17. ledna 2017, úterý, výslechová místnost policejní stanice, New York, Spojené státy americké

 Poprvé sledovala to rozklepané video. Nejdříve na něm šlo vidět, jak leží na zemi a plazí se ke svému batohu. Za ní stál ten nechutný chlap a řval na nebohou a vyděšenou Tahiru. Chvíli jde slyšet jen nenávistná slova, ale pak se na videu Noémie postaví na nohy a v rukou se jí malý váleček přemění na dlouhou kovovou tyč. Muž se otočí k ní. Noémie ho vyzývá ke klidu a k odevzdání pistole, ale on se jí jen vysmívá a vyhrožuje. Pak se náhle otočí k Tahiře, Noémie se po něm až moc pozdě ožene tyčí, a v tom momentě se Tahira na videu zhroutí k zemi. 

 Noémie celou dobu cítila jak se jí oči začínaly plnit slzami, ale až teď dokázala odtrhnout pohled. Aby to nebylo tolik vidět, aby neodhalovala jak moc dotčená tím stále byla, sklonila tvář ke kovovému stolu. Snažila se nevnímat zvuky, které k ní z videa doléhaly, vyděšené výkřiky, Tahiřino prosení a její vlastní zoufalé křičení na ostatní, aby jim zavolali pomoc.

 Na svých rukou najednou znovu cítila látku nasáklou krví, slyšela Tahiřino přerývavé dýchání a  stejně jako tehdy ji popadla panika. Volnou ruku, tu kterou neměla pouty přidělanou ke stolu, si raději přisedla, aby odehnala pocit krve protékající mezi prsty, tolik drásající její mysl.

 Agent, jak se jí ten muž bez jakýchkoliv dalších podrobností představil, zastavil video. Slyšela jak zavrzala židle a on si sedl zpátky naproti ní. Nemohla se donutit k tomu, aby zvedla hlavu nahoru. Nádech, výdech, už je to pryč, nádech, výdech.

 ,,To jste vy na tom videu, že ano?"

 S povzdechem a unavenýma očima se na něj konečně podívala. Byla tu o dost déle, než si myslela, že bude nutné. Už to celé omílali několikrát, ale to video na ni vytáhl až teď. Přikývla. 

 ,,Potřebuji, abyste to vyjádřila slovně."

 ,,Ano, jsem to já."

 ,,Můžete mi popsat, co se stalo poté?"

 Nechtěla se na něj dívat. Zahleděla se na tmavou obrazovku televize v rohu místnosti, ve které byl vidět jen její vlastní odraz. ,,Někdy během toho, když jsem už byla u Tahiry... a snažila se ji zachránit, se ten muž zvedl. Protože jsem se snažila pomoct Tahiře, nevšimla jsem si toho, že si ten muž došel zpátky pro svou pistoli, kterou jsem mu chvíli předtím odkopla pryč." Na chvíli se zastavila, aby zamezila přívalu emocí, které v ní ta vzpomínka vyvolala. Ten strach. To zklamání ze své chyby. Zklamání z toho, jak to celé její vinou dopadlo. ,,V ten moment mi nedošlo, že není chytré nechat svou tyč jen tak ležet vedle sebe. A jak ten muž ke mně znovu přišel, odkopl mi ji stejně, jako jsem mu předtím odkopla já jeho pistoli. Přiložil mi ji ke spánku... a řval. Nepamatuju si... co."

 Čekala, jestli Agent nějak nezareaguje. Jen na ni dál hleděl, Noémie se zdálo, že i skoro skrz ni. Vzala to jako pobídku k tomu, aby pokračovala: ,,Prosila jsem ho, aby všechny pustil pryč, že klidně tam zůstanu. Řekl mi, že jsem mu jedno a že mě klidně nechá za Tahiru truchlit. Otočil se ke mně zády a šel k ostatním. A v ten moment jsem ucítila jak Tahira slábne. Najednou začala strašně rychle modrat. A pak... pak už mi neodpovídala."

 Ucítila, jak se začala celá klepat. Nedobrovolně tlačila z úst svá další slova. Už to bude mít za sebou, připomínala si, už bude moct jít brzo domů. ,,Nechala jsem... ji tam ležet. Došla jsem si pro svou tyč, stejně jako on před tím pro svou pistoli... a během toho, co mluvil k ostatním jsem ho švihla přes hlavu. A on se složil k zemi. A pak jsem ho praštila znovu. A znovu. A znovu, až dokud neupadl do bezvědomí." Viděla před sebou jeho zakrvácený obličej, slyšela jeho křik a zamrzelo ji, že tehdy ještě nepokračovala. Protože on stejně i tak přežil. ,,Pak jsem utekla."

,,Kde jste sehnala tu tyč?"

 Zmateně se na něj otočila. ,,Cože?" 

 Naklonil hlavu, trochu tak provokativně, a zopakoval svou otázku: ,,Kde jste sehnala svou tyč?" 

 Proč se ji na to ptá? Jak to bylo všechno relevantní k tomu, co udělal ten muž?

 ,,Jak se to týká-"

 ,,Kde. Jste. Sehnala. Tu. Tyč?" Slova cedil mezi zuby, pěstí praštil do stolu a snažil se z ní dostat odpověd, ale Noémie stále nechápala, proč se ji na to ptá. Zmateně se na něj zamračila.

 Rozhodla se mlžit. ,,Už ani nevím-"

 ,,Ale víte! Jak byste mohla něco takového nevědět?"

 ,,Koupila jsem si ji online."

 Co se dělo? Proč to chtěl vědět?

 ,,Z jakého obchodu?"

 ,,To si už nepamatuju." pokrčila rameny. Nemohla říct, že ji má od Tonyho, ať už to chtěl vědět z jakéhokoliv důvodu. ,,Je to už docela dost dávno."

 Agentovi se objevil na tváři úšklebek. Poprvé otevřel složku, kterou si s sebou přinesl do výslechové místnosti. Vytáhl z ní dvě fotky. 

 Jedna byla vyfocená z dálky, byla na ní dívka v černé kombinéze, stojící na chodníku před krámkem s vysklenými výlohami a zády ke člověku, který jí zřejmě z okna protějšího domu fotil. V ruce držela dlouhou, asi metrovou kovovou tyč. 

 Na druhé fotce, opět focené z dálky a o něco víc rozmazané, byla znatelná postava Spider-Mana a znovu dívky v černé kombinéze. Tentokrát žádnou tyč nedržela a vypadalo to, že nejspíš něco říká Spider-Manovi, i když jí znovu nebylo vidět do obličeje. Asi dva metry od nich byla na stěně pavoučími sítěmi přilepená postava.

,,Vzhledem k vaší... kriminální minulosti mi jistě nemůžete mít za zlé, že se snažím zjistit, odkud máte takovou zbraň. A jak vidíte, někdo ji očividně používá také. Jistě by nebylo dobré, kdyby se zjistila jakákoliv... spojitost mezi vámi, jestli mi rozumíte."

 Noémie se snažila zamezit pocitu nevolnosti. Zhluboka se nadechla. ,,Chci právníka."

 Agent se jen ušklíbl. Už jí jeho nepříjemnej ksicht lezl na nervy. ,,Nic takového není potřeba, ne?"

 Noémie se na něj zamračila. ,,Jsem si docela jistá, že na něj mám právo, pokud si o něj zažádám."

 ,,Pokud jste neudělala nic protizákonného, nemáte se čeho obávat a kvůli čemu chtít právníka, ne? Nebo jste to snad vy na těch fotkách?" Nahlas spojil to, co se jí snažil naznačit předtím. Snažil se ji donutit potvrdit to, že přestože Noémie nepodepsala Sokovijskou smlouvu, tak stále pokračuje v tím pádem nezákonné činnosti. Každý z Avengers musel podepsat, a tím spolupracovat s americkou vládou, nebo přestat. A ona odmítla si nechat poroučet. 

 Noémie na něj hleděla, neschopna slova. Vůbec tu nebyla kvůli Tahiře. Opět se jí začaly kleoat ruce a tu volnou z nich si znovu přisedla, aby se mohla navenek alespoň trochu kontrolovat. Neodpověděla.

 ,,Slečno Lacroix," oslovil ji snad poprvé jemným tónem, ,,jste chytrá dívka. Věřte mi, že to co děláte není dobrá volba. Ani pro vaši budoucnost, ani pro vaši rodinu, ani pro toho neřáda Spider-Mana. Pro všechny z nás bude nejjednodušší, když mi dobrovolně řeknete, zda jste ta dívka, co spolupracuje se Spider-Manem."

 Ze stropu zářilo ostré světlo a odráželo se od kovového naleštěného stolu. Unavovalo jí to oči. Když sem přišla, bylo kolem čtvrté hodiny odpoledne, už tehdy byla venku skoro tma. Určitě tu byla už několik hodin a nedělala si iluze, že to ještě nějakou dobu potrvá. Pouta ji na zápěstí tlačila a nepříjemně se jí zařezávaly do kůže, a bez všech svých věcí, které jim musela na vrátnici odevzdat, se cítila skoro jako by byla holá. Taky na ni v téhle místnosti nepříjemně táhlo, ale nechtěla se před Agentem třepat zimou. Policejní stanice asi nechtěla investovat do topení do místnosti, kde lidem snad dle definice mělo být nepříjemně.

 ,,Nechápu proč moji "kriminální" minulost vytahujete, když jsem u soudu byla zproštěna všech obvinění. Nevím, kdo ta dívka na těch fotkách je a můžu vás ujistit, že to nejsem já." Bylo to v háji.

 Nevěřil jí ani slovo. ,,Kdo je Spider-Man?"

 Nahlas si povzdechla, tak aby pochopil za jak hloupou považuje jeho otázku. ,,Nevím. Nechápu proč si myslíte, že bych to mohla vědět. Nikdy jsem ho nepotkala."

 S nakrčeným obočím vytáhl ze složky další fotku. Byla pořízena asi z bezpečnostní kamery na letišti a tentokrát na ní byl zřetelně vidět její obličej. Na fotce zrovna dávala Spider-Manovi pěstí do nosu.

Kdyby nebyla v situaci, ve které se teď nacházela, začala by se nad fotkou smát a vyprosila by si její kopii, aby si ji mohla vyvěsit doma v pokoji. Přestože byl Peter její kamarád, nemohla si pomoct a necítit pocit hrdosti. Když se cítila ohrožená, zaútočila.

 Agent toho věděl více, než si myslela.

 Překvapeně zvedla obočí. ,,Aha... na to jsem zapomněla."

 Agent se zašklebil. Doteď se k ní choval relativně slušně. Dramaticky se zvedl ze židle, snad aby se Noémie vyděsila a rádoby zamyšleně udělal uvnitř malé místnosti pár koleček. Noémie pozorovala jeho kroky, její hlava kupodivu skoro prázdná. Neměla plán. Prostě bude lhát a lhát až dokud to nepůjde. 

 Když už to vypadalo, že se opět posadí, došel ke stolu, dlaněmi se o něj opřel a naklonil se přes něj blíže k Noémie, tak aby byl jen kousek od jejího obličeje. Noémie se na něj s prázdným výrazem dívala a čekala na to, co z něj vypadne.

 ,,Myslíte, že by vaše sestra chtěla, abyste něco takového dělala? Abyste se zbytečně vystavovala nebezpečí? Ono ostatně o tom Sokovijská smlouva je - má vás a i ostatní ochránit."

 Co jí to právě řekl? Slyšela správně?

 Nevěřícně na něj vytřeštila oči. ,,Prosím?"

 ,,Ptal jsem se, jestli by to Inès nebrala... no, trochu jako zradu."

 V ten moment se jí zatmělo před očima. Jak si dovoluje jen snad vyslovit její jméno? 

 ,,Nemluvte o mojí sestře. Co-" zastavila se, přemáhala nutkání nezačít vztekem řvát, ,,Co ona má společné s Tahirou?"

 Agent se na ni vítězoslavně usmál. Konečně si sedl zpět na svou židli, dál od ní, za co byla vděčná, protože se přemáhala, aby ho nepřipoutanou rukou vztekem nezačala škrábat po obličeji. ,,Je to citlivé téma, že?" pobaveně pozvedl obočí a začal znovu listovat složkou, s pohledem upřeným na její obsah. ,, Inès... Tahira... Hydra."

 Stačilo jen slyšet to slovo a ztuhla jí krev v žilách. Její dosavadní pocit paniky se začal ještě zvětšovat.  Jak něco takového ví? Co po ní chce? Proč o tom mluví? Proč tu sakra vlastně je? Jak je mož-

 ,,Tam vás i vytrénovali, že?"

 ,,Co?"

 ,,No, vzhledem k vaším relativně dobrým bojovým schopnostem, když tedy vezmeme v potaz, že vám ještě není ani šestnáct let, tak usuzuji, že z vás v Hydře udělali docela dobrého bojovníka."

 ,,Ne."

 ,,Ne? Víc mi k tomu neřeknete? Mám vám to ukázat znovu na tom videu a porovnat s chvaty, které vidíme u studentů z Hydry? Kdo tedy jiný, než Hydra vás vytrénoval? Jak je možné, že něco takového umíte? Slečno Lacroix, lidé chtějí odpovědi-"

 Hučela jí hlava. Nebyla schopna zpracovávat jeho slova.

 ,,-a kde jste získala své schopnosti?"

 ,,Ja- jaké schopnosti? O čem to mluvíte?"

 ,,U většiny z těch, co přežili Hydru - nebo tedy z těch, co se potom nezabili - víme o schopnostech. O těch, které jim dala Hydra."

 ,,Já žádné schopnosti nemám."

 ,,A jak jste tedy přežila, hm? Jak je možné, že vy jste naživu, ale stovky dalších nejsou, protože u nich shnili? Jak je možné, že jste to zrovna vy? Jste vyvolená? Jste snad výjimečná-"

 Snažila se nemyslet na to, jak jí lesklý kovový stůl začal připomínat lehátko, ke kterému ji v Hydře poutali, snažila se nemyslet na tu bolest vpichování látek, na to jak se třepala pod jejich vlivem, na to jak u toho řvala a prosila o milost, o záchranu, i o smrt, jen aby to nemusela cítit, ani na to jak ji u toho ti samozvaní doktoři jen s úsměvy pozorovali.

 ,,Ne- nevím. Upřímně nevím." vydala ze sebe zoufale, s dechem zoufale rychlým a krátkým, s hlasem, který už nedokázala ovládat a prozrazoval její paniku, která jí celou pohltila.

 Všechno v ní křičelo, všechno v ní se přelo a zrak jí běhal z jednoho konce místnosti na druhý, v zoufalé prosbě najít rychlý únik, o nějaké vysvobození. Ale to se nedařilo. Opět byla v Hydře, opět bojovala o život, opět se musela bránit a opět po ní někdo šel.

 Agent ji jen lenivě pozoroval, s úsměvem na tváři, užíval si, do jakého stavu ji jen pouhými slovy dostal. Nakonec to nebylo těžké, nakonec nebyla tak odolná, jak se o ní vyprávělo, ani jak to ze začátku vypadalo. Přemáhal se, aby se jí nezačal smát. ,,To, co děláte, není dobrá volba."

 Když se konečně dostala ven, celá se třepala a nebyla se schopna udržet na nohou, natož dojít pár metrů ke špinavé matraci. S rachotem se za ní zavřely těžké dveře. Hlava se jí motala, hruď se jí nekontrolovatelně zvedala a klesala, nevěděla, co má dělat. Nechápala, co se právě stalo, ztratila ponětí po tom, kde je, ani jak se dostat pryč.

 Nohy jí povolily, a zády se svezla podél zdi. Rukama se držela, snažila se utišit paniku, v uších jí hučelo a před sebou viděla jen nechutnou zem, tolik podobnou té, co měla ve své cele v Hydře, že už nedokázala poznat rozdíl, a tak začala z plných plic řvát. Bylo jí jedno, jestli si ji znovu vytáhnou na výslech nebo jestli ji poběží ztišit, ať už by to bylo sebevíce násilnými prostředky. Nikde nebyla v bezpečí. Nikde neměla klid. Nikde - ani v Belgii, ani v New Yorku.

 Řvala dokud fyzicky nemohla, dokud jí neselhaly hlasivky a pak už jen brečela dokud vyčerpáním na chladné zemi neusnula.  

 Probudila se, co se jí zdálo, že snad jen po jediné minutě spánku. Zvenku cely se ozývala hádka. Její tělo, ještě stále ve stádiu paniky, ji donutilo odsunout se co nejdále od zdroje ruchu. Mysl ji donutila slyšela střelbu, v matné vzpomínce, tolik podobné tomu, co se teď dělo, byť tentokrát ne reálné. Teď nemohla hrát mrtvou. Teď u sebe neměla nic, co by ji mohlo zachránit a silně pochybovala, že ji znovu zachrání Avengers, že bude mít znovu štěstí.

 Paže zkřížené na hrudi si mačkala, doufala, že bolest předčí její strach, přemáhala se udržet vzhůru, jenže cítila, jak se jí dělají mžitky a že možná z celé té situace brzo omdlí.

 Jenže než ji její vlastní nervový systém vysvobodil, rozrazily se dveře. Noémie vykřikla, stísnila se ještě více do rohu místnosti, neschopna vnímat, kdo stojí před ní a co říká, ani to, jak ji láskyplně hladí po třesoucích se ramenou, přestože křičí strachy, ani to, jak jeho slova vůbec nevyznívají nebezpečně.

 ,,Už se neboj, odcházíme."

 A v moment, kdy pozná, že na ni hledí starostlivá Tonyho tvář, tělo jí konečně povolí omdlít.