26. prosince 2016, pondělí, Brusel, Belgie

Mrznoucí prsty si schovala pod kabát. Po tom, co to moc nepomohlo, začala si ruce třít o sebe, ale ani to nemělo úspěch. 

Podala jí hrnek s horkým čajem. ,,Na," jemným hlasem ji pobídla, aby si ho vzala, přičemž si ji znovu prohlédla. ,,Úplně se třeseš," poznamenala s povzdechnutím.

Beztoho, aby se na Pauline podívala, hrnek od ní s lehkým kývnutím přijala. ,,Díky."

Pauline se posadila vedle ní na lavičku. Stále z ní nespouštěla oči a pozorovala, jak hledí kamsi do dálky a ohřívá si ruce o horký hrnek. Vyzařoval z ní jakýsi tichý neklid, který nechtěla s nikým moc sdílet. Skoro celou hlavu měla zabalenou v šále, bradu schovanou v límci bundy a ven jí koukaly jen oči a špička nosu. Vypadala jinak, než si na ni pamatovala.

Noémie vyndala ruku zpod kabátu a odhrnula si šálu ze spodní části obličeje tak, aby se mohla napít. ,,Přestaneš na mě zírat?"

,,A řekneš mi, co se děje?" pozvedla na ni obočí.

Noémie znejistěla a podívala se směrem k zemi. ,,Nic se neděje," odpověděla automaticky, přestože se jí v mysli mihla myšlenka, že to není tak úplně pravda. Ale jak by jí to všechno vysvětlila?

,,Ale prosímtě," protočila na ni oči Pauline. ,,Ani to na mě nezkoušej. Po tom všem... vždyť to ani nemůžeš být v pohodě!" Noémie se na ni zamračila, ale Pauline se k ní jen s milým úsměvem naklonila blíž. ,,Ale možná ti pomůže, když mi o tom povíš? Nebudeš na to sama. Nenechám tě v tom samotnou, to ti můžu slíbit. Ale musíš mi nechat ti pomoct. Věř mi, že se ti uleví, Noé."

Noémie na ni chvíli zírala, nejistá zda se jí má svěřit anebo ne. Znovu se napila a pak se zahleděla na před nimi se rozprostírající náměstí plné vánočních stánků s barevnými světýlky a davů lidí. Nahlas si povzdechla. ,,Fajn." vydala ze sebe poraženě. Pár momentů ještě mlčela, aby si své rozházené myšlenky trochu uspořádala. Mluvila tiše. ,,Já... já tomu ani nerozumím. A doteď nechápu, jak se to vůbec mohlo stát, protože jsem vždy byla jen kousek od toho, abych tomu zabránila-" zastavila se, když ji Pauline jemně chytila za ruku. Přerývavě se nadechla a promnula si čelo. ,,Prostě tomu nerozumím."

,,To je úplně pochopitelný."

,,A tady je úplně jiný svět - nikdo o tom neví, nikdo to neřeší, v belgických novinách se nemluví o mně a o tom, jak jsem nedokázala Tahiru zachránit... tady je klid. A já nevím, co s tím. Pořád se ohlížím přes rameno, jako kdyby mi měl někdo něco veřejně vyčítat... ale nikdo to neví."

Noémie se pokradmu podívala na Pauline, trochu si myslela, že už ztratila zájem o to ji poslouchat, ale ona ji stále pozorně sledovala. Pauline jí stiskla ruku, aby ji pobídla mluvit dál. ,,Ona je už druhý člověk, který zemřel kvůli mé neschopnosti, chápeš? A já nerozumím tomu, jak se může dít něco tak hrozného a tady může být takový klid."

Slibovala si, že sem přijede a trochu se jí uleví. První noc byla ale nejhorší. Nemohla spát a půl noci se v posteli nekontrolovatelně klepala, bez toho aby porozuměla příčině své úzkosti. Přece už měla mít klid, ne? Neviděla ji tu v každé ulici, kterou procházela a ani o ní nemluvily noviny. Tak proč nemohla být na chvíli v pohodě? 

,,Noémie, teď mě pozorně poslouchej," podívala se jí do očí Pauline, ,,nic z toho, co se stalo, ať už Tahiře anebo Ines, nebyla tvoje vina. Jediní, kteří za to mohou, jsou jejich vrazi, rozumíš mi dobře? Není to tvoje vina. A nikdy ani nebyla."

Noémie pomalu přikývla, ale hlava jí to přijímala těžko. ,,Děkuju." řekla nakonec s lehkým úsměvem. Po chvíli kývla směrem k náměstí, s úsměvem, který jí už byl o něco více vlastní. ,,Nechceš se mnou jít projít? Půl roku jsem tu nebyla, tak se ráda podívám okolo."

Pauline se na ni zakřenila nazpátek a nadšeně jí stiskla ruku, kterou doteď držela. ,,Jasně. Musím ti ukázat tu novou restauraci, kterou jsem objevila! A až skončí svátky, tak tě tam někdy vezmu!"

Nějakou dobu se procházely, Pauline s radostí mluvila o všem, co se změnilo za tu dobu, co byla Noé pryč a Noémie to ráda poslouchala. Bylo uklidňující zjistit, že Brusel vlastně zůstal takový, jaký byl i před jejím odjezdem. 

,,Co vlastně tvůj bratr a jeho mimčo?" 

Pauline protočila oči. ,,Je to hrozný. To dítě je teďka v tom období, kdy jen neustále řve. Ale dobrý, jinak je moc roztomilá a musím říct, že jsem skvělá teta."

Noémie se nahlas rozesmála. ,,Než tomu uvěřím, budu to muset vidět na svoje vlastní oči!"

,,Ne - ale fakt! Umím se o ni starat a ani mě tolik neštve, jako ty všechny ostatní děti!" Pauline se podívala směrem k nebi, jako kdyby přísahala na všechna božstva, které tam mohly být. Noémie se znovu rozesmála.

,,Jinak ve škole docela dobrý," řekla poté Pauline. ,,Prostě jako vždycky, však to znáš." 

Noé se na ni zmateně zamračila. ,,No počkej, neříkala jsi mi něco o tom novým profesorovi?"

Rozjasnily se jí oči. ,,Ajo, na to jsem úplně zapomněla!" Pauline začala nadšeně vyprávět o novém profesorovi a Noémie se rozhlížela po okolí. Už nebyly tolik v centru, ale spíše trochu bokem od těch nejfrekventovanějších náměstí. V této ulici byly vesměs už jen obytné domy a v dálce jeden stánek s barevnými světýlky, kde prodávali nějaké horké pití.  

I přes onu uklidňující atmosféru, kterou toto místo vyzařovalo, Noémie se nedokázala úplně zrelaxovat. Přestože kolem nich nikdo nestál, opět v ní zesílil známý pocit, jako by ji někdo pozoroval a čekal, až nebude dávat pozor, aby jí ublížil. Zmateně se podívala okolo sebe. Před ní a Pauline stála malá skupinka lidí u nedalekého stánku, ale ti se všichni bavili spolu. Na druhé straně ulice byla řada stromů a za ní odbočka do úzké uličky, kterou se většinou ale jen procházelo. 

Tam stála o zeď opřená neznámá žena, celá v černém, která na ni přes sluneční brýle hleděla.

Noémie nevěděla, co s tím má dělat, ale byla si jistá, že na ni nehledí jen tak. Pauline jí stále ještě něco vykládala, ale teď to už Noé vypouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Pokradmu se na ženu znovu podívala. Z kapuce jí trčelo několik krátkých blonďatých vlasů.

Něco se jí na té ženě, ale i celé té situaci, zdálo až děsivě povědomé, přestože nedokázala určit co. V momentě, kdy se už chtěla nějak Pauline vymluvit, a jít se za ženou podívat, neznámá si sundala brýle a odhrnula kapuci z vlasů.

Noémie chtěla nahlas vyjeknout, ale namísto toho ze sebe vydala jakési přidušené povzdechnutí. Ach, Bože. S povzdechnutím si promnula kořen nosu a na chvíli zavřela oči. Když je opět otevřela, stále tam stála. Samozřejmě, že je to ona. Samozřejmě, že je to Nataša. Vlasy měla obarvené na blond a měla je kratší, přesto to ale byla ona.

V tu chvíli na ni Pauline promluvila. ,,Co se děje?" Všimla si, že ji neposlouchá. Zahleděla se stejným směrem, jako se dívala Noémie, ale ta ji hned chytila za rameno, aby odvedla její pohled pryč. Pauline nakrčila obočí. ,,Jsi v pohodě?"

Noémie, pomalu už ve stádiu paniky, několikrát rychle za sebou přikývla. ,,Jen jsem si vzpomněla, že se vlastně bude za chvíli stmívat a já budu muset jít domů. Však víš, je třetí večer Chanuky, a my musíme doma zapálit svícen!" Času měla ještě dost a domů to taky neměla tak daleko.

,,Aha, dobře," přikývla Pauline pomalu s přimhouřenýma očima. Něco se jí na tom nezdálo. ,,Je opravdu všechno v pohodě?" 

Noémie se nahlas rozesmála a mávla rukou ve vzduchu. ,,Jasně! Neboj!" Rychle ji objala na rozloučenou a vlepila jí pusu na tvář. ,,Ráda jsem tě viděla!"

Jakmile Nataša uviděla, že se Noé rozešla směrem k ní (a zanechala Pauline stát uprostřed ulice), sama se vydala dál do uličky, aby se ztratily ostatním lidem z dohledu. 

Nataša ji stiskla až v překvapivě pevném objetí. Noé se chvíli nechala objímat a hned jak z ní opadl prvotní šok, vroucně jí opětovala stisk nazpátek. 

Stále voněla stejně.

Nataša si ji prohlížela s takovou jemností ve tváři, kterou jí nutila se usmívat. Dívala se na ni jako hrdá, ale ustaraná matka. Zahleděla se jí do očí a prsty jí lehce přejela po tvářích. ,,Ráda tě vidím, Noémie."

Místo odpovědi se na ni usmála a stiskla jí ruku, kterou jí předtím hladila po tvářích a vlasech. Věděla, že tu není jen tak. ,,Jak se máte?"

Nataša se na chvíli zahleděla do země a přemýšlela jak jí má co říct. Pak přikývla. ,,Dobře. Jsme na útěku, ale dobře." Mluvila tišeji, než obvykle. 

Neříkej Tonymu, že jsme se potkaly, viselo mezi nimi ve vzduchu. Noémie jí jakoby odpovídala: Stejně se moc nebavíme. 

,,Proč jsi tady? Věděla jsi, že sem přijedu?"

Nataša přikývla a Noémie jí to ani neměla za zlé. Nežli naštváním, naplnilo ji to klidem a ujištěním, že není na všechno sama, přestože se jí to tak už dlouho zdálo. ,,Upřímnou soustrast, Noémie," po chvíli dodala, ,,mrzí mě to." 

Noémie lehce zavrtěla hlavou. ,,Nemusí," zašeptala.

Chvíli jen stály společně v tichu, než se Noémie odvážila vyslovit nahlas myšlenku, která ji tížila a se kterou už dlouho vevnitř sváděla souboj o to, jestli se dostane napovrch: ,,Nevím, jestli v tom mám pokračovat." Nataša ji pozorně sledovala. ,,Je to tak strašně unavující... a ani to nestojí za to. Nic mi nedokáže vynahradit tu bolest z toho, že jsem nebyla schopná nikoho zachránit." 

,,Jsi ještě dítě. A prožila sis toho dost."

Noémie si studenými prsty promnula obličej. Doháněla ji únava. Pak dodala: ,,Myslím, že mě taky dost brzy odhalí. Nevypadá to vůbec dobře."

Nataša přikývla. ,,Tuší se to. Proto jsem taky s tebou chtěla mluvit. Nevěděla jsem, jestli o tom víš. Raději si dávej pozor, aby ses nedostala do problémů. Upřímně nevím, jak velké by pro tebe mělo odhalení následky, jak legální, tak i jiné."

Přestože se nikdy Noémie záměrně neskrývala, stejně tomuhle musela čelit. Nahlas si povzdechla.

,,Ať se rozhodneš jakkoliv, Noémie," pokračovala Nataša, ,,stále budeš dobrý člověk. Nemusíš se bát, že když s tím skončíš nebo si dáš pauzu, tak se tím nějak změní náš názor na tebe." Noémie se na ni zatvářila, jako kdyby jí nevěřila. ,,Prožila sis toho hodně a máš právo se rozhodnout, zda v tomhle všem budeš pokračovat nebo ne."

Trvalo jí, než zpracovala její slova. Nakonec s lehkým úsměvem přikývla. Cítila se o něco lehčí. ,,Děkuji."

Nataša ji pustila z jejich blízkého sevření, ve kterém se doteď držely. Byla to známka toho, že se jejich rozhovor blížil ke konci. Noémie vzhlédla k nebi, které už pomalu nabíralo tmavou barvu. 

,,Asi se nemám ptát, kdy se znovu uvidíme, že?"

Nataša se na ni zakřenila. ,,Zeptat se můžeš, ale nevím zda jsem schopná ti na to odpovědět. Snad brzo."

,,Jasně," přikývla, ,,Hlavně je všechny pozdravuj, prosím," dodala. 

Nataša ji naposledy pevně objala. ,,Jen si pokus nenadělat si moc problémů."

Noémie se zasmála. ,,Mimochodem, ten tvůj nový účes ti moc sluší!" 

Nataša protočila očima a vydala se na cestu pryč. ,,Jestli chceš, tak tě taky ostříhám, až budeme mít čas!" vykřikla polohlasně, když se na ni naposledy otočila.

Zamávala jí s úsměvem rychle na rozloučenou. ,,Budu s tím počítat!" 

Doma ji přivítalo teplo a klid. Chaotický a neuspořádaný vnější svět tu na prahu dveří přestával existovat a alespoň některé její strasti ji částečně opouštěly. S každým dalším krokem dovnitř cítila jak z ní postupně opadává napětí, které ji venku vždy doprovázelo. 

,,Noémie, zlato, prosím tě, nenos to bahno dovnitř!" ozval se hlas z kuchyně, ,,Proto jsem snad dala k těm dveřím tu rohožku, ne? Abyste si ty mokré boty nechaly na ní!"

,,Promiň!" 

Noé se vrátila ke dveřím, kde si pověsila kabát a sundala boty, které dala na připravenou rohožku, jak si její máma přála. Nakoukla do kuchyně. ,,Co děláš?"

,,Sufganiot, koblihy," usmála se její mamka, ,,je to tradiční jídlo a ještě jsme je neměli! Tak jsem to chtěla napravit. Brzy už budou hotové."

,,To zní super!" 

Její táta, který v kuchyni seděl u stolu, zvedl pohled od novin, které doteď četl. Hned jak ji uviděl, usmál se na ni. ,,Jak ses měla?"

Noémie pokrčila rameny. ,,Dobrý. Jen tam byla trochu zima." A taky se ještě nevzpamatovala z toho, že se po tak dlouhé době viděla s Natašou. Ale o tom mlčela.

Táta se k ní od stolu naklonil a stiskl jí její načervenalé ruce. ,,Máš je úplně ledové! Měla ses víc přiobléct jako ti máma říkala!"

,,Zas tak hrozný to nebylo," zakřenila se na něj, ,,Théo už je doma?"

Se zamračeným výrazem ji pustil. Kývl hlavou směrem z kuchyně. ,,Je ve svém pokoji."

Za těch několik měsíců, kdy tu nebyla, stihl Théův pokoj prodělal mnoho změn. Na zdech už neměl ty "dětské" tapety, jak je sám nazýval, ale měl je malované na tmavě zelenou, postel měl přesunutou a taky měl novou skříň a vedle svého stolu malou knihovnu plnou knížek. 

,,Klepat neumíš?" 

,,Promiň, jen jsem obdivovala, jak se tvůj pokoj změnil. Máš to tu moc hezké." Na zdech měl také nalepené různé plakáty a na knihovničce vystavenou svou sbírku superhrdinských figurek, kterými byl už od mala posedlý. 

Na stole měl ve zdobeném rámečku fotku Ines. Vedle ní i fotku Noémie. 

Když se na Théa znovu podívala, zmateně na ni hleděl. ,,Potřebuješ něco?"

Noémie jen s úsměvem pokrčila rameny. ,,Jen jsem si s tebou chtěla popovídat. Je to v pohodě?"

Théo pomalu zmateně přikývl, ale udělal jí vedle sebe na posteli místo. ,,Jsi v pohodě, Noé?" zeptal se opatrně, ,,Vypadáš tak nějak... mimo." Sledoval ji, jak se dívá po pokoji.

Nahlas si povzdechla, ale pak zavrtěla hlavou. ,,Ne, jsem v pohodě. Jen se toho teď hodně děje."

,,Slyšel jsem, co se stalo. Moc mě to mrzí." Pro jednou zrovna na mysli neměla ani Tahiru ani Ines, ale přesto přikývla a tiše poděkovala. Doma o tom ještě nemluvila, byla to tak trochu nevyřčená dohoda mezi ní a ostatními členy rodiny. Théo ji ještě chvilku sledoval. ,,Můžu tě obejmout?" zeptal se potom. 

,,Jasně, pojď sem." Noémie ho pevně stiskla v náručí a na chvíli cítila úlevu.  

Když se po delší době pustili, Noémie si ho ještě krátce prohlédla v obličeji. Vypadal starší, trochu vyzáblejší a ustaranější. Provinile se podívala jinam. ,,Mrzí mě, že jsem tu s tebou nemohla být, Théo. Vím, že jsem teď tvá jediná starší sestra, a rozumím, jestli na mě budeš naštvaný kvůli tomu, že jsem tu s tebou nezůstala, abych se o tebe postarala a dělala ti společnost. Omlouvám se."

 Několik momentů se na Noémie díval, zpracovával, co mu řekla. Pak jednoduše odpověděl: ,,Dělala ji, jak jsi uznala za vhodné. Pro tebe to taky musí být těžké."

Přikývla. ,,Neuvěřitelně moc." Klidným a tichým hlasem dodala: ,,Děkuji, že máš pochopení. Moc to pro mě znamená."

,,Nebuď smutná!" napomenul ji Théo, a Noémie se trochu zasmála, překvapená jeho nenadálým množstvím energie, jakoby toho smutnění už měl dost. ,,Notak, je přece Chanuka! Svátek zázraků a naděje!"

Věnovala mu velký úsměv. ,,Na to, že ti je teprve třináct, tak jsi velice moudrý, Théo."řekla pobaveně. ,,Máš pravdu, nesmíme ztrácet naději. I když je to těžké."

Théův pokoj ji naplňoval klidem. Oproti jejímu poloprázdnému a Inesině nepoužívanému pokoji to tu vypadalo obyvatelněji a jako prostor, ve kterém někdo doopravdy žije a tvoří ho. Naproti od postele, kde seděla, zahlédla na zdi jeden menší plakát, kterého si doteď nevšimla. Vedle velkého plakátu s Iron Manem (kterého Théo nesmírně zbožňoval), se nacházel vytisknutý obrázek z nějakých amerických novin, kde se mluvilo o neznámé dívce, která se občas někde vyskytne se Spider-Manem.

A Théo věděl, že se mluvilo o ní, přestože nikde nebylo zmíněné její jméno. 

Ani nevěděla, že by jí něco tak malého mohlo udělat radost. Bylo to uznání toho, že nakonec přeci jen odvádí dobrou práci - nebo že to tak Théo minimálně vnímá. A to jí pro teď možná i stačilo. 

,,Pojď," pobídl ji Théo, aby se zvedla z postele, ,,za chvíli už budeme muset zapálit svícen. Už se stmívá."

S úsměvem přikývla a zvedla se, ale ještě než vyšla z pokoje naposledy se rychle podívala na onen výstřižek z novin. Přeci jen možná pro ni někde ta naděje byla. 

Ahojte, po dlouhé době je tu další kapitola! Doufám, že jste si ji užili a budu moc ráda, když mi napíšete do komentáře, jaký je váš názor! Co si myslíte o tom, jak se Noé setkala s Natašou a jejím rozhovoru s Théem? Díky za přečtení!