12. prosince 2016, pondělí, New York, Spojené státy americké

 Když rychlým krokem procházela ulicemi ke zdejší mešitě, byla už skoro tma.

 Vysoký minaret, zdobenou věž určenou ke svolávání k modlitbě, viděla už z dálky zářit ve světle zapadajícího slunce. Znovu se podívala na své hodinky na zápěstí a zrychlila. Při běhu si přidržovala svůj šátek, který si pečlivě upevnila kolem vlasů a krku, než vyšla z domu. Tlustou bundu si tiskla ještě blíže k tělu a snažila se neuklouznout na zledovatělém chodníku nebo nešlápnout do kaluže hnědého rozježděného sněhu na silnici.

 Jakmile se dostatečně přiblížila, zpomalila a rozhlédla se. Neměla jít hlavním vchodem, ale vedlejším, kudy se mohla snadno dostat do vzdělávacího centra místní muslimské komunity.

 Vedle velkého zdobeného klenutého vchodu s nápisy v arabštině byly o několik metrů dál moderní prosklené dveře. Vydala se dovnitř, otřela si boty a prošla chodbou až k místnosti označené Základy islámu pro nemuslimy. 

 Když uviděla Tahiru, zakřenila se na ni a přišla blíž, aby ji mohla pevně obejmout. 

 ,,Noémie, tys vážně dorazila!" usmála se Tahira do široka a chytila její stále studené ruce. Svou teplou dlaň jí zlehka položila na tvář. ,,A máš i hidžáb! Ach, Noé, to jsi nemusela! Ani nevíš, jak ti to sluší."

 Noémie by nepřiznala, že se jí nahrnula krev do tváří, a doufala, že je má stále rudé od mrazu z venku. Zachytila její ruku a stiskla ji. ,,Chtěla jsem si to zkusit. Udělala jsem si to ve stejném stylu, jako jsi mi to tehdy ukazovala-"

 ,,Tak už tedy začneme?!"

 Obě se překvapeně otočily k postaršímu muži, který seděl u jednoho ze stolů v učebně, několik metrů od nich, a který je vyrušil z jejich láskyplného rozhovoru. Jeho tón byl mrzutý a otrávený, jako kdyby už chtěl být dávno pryč. Noémie přemítala, proč tady stále sedí, pokud ho to tolik otravuje.

 Tahira rozpačitě pustila Noéminy ruce a stiskla si své k hrudi. Podívala se na hodiny na zdi za ní a přikývla. ,,Dobře," pak se rozhlédla i po ostatních účastnících. ,,Jste všichni připraveni? Můžeme začít?"

 Noémie se usadila ke stolu blízko Tahiry a koutkem oka pozorovala muže, který se před tím na ně otráveně utrhl. Po chvíli zavrtěla hlavou a pustila muže z hlavy. Nejspíše jen po hodině někam spěchá. Anebo má špatný den. To se jí také poslední dobou stávalo často. 

 ,,Salam alejkum! Vítám vás na hodině o islámu pro lidi, kteří toho o islámu tolik neví a přáli by si se o něm naučit více a přiblížit se svým muslimským sousedům. Jsem moc ráda, že jste přišli. Pokud byste měli jakékoliv otázky, neváhejte se mě ptát, proto tady dnes jsme."

 Prvních patnáct minut probíhalo dobře - Noémie s radostí pozorovala neustálý úsměv, který Tahiře hrál na tvářích, když vyprávěla o svém náboženství, a křenila se společně s ní. Občas se otočila na ostatní účastníky hodiny v místnosti, aby si ověřila, jestli ji poslouchají. Tahira vyprávěla o základních pilířích islámu, o dnešních Narozeninách Proroka Mohammeda, a o tom, jak pro muslimy není islám jen náboženství, ale i životní cesta. 

  ,,Ale o tom, že jste teroristi, o tom nemluvíš?!"

 Všichni v místnosti se zaraženě otočili na muže, který se na Noémie s Tahirou před začátkem hodiny utrhl. Noémie se nadechla, aby mu něco odpověděla, ale Tahira ji krátkým mávnutím ruky zarazila a sama muži odpověděla: ,,U každé skupiny lidí se najdou i ti špatní - ale bohužel ti jsou nejvíce vidět. Tito lidé nejsou správnými muslimy, protože jednou z největších hodnot je v islámu mír a porozumění."

 Noémie zkoumala jeho obličej. Byl jí nesympatický už od začátku a teď jí jen potvrdil její domněnky, že bude nepříjemný. Měl ignorantské otázky a tvářil se nepřístupně. Jako jediný z nich měl na sobě stále bundu, kterou k sobě až skoro úzkostlivě tiskl. Jako ostatní měl u stolu na zemi položený batoh. Ruce měl zabořené hluboko v kapsách a rozvaleně seděl na židli. 

 Když muž vycítil, že na něj Noé hledí, stočil na ni svůj pohled a zamračil se. Noémie z něj nespouštěla pohled a na krátký moment spolu vedli oční souboj o to, kdo déle vydrží na druhého zírat. Když pochopil, že ona nebude ta, kdo oční kontakt přeruší jako první, otočil se tiše směrem k Tahiře.  

 Tahira, teď už trochu více opatrně, pokračovala ve svém výkladu. ,,Jedním z dalších důležitých momentů v životě muslimů je pouť do Mekky, což je jeden z pěti hlavních pilířů islámu..."

 ,,Holčičko, tebe určitě k hidžábu nutí rodiče, že ano?"

 ,,Ale vždyť ženy nemají v islámu žádná práva!"

 ,,V Koránu je napsané, že máte vést válku proti nemuslimům!"

 ,,Už toho nechte!" vykřikla Noémie naštvaně. Už to nevydržela, ty jeho nenávistné a pasivně agresivní kecy. ,,Nemusel jste sem chodit, pokud jste nechtěl! Co tady ještě sakra děláte?!"

 ,,Noé, opravdu není pot-"

 ,,Ta holka říkala, že se můžu ptát! Sama to na začátku říkala! A určitě i ostatní zajímají odpovědi na moje otázky-"

 Tahira vykřikla. ,,STOP! Tak už toho nechte!"

 Noémie se přistihla, že se naštváním zvedla ze židle a znovu se pokusila v klidu usadit. Všechno na tom, jak vypadala, jak se tvářila, jak držela tělo, na ní křičelo, jak moc je naštvaná. Její oči nenávistně propichovaly muže a sledovaly každý jeho pohyb, každé jeho zavrtění, každý jeho dech. Jakmile ho Tahira konečně okřikla, muž zavřel svou pusu, ale Noémie spatřila, že se začal ošívat o mnoho více než před tím. Těkal očima po místnosti a po ostatních účastnících, kteří nevěřícně sledovali, co se právě událo, ale nikdo z nich nepromluvil na obhajobu Tahiry. Zřejmě se báli. 

 Tahira se rozhlédla po místnosti a pak znovu upřela zrak na muže. Pozvedla obočí. ,,Můžeme už v klidu pokračovat?"

 Muži cosi blesklo v očích a přikývl. Noémie z něj doteď nespustila zrak a její tělo bylo stále napnuté adrenalinem z jejich překřikování. Skoro až kostnatě seděla za svým stolem a trhaně otočila hlavu směrem k Tahiře. Všechno v jejím mozku křičelo, že něco je špatně. Hodně špatně. Kvílel jí tam alarm a začalo se jí stahovat srdce, a začínal se jí krátit dech, jako se jí hodně často stávalo poslední dobou. 

 ,,Fajn," přikývla Tahira opatrně a znovu nastrojila svůj úsměv. ,,Připravila jsem si pro vás nějaké papíry, vytiskla jsem si tu naši modlitbu, kde vyjadřujeme svou víru v Alláha, která tedy probíhá pětkrát denně..."

 Něco v koutku oka zachytilo Noéminu pozornost - stočila svůj zrak a okamžitě hrůzou vytřeštila oči. Vyděšeně vykřikla. ,,POZOR!"

 Ozval se jekot a křik a několik hlasitých výstřelů, které snad otřásly i základem budovy. Noémie na několik momentů pevně stiskla oči. Bylo to tu znovu - hlavou jí proběhl její únik z Hydry, ty vzdálené výkřiky a střely. Na moment byla jako ochrnutá. Když přišla znovu k sobě, spatřila, jak se ostatní krčí pod stolem a s vyděšením na ni hledí. 

 Nevěděla jak se to stalo, ale nejspíše šokem upadla ze židle a ležela na zemi. Nad hlavou se jí tyčila vysoká postava muže s pistolí v ruce a - byl to snad vítězný úšklebek?! V ten moment měla v hlavě prázdno, jako by se jí její výcvik vypařil z hlavy a ona nevěděla, co má dělat. Dívala se na něj s prázdným výrazem, ale muž obrátil svou pozornost jinam. Až když se podívala stejným směrem, konečně si pořádně uvědomila, co se děje. 

 Tahira se krčila s rukama nad hlavou za stolem a zděšeně se na Noémie dívala. Noémie si všimla dvou děr ve stropě, kdesi nad Tahirou, a s tichým oddechnutím pochopila, že muž vystřelil do stropu, aby je vyděsil. Alespoň se nikomu nic nestalo. 

 Odkud tu zbraň jen vytáhl?

 ,,Jak si jen dovolujete takto ničit naši zemi?!"

 To už tady bylo. S migranty nenávidícími násilníky soupeřila snad v osmdesáti procentech času. Pořád to bylo to stejné, což ji to nesmírně unavovalo. Muž dál mluvil, ale Noémie, stále přikována šokem k zemi, to vypouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Tahira nic neřekla, ale vyhledala Noémin prázdný pohled. 

 Noémie nechápala, co se s ní děje. Většinu času je přeci tak pohotová!

 Lokty se opatrně opřela o zem a co nejtišeji se snažila přesunout ke svému batohu. Sáhnout po svém batohu v krizové situaci byl pomalu instinkt. Když se k němu dostala, koutkem oka zahlédla zbytek z krčících se a strachem otupělých lidí. Bylo jich tam asi osm, někteří si tiše mumlali modlitby, další na ni s vytřeštěnýma očima hleděli. Noé zadunělo v hlavě - co jen bude dělat? Rychle musí vymyslet nějaký plán, ach kolik tu je lidí! Pokud by se muži pokusila pistoli vykopnout, mohla by se spustit a střelit někoho z nich.

 Po tom, co se tehdy stalo v Lagosu, odmítala, aby při její pomoci někdo zemřel. Ať už by to byla či nebyla její chyba. 

 Otočila se zpět k lidem krčícím se pod stolem. Pane bože - to byl snad mobil?! Někdo to natáčel! Proč to musí být to první, na co Američané myslí?! Pak se ale za tu myšlenku okřikla - někdo by jim snad mohl přijít na pomoc. Možná. 

 Sáhla do boční kapsy batohu a vytáhla malý kovový váleček v dlani. Zvedla hlavu a až když muže uviděla mluvit, konečně k ní dolehla jeho slova. 

 ,,Jen si holčičko nemysli, že budeš moct mezi nás rozšiřovat svou pochybnou víru! Vy nás jen zabijíte a rozšiřujete nenávist!"

 Stále na ni mířil svou zbraní a Tahiře se nad hlavou klepaly ruce. V očích měla slzy, které si nechala stékat po tvářích, jak se bála si je otřít. ,,Prosím, prosím," mumlala, ale muž ji neposlouchal a mluvil dál, stále máchal hlavní jejím směrem.

 Noémie to už připadalo jako věky, co ten muž mluví. Opatrně se postavila na nohy, v dlani si tiskla váleček a koutkem oka se podívala na lidi skrčené pod stoly, co ji se zadrženým dechem sledovali. Když její postavu za mužem Tahira uviděla, vypadala snad ještě více vyděšenější než předtím, pokud to šlo. S tichým ustrašeným vzlykem zavrtěla hlavou a snažila se jí naznačit, ať přestane v čemkoliv, co má v plánu udělat.

 Aha. Noé zapomněla, že Tahira neví o tom, co se dělo minulý rok, o tom jak byla s Avengers, a o tom, jak se to kupodivu nějakým zázrakem podařilo utajit. Zabolelo ji u srdce, když si to uvědomila. Bude jí to muset všechno říct, až je dostane z této bryndy.

 Nahlas polkla, ale pak se odhodlaně postavila, stiskla tlačítko na válečku v její dlani, a ten se v mžiku přeměnil na dlouhou kovovou tyč. Od kohosi za ní se pod stoly ozval překvapený tlumený výkřik, za kterým se naštvaně otočila. 

 Stejně tak se za zvukem otočil i muž. Když ji uviděl vedle něj stát, rychle k ní stočil hlaveň. Pozvedla zbraň a natočila ji směrem k němu. ,,Okamžitě pusťte svou zbraň, a nic vám neudělám."

 Ani si neuvědomila, jak hrozivě působí. Tahira na ni se šokem hleděla a na moment i ten muž. Pak se ale vzpamatoval a znovu narovnal svou pokleslou ruku s pistolí. 

 ,,Tak to těžko!" zasmál se nahlas. ,,Co mi tak asi uděláš? Kolik ti je? Dvanáct? Taková malá holka!"

 Noémie zatnula zuby a nereagovala na jeho posměšky. Na tváři ji šimral z šátku uvolněný pramen vlasů. ,,Vyzývám vás naposledy - upusťte svou zbraň a nic se vám nestane!"

 Znovu se zasmál. Mlčel a pak znovu provokativně zamáchal hlavní. Na to Noémie jen párkrát zamrkala. Strach z minulosti ji otupil a již se o sebe v krizových situacích nebála. Když se teda pomine ten moment šoku, který ji dnes nečekaně zasáhl. Hleděli si do očí, Noémie stále připravena udeřit. Muž trochu posměšně naklonil hlavu.

 ,,Jsi muslimka, holko?" oči měl upřené na jejím šátku.

 ,,Nejsem." procedila skrz zatnuté zuby. ,,Ale moji přátelé jsou."

 ,,Jak jsi slepá! To nevi-" nedokončil svou větu, protože ho přerušil vzlyk od Tahiry. 

 Oči měla plné slz a dívala se na Noémie. V ten moment se v ní něco zlomilo. Takto Tahiru vidět - osobu, která jí tolikrát pomohla, která jí dala tolik lásky a kterou tolik milovala, plnou strachu a slz, ji nesmírně bolelo. Bolestí nakrčila obličej a trochu sklonila svou tyč směrem k zemi. 

 ,,Noé, prosím, co to děláš? Něco se ti stane!"

 ,,Tahiro-" pokusila se vyslovit její jméno, ale v ústech měla sucho a ztratila to odhodlání, které v ní do té doby hořelo, když zrovna nevnímala, že to není jen její život, který je v sázku. Svůj život by pro ostatní obětovala. Životy ostatních by za svou neschopnost nevyměnila. Proboha, co se to jen děje?

 ,,Poslechni svou ubrečenou kamarádku! Byla jsi moc hloupá na to, abys sem lezla, ale nemusíš zemřít. Na rozdíl od nich."

 Až teď si uvědomila, že jí začaly téct slzy. Znovu zatnula zuby. Tohle si nenechá líbit. ,,Tak to ani náhodou."

 ,,Fajn," kývl hlavou. V moment, kdy stočil pistoli k Tahiře, rychle se ohnala tyčí a podařilo se jí ho trefit mezi žebra, kde to bolí nejvíce. Ale až moc pozdě. Muž se sice zhroutil k zemi a upustil pistoli, ale ještě před tím se mu podařilo rychle vystřelit. 

 V první chvíli myslela, že snad už neměl náboj, ale pak se ozval vzlyk. Vyděšeně otočila hlavu. 

 ,,Noé? Asi-"

 ,,Panebože," zamumlala vyděšeně. Muž se držel za břicho a lapal po dechu, takže ho tam nechala ležet. Po cestě k Tahiře pistoli odkopla po podlaze dál od muže a rychle si klekla vedle Tahiry.

 Držela se za levou stranu pod prsy a na obličeji měla výraz, u kterého si byla Noémie jistá, že ho nikdy v životě nezapomene. Rychle se nadechovala a v očích měla nesmírnou paniku. Když se k ní Noémie dostala, křečovitě jí chytila paži a šeptala: ,,Prosím, pomož mi, střelil mě, co mám dělat-"

 Noémie měla vytřeštěné oči a snažila se vymyslet, jak jí pomoct. Pokoušela se zabránit své vlastní vnitřní panice, aby si zachovala čistý rozum, ale s každým momentem to bylo o něco těžší.

 ,,Tlač si na to!" přikázala jí. ,,Ano, tady. Ne, neboj se, neopustím tě, pomůžu ti. Nic se ti nestane, nemusíš se bát." drmolila.

 Rychle si z hlavy sundala šátek a odsunula její ruku z rány. Mezi prsty jí už začínala protékat krev a vůbec to nevypadalo dobře. Krvácela moc rychle. Přitlačila svůj zmuchlaný šátek k její ráně a rychle jí mumlala slova, kterými se jí pokusila uklidnit. V obličeji byla bledá a vzlykala naprosto hrozným způsobem, který jí trhal srdce. 

 ,,Tak na co koukáte?! Na co máte sakra ty mobily?! Zavolejte někdo pomoc!" vykřikla naštvaně. Lidé na ni hleděli, neschopni slova. Zvýšila hlas. ,,Copak jste neslyšeli?! Zavolejte někdo tu zasranou sanitku!"

 Jeden z nich se konečně vzpamatoval a stočil svůj pohled k mobilu. Jakmile ho uviděla, že má mobil přiložený k uchu, ustaraně se podívala na Tahiru. Pohladila ji po tváři. 

 ,,Neboj se, zlatíčko. Bude to dobrý, slibuju!"

 To, co jí Tahira odpověděla, nezaslechla, protože se opět ozval výstřel. Vyděšeně se otočila. Zřejmě muže podcenila. Stál, trochu sípal, ale stál na obou nohou a držel opět svou pistoli. ,,To sis myslela, že se nechám tak rychle zastavit? To jsi mě teda podcenila!"

 Namířil na zbytek lidí pod stoly, kteří se rozkřičeli. Muž je okřikl. ,,Sakra, držte ty svý huby! Byl jsem doteď moc hodnej! Upusťte ty mobily! Někdo zavolá tu pitomou sanitku a-"

 Noémie vykřikla: ,,Už sem jedou! Pozdě! A ty shniješ v cele, za to co jsi udělal!"

 Nedošlo jí, že už nedrží v ruce tyč a že to nebyl nejchytřejší tah na sebe teď upozorňovat. Na spánku ji zastudil kov. Stále v rukách držela Tahiru, která nepřestávala vzlykat a přerývavě dýchat. Tahira už neměla tak pevný stisk.

 ,,Prosím," zašeptala se zavřenýma očima. Když byl v sázce život jejích přátel, neznala se. Nechá se klidně ponížit, mučit nebo zastřelit. ,,nechte je jít."

 ,,Ale samozřejmě. Oni mi za nic nestojí! Jen si truchli za svou kamarádku."

 Odstoupil od ní a stejně jako to předtím udělala ona, odkopl jí z dosahu kovovou tyč. Jak si přála být na tuto situaci nachystaná! Podívala se na Tahiru. Šátek už byl celý nasáklý krví a začala téct ven. Dívala se jí do strachem naplněných očí. 

 ,,Bude to dobré, prosím, věř mi." Hledala jí v očích něco, co by ji přesvědčilo o tom, že všechno bude v pořádku, ale dost těžko to hledala. ,,Ach, Tahiro."

 Přerývavě se nadechla. ,,Věřím ti." víčka jí poklesla a znovu se mělce nadechla. ,,Všechno bude dobré."

 Pak jí ruka pustila paži, kterou před tím pevně držela a už se nenadechla. Noémie na ni neschopná slova hleděla. Oči měla zalité slzami a ruce plné krve. Ostatně jako vždycky. Jemně pustila šátek. Hřbetem ruky si otřela oči. Nechápala, co se stalo. Jak se to mohlo vůbec stát. V hlavě jí hučelo a srdce ji bolelo. 

 Lehce s ní zatřásla. ,,Tahiro," pobídla ji jemným hlasem. ,,prosím tě, nenechávej mě tady. Co jen budu bez tebe dělat?"

 Žádná odpověď. Rty měla skoro modré, jak jí chybělo tolik krve. Panebože, co se to jen stalo?

 Podívala se po místnosti. Muž stál zády k ní a něco říkal, ale neslyšela ani slovo. Jako kdyby ohluchla. Znovu se podívala na nehybnou Tahiru. Pak se zvedla a tichými kroky došla ke své tyči, která se válela několik metrů od ní na zemi. Ruce od krve si otřela do kalhot a zvedla tyč.

 Jak byl soustředěný jen sám na sebe, nevšiml si jí. Držela v sobě tolik vzteku a tolik smutku. Bez jediného slova ho praštila do hlavy tak silně, jak jen mohla. Snad nikdy neměla tolik síly. 

 Překvapením se zhroutil na zem a vykřikl, stejně jako ostatní jeho rukojmí. Než se stačil ohnat, praštila ho znovu. A znovu. A znovu, dokud neupadl do bezvědomí. Byla až překvapená, jak snadné to bylo, když člověk v sobě držel tolik vzteku.

 Jeho pistoli si vzala do ruky a zásobník vyprázdnila. Náboje si chvíli prohlížela na dlani, ale pak je se vztekem nasypala do kapsy. 

 Otočila se na Tahiru, která ležela v rohu místnosti, došla k ní a pohladila ji po tváři. Stékaly jí slzy, ale nevěnovala jim pozornost. ,,Je mi to líto, Tah." A nikdy si to neodpustím.

 Na moment v místnosti bylo mrtvolné ticho, kdy všichni vstřebávali, co se stalo.

 ,,Slečno, zachránila jste nás!" vykřikl někdo za ní. Byl to nějaký mladík s mobilem v rukou a nahrával ji. V ten moment jí došlo, co všechno je špatně. Úzkostlivě se podívala po zničené místnosti a po kamerách, které ji nahrávaly. Jako kdyby jich bylo stovky. Toto bylo špatně. Nesmí se o ní vědět. Byla by v nebezpečí. V mžiku popadla svůj batoh.

 Než se ostatní vzpamatovali dostatečně na to, aby se jí začali vyptávat, vyběhla z místnosti. Mezi dveřmi se naposledy podívala na Tahiru. Nechtěla ji tam nechávat. 

"Když někdo zachrání jediný život, je to, jako by zachránil celý svět; když někdo zničí jediný život, je to, jako by zničil celý svět." - Korán 5:32 

"Každý kdo zachrání jednu duši, je nahlížen, jako by zachránil celý svět." - Mišna Sanhedrin 4:5 (Talmud)