16. října 2016, neděle, stát New York, Spojené státy americké

,,Vypadá to tu jinak, než když jsem ti to tady poprvé ukazovala! Ale máš to tady hezké, opravdu."

 ,,Děkuju," usmála se a uvedla ji do kuchyně. ,,Musela jsem si to tady trochu zabydlet."

 Pepper vypadala unaveně, ale vděčně, že mohla Noémie navštívit. Bylo to poprvé, co se od června viděly osobně, jinak si pouze volaly, a to ani kvůli časově náročné práci, kterou Pepper měla, nebylo nijak často. 

 ,,Jsem opravdu ráda, že tě opět vidím, Noémie!" přitáhla si ji znovu do pevného objetí. ,,A také musím říct, že na první pohled ti ta nová škola, kamarádi a bydlení prospívá! Nejspíše jsi potřebovala být okolo někoho ve svém věku, že?"

 Noémie přikývla, byť si nebyla jistá, zda je to pravda. Bylo možné, že si zvládla trochu odpočinout od stresu, který zažívala na základně Avengers, přestože se členy týmu měla pevný vztah, který si za těch pár měsíců stihla vybudovat. Ale i žití v New Yorku mělo svoje mouchy a nebyl to jen med. Dokonce se jí už povedlo na ulici zahlédnout nějaké vypasené krysy, které se snažila ignorovat, ale vždy jí přeběhl mráz po zádech.  

,,Co bys chtěla k obědu, Pepper? Napadlo mě, že bych ti něco uvařila."

 ,,Ty ses naučila vařit? Pamatuju si na některé tvé pokusy na základně... a to bych nechtěla úplně jíst."

 Noémie se původně chtěla zamračit, ale nakonec jí unikl úšklebek. ,,Naučila, Pep," zavrtěla hlavou pobaveně. ,,Dokonce jsem tu měla jednu svou kamarádku... a pokud vím, tak neumřela na následky mého kuchtění. Takže to zvládneš."

,,Fajn," přikývla nakonec, stále s trochu nedůvěřivým výrazem na tváři. ,,Dala bych si něco jednoduchého. Nějaké špagety s omáčkou umíš?" 

 Noémie se rozesmála, ale přikývla. ,,Ano, Pepper, to umím. V nejhorším je budeš mít moc tvrdé anebo moc měkké."

 ,,Nebo spálenou omáčku."

 ,,Ano, to je taky jedna z možností."

 ,,Tak dobře, budu ti věřit."

Jakmile se obrátila k pracovní desce a začala vytahovat hrnec a napouštět ho vodou, začalo jí vrtat v hlavě, jestli by se Pepper neměla zeptat na Tonyho. Stále spolu nijak moc nemluvili, jen jí občas pochválil práci, kterou mu posílala. Žádná zmínka o tom, jak se má nebo na čem právě pracuje, což bylo docela rozdílné od toho, jak se spolu bavili dříve. To se ho vyptávala na obě věci a on jí rád odpovídal. Nebo se tak alespoň tvářil. 

 Nakonec si řekla, že za otázku nic nedá.

 ,,Jak se má Tony?" zeptala se nonšalantně, stále k Pepper otočená zády. 

 ,,Myslím, že dobře," usmála se Pepper. Chvíli bylo ticho a Noémie pokračovala v přípravě jídla. Pak dodala: ,,Vlastně... se budeme brát."

 Noémie se na ni překvapeně otočila a když zahlédla její prsten, trochu se podivila, že si ho nevšimla hned, jak Pepper prošla dveřmi jejího bytu. ,,Vážně? To vám moc gratuluju, opravdu!"

 ,,Děkujeme. Datum ještě nevíme, ale můžeš počítat s pozvánkou. Nemohla bys tam chybět."

 Nemohla bys tam chybět.

 To že s ní počítají, ji trochu zarazilo. Tony Stark a Pepper Potts s ní počítají na své svatbě. Mezi hosty. Jako jejich přítelkyni na tolik významnou, aby tam s nimi byla oslavit tento moment. To by ji ani ve snu nenapadlo a ani v nejmenším by to neočekávala. Byla jen nedospělá holka, trochu zlomená a kterou vytáhli z německého vězení. Hlavně po tom, co bojovala proti jejich straně. 

 ,,To je... já ani- to mě upřímně překvapilo. Ale děkuji, moc si toho vážím. Velice ráda přijdu." 

 ,,Nemáš vůbec zač. Jsi nám oběma velice blízká, copak to nevíš?" 

 Noémie se nezmohla na odpověď, ale očividně ani odpovídat nemusela. Pepper se dále usmívala a několik dalších minut, kdy Noémie vařila, se jí vyptávala na to, jak jí to jde ve škole, jaké má nové kamarády a také jí připomněla, aby udržovala kontakt se svojí rodinou a kamarády z Belgie. Když jí na to Noé odpověděla, že si s nimi volá málem každý třetí den a pojede tam na dva týdny během vánočních prázdnin, schválila jí to a dodala, že je to velice dobře.

 ,,Ale popravdě, je to trochu zvláštní učit se ve škole o Sokovijské smlouvě. Něco o tom říkají jinak, než to doopravdy bylo a hlavně když tam není ani zmínka o mně. A to jsem byla ve středu dění. Doslova."

 ,,To nejspíše opravdu musí být zvláštní." přikyvovala Pepper jejímu vyprávění. ,,Asi jsi jim neřekla, že tě vynechali, že?"

 Noémie se lehce zasmála, ale souhlasila. ,,Ani náhodou. Popravdě mám trochu strach, kdyby to někdo ze školy zjistil. Trochu se bojím, že by mě na ulici otravovali jako pořád obtěžují ostatní z týmu."

 ,,Přesto ale chceš být zodpovědná za své činy, ať jsou dobré či špatné."

 ,,To ti řekl Tony?"

 ,,Ano." 

  ,,Pokud něco udělám, chci, aby to bylo na mě. Ať je to špatné, či dobré. Chci za své činy nést následky." Moc dobře si pamatuje, co řekla Tonymu, když jí před jejich útokem na základnu Hydry v Anlierském lese nabízel masku, která by jí zajistila anonymitu. Pořád si za tím stála a přišlo jí to rozumné. Ale netušila, že o tom ví i Pep. 

 Chvíli jedly v tichu a Noémie přemýšlela nad jejími slovy. Popravdě se poslední týden rozhodovala, zda by do toho neměla jít znovu. Do superhrdinování. Zvlášť po tom incidentu minulou sobotu, kdy jí nějaký muž na ulici málem vystřelil mozek z hlavy. A takových šílenců po městě běhají hromady.

 ,,O ostatních nic nevíš, že?" zeptala se tiše. O Stevovi, Nataše, Samovi, Wandě, Clintovi, Scottovi nebo o Buckym. O kterémkoliv z nich.

 Pepper se na chvíli zarazila, ale hned si rychle dala vidličku do pusy a jedla dál. Za moment odpověděla: ,,Nic moc nevím. Ale kdyby se jim něco stalo, vědělo by se o tom, takže neměj strach."

 Noémie s povzdechem přikývla a na toto téma se jí už dále nezeptala. Jen potřebovala ujištění, že jsou v pořádku. ,,Popravdě, Pep, nevím jestli se k tomu chci vrátit."

 ,,Ke své práci? Jako Avenger?" ujišťovala se s chápavým tónem hlasu.

 ,,Trochu se bojím, že selžu. Jako s Ines. Ale možná to ulehčí mým nekonečným nočním můrám o ní. Že se to budu snažit nějak napravit." Dlužím jí to.

 ,,Ty jsi neudělala nic špatně." ujistila ji pevným hlasem Pepper, která s ní jen zřídka mluvila podobným tónem. ,,Ale jsem si jistá, že ať se rozhodneš jakkoliv, bude to dobré rozhodnutí. Nikdo tě nebude nijak soudit, to se nemusíš bát. Je v pořádku chtít normální život. Zvlášť po tom všem, co jsi zažila."

 Když se o dvě hodiny později za Pepper zavřely dveře Noémina bytu, přistihla se hledět na hnědou krabici u svého stolu, kde měla schovaný svůj zbrusu nový, byť stále nepoužitý, oblek - dárek od Tonyho ještě z konce června, kdy se sem přistěhovala. 

 Pomalu ke krabici došla a klekla si na zem, aby ji mohla otevřít a prohlédnout si její obsah. 

 Hned z vrchu vytáhla dva tmavé kousky oblečení. Bylo to černé upnuté tričko z látky, která se zdála, že bude elastická, ale i pevná, aby se nestalo, že se roztrhne. Nemělo pouze jen dlouhé rukávy, ale zakrývalo i krk. Druhý kousek oblečení, tedy dlouhé legíny, byly ze stejné látky a Noé odhadovala, že jí budou sahat až po pas. Stahovací guma legín byla pevná a tlustá tak pět centimetrů. 

 Oba kousky odložila bokem a vybrala zbytek obsahu krabice. Měla tam černé bezprsté rukavice z nějakého materiálu podobného kůži a také nadkotníkové polovojenské boty tmavé barvy s vyšší podrážkou. Podobné nosila na své misi, když byli zachraňovat Ines, takže počítala s tím, že budou i protiskluzové. Všimla si, že špička bot byla vyztužená kovem, ale když si boty potěžkala, překvapilo ji, že nebyly tak těžké, jak očekávala. 

 Dále nalezla hodinky se zabudovanou GPS, pevný opasek, kam by se normálně zastrkovala do pouzdra zbraň, ale v tomto případě tam byly otvory pro malé oválné předměty. Po chvíli našla deseticentimetrový kovový váleček s tlačítkem na jeho vrcholu, který vypadal, že by se vešel i do jednoho z otvorů na jejím opasku. 

 Zamyšleně zmáčkla tlačítko a nahlas vyjekla, když se z kovového válečku stala asi metrová tyč. Překvapeně si ji potěžkala v ruce. Byla dobře vyvážená a dostatečně těžká. Zvedla se s ní ze země a protočila si s ní v rukou. Pak s ní rychle máchla ve vzduchu a potěšeně se usmála. Pokud by se měla bránit a nechtěla by střílet, praštit s tím někoho po hlavě by bylo asi nejlepší řešení. 

 Tony nejspíše věděl, že nesnášela střelné zbraně. Zvlášť poté, co střelila jednoho strážného v Hydře do krku a stehna. 

 Oblékla si celou výstroj, aby si ji vyzkoušela. Až poté si všimla, že některé části oblečení byly trochu vyztužené, nejspíše kdyby sebou někde uhodila o zem. Celkově jí oblek připadal podobný tomu, který měla Nataša, ale Noémin zakrýval více kůže a také byl z jiného materiálu. Nataša nepotřebovala takovou ochranu, protože se uměla dostatečně bránit sama. Na tom Noémie musela ještě zapracovat. 

 Znovu si ve dlaních protočila kovovou tyč a nemohla si pomoct, ale usmívala se. Procházela se okolo svého pokoje, aby si trochu prošlapala boty. Cítila se zvláštně... jako kdyby byla po dlouhé době ve své kůži.

 Pozvedla hlavu a pak si sama pro sebe rozhodně kývla. 

 ,,I.N.E.S.?"

 ,,Ano, slečno Noémie?"

 ,,Bylo by možné mi oznamovat různé aktuální nebezpečí? Například kdyby se ve zprávách mluvilo o tom, že se někde vykrádá banka nebo něco podobného... však víš, abych mohla někde nějak pomoct nebo tak."

 ,,Jistě, to by bylo určitě možné." odpověděla jí umělá inteligence. ,,Nastavuji vám oznámení."