30. září 2016, pátek, New York, Spojené státy americké

Pozorovala okenice protějšího bytového domu, na kterých se odrážel načervenalý západ slunce. Rychle se stmívalo a v ulici pod ní se už rozsvítily výlohy malých obchůdků či bister a vesele se rozblikaly neonové nápisy OPEN na každých dveřích takového podniku.

Ještě tam nikde nebyla. Nebo ji minimálně nikde neviděla.

Znovu se posadila na pohovku a zadívala se do počítače. Poslední dobou si začala pročítat nějaké informace o islámu. Přišlo jí to rozumné, když se baví s muslimkou, pro kterou víra tvoří důležitou část života. Pokud má být dobrou kamarádkou a pokud jí chce být blíže a lépe jí rozumět, musí o jejím náboženství také něco vědět.

O necelých patnáct minut později, které strávila čtením článků, zazvonil zvonek. Vydala se ke dveřím a s úsměvem pustila Tahiru dovnitř.

Tahira se okamžitě rozesmála, když uviděla, jak překvapeně na ni Noémie civí a otočila se kolem své osy, aby jí mohla předvést, jak celý její outfit vypadá. ,,Dobrý, co?"

Dnešek byl ten přeslavný den, kdy spolu měly vyrazit na homecoming, na který se těšily skoro dva týdny. Tahira na sobě už měla oblečené plesové šaty a na tvářích jí tancoval potěšený úsměv. Noémie pořádně nechápala, jak je možné, že se Tahira umí tak dobře oblékat. Zamrkala na ni a přikývla. ,,Vypadáš opravdu nádherně, Tah, teď se za svoje šaty budu stydět," zasmála se.

Tahira na sobě měla tmavě zelené šaty s dlouhým rukávem, a pod jejichž sukní jí šly vidět pouze špičky černých bot na podpatku. Vlasy a krk jí stejně jako vždy zakrýval černý hidžáb, který perfektně seděl ke zbytku jejího vzhledu. Také na sobě měla matnou rudou rtěnku a Noémie si všimla, že si nechala udělat nové řasy.

,,Jako doma!"

 Z Tahiřiny první návštěvy u ní doma byla Noémie lehce nervózní. Jistě to u ní vyvolá nemálo otázek a Noémie si nebyla jistá, jestli je připravená jí je zodpovědět. 

,,Budeš vařit, jak jsi slibovala?" zeptala se Tahira prosebně a sedla si k čtyřmístnému stolu, který se nacházel přesně v pomyslném rozdělení kuchyně a obývacího pokoje. ,,Mám příšerný hlad, za celý den jsem se ani nezastavila."

,,Jasně, jen mi dej chvilku!" zakřenila se Noémie a rychle se vydala do svého pokoje, kde jí na háčku na dveřích od koupelny visely šaty. Popadla je do náruče a odnesla je do kuchyně, kde je zase zavěsila na dveře od pokoje, tak aby je Tahira mohla vidět.

,,Tyhle... mám já," ukázala na ně a podívala se na Tahiru, která šaty zdálky zkoumala.

,,Jaké si vezmeš boty? A jak se plánuješ nalíčit?"

Noémie sudem nepatrně zrůžověla ve tvářích. ,,Já se... neumím malovat." Jako jediné si dokázala nandat řasenku, ani s tou blbou rtěnkou to neuměla. Prostě neměla čas, kdy se to naučit. Neměla starší sestru, která by jí poradila co a jak. ,,A boty si vezmu takové černé, jsou s podpatkem, docela podobné těm tvým." dodala zamyšleně o něco tiším hlasem.

Její kamarádka přikývla, že o nic nejde a pak se na ni jemně usmála. ,,To bych tě mohla naučit!" nabídla se radostně. ,,Ráda ti pomůžu! Někdy bychom si mohly udělat přespávačku, já vezmu tu trochu líčidel, co mám, věř mi, bude to sranda! A ukaž mi ty boty, prosím!"

Po tom, co souhlasila s Tahiřiným nápadem a nechala si schválit boty, se rozešla ke kuchyňské lince. ,,I.N.E.S.?" zavolala do prostoru, ,,ukážeš mi ty recepty, co jsem si na dnešek uložila?"

,,Jaká Ines, Noé-"

,,Jistě, slečno Noémie," ozval se pro Noémie již známý hlas umělé inteligence, která se už stala nedělitelným společníkem jejího života. ,,zobrazuji pět receptů."

Ze zabudovaného holografického projektilu se asi dvacet centimetrů nad povrchem pracovní plochy objevily fotky pětice jídel, které si Noémie před několika hodinami uložila. S úšklebkem se ohlédla přes rameno na ohromenou Tahiru, která s otevřenou pusou hleděla na hologram, který se před Noémie objevil.

,,Co bys chtěla, Tah? Vím, že nesmíš vepřové-"

,,Jak je možné, že máš umělou inteligenci?! Opravdovou umělou inteligenci, která je zabudovaná přímo ve tvém bytě?" zvýšila hlas překvapením a udiveně si Noémie prohlížela. ,,A k tomu hologramy? Tahle technologie stojí asi majlant, pokud teda nejsi-"

Noémie se od srdce rozesmála jejímu podezření. ,,Nejsem Starková, prosím tě! Vždyť ani nejsem Američanka!"

,,Jak je ale teda možné, že do školy jezdíš busem, ale v bytě máš zabudovanou..." mávala rukou ve vzduchu, když se snažila naznačit, co nedokázala vysvětlit slovně, ,,tady to bůh ví co?!"

Noémie se zarazila v pohybu. Nemůže na ni vyvalit, že je Avenger. ,,Pracuji pro pana Starka," řekla nakonec nejistě, přičemž k ní byla otočena zády a prstem rychle probíhala postup k jednomu z vybraných receptů. ,,To on mi to zajistil. Já ani moje rodina vážně tak bohatí nejsme," uchechtla se slabě.

,,Vždyť ji říkala, že jsi výměnný student..." zarazila se Tahira a nespouštěla pohled z její ruky, která brouzdala návody k receptům zobrazovány technologií Tonyho Starka.

,,Říkala jsem, že jsem něco jako výměnný student."

Tahira pozvedla obočí. ,,Něco jako?"

,,Je to složitý," mávla Noémie rukou ve vzduchu a ošila se. ,,Dala bych si to druhý, co ty-?"

,,Hele, nemusíš mi nic o sobě říkat... ale bylo by fajn vědět, kdo jsi."

Kdo jsem?

Když si k ní přisedla ke stolu, složila ruce do klína a pokoušela se vymyslet, co jí řekne. Jak jí zalže. ,,Jsem Noémie Lacroix. Je mi patnáct let a dostala jsem od pana Starka, Tonyho Starka, možnost tady bydlet a chodit do školy." hleděla jí do tváře, která pořád nevypadala přesvědčeně. Věděla, že jí neříká všechno. Než se Tahira sama nadechla k otázce, Noémie znovu promluvila: ,,Dělám výzkum ohledně imunity, protože se docela náhodou zjistilo, že mám větší imunitu, než zbytek populace."

Úplná náhoda to nebyla.

,,Ve vedlejší místnosti mám malou laboratoř," kývla hlavou ke rozdílným dveřím od těch, na kterých stále visely její šaty. ,,Moje rodina zůstala v Belgii, kde jsem doteď bydlela. Pojedu tam na vánoční prázdniny."

Tahiřin výraz zjemnil, zjevně přesvědčená o pravdivosti její historky. ,,Máš... nějaké sourozence?" zeptala se, snažíce se něco zjistit o své nové kamarádce a položila svoji ruku na stůl, aby jí ji mohla Noémie stisknout.

,,Mám bratra." řekla Noémie klidně. ,,A taky sestru."

,,Jak se jmenují?"

,,Théo a Ines."

Tahira se krátce usmála a sledovala Noémin zachmuřený výraz. ,,Promiň, že jsem-"

Noémie se zvedla a pustila její ruku, kterou před tím lehce stiskla. ,,Ne, jasně, je to v pohodě," řekla rychle. ,,Chápu tě. Taky bych o svých kamarádech chtěla něco vědět."

Rychlým krokem se vydala zpátky k lince. ,,Tak co si dáš?"

,,To druhý vypadá dobře," pípla po chvíli Tahira, sama na sebe naštvaná, že se takto necitlivě dotkla něčeho, o čem Noémie nechtěla mluvit.

Noémie, zády ke své kamarádce, přikývla a zeptala se: ,,I.N.E.S., budeš mi prosím diktovat postup?"

Když dojedly a Noémie dokončovala přípravy své vizáže na homecoming, byla už tma. Slunce už definitivně zapadlo a skrz velká okna v obývacím pokoji pronikala pouze slabá světla pouličních lamp a také bylo slyšet občasné zahoukání naštvaných řidičů aut.

,,Moc často je nenosím," obhajovala se se smíchem, ,,případně si je sundám."

,,A co? Budeš tancovat bosa?"

,,Pokud to bude potřeba," pokrčila rameny žertovně, ,,chci taky dojít domů! Pokud si tam někde zvrknu kotník, tak mě nikdo zpátky domů nedostane."

,,Fajn," přikývla nakonec rozesmátě Tahira. ,,Ještě jednou se pro mě otoč, prosím!"

Noémie se znovu otočila kolem dokola. Byla ze sebe upřímně unešená. Když ty šaty asi před týdnem kupovala, nečekala, že budou opravdu vypadat tak dobře. Byly v celku jednoduché a ani nestály tolik. Moc neměla ráda, když utrácela Tonyho peníze, přestože věděla, že on to ani nepozná a že jí sám řekl (nebo spíše napsal), že může utratit za co chce a za kolik chce. Noémie mu byla vděčná za své propuštění z vězení, ale připadala si trochu navíc. A taky nechtěla, aby během jejich fáze tichého hněvu na sebe upozornila tak, že utratí hromadu peněz.

,,Tmavě modrá je tvoje barva, Noémie! Opravdu, že je!"

Prohlížela svůj odraz v zrcadle nalepených na vstupních dveřích. Své normálně vcelku rovné vlasy se jí nějak povedlo trochu natočit a vrchní část měla sepnutou klipsou, kterou jednou zahlédla v malém antikvariátu, kolem kterého často chodí do školy. Zbytek vlasů jí volně spadal na záda. Stále měla některé prameny jinak dlouhé, ale byla vděčná, že jí po tom všem nějaké zůstaly. Volná sukně tmavě modrých šatů jí končily těsně pod koleny a rukávy měla stejně dlouhé jako u triček. Nic speciálního.

Měla na sobě řasenku a Tahira jí pomohla s nanesením ne tolik výrazné rtěnky (kterou nosila do školy, takže jí zůstala v kabelce společně ještě s tou, kterou na sobě měla teď) a taky jí trochu upravila obočí. S kruhy pod očima jí moc pomoct nemohla, protože Noémie byla o hodně světlejší než snědá Tahira, ale alespoň jí do koutku dala trochu jakýchsi třpytek. Bohužel nevěděla, jak se tomu říká (ani ve francouzštině, natož v angličtině), ale udělala si v duchu malou poznámku, aby se jí na to pak zeptala.

Připadala si prostě nesmírně krásně. Zazubila se na Tahiru. ,,Děkuju za pomoc."

,,Samozřejmě," přikývla s úsměvem Tahira a zadívala se do mobilu na hodiny. ,,A měly bychom už vyrazit, ať nepřijdeme moc pozdě."

Noémie přikývla, naposledy se prohlédla v zrcadle, hodila si přes ramena lehkou černou bundu a popadla svoji novou kabelku do té doby hozenou na dně šatní skříně. ,,Máme všechno?"

,,Myslím, že jo," otevřela dveře Tahira a typicky gentlemanským gestem je podržela Noémie, aby mohla projít.

Hnědovlasé dívce pobaveně zajiskřily oči a cítila v sobě rostoucí vlnu nadšení. ,,Jdeme na to, Midtown High School!"

Asi po dvacetiminutové cestě přecpaným autobusem společně došly před vchod školy. S očekáváním na výjimečný večer se tu loučilo mnoho studentů, kteří se tu pak shledávali se svými kamarádi a domluvenými partnery. 

 ,,Vážně to tu vyzdobili," poznamenala s úšklebkem Tahira, jakmile vzhlédla k barevným světýlkům pověšených nad názvem školní budovy. 

 Noémie uskočila stranou, když ji dělilo několik centimetrů od toho, aby ji srazilo auto. Tahira ji popadla za paži a odtáhla ji ještě metr dál z cesty. ,,Ještě tě tady něco srazí, než tam dojdeme!"

 Noémie se ohlédla po řidiči. Toho muže neznala, ale z auta vystupovala vysoká a krásná Liz - ta dívka, se kterou se onehdy v tělocviku Peter Parker bavil. Liz se k ní s omluvným pohledem podívala. ,,Promiň! Táta občas opravdu nedává pozor!" Noémie přikývla, že je to v pohodě a Liz se zpátky otočila na svého tátu, zřejmě aby mu vynadala. 

 Už se chtěla věnovat Tahiře, když si všimnula právě Petera Parkera na zadním sedadle. Vypadal trochu... vyděšeně a na zlomek sekundy si s Noémie zahleděli do očí. Noémie v jeho pohledu rozpoznala jakési volání o pomoc, ale bylo v tom i o mnoho intimnější hledání pochopení jeho situace. Jako kdyby se znali mnohem více, než bylo pravdou. 

 ,,Jdeš?"

 ,,Jasně!"

 Za klapotu svých bot přispěchala k Tahiře, která k ní vztahovala ruku a společně prošly vchodem s kontrolou vstupenek do potemnělé chodby vedoucí k tělocvičně. Každým krokem slyšely sílící hudbu a slabý puch očividně jemně přikořeněného punče, pokud víte, jak to myslím. 

 Tělocvična byla zaplavena dívkami v krásných šatech mnoha barev a chlapců v nejčastěji černých oblecích. Z repráků hrála až zbytečně nahlas nejpopulárnější písnička letošního léta a na parketu se do jejího rytmu vlnili bavící se studenti. 

 Noémie se rozešla k ne tolik zalidněnému stolu s lákavým punčem a chystala si nalít do prázdného plastového kelímku. ,,Nenapijeme se nejdříve?" 

 Zarazila ji Tahiřina ruka. ,,To bych nepila," poradila jí pobaveně. ,,pokud tedy chceš nějak dojít domů."

 Pod dohledem skeptického pohledu Tahiry si Noémie opatrně čichla k obsahu naběračky a nakrčila nos. Tekutinu nalila zpátky do společné mísy. ,,Máš pravdu," povzdechla si. ,,bůh ví, co tam nalili. Zkoušet to nebudu."

 Tahira jí podala zabalenou láhev s vodou, které stály nedaleko. ,,U tohoto alepoň víš, co tam je."

 Hodily si věci na volnou lavičku a rozešly se společně na parket. Už za prvních taktů nové písničky Noémie cítila, že se jí tělo začíná vlnit do chytlavého rytmu. Zdálo se to nesmírně osvobozující. Nemusela se kontrolovat. 

 Rozesmála se na svoji kamarádku tancující před ní, přičemž ji ohlušoval všudepřítomný hluk a útržky cizích rozhovorů. 

 ,,Po tom, co jsem ve Washingtonu málem umřela, jsem ráda, že si můžu zatancovat," uslyšela uvolněný hlas Tahiry, která vzpomínala na událost před dvěma týdny, kdy se s nimi utrhl výtah v monumentu George Washingtona a celá jejich školní skupina se málem zřítila k jisté smrti.

 Noémie se ušklíbla. ,,Takže teď mě už do toho desetiboje nutit nebudeš, že?"

 ,,Co jsem zpozorovala, jsi na to chytrá dostatečně."

 Rychlá písnička se změnila na pomalý ploužák a Noémie s Tahirou automaticky začaly tancovat společně. Tahira měla ruce položené na Noéminých ramenou a ona zase na jejích bocích. 

 ,,Jsem ráda, že si to myslíš," odpověděla pobaveně Noémie. 

 ,,Ale zřejmě to už je nebezpečný sport, takže chápu-"

 ,,Sport to není. Nebezpečné to je možná, ale sport to nikdy nebyl," pošťuchovala ji s tichým smíchem Noémie.  

 Tahira nic nedodala, jen se ušklíbla a položila svoji hlavu na Noémino rameno, zatímco spolu stále tančily v perfektním rytmu, jakoby věděly, kam druhá z nich příště položí nohu. ,,Jsem ráda, že jsi se mnou šla."

 Noémie se usmála. ,,Já taky, Tah."