27.11.2016, neděle, New York, Spojené státy americké

 Rychle se ohnala se svou kovovou tyčí a muž se s bolestným výkřikem zřítil na zem. Než se stačil vzpamatovat, kolem pasu ho k zemi přilepila bílá lepkavá pavoučí síť.

 Noémie se na muže na zemi podívala a udiveně nakrčila obočí. ,,To ty jsi ukradl to auto a zmlátil tu ženu? Nevypadáš na to."

 Muž s ní odmítal mluvit a jen sebou házel. Pokoušel se uvolnit síť, která ho pevně svírala, ale Noémie věděla, že se z tohoto Spider-Manova vynálezu není jen tak jednoduché dostat. Pár momentů ho pozorovala, jak se zmítá, než se po jejím boku objevil Spider-Man.

 Rychle ho přelétla pohledem a pak se s lehkým úšklebkem znovu podívala na muže u svých nohou. ,,Co s tebou uděláme, chlape?" V ruce stále držela kovovou tyč a odmítala ji pustit, než dokončí svou práci.

 Byla na sebe naštvaná - chytili ho pozdě a byla to jen její vina. Kdyby u sebe nosila tu zpropadenou výbavu, nemuselo se to dostat tak daleko. Šla totiž zrovna z nákupu, když jí na mobilu cinkla zpráva s jejím dalším potencionálním úkolem. Kdyby si nemusela domů pro věci, kdyby je měla u sebe, byla by na stopě tomuto zločinci mnohem dříve. Přestože si už uměla navléct svůj oblek v řádech několika málo sekund, stále to byl zbytečně ztracený čas. Přestože jí to nebylo moc milé, měla štěstí, že si toho Spider-Man také nějak všimnul, protože jinak by jí tento muž býval utekl. 

 Zhluboka se nadechla. Poučila se. Teď už u sebe něco bude nosit pořád, aby se to víckrát nestalo. 

 ,,Necháme tě tady policii, jasný?" promluvil Spider-Man směrem k tomu muži. Oproti Noémie mluvil mnohem více klidněji, ona se v tomto nedokázala moc ovládat. Cítila k nim až moc velkou averzi, kterou se ani nepokoušela zakrýt. ,,Ti už budou vědět, co s tebou dělat."

 ,,Klíčky od toho auta máš?" zeptala se Noé stroze Spider-Mana. Ten se na ni otočil a s krátkým přikývnutím jí je podal. 

 Pravdou bylo, že se stále moc nemuseli (nebo Noémie ho moc nemusela), ale už se srovnala s tím, že tu na sebe budou při práci narážet. Ostatně, dnes to přišlo vhod a za to byla vděčná, ale věděla, že by si s tím bývala poradila sama, kdyby si nemusela pro věci. Iritovaně nakrčila obličej, když si na to znovu vzpomněla - musela si domů pro věci, proto nemohla pomoct. 

 Otráveně otřásla hlavou a svůj pohled stočila z muže - který už zjistil, že se ze sítě nedostane a přestal se snažit - na Spider-Mana. ,,Děkuji za tvou pomoc," řekla upřímně. ,,jsem ráda, že jsi mi pomohl."

 ,,Já... ehm, no-" v první moment jí nebyl schopný odpovědět. Byl překvapený, že se mu od ní dostalo poděkování. Obvykle byla velice příkrá, někdo by řekl, že až nepříjemná, ale on věděl, že má své důvody. Nervózně se podrbal na zátylku. ,,Děkuju, ale ty jsi taky byla dneska dobrá! Jako myslím v tom, jak jsi ho uhodila-" 

 Noémie se ušklíbla nad tím, jak překvapeně zareagoval, ale nijak to nekomentovala. Nad jeho pochvalou mávla rukou a sama krátce přikývla. ,,Děkuji." pak se podívala okolo sebe, na místo kde stáli, na toho muže přilepeného na asfaltovou cestu kdesi na nějakém poloprázdném parkovišti. ,,Postaráš se o to tady? Můžu ti v tom věřit?"

 Poslední větu myslela trochu ze srandy, ale upřímně se jí nechtělo mluvit s policisty, zvlášť když nevěděla, co si o ní a její "práci" myslí. Nepotřebovala se znovu dostávat z vězení. Věděla, že Spider-Man alespoň u některých z nich má očko. 

 ,,Jasně," odpověděl jí rychle. To jak se na ni díval nedokázala Noé pořádně rozkódovat, ale tušila, že mu může důvěřovat. Alespoň pro teď. ,,Žádný strach, nech to na mě."

 Noé se zakřenila, přestože pořádně nevěděla proč. ,,Fajn. Děkuju moc."

 Rychle se rozloučili a Noé vyrazila na cestu zpátky. Volila zadní a ne moc používané cesty a ulice, protože moc dobře věděla, že se nemůže jen tak pohybovat po okolí v obleku tolik podobnému tomu, který nosila Nataša. Stavila se na místě, kde muž vystoupil z ukradeného auta a utíkal pryč. Tam se už začali shromažďovat lidé a mezi nimi byla i žena, které auto patřilo. Měla monokl a Noémie překvapilo, že po tom všem stála na nohou. Přišla k ní a předala jí klíče od auta. Pak se s ženou rozloučila a co nejrychleji zmizela, než si jí někdo všimne.

 Doma ze sebe rychle svlékla oblek a vlezla do sprchy. Čím více nad tím přemýšlela, tím více jí to štvalo - co kdyby to nebyla jen krádež auta, ale třeba vražda a ona by tam dorazila pozdě, jen protože u sebe nenosila blbý kovový váleček?

 Obzvlášť teď ji to trápilo nejvíce - byl konec listopadu, přesně rok od smrti Inès. Neznali její přesné datum úmrtí, ale moc dobře si pamatovala, co jí tam, v pozapomenuté základně Hydry, kdesi v Ardenách, v Anlierském lese, ten šílený doktor řekl: ,,Ta chcípla. Už někdy v listopadu."

 Inèsina smrt, to jak je obě dvě mučili, byl důvod proč se původně přidala k Avengers - nechtěla, aby se někomu jinému stalo něco podobného, chtěla ze světa vymýtit zlo a chtěla pomstít svou zavražděnou sestru. Ale co za ten rok zvládla? Nic - ani její tělo nenašla, pohřbili pod jejím jménem prázdnou rakev, Avengers se rozpadli a ona byla ve vězení za terorismus. 

 Noční můry ji poslední týdny začaly mučit ještě častěji a ona nevěděla, co dělat. Myslela na ni každý den, ale jen málo o ní mluvila. S rodiči se tomu tématu radši vyhýbali, pro obě strany to bylo jako řezat do živého. 

 Ve snech vídávala, jak Inès mučí a občas je mučili obě dvě. Nahlas by to nepřiznala, ale to že si ji znovu najdou, unesou a už se ven nedostane, byl její největší strach. V New Yorku se cítila relativně bezpečně, ale někde v podvědomí si s sebou stále nosila nekončící strach. Ať už zničili bůh ví kolik základen, nemohla si pomoct, ale stále pochybovat o konečném zničení Hydry. Tito lidé mohli být kdekoliv, ať už měli nebo neměli základnu nebo početné skupiny.

 Nevěděla kolik času uplynulo, když si znovu uvědomila, že stojí ve sprchovém koutu a ze shora na ni teče proudem studená voda. Překvapeně zamrkala a prsty si projela své mokré vlasy. Vypnula vodu a zabalila se do ručníku.

Přemýšlela jak se uklidnit a přestat cítit obrovskou provinilost z toho, že se za celou tu dobu nic nezměnilo. Že nic pořádného neudělala. Že ona tu pořád je, ale Inès není a ničím jí to nevyhradila. 

Zavřela oči. Opět cítila nával paniky, kdy jí nešlo dýchat, srdce se jí svíralo neskutečnou bolestí a v hlavě mívala chaos. Nevěděla, co se děje, ale vždy jí pomohlo dělat hluboké nádechy a výdechy. Zhruba za minutu mohla znovu normálně dýchat a mysl se jí trochu uklidnila. 

 Po té, co si vysušila vlasy, oblékla se a vešla do kuchyně, uviděla na podlaze své tašky s nákupem, které tam v rychlosti před několika hodinami pohodila. Věci posbírala a uklidila je na místo, kam patří. V bytě bylo hrobové ticho a jediné zvuky, které se tu ozývaly byla projíždějící auta a nesrozumitelné hlasy z ulice.

 Právě teď jí chybělo sdílet svůj domov s dalšími lidmi - vše bylo na ní. Takže pokud chtěla nějaké vyrušení z nekonečného ticha, musela vyrazit ven. 

 Bez druhé myšlenky si nazula boty a navlékla si kabát. Vzala si klíče z věšáku a vyšla z bytu.

 Venku bylo sychravo a zima. Po nebi pluly husté šedé mraky a slunce mělo zanedlouho zapadat. Vydala se směrem, kudy často nechodila a nechala se naplnit zvuky okolního světa. Zaposlouchala se do rozhovorů v cizích jazycích, kterým nerozuměla a nechala se nohami unášet dál a dál od míst, která znala. 

 Nebylo jí ani dobře, ani špatně - necítila v sobě nic a pro jeden malý moment byla vděčná, že nemusela řešit, co její zmatené emoce znamenají. 

 Z neznámého důvodu si vzpomněla na to, jak si nedávno volala se svojí rodinou a jak jí Théo nadšeně vyprávěl, že se těší na Chanuku. Na obličeji se jí objevil malý úsměv. Oni nikdy moc židovské svátky neslavili, její rodiče v tom nevyrostli a neměli k tomu nějaké velké pouto, stejně jako Noé. To Inès si k tomu, jak stárla, našla vlastní cestu a začala svůj původ více oslavovat. Postupně to naučila i zbytek své rodiny a časem začali svátky slavit spolu.

 Inès byla duší jejich rodiny, takže jak zmizela, přestal u nich v rodině existovat i duch židovských svátků. Bylo pro ně moc bolestné je slavit - každá vzpomínka, každý svátek a každá oslava byla napevno svázaná s Inès. Od té doby se Noémie nepřemohla k tomu pokusit se něco oslavit. Co z telefonátu pochopila, bude to poprvé od Inèsina zmizení, co se její rodiče pokusí znovu něco s Théem nachystat. 

 Stála uprostřed malého náměstí a naproti ní stála synagoga. Stála tam jako opařená, překvapená, že si jí tady nikdy nevšimla. Vzhled měla novodobější než měly ty bruselské, které byly postaveny před mnoha staletími. 

 Kolem ní chodili lidé, někteří telefonovali, jiní se bavili se svými přáteli, další třeba jen spěchali na metro. Připadala si jako jediná na světě, kdo se v tom momentě zastavil a podíval se okolo sebe. 

 Budovu zdobila zlatá Davidova hvězda. Pod ní bylo několik nápisů v hebrejštině, ale těm nerozuměla. V ten moment si vzpomněla na malé požehnání, které jí jednoho večera v jejich kuchyni učila Inès a pomáhala jí se slovy, když je náhodou zapomněla. 

 ,,Baruch ata Adonaj, Elohejnu melech ha-olam, še'asani ben chorin." Požehnaný jsi Ty Hospodine, náš Bože, vládce světa, který si mne učinil svobodným.

 Slova si pro sebe znovu potichu zamumlala a usmála se. Stále si to pamatovala.  

 V těch slovech cítila nějaké zvláštní uklidnění a připadalo jí, že s těmi několika slovy ji opustilo trochu té tíže, kterou nosila na srdci. Možná, že za ten rok nic nezvládla, ale bude se snažit dál. Ha-Šem ji učinil svobodnou a ona věděla, že bude dál ochraňovat svobodu ostatních, přesně jak by si to Inès přála.

Ahojte! Jsem ráda, že jste to dočetli až sem! K této kapitole mám krátkou poznámku: Noé má (po tom všem, co si prožila) trauma. Její úzkosti, teoreticky depresivní chování, pocity viny a žalu s tím souvisí a je to na to přímá odpověď. Noémie například také všechno znovu prožívá ve snech - ztrátu své sestry, ale i mučení. Také má strach, že si ji znovu najdou a odvedou. Odloučení od rodiny tomu také samozřejmě moc nepomáhá. Já sama mám úzkosti a snažila jsem se nějak nahoře popsat, jak to u mě probíhá. Na terapii docházím už skoro rok a chtěla jsem vám krátce říci - je v pořádku si říct o pomoc! Časem se to zlepší a člověk se naučí lépe fungovat. Bylo to jedno z mých nejlepších rozhodnutích v životě. <3333