22. prosince 2016, čtvrtek, stát New York, Spojené státy americké

,,Děláš si ze mě srandu? Prosím, řekni mi, že si jen děláš srandu."

Nahlas si povzdechl. ,,Ne, nedělám."

Noémie měla co dělat, aby nezačala z plných plic řvát a házet s věcmi kolem sebe. Přerývavě se nadechla a vydechla, při tom vypustila několik nadávek, a snažila se přemoct svůj vztek, který s každou sekundou rostl o něco více. Malátně se posadila na postel, k uchu si možná až moc tiskla telefon a mačkala si kořen nosu, neschopna slova. Snažila se vymyslet, co teď bude dělat, ale nic jí nepřicházelo na mysl. 

Dokud Peter nepromluvil, skoro zapomenula, že si s ním ještě volá. 

,,Je tam napsané, že se tě pokusili kontaktovat. Toho sis nevšimla?"

,,Já teď žádné zprávy nečtu," odpověděla mu suše, stále s hlavou prázdnou. ,,a ani na ně nikomu nedopovídám." Kdyby ano, asi by se už zbláznila. Začínala ji z toho všeho bolet hlava. Položila si ji na nohy a v pololehu stále zůstávala na posteli. ,,Odpovídám jen na ty tvoje." zamumlala bezduše.

Peter v rozpacích z její poslední věty vyhrkl: ,,Volala jsi domů?" a pak si v duchu zanadával, trochu doufal, že to neznělo moc neslušně. Ale popravdě, Noémie si toho ani nevšimla. 

,,Volala jsem jim před pár dny." začala slabým, tišším hlasem, ,,Řekla jsem jim o Tahiře. Ale o tomhle... achjo, o tomhle... jsem nevěděla, takže o tom jsem jim neřekla." Znovu cítila, že se jí chce začít brečet. Před očima se jí promítal onen nadpis článku, a jakmile si na to opět vzpomněla, stáhlo se jí hrdlo. 

Peter ji vyrušil z myšlenek. ,,V kolik letíš?" 

,,Až večer," odpověděla mu s přiškrceným hlasem, přičemž se pokoušela dát dohromady. Nechtěla mu brečet přes telefon. ,,Teď se balím. Nebo jsem se o to minimálně snažila, než jsi mi zavolal."

Skoro viděla jeho sklíčený výraz. ,,Promiň." odpověděl jí provinilým hlasem.

V ten moment ucítila, jak na ni znovu padla ta neuvěřitelná únava, která ji nikdy neopouštěla, ať už třeba spala jak dlouho jen chtěla. ,,To je... v pohodě. Jsem nakonec přece jen ráda, že to vůbec vím." Už jen z toho krátkého kousku článku, který jí přečetl, se jí předtím udělalo špatně. ,,Je to blbý, že?" pronesla nahlas myšlenku, kterou celou dobu v sobě držela. Snažila si ze stresu tolik nekousat ret, ale už cítila krev. ,,Jsem fakt v prdeli, Petere, že jo? Z tohodle se už nevyhrabu. Co pak budu dělat?"

 Jediné štěstí, které v této situaci měla, pokud se to tak vůbec dalo nazvat, bylo to, že si ji nespojili s Avengers. Noviny ji zmínily pouze jako spolužačku a kamarádku Tahiry Alwi, mladou Belgičanku, která přijela do Ameriky na roční studium na střední škole. Podrobně tam rozebrali rozklepané video, které od oné tragédie kolovalo po internetu, a kde je vidět, jak se pokusila zabránit střelci v zavraždění Tahiry a jak ji pak při jejích posledních momentech držela v náručí. A zmínili i to, jak hned poté utekla pryč. 

 I přes nezpochybnitelné hrdinství této patnáctileté dívky, tu stále zůstává několik nezodpovězených otázek. Jak je možné, že tak mladá dívka byla schopná zastavit teroristu? A kde mohla získat tak tvrdý výcvik, který se rozhodně nepodobá ničemu, co je pro patnáctileté teenagery běžné? Jistě se můžeme všichni shodnout, že Noémie Lacroix je člověk zastřený tajemstvím, které by minimálně jí zachráněné Američany zajímalo, jak i Mike Johnson, jeden ze zachráněných, sám potvrzuje: ,,Této dívce jsem zavázaný svým životem a rád bych si s ní promluvil, abych jí mohl sdělit své díky. Po tom všem ale jen rychle vyběhla pryč, tak jsem to nestihl. A pak už nikde nebyla k nalezení."

 ,,Nevím co se teď bude dít, Noémie. Ale není tam nic o tom, že jsi součástí Avengers. A vůbec, nezprostili tě obvinění? Takže se nemusíš bát toho, že by tě mohli zatknout!"

Trochu bojovala s touhou protočit očima. Tady opravdu šlo poznat, že když se tehdy řešila Sokovijská smlouva, vůbec nevěděl, o co jde. ,,Ano, ale od té doby jsem s tebou lítala po ulicích New Yorku, a to si nemyslím, že by se jim líbilo, když jsem technicky odmítnutím podepsání té smlouvy řekla, že se raději tohodle všeho vzdám, než abych se podřídila americké vládě."

Na to už Peter neodpověděl.

Když vzpomínala na poslední dny, zdály se jako zahalené v mlze. Horko těžko si byla schopna zařídit nějaké jídlo, většinu dne prospala, nechodila do školy a ani s nikým nekomunikovala. Jedna z mála jasných událostí, které si za poslední týden pamatovala, bylo když navštívila Tahiřiny rodiče, kteří na tom byli ještě hůře než ona. Ale neměla o ně strach, protože s nimi teď bydlela jejich širší rodina a starala se o ně jak nejlépe mohli. Některé dny bylo lehčí její ztrátu vnímat, jiné dny to bylo horší.   

Docela často tyto poslední dny, pokud byla schopna přemýšlet i nad něčím jiným než Tahirou, uvažovala nad tím, že skončí se superhrdinováním, jednou pro vždy. Jen ji to vysilovalo a vlastně jí poslední dobou přinášelo pouze problémy. Přinášelo jí to vlastně vůbec někdy nějaké benefity? Ale co jiného by dělala? Už si neuměla svůj život bez toho představit, už to bylo natolik její součástí, že by bylo těžké se s něčím takovým loučit a naučit se žít jinak. Byla by toho vůbec schopná? Neustále cítila potřebu odvděčit se Ines, přestože hluboko v sobě už dávno věděla, že to nedává smysl. Přestože se blížila Chanuka, svátek naděje a zázraků, cítit naději, že věci budou lepší se jí nedařilo. Zvláště když to bude poprvé, co budou s rodinou slavit nějaký svátek bez Ines. 

Ani to, že byla kolem letadel, jí tentokrát nezvedlo náladu. Jakmile se odlepili od ranveje, spustily se jí zoufalé slzy, které se jí nepodařilo zastavit dokud neusnula.

Zdálo se jí o Tahiře a Ines. Když zrovna nebyla vzhůru, aby je mohla oplakávat, vedraly se jí do snů, aby na ně ani na sekundu nezapomněla. Zdály se jí převážně hezké věci, ale ani tak, když se o několik hodin později probudila, se necítila o moc lépe. Zbytek letu se snažila nepřemýšlet nad tím, že jí to už připadá jako začarovaný kruh, ze kterého se jí nikdy nepovede vymanit. Když se stěhovala do New Yorku, utíkala před vzpomínkami, které ji doháněly v Belgii. Ale teď, když se vracela na pár dnů do Bruselu, zase doufala, že alespoň na chvíli uteče od vzpomínek, které ji pronásledovaly v New Yorku.

Když se neobávala minulosti, která ji vždy odněkud pozorně sledovala, děsila se budoucnosti a toho, co přijde. Bála se neurčitosti, kterou budoucnost představuje, toho, že nemůže předpokládat, co by se mohlo stát a že neví, jak by mohla špatným věcem zabránit. Zatím se jí vždy potvrdilo, že je v budoucnu čeho se bát. 

Toho, že by někdy mohla v budoucnu opět ucítit upřímnou a dlouhotrvající radost, se děsila snad ze všeho nejvíce. Cítila by se trapně a provinile - ach jak se jen může cítit šťastně, když její milovaní nemůžou? Zdálo se to už jen ze své podstaty jako špatné, a ta cesta, která by k tomu vedla, se zdála jako moc složitá a vyčerpávající. Říkala si, že neklid a chaos je ta nejjednodušší a ke všem nejspravedlivější volba, kterou mohla udělat. 

Opět se jí zrychloval dech, jak se jí ostatně poslední dobou stávalo často, ale nějak se jí podařilo se uzemnit a s hlubokými nádechy se uklidnit. Za chvíli budeš v Belgii, připomínala si, za chvíli budeš doma a s rodinou. S ne už tak malým Théem, s mámou a tátou a také s Pauline.

Všechno, alespoň na krátkou chvíli, bude tak jak má být. 

Moji milí, děkuji moc za přečtení kapitoly! Je kratší, ale v příští kapitole se můžete těšit na jednu z postav, kterou jsme už dlouho neviděli! A během toho, co se budete těšit, můžete zkusit uhádnout, kdo to bude! Nápověda: není to nikdo z Noéminé rodiny ani kamarádů.