13. prosince 2016, úterý, stát New York, Spojené státy americké

 Probudil ji hlasitý výkřik z ulice pod jejími okny. Vyděšeně sebou cukla a chtěla se postavit na nohy, ale okamžitě ji paralyzovala bolest, kterou jí náhlý pohyb způsobil. Než stačila jinak zareagovat, s úlevou si uvědomila, že se jen kdosi hlasitě směje. 

 Hlubokými nádechy se snažila snížit tu obrovskou bolest, která jí tepala celým tělem a skrčená na posteli, s rukama objímajícíma nohy, proležela několik minut než se odhodlala zkusit se pohnout.

 Pomalu se přesunula po posteli blíže k okraji, aby se postavila. Svaly v těle měla naprosto vyčerpané a sebemenší pohyb ji bolel. Také ji nesmírně otravovalo prudké světlo, které jí skrz okna zářilo do očí, stejně tak i hrobové ticho, které naplňovalo její byt, a které jako jediné občas přerušilo její syknutí bolestí, když se moc náhle pohnula nebo její přerývavý dech. 

 Když hodila nohy přes okraj postele, všimla si, že má na sobě stále to oblečení, které si vzala předešlý večer do mešity. Najednou ucítila, jak je všechno ještě navlhlé a přilepené k její kůži. Nechutí se otřásla. Své původně světlé kalhoty nyní měla až skoro do půli stehen nasáklé krví. Odvážila se k nim čichnout, ale okamžitě toho zalitovala, protože začaly nesmírně zapáchat. 

 Mimo to, že také měla roztrhlý bok trika, a vlastně všechno na sobě zničené, někde na půli cesty od dveří do bytu k posteli zahlédla své zničené boty, a na hlavě si nahmatala nová místa, kde měla vytrhnuté vlasy. Vyčerpaně si promnula obličej, ale to jí jen připomnělo modřinu, kterou bude na obličeji mít.

 Opatrně se postavila na zesláblé nohy, které jí skoro okamžitě vypověděly službu, a když se podruhé zvedla - po notné dávce nadávek -, pokusila se ze sebe sundat oblečení. Nakonec musela většinu roztrhnout, protože se na některých místech přilepilo k ránám a nemohla by ho jinak sundat. Oblečení hodila rovnou do koše a pomalým krokem se dostala do koupelny, aby se mohla opláchnout a ošetřit si rány. 

 V zrcadle uviděla velkou modřinu, která se jí začala rýsovat na obličeji, a ani ruce na tom nebyly jinak. Kde to šlo, tam měla pohmožděniny, někde i rány, ze kterých ještě slabě tekla krev. Měla štěstí, že si nic nezlomila, protože s tím by sama nic nenadělala, a musela by do nemocnice, kde by jen těžko vysvětlovala svůj hrozný stav. Hlava jí třeštila bolestí, třásla se zimou, měla zacpaný nos, v krku jí bolelo, že nemohla polknout, a k tomu všechny ty modřiny a rány, které jí nyní dekorovaly tělo.  

 Tak, aby se omylem nějak nepraštila, pomalu vlezla do sprchy a pustila horkou vodu. Okamžitě vykřikla bolestí a rychle přenastavila teplotu vody, na kterou si nějakou chvíli znovu zvykala, a pak se pomalu a opatrně pustila do smývání špíny a čištění rán vodou. Namydlila si celé paže a snažila se ze sebe sedřít zaschlou krev. Nohy měla stále narudlé i po tom, co si je několik minut dokola mydlila a otírala žínkou, ale stále to nešlo dolů. Někdy v průběhu se jí spustily slzy zoufalství, které nemohla zastavit a stále více dřela kůži, ale krev nešla dolů. Její vina smýt nešla. Byla tu na to sama, musela se ošetřit sama, všechno ji bolelo a Tahira byla pryč. Přestože to všechno viděla na vlastní oči, nechtěla tomu, co se stalo, uvěřit. Události z předešlého večera se snažila zastrčit někam hluboko do zadní části mysli, aby byla schopna nějak fungovat a stále do kola si opakovala, že se to nikdy nestalo.

 Se vzlyky vylezla ze sprchy a přitiskla si k tělu ručník. Zatahala si za zbytky vlasů, které si umyla a tvář si schovala do dlaní. Až v momentě, kdy znovu ucítila, že jí je zima, zvedla hlavu a sáhla po lékárničce, kterou měla vždy doplněnou v koupelně. 

 Jako první spolkla prášek proti bolesti a postavila se, aby se celkově utřela a prohlédla se. Jizva, kterou měla na paži od té doby, co byli pro Ines, zůstávala přes to všechno viditelná. Když od ní přesunula pohled pryč, sáhla po niti a jehle, aby si mohla zašít ránu na noze, která jí celou noc lehce krvácela. Nebyla velká, ale docela dost bolela. Šití jí trvalo to déle, než normálně, protože musela dávat větší pozor, aby si něco neudělala, když se jí neustále klepaly prsty. 

 Jiné rány si obvázala už relativně rychle a uklidila lékárničku zpět na její místo. Na nic lepšího neměla sílu a odešla do pokoje, aby si oblékla nové oblečení. Po té, co si přetáhla tričko přes hlavu, vydala se hledat nějaké své náhradní kalhoty do obývajícího pokoje, kde si je většinou házela na jednu hromadu u pohovky. Mimo kalhot tam ke svému překvapení našla i svůj batoh. Nebyla schopná pochopit, že ho včera někde po cestě sem neztratila, zvláště po tom, co se s Peterem (Spider-Manem?) bila na střeše ve sněhu. Byl v hrozném stavu, zničený, ale stále v celku.

 Vyhrabala v něm svůj mobil, protože si vzpomněla na Peterův slib, že jí napíše, aby se mohli setkat, a mohl jí vysvětlit, co jí slíbil, že jí vysvětlí. Kdyby nebyla k smrti vyčerpaná a nic z toho s Tahirou by se nestalo, tak by na něj byla naštvaná, ale to teď šlo stranou. Peter teď byl jediným člověkem, který by ji mohl pochopit.

Zhruba o hodinu později zvonila na neznámé dveře, které jí se bzučením pustily dál. Vystoupala dvě patra a zaklepala na polootevřené dveře.

V mžiku jí otevřela vysoká žena s dlouhými hnědými vlasy a milým úsměvem na tváři. ,,Ahoj! Ty jsi Noémie, že ano?" zeptala se jí, ale než na to stačila Noémie přikývnout nebo jakkoliv reagovat, žena ji hnala dovnitř. ,,Já jsem Peterova teta, můžeš mi říkat May." představovala se hned. 

 ,,Dobře, ehm, děkuji-"

  ,,Vůbec neděkuj! A chovej se u nás jako doma!" odpověděla jí May s úsměvem a zavřela za nimi dveře. ,,Nemáš náhodou hlad? Ach, tolik jsem toho o tobě slyšela! Máme tu spoustu jídla a ty vypadáš dost vyřízeně-"

 May mluvila rychle, a Noémie pomalu nestíhala vnímat, co jí říká, ale v tento moment ji přerušila, a to trochu ze studu: ,,Nechci vám nějak přidělávat práci, ale jste moc hodná-"

 May na ni pobaveně zamrkala a mávla nad tím rukou. ,,Něco ti donesu." rozhodla za ni a Noé tušila, že nemá smysl se s ní dohadovat. Jen rezignovaně přikývla, zamumlala tiché ,,Děkuji," a May spokojeně odešla z chodby, kde se dosud bavily. Noémie si ani nestihla sundat bundu.  

 Až v momentě, kdy May odešla, si Noémie všimla Petera, který stál na konci chodby. Nevypadal o moc lépe, než ona sama - své obyčejně upravené hnědé vlasy měl rozcuchané, nad obočím měl zašitou ránu a jednu paži měl obmotanou obvazem. Z jeho unaveného výrazu poznala, že nemohl v noci spát. Když se jejich oči konečně střetly, lehce se na ni usmál. 

 Noémie vlastně nevěděla, jak se má ohledně této situace cítit. 

 ,,Máš moc milou tetu, Petere."

 Peter se usmál a přikývl. ,,Jo, to máš pravdu."

 Noémie se bála ticha, které mezi nimi nastane, takže si začala svlékat bundu a sundávat boty. Trochu čekala, že Peter něco mezitím řekne, ale zůstal potichu. Když se na sebe znovu podívali, Noé si trochu úzkostlivě uhladila lem trička a Peter ji kývnutím hlavy pobídl, aby šla za ním. 

 Teprve až když procházeli bytem, začala si Noémie všímat toho, jak klidně na ni jejich byt působí. Na tmavě zelených zdech visely obrazy a rodinné fotky, někde i filmové plakáty. Zřejmě tady bydleli už dlouho, protože rám dveří od jednoho pokoje měl na sobě fixou zaznačené různé výšky s daty, které značily, jak Peter rostl. 

 Peterův pokoj vypadal dost podobně tomu, jak si ho představovala. Měl vysokou dvoupatrovou palandu a jeden stůl, a kde to jen šlo, tam měl zdi polepené různými plakáty a fotkami. U postele měl malou knihovničku, kde jen z názvů knih pochopila, že nejraději čte sci-fi a fantasy, ale také se věnuje hodně fyzice a chemii. Lehce se usmála. Její pokoj doma v Belgii vypadal dost podobně.

 Došla k jeho stolu a posadila se na židli. Nevěděla co má dělat, jak tuto záležitost začít, co na to vůbec říct. Nad stolem s překvapením zahlédla fotku Petera s Tonym, jak drží nějaký certifikát a kření se. Vedle toho měl nějaké výstřižky z novin, ve kterých se mluvilo o Spider-Manovi. Lehce se usmála.

 Poprvé od té doby, co vstoupili do Peterova pokoje, se na něj podívala. Kývla směrem k fotce a výstřižkům. ,,Tvoje teta ví o tom, že ty a já... jsme-"

 ,,Hrdinové?" doplnil ji s povzdechem. ,,Ano, bohužel. Dozvěděla se to omylem a já jsem jí to musel všechno vyklopit, promiň."

 ,,Takže o mně to ví taky?" zeptala se pro jistotu. 

 ,,Ano."

 Na moment mezi nimi zavládlo ticho a Peter ji v duchu prosil, aby něco řekla. Bezduše na něj hleděla a snažila se v sobě zpracovat nové informace. Peter na ni hleděl zpátky a snažil se z jejího výrazu rozpoznat, co si myslí. ,,A řekl jsi to ještě někomu?"

 ,,No... jen Nedovi."

 ,,Nedovi?" pozvedla překvapeně obočí. Nezněla naštvaně, ale možná skoro až pobaveně. ,,Proč zrovna Nedo-"

  ,,Slíbil mi, že to nikomu neřekne." ujistil ji rychle. ,,A bylo to omylem. Promiň."

 Noémie přikývla, trochu zaraženě. V duchu si přerovnávala myšlenky, znovu si přehrávala to, co se včera stalo. Oba na sebe v tichu hleděli, čekali na to, kdo promluví jako první, a Noémie se snažila nemyslet na to, jak jí včera bylo příjemné, když ji k sobě těsně tisknul v objetí a uklidňoval ji. Cítila jak jí začínají rudnout tváře a snažila se tomu nevěnovat pozornost. Hřbetem ruky si je lehce otřela a pohledem uhnula k oknu, ze kterého se zahleděla ven. Pak promluvila: ,,Omlouvám se, že jsem tě včera znovu zmlátila. Popravdě jsem myslela, že mě chce někdo unést." Na konci se trochu zoufale zasmála nad celou jejich situací.

 Peter se taky trochu zasmál a zeptal se: ,,Proč se vždycky musíme mlátit, když se potkáme?"

 Noémie pobaveně pozvedla obočí. ,,No, možná kdybys na sobě nenosil ten oblek, tak bych si tě nepletla s tím protivným Spider-Manem." Nechtěla si domýšlet, co všechno s ním zažila bez toho, aby věděla, že je Spider-Man. Proč jí to neřekl dřív? To ho snad bavila její nevědomost? 

 Začala ji z toho bolet hlava. Prsty si promnula kořen nosu. Snažila se být co nejvíce v klidu. Teď nebyl nejmoudřejší čas na to se hádat. Včera jí v rukou zemřela Tahira a musí se to nějak vyřešit. Musí teď spolupracovat.

 ,,Proč jsi mi to neřekl dřív? Proč jsi mě v tom-" nahlas si povzdechla a snažila se uklidnit svůj zrychlující se dech. Proč jsi mě v tom nechal se potácet? ,,Proč vůbec tu masku nosíš? To si snad za svými činy nestojíš?"

 Noémin hlavní důvod, proč nechtěla nosit masku, bylo protože si za svými činy stála, a chtěla aby byly její, ať byly dobré či špatné - nutilo ji to přemýšlet nad tím, co dělá. 

 Peter se trochu ošil. Seděl na své posteli, oba na sebe hleděli, moc nevěděli, jak se k sobě mají teď chovat. Podíval se dolů do svého klína, kde si nervózně hrál s prsty. ,,Já... nechtěl jsem to říkat víc lidem, než bylo nutně potřeba. Promiň, nechtěl jsem, aby ses cítila špatně. Nebo tak. To nebyl záměr. Tu masku nosím, aby se něco náhodou nestalo lidem, které mám rád. Proto to taky moc lidem neříkám."

 Noé myslela na Ines, na Théa a na své rodiče. Na chvíli se Peterovi podívala do očí a hledala za nimi cokoliv dalšího, nějakou lež, něco co by jí připadalo podezřelé. Když nic nenašla, přikývla a nahlas si povzdechla. Stále byla naštvaná, ale rozuměla mu. Kdyby tím ochránila Ines, udělala by to. Kdyby čímkoliv zachránila Tahiru, udělala by to. Doufala, že to doopravdy neudělal, jen aby se cítila špatně. Už si nebyla ničím jistá.

 Noémie si ani neuvědomila, že opět mlčeli, dokud Peter ticho neprolomil: ,,Ale jak je u tebe vlastně vůbec možné, že o tobě skoro nikdo neví?"  

 Jeho otázka ji překvapila. ,,Nevím." odpověděla upřímně. ,,Asi jsou všichni až moc rozrušení na to, aby mě popsali. I když jsem viděla, že na policii mají nějakou skici osoby, která se mi trochu podobá." když uviděla jeho zmatený výraz, dovysvětlila: ,,Někdy v listopadu jsem pomohla jedné ženě, když jí někdo ničil obchod, toho člověka jsem chytila a ten mě zřejmě policistům popsal. Taky mě občas někdo natočí, ale většinou jsou ta videa dost rozmazaná na to, aby mě člověk poznal s jistotou." Tiše dodala: ,,Asi jsem jen měla štěstí."

 Ráda by řekla, že se nebojí, a že si za vším stojí, necítí strach z dopadení nebo snad i následků. Ale včera si znovu uvědomila, jak stále přítomná pro ni je hrozba unesení Hydrou. Otřásla se, když si znovu vzpomněla na ten strach, který pocítila, když včera utíkala ulicí a někdo ji popadl. Nic takového nechtěla už nikdy zažít. 

 Peter ji obdivoval. Nevěděl toho o její minulosti hodně, ale pochopil, že si prožila hrozné věci. Pan Stark mu toho o ní moc neřekl, jen že ji někdo zmanipuloval, a proto stála na straně Kapitána Ameriky. A taky že si na ni má dát pozor. Pak něco zamumlal o tom, aby jí moc neublížil. No a nakonec to dopadlo tak, že domů odjel s přeraženým nosem on.

 Ve škole ji poznal více. Měl ji rád. I přes to, jak trochu nepřístupná se zdála, stále měla dobré srdce a dokonce se ho i zastala, když ho jednou Flash znovu otravoval. A to se tehdy ještě ani nebavili! A taky byla tak chytrá! V hodinách tolik aktivní nebyla, ale když už odpověděla na otázku nějakého profesora, nikdy to nebylo špatně. Když s ním byla na hodině, nemohl se na ni vynadívat a pohled mu neustále utíkal k ní.

Vadilo mu, že jí lhal, když si pomáhali při malých akcích po New Yorku. Štvalo ho, že s ní tyto věci nemůže sdílet, protože o něm normálně nevěděla. Ale nepřišlo mu, že by pomohlo situaci, aby to věděla. A taky jak ubíhal čas, tak se více bál toho, co mu na to řekne. A tak to nakonec celé vyústilo v Tahiřinu smrt. Byl si jistý, že by tomu nějak společně zabránili, kdyby jí o své identitě řekl dřív. Nevěděl jak, ale byl si tím jistý.

 ,,Já... Noé... promiň, omlouvám se. Kdybych ti možná řekl o tom, že jsem Spider-Man dříve, nějak bychom zabránili tomu, že Tahira-"

 Noé ho přerušila: ,,Nezabránili." dívala se mu přímo do očí, nesmlouvavě ohledně toho, co mu říká. ,,Není to tvoje vina. Já jsem tam byla a přesto jsem nedokázala--" odmlčela se, oči se jí začaly znovu naplňovat slzami, které nebyla ochotna zastavovat. Vložila si hlavu do dlaní a začala vzlykat, neschopna doříct myšlenku. 

 Peter se zvedl z postele, došel k ní a pevně ji objal. Poslouchal ji, jak vzlyká, hladil ji po vlasech a opakoval skoro jako mantru: ,,Nemůžeš za to. Není to tvoje vina. Bude to dobré."

 Objala ho nazpět, nadechovala se vůně jeho svetru a nechala se uklidňovat. Když se snad po několika minutách vymanila se z Peterova objetí a otřela si slzy, její otázka zněla: ,,Co teď budeme dělat, Petere?"

 Peter si povzdechl, nešťastný nad tím, co se stalo. Předal jí informace, které už znal: ,,Toho střelce z mešity už zatkli. O toho se už starat nemusíme. Obvinili ho z útoku z nenávisti a vraždy. Všichni ostatní jsou v pořádku, nikomu jinému se už nic nestalo." viděl, jak si Noé oddechla, a nerad dodával: ,,A Tahiřino... tělo už bylo předané jejím rodičům." 

 Noé zavřela oči. Srdce jí bolelo a přemáhala se, aby se znovu nerozbrečela. Její rodiče ani nevěděli, co se stalo. Jejich dcera šla do mešity, na místo, kde má být v bezpečí, a o několik hodin později jim někdo zavolal s tím, že jejich dcera byla zavražděna a že jim vezou její tělo.

 ,,Budu muset říct rodičům Tahiry, co se stalo. Aby to věděli od někoho, kdo tam byl." 

 Peter přikývl. Chvíli si dívali do očí. Normálně by byla z jeho pohledu nesvá, ale teď jí byl příjemný. Viděla v něm, že i jeho bolí ztráta Tahiry, že mrzí ho, co se stalo, že vnímá, jak se cítí a že se o ni zajímá. Vyčerpaně se usmála. 

 Noémie se už pomalu zvedala ze židle, v domnění, že si už řekli, co potřebovali. Než ale vyšla z jeho pokoje, Peter ji ještě zastavil u dveří a donutil ji podívat se mu do očí. ,,Buď prosím opatrná, Noé." Nejdříve se na něj zmateně podívala, protože si už odvykla, že by ji někdo vyzýval k tomu, aby byla opatrná, ale pak přikývla. ,,Nechci, aby se ti něco stalo. Zvlášť teď."

 Znovu přikývla, tentokrát s menším úsměvem. Potichu dodala: ,,Děkuji, že jsi mi pomohl. Moc to pro mě znamená."

 Když stála na chodníku před zavřenou restaurací, zplašeně jí bilo srdce. Na cestě kolem ní chodili lidé, proud života ve městě se od včerejšího dne nezměnil, přesto na tomto malém kousku země - v této malé malajské restauraci - se životy změnily navždy. 

 Noé se snažila uklidnit a ujasnit si, co jim vlastně řekne. Už jí bylo jasné, že se okamžitě rozbrečí, ale nechtěla Tahiřiny rodiče rozhodit ještě víc. 

 Přišla ke proskleným dveřím restaurace, na kterých visel nápis "zavřeno z osobních důvodů", a na zdi vyhledala zvonek, kterým se mohla dozvonit do jejich bytu. Její rodiče viděla snad jen dvakrát a teď jim bude říkat tohle? Sama pro sebe zavrtěla hlavou.

 Zmáčkla zvonek, a čekala, než jí někdo odpoví. Trvalo o něco déle, než normálně, než se ozvalo unavené: ,,Ano?"

 ,,Dobrý den! Jsem Noémie Lacroix." Na moment se zastavila, než dořekla: ,,Byla jsem včera s Tahirou." 

 Chvíli jí nikdo neodpovídal, ale pak se ozvalo: ,,Pojďte nahoru, prosím. Do prvního patra." Pak hovor skončil a se bzučením se jí otevřely dveře.

 Noémie schody málem vyběhla, kvůli tomu jak byla nervózní. Během toho, co šla po schodech si upravovala vlasy a uhlazovala oblečení, chtěla působit tím nejlepším dojmem. Zhluboka se nadechla, a v tom se otevřely dveře od bytu.

 Ve dveřích stála Tahiřina maminka, krásná vysoká žena, která na ni nyní sklesle hleděla, kolem ramenou měla deku a s pokusem o úsměv ji pustila dovnitř. 

 ,,Salam alejkum," pozdravila znovu Noé. ,,Snad nevadí, že jsem přišla." 

 ,,V pořádku," usmála se lehce paní Alwi. ,,Půjdete za mnou do obývacího pokoje, prosím? Je tam i můj manžel."

 ,,Jistě," odpověděla Noé a následovala ji hned, jakmile si sundala boty a pověsila bundu na háček. Jejich byt nad restaurací byl malý, ale útulný. Tahira byla jedináček, takže velký byt nepotřebovali, protože i tak mohla mít vlastní pokoj. Když procházela kolem polootevřených dveří do Tahiřina pokoje, zabolelo ji srdce. Sama věděla, že její mamka do Inesina pokoje nevkročila několik měsíců po Inesině smrti, protože nebyla schopná zvládnout smrt své dcery. Zabolelo ji srdce. 

 V obývacím pokoji na pohovce seděli pan i paní Alwi, oba naprosto zničeni. Drželi se za ruce a hleděli na ni. Noé se posadila do křesla, aby s nimi mohla mluvit. 

 Zadívala se na ně, a uvědomila si, že si zaslouží vědět všechno, celý příběh. Rozhodla se, že jim tedy i všechno řekne. Možná to bylo zbytečné, ale cítila, že to dlužila i Tahiře, které o sobě zatajovala mnoho věcí, protože se bála. Teď jí bylo líto, že to Tahiře už nikdy neřekne, protože si přála, aby ze všech lidí to věděla právě ona. Před ní neměla důvod nic zatajovat, přesto to ale dělala.

 Proto Tahiřiným rodičům řekla všechno. A jim to nevadilo. Řekla jim o tom, jak Ines unesli, jak pak unesli i ji a jak se nakonec dostala ven. Jak svou sestru hledala, ale pak zjistila, že zemřela už dávno předtím. Jak se bez sestry vrátila do Belgie, jak pohřbili prázdnou rakev, a jak ani Ines neměla židovský pohřeb, přestože si teď uvědomovala, že by si ho přála. Vyprávěla jim, jak odjela zpět do USA s Avengers, jak se řešila Sokovijská smlouva a jak nakonec skončila ve vězení. Jak pak dostala novou příležitost, a mohla začít studovat tady, v New Yorku, kde poznala jejich dceru, Tahiru, a že se díky ní cítila vítaná a v bezpečí. Řekla jim o tom, jak jí skoro nic o své minulosti neřekla, protože se bála, jak se pokoušela bojovat s padouchy na ulicích New Yorku, a jak šťastná byla, když ji Tahira pozvala do mešity. A nakonec jim řekla i to, co se stalo v mešitě.

 Celou dobu si v rukou mnula ten barevný náhrdelník, který si koupila tak dávno v Lagosu, plná nervozity neschopna pořádně vyprávět. Pan a paní Alwi ji poslouchali, nesoudili a prožívali to s ní. Noémie nedokázala vyjádřit, jak důležité pro ni bylo, že si byli ochotni vyslechnout její šílený příběh (a ostatně, že tomu věřili) a to, jak v něm figurovala jejich dcera Tahira.

 Všichni tři několikrát brečeli a Noémina návštěva se protáhla na několik hodin, kdy jí pan a paní Alwi vyprávěli historky z Tahiřina dětství, ukazovali jí fotky a nakonec ji i pozvali na pohřeb, který se kvůli pitvě konal později, než dle muslimských zvyklostí.

 S příslibem, že je přijde brzy znovu navštívit, se Noémie okolo deváté večer rozloučila a vydala se na cestu domů.

Ano, ano, je to dlouho, omlouvám se, bohužel se školou nemám moc času. Ale teď mám jarní prázdniny, tak jsem se rozhodla dopsat tuto kapitolu, kterou mám už dlouho rozepsanou ve draftech! Doufám, že se vám líbila, máme v ní hodně věcí. Teď bude v příštích kapitolách hodně zajímavých věcí, a myslím si, že se k nim i dostaneme relativně rychle, protože jsou před nimi krátké kapitoly (mimo příští 16.)! Už se těším, co na to všechno řeknete!