhnutím ji vynesly do výšky. Vyděšeně vykřikla a začala sebou zběsile kroutit, aby se dostala z jejich spárů, nehledě na to, že už byla deset metrů nad zemí a dopad by nebyl úplně bezbolestný.

Ruce ji držely pevně a pustily ji až když byli na střeše domu, kolem kterého předtím běžela. Silou nárazu se ještě dva metry kutálela ve sněhu, který byl na střeše napadaný a až potom se konečně zastavila.

Přerývavě dýchala, v hlavě jí bolestivě tepalo a měla zatměno před očima. Nejspíše se praštila do hlavy. Její myšlenky byly nejasné a nedokázala pořádně zpracovat, co se stalo. Snažila si seřadit rozházené myšlenky, aby mohla na situaci nějak zareagovat. Mrzlo jí celé tělo, ke kterému měla přilepené promoklé oblečení, kvůli tomu jak ležela ve sněhu. Tvář měla ve sněhu a odmítala se pohnout. Její první instinktivní reakce byla bez hnutí ležet a předvádět mrtvou nebo alespoň že je v bezvědomí. Vyčkávala dokud se neznámý nepřiblíží, aby ho mohla shodit ze střechy a pak si nějak najít cestu zpět dolů na zem a utéct.

Její tělo ztuhlo ještě více, když zaslechla, jak opatrné kroky křupaly ve sněhu. Když se neznámý přiblížil na dostatečnou vzdálenost, chytila neznámého za nohu a shodila ho do sněhu. V hlavě jí stále bolestně tepalo a nebyla schopná vnímat nic jiného, ani jeho překvapený výkřik. Obklopovala je tma a ona neviděla dotyčnému do tváře, natož na prostor kolem nich. Nestihla ho přišpendlit k zemi, protože ji zachytil za ramena a zastavil ji v pohybu.

Nedržel ji ale pevně, takže se mu rychle vyvlékla a na zemi ve sněhu se přetočila, ale než se jí podařilo se postavit na nohy, aby se mohla lépe bránit útoku, neznámý na ni už hleděl z výšky. Opět mu podrazila nohy a on s překvapeným výkřikem dopadl na záda.

Nevnímala, co říkal, aby se nenechala rozptylovat v boji. Ostatně jediné, co neustále kromě tupého tepání v hlavě slyšela, byly Tahiřiny bolestné výkřiky. Stále před sebou viděla její bolestí naplněné oči a na svých rukou stále měla její zaschlou krev. Její výkřiky se opakovaly jako na nekonečné smyčce, která se jí pokaždé ještě o něco více utáhla na srdci. Od toho momentu v učebně nebyla schopná vnímat nic jiného - ať už to bylo to, co dělá nebo to, co se kolem ní děje.

Tak moc ji to všechno unavovalo.

Kvůli tomu si ani neuvědomila, že v zadní kapse kalhot má svou kovovou tyč a bojovala rukama. Zoufale se snažila druhého přeprat, aby mu pak mohla uniknout a snažila se u toho nevnímat svou narůstající úzkost. Něco u toho křičela. Ale už nevnímala co.

Nakonec jí omylem povolil stisk a neznámému se povedlo jí vysmeknout. Čekala od něj ránu, ale místo toho neznámý zvedl nad hlavu obě své ruce a rychle od ní odběhl, aby ho nemohla znovu chytit.

Stoupl si do jediného malého pruhu světla, který na střechu zářil z vedlejšího domu. ,,Už nejsme nepřátelé!" vykřikl už trochu zoufalým hlasem. ,,Teď jsme na stejné straně!"

V ten moment přišla k sobě. Celou tu dobu... to bojovala s ním? S náctiletým klukem v obleku pavouka, který v jejích očích nikdy pořádně nevěděl, co dělá? Myslela si, že ji opět chce někdo unést nebo snad ještě horšího. Nahlas si povzdechla a jen na něj s vytřeštěnýma očima hleděla.

Mohla to vědět - jen tak někdo by ji nedokázal vynést na střechu.

Srdce jí stále bilo jako šílené a motala se jí hlava. Položila si dlaň na hruď, aby se pokusila zklidnit všechno, co se v ní dělo. Trochu to pomohlo. 

Zavládlo mezi nimi ticho, které Noé neměla sílu přerušit jako první. Nevěděla, co se děje, natož co na to všechno říct.

,,Je mi to líto," řekl po chvíli. Poznal na ní, že mu nechtěla ublížit, ale že jen byla vyděšená a byla to její automatická obranná reakce. ,,Promiň, že jsem to nestihl. Že jsem ti nemohl pomoct."

Když uviděl její zničený pohled, kterým se na něj podívala, opatrně k ní došel. Vrávoravě stála na nohou. Objala se rukama kolem těla, protože si najednou znovu uvědomila, jak velká zima jí je.

,,Nemůžeš tomu rozumět," zamumlala se zavřenýma očima po chvíli ticha, během které na ni starostlivě hleděl. Bylo jí z toho všeho špatně. ,,Moje kamarádka- ona..." hlas se jí opět stahoval. Pak zatřásla hlavou, aby si pokusila srovnat myšlenky. ,,Tahira Alwi zemřela. Zastřelili ji."

Z počátku si ani neuvědomila, že se nechala přivinout do objetí. Znovu se jí spustily slzy a snažila se hystericky nerozbrečet. Když si uvědomila, že objímá Spider-Mana, bylo jí to už v ten moment jedno a nechala se tím unášet. Neměla sílu nad tím přemýšlet.

Peter nevěděl, že tam byla i Tahira. Znali se. Možná si nebyli moc blízcí, ale znali se. Snažil se potlačit okamžitou vlnu zármutku, která ho měla za chvíli porazit, aby se také nesložil, když se teď musel postarat o Noémie. Byla to jeho chyba. Měl dorazit dříve a nenechat na to Noémie samotnou.

Po delší chvíli, když se už konečně pustili, si Noémie otřela mokré tváře. Bylo příjemné nechat se od někoho objímat a hladit po zádech. Ať už to třeba byl Spider-Man nebo ne. V tento moment jí bylo všechno jedno.

Nejdřív si to neuvědomila, ale když poznala, čí hnědé vyčerpané oči na ni se starostí hledí, oněměla překvapením. Hnědé kudrnaté vlasy měl rozcuchané a trčely mu do všech stran. Opatrně se jí díval do očí a čekal na její reakci. Doufal, že ho nezabije za to, že jí to neřekl dřív. Ned ho upozorňoval, že nejspíše bude hodně naštvaná. A ani by se jí nedivil.

Jednou rukou ji jemně držel za paži a v druhé držel svou sejmutou masku. Byl z toho všeho unavený a už ho nebavilo se před ní skrývat. Potřebovala teď u sebe kamaráda, který ji může podpořit, ne někoho, s kým se mlátila na letišti v Německu.

Noémie se opatrně podívala na jeho masku, kterou svíral v ruce a pak se mu podívala zpět do očí. Nechápala, co se právě stalo.

Nahlas vzdychla. ,,Petere-"

Nervózně se usmál. ,,Promiň."

Čekal snad všechno, i facku, kterou si za to všechno určitě zasloužil, ale nikdy by ho nenapadlo, že ho opět pevně stiskne v objetí a nahlas se rozbrečí. V ten moment se už neudržel a také se mu spustily slzy. Nahlas vzlykala, ještě více než předtím. Z toho, jak usedavě brečela nad ztrátou své kamarádky, se mu svíralo srdce.

Tahira už s nimi nebyla. A oba z nich byli přesvědčení, že to je jejich vlastní chyba.

Toho, že kolem nich celou tu dobu kvílel studený vítr a štípal je do tváří, si všiml, až když se ještě více rozklepala zimou. Jemným pohybem ji od sebe odtáhnul. Mohli na té střeše stát už klidně hodinu. Ani jeden z nich pořádně nevnímal čas.

,,Budeme muset už jít," řekl jemným hlasem, který ji kupodivu strašně uklidňoval, když už věděla, že je s někým známým a není sama. ,,Klepeš se zimou, Noé."

Podívala se k nebi, na kterém nebyla vidět ani jediná hvězda a zakroutila hlavou. ,,Nemůžu tomu uvěřit," řekla potichu. 

Dívala se mu do očí a viděla pochopení. Lehce se na ni usmál. ,,Hodím tě domů. Kde bydlíš?"

Slabým hlasem mu sdělila adresu a sledovala ho, jak se snaží vymyslet, jak se tam co nejrychleji dostat. Pak přikývl.

,,Budeš se mě muset chytit." sdělil jí a sledoval její výraz. ,,Budu tě držet, ale však víš, radši se mě taky drž."

Přikývla. ,,Jak se tě mám chytnout?" Do toho momentu si neuvědomila, jak blízko k sobě stáli, ale radši to nekomentovala. Peter si to také uvědomil až teď a nahnalo se mu z toho horko do tváří. Doufal, že si toho nevšimla. Nervózně si odkašlal, ale pak chytil její zmrzlé ruce a položil je tam, kde se ho měla kolem krku chytit. Vděčně se na něj usmála.

Znovu si rychle nasadil masku a objal ji kolem pasu.

Pak už jen cítila, jak se odlepili ze střechy domu a ještě více zběsile kolem nich kvílel vítr. Zavřela oči a zabořila mu obličej do krku, aby jí nefoukalo do obličeje.

O několik minut později přistáli v jedné z blízkých uliček u Noéminého domu. Rychle se ho pustila a byla vděčná, že stojí na rovné zemi. Se zavřenýma očima a ruce na hrudi se snažila rozdýchat zážitek, u kterého si nebyla jistá, zda si ho chce ještě někdy znovu zopakovat.

,,Jsi v pořádku?"

,,Ano," opřela se o blízkou zeď a pokusila se na něj podívat co nejvíce přesvědčivě. ,,Ano, naprosto v pořádku."

Oba mlčeli a jen na sebe hleděli. Visely nad nimi nevyřčené otázky, se kterými ale ani jeden z nich nechtěl začínat. Noémie si ho konečně mohla celého v obleku prohlédnut. Nevypadal v něm až tak špatně, když se nad tím zamyslela. Prohrábl si rozcuchané vlasy a nahlas si povzdechl.

Chtěl něco říct, ale Noémie ho předběhla. Stále nechápala, že její kamarád Peter Parker (který se jí normálně zdál jako někdo, kdo se nechce míchat do konfliktů) je Spider-Man. Celou tu dobu. A že jí o tom neřekl.

,,Zavoláš mi, jasný?" řekla o něco příkřejším hlasem, než plánovala. Teď tuhle šílenost nemělo smysl řešit. ,,Musíme si toho hodně vyjasnit, Petere."

Přikývl. ,,Napíšu ti. Neboj." chvíli mlčel, ale bylo na něm poznat, že chce ještě něco říct. Místo toho jí opatrně stiskl ruku. ,,A ty se běž vyspat, Noé."

Vyhlédla z boční uličky na normální ulici, prázdnou a osvětlenou pár pouličními lampami. ,,Půjdu," hlesla unaveným hlasem. ,,Ty bys měl taky."

,,Jasně," řekl tiše, ale na očích mu viděla, že nejspíše jen tak lehko neusne. Položila mu dlaň na tvář a usmála se. 

,,Dobrou noc."

O pět minut později ztěžka odemykala dveře svého bytu. Bolelo ji celé tělo a až teď si všimla, že její promočené oblečení je taky trochu zničené, někde ho měla roztrhané a jinde díry neznámého původu. Vlasy měla mokré a slepené v jednom chuchvalci a trochu tušila, že jí někde budou nějaké prameny vlasů chybět.

Jediné, co si teď přála, bylo lehnout si do postele a už se nikdy nevzbudit.

Snažila se nemyslet na tu bolest v srdci, kterou cítila a která jí tížila. Na tu vinu, která zaplavovala celé její tělo a mysl. Zavřela za sebou dveře a sundala si ztěžklé boty. Došla do ložnice, klesla do pokrývek a jen co zavřela oči, usnula.

Yaaaay, nová kapitola je tady! Co si o vývoji děje myslíte?